literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Ať se snažím, jak snažím, lezou mi z klávesnice jenom písmenka o mojí letošní knížce Romance o klisničkách a balady o ženách. Odpusťte, moji milí, autorovi, jenž v tuto chvíli připomíná připečeného bažanta nadívaného nedovařenými písmenky. Při vší pýše nad potištěným papírem zůstávám ale soudný. Nechť se proto čtení knížky vyhnou ti, kteří se nechtějí dozvědět o mně skoro všechno. Kapitoly věnované Nině naplnil všechen můj smutek, a proto je nedoporučuju číst citlivým duším.
Určitě ať knížku nečtou Plzeňáci, neb jsem se při jejím psaní neubránil určité jízlivosti vůči plzeňským lékařům i dalším!
Především - ať ji nečtou prudérní moralisti a moralistky! Kapitoly věnované mladé básnířce Mileně jsou totiž plné erotiky. Její verše ovšem pocházejí z pera Evy Machalické.

Zoltán Vén

L. H.

Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic

(Ukázka z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách)

O necelé dva roky mladší Honza a o půl roku starší Jirka Rothovi žili s tatínkem doktorem Benjaminem Rothem, oblíbeným kladenským praktickým lékařem, a maminkou Marií, učitelkou a vychovatelkou na zdravotní škole, ve stejné ulici - Davidově - ve vedlejším domě číslo 4. Od jejich patrové výstavné budovy to bylo již jen deset či dvacet metrů na hlavní kladenskou třídu navazující na Korso a přes náměstí kolem Lidového domu vedoucí do Rozdělova, nejzápadnější části Kladna.
Maminka Rothová jakýmsi zázrakem či falší zařídila, že bratři chodili do stejného ročníku, ač je dělily dva roky. Jarda začínal svoji školní docházku ve stejném roce jako Honza a Jirka. Určitě se znali a kamarádili ještě dávno před školou, ale k pravému souznění je dovedla jejich kola.
Jarda po svém prvním kole značky Pionýr dostal od dědečka tříčtvrteční Junior tmavočervené barvy. Velmi si kola vážil a při každé příležitosti je myl, mazal a leštil. Kontroloval tlak v pneumatikách a pravidelně je hustil. Honza a Jirka jezdili na Eskách, teoreticky byli tedy o krůček vpředu. Jenže jednoho dne se dědeček z ušetřeného důchodu rozhodl vnukovi koupit modrého sportovního Favorita. To bylo kolo snů - s berany a s přehazovačkou - tříkolečkem. Favorit se honosil modrou metalízou a stal se předmětem obdivu všech kluků v ulici. Dědeček za něj zaplatil víc, než činil jeho měsíční důchod. Favorit stál 960 Kčs, dědečkova penze představovala 815 Kčs.
Netrvalo dlouho a Jirka a Honza měli stejné Favority. Přece jen byli z dobře zaopatřené rodiny, tatínek doktor Roth dokonce objížděl své pacienty v černé tatřičce. Při návštěvách pacientů po vesnicích v okolí Kladna brával všechny tři kluky s sebou. Cestou se někdy stihli i vykoupat, třeba v rybníku Záplavy u Kamenných Žehrovic.
Doktor si záhy pořídil malý Fiat 600, vůz hodný všeobecného zájmu. Kluci sice obdivovali obrovskou carevnu Volgu s jelenem na kapotě, kterou vlastnil soused, leč tatínek dal přednost malému vozíku vyrobenému ve slunné Itálii.
Rothovi byli pro malého Jaroslava vůbec středem obdivu. Žili ve vlastním domě, na Nouzově měli chatu na veliké zahradě a Jardu tam s sebou o víkendu brávali. Spalo se v pokojíčku a v teplém létě dovolila maminka klukům přespat ve stanu na zahradě. Obrovský stan byl na tehdejší dobu vybaven moderní podlážkou. Stavěli jej na čas a rekord byl kolem čtyř minut.
Když kluci povyrostli, směli jet na Nouzov na kolech. Trasa byla rodiči pečlivě vytýčena, u zvláště nebezpečných míst popsáno, jak se mají zdolávat. Tatínek pak pravděpodobně trasu projížděl autem a kontroloval, zda ji projeli v pořádku.
Jardu zvali i na rodinné oslavy svátků a narozenin Jirky a Honzy, při nichž se podávaly klukovi neznámé či nedostupné pochoutky - třeba kakao. Dokonalá byla i maminkou upečená třená bábovka. Rothovi měli jako jedni z prvních v Kladně televizor a koukat se na malou šedivou obrazovku bylo pro kluky obrovským zážitkem. Největšími televizními hvězdami jejich dětství byli komici Jarda Štercl a Aťka Janoušková, zpěváci Milan Chladil a Yvetta Simonová. Jarda zase Honzovi a Jirkovi vypomáhal s domácími úkoly - především z kreslení. Výkresy mu šly od ruky, nejlépe pak kreslil kytice šeříku a tanky.
Tatínek doktor Roth prožil jako Žid válku v německém koncentračním táboře a na ruce měl vytetované číslo. Byl vzorem hodného a vyrovnaného člověka. Po práci sedával v křesle v hale v prvním patře domu a v absolutním klidu kouřil doutník. Pravděpodobně vynikající značky.
Když tři kluci nebyli spolu na kolech nebo v zimě na bruslích na kladenském zimním stadiónu, byli v neustálém kontaktu. Oba byty byly odděleny jen domovní zdí, stačilo zaklepat anebo zavolat z balkónů, mezi nimiž posléze natažena lanová dráha umožňující nepřetržitou komunikaci. Byly umístěny na zadní části domů směrem do dvorů a do zahrad a skýtaly romantický výhled. Na balkónu kluk choval pijavice nebo mloky pochytané v rybníčcích kolem města. Na dvorek bývala v létě umístěna vana sloužící klukům ke koupání.
Zahrada za domem číslo 6 byla zanedbaná, zarostlá keři a popínavými rostlinami. V jejím nejvzdálenějším místě postavil kdysi dávno jakýsi romantik altán. Cesta k němu byla dobrodružnou výpravou.
Když nastalo klukům období fotbalu, hráli přímo v Davidově ulici. Nebyla tehdy ještě dlážděná a chodníčky lemovaly trávníky. Auto projelo jedno denně. Na konci ulice bylo k dispozici cvičiště, snad vojenské či hasičské. Stála na něm vysoká kovová konstrukce s žebříky, ideální příležitost k hrám a výcviku.
Když kluci v zimě nachladli, a otec doktor zakázal vycházky, přemístili se do arkýřů, jež měly oba domy zavěšeny do ulice. Psali velkými písmeny vzkazy na papíry, jež si pak ukazovali za zavřenými okny. Nebyla to příliš rychlá komunikace.
V domě u Rothů byla zavedena jedna z mála telefonních linek, nesla číslo 2570. U důchodců Matyášů se chodilo volat na poštu. Na výzvu. Chtěli jste s někým mluvit? Poslali jste mu tedy výzvu. Že budete volat druhý den v šest hodin večer. Výzva se musela adresátovi doručit a ten se vypravil v domluvenou hodinu na poštu k telefonu. Na druhé poště čekal v hale vyzyvatel.
"Máte výzvu Prahu!" ozvalo se za přepážkou a čekatel rychle vběhl do kabiny - malého a vyčalouněného prostoru s dveřmi. V kabině bývala i stolička na sezení. Dědeček s klukem tak chodívali volat po večerech mamince Jarušce do Prahy. Domlouvali se, kdy kdo přijede z jednoho města do druhého.
Cesty by zabraly samostatnou kapitolu, leč ponechme jim jen odstavec. Důchodci cestovali po železnici, protože byla levnější než autobus, jímž cesta z Florence do Kladna přišla na deset korun. Vlakem z Masarykova nádraží do Kladna Na Výhybku jen čtyři koruny. Kluka posazovala maminka do autobusu, svěřila jej průvodčímu a na kladenském náměstí jej očekával dědeček. Později jezdil sám. Dědeček s babičkou, aby ušetřili, jezdili výhradně drahou a obvykle vystupovali v Liboci nebo ve Veleslavíně, někdy dokonce už v Ruzyni. Lístek pak místo čtyř korun stál pouhé dvě koruny, respektive jen korunu a šedesát halířů. Přes celou Prahu s mnohým přestupováním z tramvaje na tramvaj přejeli za pouhých šedesát halířů.

Ludvík Hess