literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem a fotografka Martina Koubková

Nemohu si ani vzpomenout, kdy jsem do titulku Slovo úvodem vložil jméno nějakého autora. Všechno je jednou poprvé, často bývá i naposledy. Tak tomu jistě nebude s fotografkou Martinou Koubkovou, žákyní Jindřicha Štreita, jenž mi doporučil už řadu svých vynikajících studentů a kolegů.

Martina má v Divokém víně dva soubory svých fotografií -
v prvním představuje cyklus Noční let inspirovaný stejnojmennou knihou od Antoine de Saint-Exupéryho. V této složce najdete i její autoportrét. Noční let vystavuje v současné době v Národním divadle v Ostravě. Pozvánku jsem zveřejnil nedávno v aktualitách Divoké vinice.
Druhý soubor svých fotografií pojmenovala Martina Industrial. Čítá čtyři desítky fotenek (používám terminologii Jindry Štreita). Autorka jej sama uvádí slovy:
Závod, podnik, fabrika, ale i malá dílnička. Prostor, který zná spousta lidí jen virtuálně, ostatní jej mají spojený se svojí profesí, životem, nechali v ní své síly i srdce.
Krása je ale abstraktní pojem, s nímž se setkáváme všude kolem dokola. Když ji ale opravdu chceme najít, můžeme ji potkat i na místech nečekaných, schovaných, zaprášených, na první pohled až odpudivých.

Martina připravuje k publikování v Divokém víně další soubor. Jindřich Štreit, profesor fotografie a můj přítel, jedná s ostatními svými žáky. V sobotu 9. listopadu přijal od Unie českých spisovatelů vyznamenání. Jindra ze Sovince je zaručeně nejaktivnější fotograf, kterého znám. Počtem uspořádaných výstav a vydaných knih předčí všechny ostatní. Shodou okolností jsme se seznámili na stránkách jedné z nich – Chlévské lyriky. V kompilátu mnoha autorů byl publikován i můj text a ilustrovala jej fotenka Jindry Štreita. Jeho přítelem je Pavel Jasanský, fotograf a grafik, který v šedesátých letech svojí grafickou úpravou a fotografiemi zásadně změnil podobu tehdy tištěného Divokého vína.
Číslem 104 vstoupilo Divoké víno do svého 56. ročníku. Proboha! Jak dlouho ještě?! Dokud budou autoři psát a já budu schopen jejich texty korigovat..?! Což je nezbytné, zvláště vzhledem k tomu, že si nechci udělat ostudu před budoucími čtenáři, kteří naleznou www.divokevino.cz v archivu Národní knihovny Praha. Považuji za čest, že mne Národní knihovna oslovila sama. Nedávno mi nabídl Památník národního písemnictví, abych mu odkázal svůj literární archiv. Přišel za mnou pracovník Památníku dokonce osobně do mého domu na Hájek. Vysvětlil mi, že by můj archiv dostal zvláštní box, a na požádání by byl k nahlédnutí. O možnosti jej digitalizovat ovšem neuvažují. A tak nevím, kde bude mým písemnostem lépe, zda v bedýnce v Památníku, nebo v tresoru na Hájku, pakliže ovšem moji potomci nepoužijí papíry k podpálení v kamnech. Představy starého pisálka nejsou příliš optimistické, jak se dočítáte.
Cítím se prý zavázán Divokému vínu jako k rodinnému stříbru, tvrdí Dušan Spáčil, novinář, spisovatel a autor Divokého vína, který právě v současném čísle poněkud pozměnil svůj dosavadní hravý styl za vážnější. Hlavně aby nepsal „Proti všem“, titul Jiráskovy knihy se hodí třeba na Karla Sýse, rozhněvaného mladého muže. Veselý zůstává Jiří Žáček. Kde se v tobě rozvernost a optimismus bere, milý Jirko?
S Karlem a s Jirkou jsme domluvili společný oběd. Podám o něm zprávu, jestli se jej dožiju. Vídáme se všichni velmi zřídka osobně, telefony a především maily veškerou komunikaci nepříznivě vytlačily. Sešel jsem se osobně se Zorkou Wildovou, jež mi předala hromádku svých pěti knížek vydaných vlastním nákladem. Nedávno jsem o setkání referoval v Divoké vinici, a tak se jen opakuju. S Karlem Sýsem jsme telefonicky probírali moji otázku, které jsou nejlepší české básnířky. Co myslíte, milí čtenáři, k jakému společnému závěru jsme dospěli? Napadá mě, že jsem nezmínil Evu Frantinovou, jejíž básničky zdobí každé číslo Divokého vína.
Scházívám se s Mélou Machálkem, svým spolužákem z gymplu a spoluzakladatelem Divokého vína. U Liberála obvykle pozorujeme mladé dámy skloněné nad malými počítači a mladé dívky, jež nám donesou nealkoholické pivo a něco k zakousnutí. Méla dává přednost klobáskám, já ponechávám výběr na studentce roznášející jídlo, aby si přivydělala. Je jich obrovská spousta a věřte nevěřte, skoro pokaždé jsou jiné. Jestli je majitel hospody mění z důvodu nespokojenosti, nebo vybírá donekonečna ty nejlepší..?
Vídám se i s Martou Ehlovou, advokátkou a autorkou řady knih, jež v Divokém víně ráda publikuje své texty. Možná, že v příštím čísle nostalgicky zavzpomíná na naše mládí a já pak přidám i její fotografii, k níž jsem v roce 1964 v Divokém víně otiskl své čtyřverší Byla panna, krásná nahá… Tentokrát vzpomíná na svého dědečka v povídce Zimní kapesníky.
Telefonujeme si se Štěpánem Votočkem, novým autorem a mladým, tedy relativně. Slibujeme si oběd. Štěpán pracuje jako významný lékař ve městě Slaný, z jehož okolí pochází velká část mých předků – Durasů, Dundrů a Vlků. V Libušíně se narodila moje maminka a praprarodiče Jablonští žili v lesovně Mrákavy u Kamenných Žehrovic, kde se těžil pískovec zvaný žehrovák, velmi tvrdý a velký oříšek pro sochaře. Přesto z něj Jan Jiří Bendl vytvořil Mariánský sloup 3. listopadu 1918 stržený v protihabsburském návalu vzteku na Staroměstském náměstí. Někteří říkají, že lano na sloup uvázala šestnáctiletá Milada Horáková, jež vylezla po žebříku, který si u pražských hasičů vyžádal Haškův kamarád Franta Sauer, údajně jednající z pověření premiéra Karla Kramáře. Já u toho nebyl…
Po letech 39 jsem se sešel s Petrou Baďurovou, kterou jsem poznal jako šestnáctiletou Petru Hortenskou. Dala se na dráhu spisovatelskou a vydala knihu o svém psovi – Egon: Děsná psina. Jeden výtisk mám v posteli a v Divokém víně z něj najdete ukázku nejen literární, ale i fotografickou. O knize jsem už taky referoval v Divoké vinici. Přiznávám, že bych dal přednost knize, která by byla podepsána jejím dívčím jménem Petra Hortenská. Spisovatelka tvrdí, že jsem ji v šestnácti naučil kouřit?!

Ludvík Hess