na další stranu
Ota Ševčík
/poetický démon/
STÍNOHRA
Jdu po ulici. Otáčím se. Nejsem si jistý, zda za mnou někdo nejde. Ne, je to jen hra světel proti mně jedoucích automobilů s tmou.
Už Je Brzo Tma. A Já Se Bojím Stínů. Stejně jako se bojím stínů ve své duši.
(z připravované prózy "Asi to tak bylo")
NECHCI
/věnováno Martině/
Nechci nic víc
Než to abys tu byla
Nebo nic
Fouká vítr
Chodím
dýchám
mluvím
mám co jíst
Nechci nic víc
Nebo
Nechme to tak
JEDEN ŽIVOT
Mé poznání je orámováno bodci
které si sám zarážím do slabin
Někdy běžím ve tmě
a možná stojím na místě
Pak jsem ve světle
Lidé říkají věci kterým nerozumím
a někdy mě zahřejí
Na dálnici známých i neznámých otázek
a téměř vždy nečekaných odpovědí
To je život
Ten jeden život
který je mi dán
***
Všechno se to točí
kolem řeči
někdy pohodovejch
a jindy křečí
Však věta jen přerušit má
magii ticha
z kterýho si beru
který dává
a slova rozsypaný
nemaj krásu
co má představivost
v tichu hravá
Proč teda pořád mluvit
cáry myšlenek
místo vlajek úvah
za výlohou vystavovat
Proč radši nedovolit
místu v čase
do obrazů
pokorně se vybavovat
***
Ty kráso Života
kterou často neumím poznat
svou duší oslepenou fanfárami
"výš-dál-rychleji"
A když tě hlupák k sobě neuznám
za vhodné pozvat
pak padám do nočních můr
co ve dne mi potem čelo skrápějí
Ty čtvrté poupě
které jsi jediné ještě nerozkvetlo
na Květině Ze Srdce Darované
Jak dlouho tě budu vnímat jako Světlo
snad bude tomu napořád
A nedám tě nějaké
chiméře zas prolhané
Vy všechny střípky do mozaiky
Obrazu Touhy Pravdy a Naděje
Nemůžu si dovolit vás po cestě ztrácet
a pyšně pak dělat že se nic neděje
|
