František Ponzer

#1 NEVÍM, A CHTĚL BYCH NEVĚDĚT;

když hlava se tak
točí, kráčet vpřed?

Či ještě lépe,
padnout,
vyjít vzad
a vzedmout hřbet?

Motýlí los
-žít a zemřít;
možná v sudu?

Zavřít oči.
Nevím, a chtěl bych
nevědět.

#2 MĚSTO

Zábradlí roste
z šeré země
a denně
také odkvétá,
hvězdy se pak
květavící,
oblý balvan,
styx, šeď, prach,
přeskvělé ty pavlače,
lásek brodí.

Utíká voda, utíká čas
dvojí kosou seče
pole rozbílená
strach tlející
v nás.
Lady MacBeth,
nemám jako vy
železné obočí,
spíš však - úbočí
rozvážných vah.

#3 VE STYLU DNEŠNÍHO MĚ

V úplňku vychází slunce
v ohradě zvrací kůň
sklenice z křišťálu ční
cválají koně mí?
- kam?
vzdálen těžce a hořce

#4 SLYŠÍM, JAK ŘÍKÁŠ,

žmolky času zdají
se ulpívat na stěnách.
Vše se rozpínající prostor
zrychloval a pak se
svalil přímo do křesla.
Omezenost slov vrcholí.
#5 Na břehu temnotně postávat
-vznešená pálivost zřítelnic-
bez konce holuby počítat.

máselný krajíc – to černá růž
-v zápalu vznešených zřítelnic-
vkládám pečlivě do srdce nůž.

skočením do Etny v úterý-
v rozpuku vznešených zřítelnic
bez lásky nežití nebolí.