na další stranu
 Slovo úvodem"Doneslo se mi, že umřel Jarda Holoubek," přišel mi před týdnem mail od asi nejznámějšího českého básníka Jiřího Žáčka. Skutečně - Jarda mi nezvedal v poslední době mobil, a tak jsem Jirkovi špatnou zprávu uvěřil a hned jej poprosil, aby napsal pár slov Jardovi na rozloučenou. Znovu jsem vytočil Jardovo číslo očekávaje smutný rozhovor s jeho vdovou Zuzankou. Holoubkovi bydlí ve vedlejší vesnici, v Kolodějích, a tak jsem zvažoval, zda jí mám zajet kondolovat osobně. Vyzváním, leč nikdo... Napadlo mě, že by slova na rozloučenou mohlo napsat několik kamarádů, a tak jsem vzápětí zavolal Petru Cincibuchovi a Karlu Sýsovi. A v hlavě jsem už skládal svůj text... Chtěl jsem vzpomínat vesele, jako téma jsem si zvolil Jardovu věhlasnou samčí proslulost. Zazvonil telefon - Petr Cincibuch. "Dovolal jsem se k Jardovi do redakce, jeho kolegyně mi řekla, že ráno přichází později, přijde tak za půl hodiny..." Pochopil jsem, že Jarda tedy zemřel na dnešek v noci... Petr mi lál, že šířím poplašné zprávy, taky si prý už v duchu nastylizoval nekrolog. Dal jsem tedy Petrovi číslo Jardova mobilu, aby ověřil informace. A jak myslíte, moji milí, že to dopadlo..? Jarda je živ a zdráv. Samozřejmě mě nejvíc zajímalo, kdo šíří poplašnou zprávu. A chcete to vědět..? Jirka Žáček ji dostal od MUDr. Jana Cimického. Dál jsem už nepátral... V souvislosti s fámou o Jardově smrti mě napadlo, že bychom si ještě zaživa mohli napsat nekrology vzájemně. A jak se sluší a patří, poskytnout si je taky k autorizaci! V jubilejním třicátém novodobém číslo Divokého vína kromě mě samého publikují z původních autorů historického časopisu Pavel Verner, Karel Sýs, Jiří Žáček, Michael Lorenc a Miloň Čepelka, tedy jedna šestina z autorů v čísle uvedených. Třicáté číslo uvádí k mé velké radosti čtyři autory slovenské. Ptáte se, proč mám z toho radost? Asi proto, že jsem prapůvodně Čechoslovák. Mezi nováčky v Divokém víně musím upozornit na Dobromilu Molinkovou. K básnířce mám trojí vztah. Líbí se mi, tedy obdivuju ji jako holku (nebo ženu, chcete-li). Píše docela dobré básničky, ctím ji tedy coby básnířku. A jest erudovanou veterinářkou, chovám ji tedy v úctě jako chovatel koní, jejích potenciálních klientů. Odpusťte mi, přísní a nesmlouvaví kritici a především kritičky, že básničky do Divokého vína vybírám podle svých velice osobních kritérií. Divoké víno je totiž moje, já je vydávám a doménu hradím z vlastních prostředků. Nechcete-li, milé básnířky, svoje díla publikovat v Divokém víně, vůbec mi je neposílejte. Jejich zasláním riskujete všechno včetně mých milostných návrhů. Na oplátku ovšem máte svaté právo pokusit se mě zostudit v jiných médiích, posílat mi výhružné emaily, libovolně mi telefonovat na mobil či na pevnou linku. To ovšem zaplatíte svým kreditem, zatížíte telefonní účet svých rodičů nebo svého zaměstnavatele. Ujišťuju vás, milí čtenáři, že Lada (tím jménem smím oslovovat básnířku MVDr. Dobromilu Molinkovou) nic takového nedělá. Jenom mi nedovolila, abych ji sám vyfotil. Svěřila svoji krásu mladému nadějnému fotografovi Janu Dvořákovi. Výsledek posuďte sami, fotografie ilustrují Ladiny básničky. Divoké víno vyzdobí své výroční novodobé třicáté číslo (celkově ovšem asi tak 87. číslo) dvojakty Pabla Picassa poskytnuté z laskavosti Viléma Stránského, majitele internetové prodejní galerie www.artbohemia.cz. Obrázky dokazují, že starým chlípníkem nejsem jen já, byl jím i proslulý malíř. Navíc Picasso zobrazené náměty prožíval ještě v 83 letech... Vilém Stránský mi k obrázkům, nabízeným v jeho galerii ke koupi, napsal: Picasso kdesi viděl knihu Marina Mariniho: Graphic Work and Paintings, vytištěnou Günterem Dietzem v Mnichově a okamžitě chtěl se stejným tiskařem pracovat na svém grafickém konvolutu. Nakonec kolekce "šťastných, dovádivých a erotických kreseb" s názvem Le Gout du Bonheur byla pod přísným Picassovým dohledem na podzim 1970 vytištěna. Obsahuje 71 celostránkových kreseb ze tří na sebe navazujících skicářů z 25. 4 .- 20. 5.1964, 15. 9 .- 6. 10.1964 a 8. - 9. 10. 1964. Na vydání participovala tři významná nakladatelství: newyorské Harry N. Abrams, pařížské Éditions Cercle d´Art a Carl Schünemann z Brém. Šokující erotika patří do tohoto konvolutu.
Nakladatelství Slovart mě ujistilo, že má na skladě ještě poslední paletu knihy Antologie Divoké víno 1964 - 2007. Kliknete-li na www.slovart.cz, snadno si objednáte její zaslání na dobírku. Slovart vám nebude účtovat balné ani poštovné, dvoukilogramovou knihu o pěti stech stranách potištěných díly 212 autorů Divokého vína získáte tedy za pouhých 599 Kč. Nekupte to! Ti z vás, kteří nechtějí koupit zajíce v pytli, mohou navštívit některé z knihkupectví uvedené na seznamu, jež knihu zaručeně mají v nabídce. Jakož i mnohé další dobré knihkupce.
Pohádka svatební, tentokrát bez svatby. Díl třetíAlenku jsem samozřejmě mohl přeskočit, nebyla mojí manželkou, a tak by si ani stěžovat nemohla. Jenže mě trápila asi let sedm, co to povídám, trápil jsem ji sedm let, nemohu na ni tedy zapomenout. V roce 1972, kdy jsme se s Alenou poznali, byla šťastně vdaná za Toníčka, poloarchitekta a chovatele koní. Starala se o dvě holčičky - Andrejku z prvního manželství, a Michalku, již povila s Toníčkem. Přijel jsem jednoho letního dne ve svém kanárkově žlutém sportovním coupé na mlýn pár kilometrů za Prahou. Jako vždy mi z kapes mých jediných kalhot padaly stokoruny. Větší bankocetle se tehdy ještě netiskly, stokoruny ale úplně k pozvání mladé básnířky na exkluzivní večeři v noblesním hotýlku stačily. Jestli jsem Alenku oslnil žlutým fiátkem, svým obrovským břichem, vlajícími vousy a vlasy, to už je dnes zapomenuto. Jakou roli hrály stokorunačky, jež jsem trousil z kapes..? Proboha, snad žádnou! Pohostinní koňaři mě nechali přespat v jedné z komůrek na mlejnici. Ze spánku spravedlivých mě však probudila jakási teplá ještěrka, jež za temné noci vklouzla do mého lůžka. Alenka! Nelekl jsem se Alenky, spíš mi dělal starosti její manžel Toníček spící ve vedlejší komůrce. Nepřipadl mi sice fyzicky nebezpečný, vážil jsem jistě o padesát kilo víc než on, ale přece jen..? Šukat hostitelovu manželku...? Stalo se, těla dvou mladých lidí splynula ve vášnivém objetí, duše vzlétly až ke stropu mlýnice... Toníček se ráno probudil a jeho zákonitá manželka mu ležela opět po boku. Na druhý den jsme si s Alenou vyjeli na výlet, jako cíl cesty jsem zvolil zámek Konopiště. Alenka spočinula v hebkém objetí anatomického sedadla mého sportovního automobilu disponujícího tehdy nevídanou stovkou koňských sil. Volant jsem od mládí ovládal bravurně, pedál akcelerátoru na podlaze, řítil jsem se krajinou s něžnou obdivovatelkou po boku. V lesních serpentinách nám zkřížil cestu statný srnec. Odnesl to životem, coupé blatníkem, jenž posléze posloužil jako předmět doličný. Alena jím naprdnutému Toníčkovi vysvětlovala naše zdržení. Domluvili jsme si s kamarády Ivanem, Ivou, Frantou, Helenou a samozřejmě taky s Alenkou dovolenou na koních. Pronajali jsme stateček v Týřovicích na Berounce, nákladním taxi značky Robur převozili po dvou moje čtyři koně... Jestli se nemýlím, ještě dnes vidím Toníčka s kladivem v ruce, jak netuše věrolomnou zradu své ženy, pomáhá mi na nákladním taxi zbudovat zvýšené sajtny... Užívali jsme si s Alenkou vyjížďky na koních na luzích podél Berounky, jindy řeku přebrodili a přiměli hřebečka Mohana a klisnu Účast řečenou Zuzanu stoupat do prudkého svahu ke zřícenině hradu Týřov. Hned bych se po letech třiceti pěti do Týřovic vrátil. S Alenkou..? Přijel jsem jednoho večera do našeho týřovického sídla z jakési cesty služební, leč Alenku v našem loži nenašel, zmizely i její svršky... Dojatí kamarádi mi líčili, že naprdnutý Toníček v doprovodu dvou silných kamarádů Alenku unesl. Odjeli malým fiátkem šestistovkou, snadno prý je svým sportovním vozem doženu. Vzpomínaje na ten večer po letech, míhají se mi v hlavě obrazy prudkých serpentin lemovaných po jedné straně skalnatými stráněmi, z druhé strany prudkými srázy padajícími do řeky Berounky. Zda jsem se pustil do marného pronásledování nebo si drama pouze představoval, nedokážu už po letech s jistotou popsat. Zcela jisté je, že jsme se s Alenkou opět našli, svého Toníčka chvílemi opouštěla a často se k němu vracela. Nazvěme to jinak - jednou jsem unesl Alenku já, jindy Toníček. Mnohdy jen ve spodním prádle, přes něž si přehodila Toníčkův nebo můj kabát... Alenka mě opustila desetkrát, ne - dvacetkrát. Zrovna tolikrát opustila Tondu. Možná ne vždy vedly její kroky za Toníčkem, napadá mě po letech, možná utíkala za Jardou nebo za Honzou..? Mám smutnou zprávu, Alenko, doslechl jsem se, že Jarda před měsícem umřel... Zařídili jsme si s Alenou žižkovský byt, Andrea chodila do druhé třídy, o Michalku a moji Petru se Alena dobře starala. Jezdili jsme denně do hrusické cihelny u Vávrů, kde byli ustájeni moji koně, časem k nim přibyla Alenina ryzka Javořina. Idylku přerušili příslušníci bezpečnosti, kteří jednoho pondělního rána obklíčili stan, v němž jsme v létě s Alenou a s dětmi přebývali poblíž cihelny. Už jsem tu historku jednou popsal, je otištěna v poslední kapitole knihy Antologie Divokého vína, Aleniny sklony k dramatickému životu ovšem vystihuje tak dobře, že dovolíte-li, milí čtenáři, vložím ji ještě jednou... ...hlídali nás moji psi - boxerka Crea a bernardýn Mojše. Osudný den psíci při plnění svých povinností málem přišli o život. Časné pondělní ráno, někdy kolem páté, se štěkání psů mísilo s opakovaným sloganem, vykřikovaným mužným hlasem: "Jménem zákona!" Do toho výkřiky: "Zastřel ty psy!" Byli jsem obklíčeni komandem Bezpečnosti. Zda veřejné či státní nám neprozradili. Jediné, čím se mi junáky s namířenými pistolemi podařilo přelstít, bylo, že jsem Aleně dal klíče od auta a balíček stokorun, jež jsem ledabyle nosil po kapsách. Pak už jsem v želízkách kráčel k volhám zaparkovaným na silnici nad naším údolím. Alena poslušna nepochopitelného pokynu shůry nechala děti dětmi, využila zmatku a doběhla k naší simce. Podařilo se jí prorazit autem komando a zaparkované volhy. V oblaku prachu ujížděla. Molodci mě hodili do jedné volhy na zadní sedadla a nastalo Chicago... Prchající Alena prometala zatáčky smykem, trápená volha sténala a sovětské pneumatiky zoufale pištěly na asfaltu. Pak Alena ve zmatku udělala fatální chybu nebo naopak měla štěstí - zajela na hrusické fotbalové hřiště. Možná osud narafičil, aby vše skončilo komedií. Simca řízená Alenou začala kroužit po obvodu hřiště, neboť vjezd mezitím zatarasila druhá policejní volha. První volha i se spoutaným šéfredaktorem Divokého vína opisovala oběžnou dráhu za Alenou. Umíněná prchající žena za volantem, nekonečné kroužení, zničený trávník, zoufalí fotbalisti... Zatímco jsem odpočíval v cele předběžného zadržení ve sklepě v Konviktské, u nás doma probíhala domovní prohlídka. Chlapci Aleně nic nedarovali. Hladkou mouku, cukr a sůl mísili na podlaze s moukou polohrubou a hrubou, hledajíce v pytlících s potravinami usvědčující předměty. Uprostřed pokoje přitěžující okolnost - v křesle sedící můj přítel a právní zástupce JUDr. Karol Stome. Kontroloval, zda je každý zabavený papír uveden na písemném seznamu. A tak se básničky, prózy, překlady a fotografie mladých autorů Divokého vína postupně stávaly součástí vyšetřovacího spisu. Posléze svázáno motouzem do velkých balíků putovalo mladé umění do Konviktské. Nutno přiznat, že desítky kilogramů papíru mi byly po dvou letech vráceny a jsem si takřka jist, že mnohé básně molodci nečetli. Jsem si ovšem zcela jist, že jen z mých vyšetřovatelů, podpisující se pod protokoly "kpt. Dlouhý" se jimi inspiroval a dal se na psaní veršů. Pondělní výslech v ruzyňské věznici zahájil přednesem svého dvouverší. Pane vyšetřovateli, dovolte, abych vaši krátkou báseň zachoval literární historii a publikoval ji v Antologii: Kudy chodím po lese, tudy myslím na Hesse. Z ruzyňských lázní jsem se vrátil proti svému očekávání nevídaně brzy - za pouhé dva měsíce. Největší zásluhu na tom jistě měl můj právní zástupce JUDr. Vladimír Bočkovský, již dávno nebožtík, znovu mu děkuju. Alenka na mě věrně čekala. Po propuštění z věznice byl jsem tak vyděšený, že jsem se s Alenou ani neodvážil přespat v našem žižkovském bytě, přesvědčen, že mě pustili jen na oko, bedlivě sledují, kam se hnu, s kým se sejdu a jak to zjistí, znovu mě zhaftnou. Rád na to vzpomíná kamarád Vláďa Jarý. Potkali jsme se na ulici a já se k němu nehlásil. Přiběhl ke mně a nadšeně mě vítal na svobodě. Jenom jsem syknul: "Jdou po mně..." a utíkal od něj, abych jej neuvedl do průseru. S Alenkou jsem první dny střídal místa pobytu, žil jsem v paranoidní konspiraci. Alenka věrně se mnou. Našli jsme si práci v hrnčířském kravíně, já jsem krmil krávy, Alena dojila. Naučil jsem se bravurně zacházet s vidlemi a s lopatou na hnůj, svěřené kravky či jalovice jsem dokázal nakrmit a poklidit v rekordním čase. Když Alenku občas unesl Toníček, krávy jsem za ni i podojil. Do kravína jsme dojížděli ráno na třetí, čas do odpoledního krmení jsem prospal leže na podlaze, ani boty jsem nezouval. Pokračování našich zemědělský aktivit bylo v kravíně v Osnici, kde nám družstvo přidělilo byt i s garáží. Idylka. Andrejka chodila do školy v Osnici, Alena se starala o naše malé holky Michalku a Petru. Ve stáji dupali a řehtali naši tři či čtyři koně, na kterých jsme s Alenkou a Andrejkou vyjížděli do průhonické obory... Když život plynul příliš spořádaně, postarala se Alenka o drama. Nasedlala si mého koně Mohana a za týden mi zavolala do kanceláře JZD, že jsou s koněm u Berouna. Ať si pro ně přijedu.
V létě roku sedmdesátého pátého se zdálo, že mě Alenka opustila nadobro. Ani nevím, zda ji ještě unášel Toníček, či kdo jiný a kam nasměroval její duši nepokojnou. Nevím ani, jak se nám podařilo se vždy znovu najít. Doba komunikaci nepřála, mobilní telefony ani počítače nebyly, když jsem chtěl telefonovat, musel jsem do telefonní budky nebo na poštu. Léto jsem strávil s koňmi na Orlíku ve vesničce Kamenice. Provozoval jsem pro Ústav tělesné výchovy a sportu jezdecký výcvik na svých chudácích koních. Hrůza hrůz. Alenka plně absentovala. Objevila se, když se narodila klisnička Alma, první hříbě v mém chovu. Chtěl jsem se Aleně pochlubit, to je pravda, ale strach mi kázal, abych před ní utajil místo, kde jsou mí koně ustájeni. Vezl jsem ji nocí temnou do pražského zámečku v Petrovicích, kam nastoupil přítel František Beneš po skončení studia jako zootechnik a moje koně v objektu Státního statku Praha načerno ustájil. Jinak než průser nelze nazvat to, co se po ustájení dělo. Psal se rok 1975. Alenka po letní absenci opět vstoupila do mého života. Podařilo se mi pronajmout zchátralý Fantův mlýn na Botiči a ustájit v něm koně. Věřte nevěřte, bydleli jsme s Alenou ve stanu. Alenka před stan přijížděla ve svém malém fiátku, já v parádním zeleném žigulíku. Nemýlím-li se, fiátka financoval Toníček... První zimu jsme trávili ještě ve stanu, druhou už v maringotce zapůjčené od dlaždičů Pražských komunikací. Na Fantově mlýně nebyl zavedený elektrický proud, a tak romantika se svíčkami byla nasnadě... Pro další zimní sezónu obstaral jsem na bydlení autobusový vlek. Vy nevíte, jak vypadá autobusový vlek..? Donedávna bývaly autobusové vlečňáky k vidění na poli, ženy jednotící cukrovku se v nich převlékaly a ukrývaly se před deštěm. Aha, cukrovka byla zrušena, ženy na pole s motykou už nechodí... Autobusový vlek nám s Alenkou sloužil jako ložnice, kuchyně, sedlovna i společenská místnost. Mýt a koupat jsme se chodili do Botiče. Dokonce jsme si pořídili i WC. Toaleta byla dřevěná, stála v bývalém náhonu a když se její čas naplnil a jamka pod ní taky, poponesli jsem ji o dva metry dál... A tak jsme s Alenkou šťastně a spokojeně žili až do roku 1979. Alenka si po letech pořídila stateček kousek za Prahou, ve stáji dupou a řehtají dvě kobyly, z nichž jednu dostala darem ode mne. Stáj Alence postavil vlastníma rukama - její věrný Toníček. |
||||
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
kresby 
