literární časopis založený v roce 1964

Václav Bárta

KOZÍ VÁLKA

Úryvek z připravované knížky

Odpoledne se za mnou z práce stavil u babi náš táta. Na první pohled bylo vidět, že je mu líto, že mě včera tak seřezal. To se dalo čekat. Náš táta mi vždycky namlátil a pak si to chtěl udobřit. Tentokrát sáhnul do aktovky, ve které si nosil do práce svačinu.
"Hele, co sem tě přines."
A vytáhnul z tašky čepici, kšiltovku.
"Tady sem tě koupil novou čepici a zejtra bysme mohli jít do cirgusu. Co říkáš?"
To se ví, že jsem byl moc rád. Cirkus Evropa už stavěl od čtvrtka na hřišti v kolnách šapitó a my kluci z Fidlačky i z velké Hromnice, teď vlastně bylo jedno odkud, protože nikdo nevěděl, kam vlastně patří, jsme se už nemohli dočkat neděle. Jenom jsem si nebyl až do včerejška jistý, jestli mi naši na cirkus dají peníze, když to s vysvědčením nebylo zas tak slavné. Mohli jste si všimnout, že jsem se o známkách na vysvědčení radši ani nezmiňoval. Ale teď už můžu, protože čas pokročil a důležitější události zastínily menší školní neúspěch.
Nakonec se ukázalo, že se mi ten výprask docela vyplatil.
Cirkus začal velkou parádou. Do cirkusové manéže vstoupil za zvuku svižného pochodu z orchestriónu žonglér, krotitel, kouzelník, vrhač nožů, šašek a ředitel, všechno v jedné osobě. Vedle něj paní ředitelová a medvěd, každý zvlášť. Ředitel a ze všech jediný mužský v manéži si nasadil šaškovskou čepici a spustil:
"Pane šediteli, pane šediteli, kde ste, pane šediteli?"
"Tady jsem, šašku," ozval se ředitel, když si nasadil ředitelskou čepici.
"A kde je žonglér?" vyzvídal zase ředitel pod šaškovskou čepicí.
"Tady sem, šašku, pardon, pane řediteli. Račte si přát?"
Tak a podobně si principál cirkusu hrál se všemi figurami, zamotal do toho i paní ředitelovou, nasazoval čepice i medvědovi, to se líbilo zvlášť dětem předškolního věku a Kůžákovi. Smál se jako blázen a s ním i celá jeho parta. Natruc jim jsem se jenom uculoval. Já teď nemám jistotu, jestli to bylo náhodou, nebo si to ten cirkusák secvičil, ale najednou povídá:
"Tak, a já teď nemám vrhače nožů."
To znamenalo, že neměl čepici, pod kterou se mohl jako vrhač nožů představit. Cirkusák se začal rozhlížet po lidech, jestli tu čepici nemá náhodou někdo na hlavě. A koho myslíte, že si vybral? No, samozřejmě mě s tou novou kšiltovkou od táty. Za náramného řehotu publika, určitě řvali nejvíc Kůžák, Šintler, Švec, Krotkej a Fujan, mě táhnul do manéže. No, komedie. Chtěl na mě, abych mu tu čepici půjčil, pak zase, abych si ji nechal a toho vrhače nožů mu sehrál. A dokonce mě nutil, abych ty nože na něj přímo vrhal. Než jsem ale stačil vrhnout první nůž, začal ten cirkusák dělat všelijaké legrácky, předváděl tanečky a pořád se kolem mě motal, a mně se nepovedlo prchnout zpátky do hlediště, když mě připoutával jako živý terč k dřevěné desce uprostřed manéže. Deset nožů ostrých jako břitva a špičatých jako dýka mi prosvištělo kolem nohou, boků, hrudního koše, krku a hlavy a všech deset se zabodlo těsně do míst, kde mi končila kůže.
Lidi řvali, pískali a tleskali, díky svému odvážnému vystoupení a vlastně díky nové čepici od táty, jsem se dočkal takového úspěchu, že o mé odvaze mluvila dobrý týden celá ves. Tak se tu neděli odpoledne nevyznamenal ani řezník a náčelník hasičů Baloun, který přepral medvěda. Stoupnul jsem v očích kluků celé obce tak, že mě do party lákali i kluci o pár let starší, a to nejen z Fidlačky a velké Hromnice, ale i z Habeše. A ze všeho nejlepší na tom bylo, že mi za to náš táta nemohl ani nařezat.

Jak se brzy ukázalo, kluci z Habeše nemluvili do větru. Nezůstali jenom u slibování, jako to většinou dělají holky, co už chodí do měšťanky. Ty vám klidně řeknou, že vám řeknou, až se budou někde koupat bez plavek. To jo, to vám řeknou. Nakonec se ale vždycky koupou jinde, než vám řekly.
Kluci z Habeše ze mě nedělali troubu.
"Budou tam štyry," řekl Pepík Dostál.
"Každá je jiná," řekl Jirka Dostál.
"Možná si je prohlídnem všecky," řekl Honza Dostál
"Večer vyrazíme," řekli všichni tři.
Možná zatím nevíte, kam mě Habešáci lákají. To je nejspíš tím, že nejste Hromničáci nebo jste u nás ve čtyřiačtyřicátém roce nebydleli. V obou případech jste přišli o moc. U nás v Hromnici všichni tenkrát věděli, že na poli u Volínů umístili Němci světlomety, které měly sledovat letadla, co míří v noci na Plzeň. Kluci Dostálojc dobře věděli, že do obsluhy ke světlometu přišly místo německých vojáků německé vojandy. Byly opravdu čtyři a každá byla jiná. Blondýna, zrzavá, černá a bruneta, hubená, štíhlá, baculatá a tlustoprdka.
Vedle světlometu stála maringotka a v ní ty německé holky bydlely. Hned za maringotkou byla studánka a pod ní koryto z kamene. Do toho korejtka tekla ze studánky voda. Původně to bylo napájení pro krávy. Teď se sem chodily cachtat ty Němky od světlometů, a krávy nekrávy, dováděly tu u napajedla, jak je německý pánbůh stvořil. Hitler je musel držet pěkně zkrátka, když ho neposlaly do háje s denním otužováním, protože začátkem července nebyl zrovna hic. Kluci z Habeše měli už ty "brunhildy", jak jim říkali, omrknuté a dokázali každou z nich do nejmenšího detailu popsat.
"Estli chceš," řekli mi Dostálové, "můžeš jít dneska večer s náma. Je jasno, bude svítit měsíc, to něco uvidíš!"
Mezi klukama se vědělo, že Habešáci jsou na pozorování holek kosi. Měli už "ve voku" všechny holky z Hromnice, věděli kdy se která koupe doma v neckách a zapomíná dobře zatáhnout záclonu. V poslední době jsou ovšem naše holky vidět v kuchyni v neckách hodně málo, protože Hitler všemu lidu nařídil dávat na okna zatemnění A tak Habešáci chodili teď radši na ty Němky.
Měl jsem štěstí, že jsem byl na prázdninách u naší babi v Hromnici. Kdybych byl doma na Fidlačce, naši by mě ani náhodou večer ven nepustili. Ale s babi to šlo. Spal jsem v parádní sednici, která měla okno rovnou na zahradu. A protože naše babi chodila spát se slepicema, byl jsem už chvíli po setmění za vraty.
Když jsme dorazili na pole u Volínů, byla už řádná tma. Schovali jsme se na mezi do trní a čekali jsme, až ty holky přijdou. Představoval jsem si, že ty Němkyně přijdou v uniformách a těšil jsem se, až začnou ty svoje mundůry sundávat. Ze všeho nejvíc mě zajímaly tři věci. Ta první, jestli mají pod zelenou uniformou taky všechno zelené. Hlavně, jestli nosí zelené trenýrky. Za druhé mě zajímalo, když jsou všechny předpisově ostříhané nakrátko na hlavě, jestli ten předpis platí taky dole. A za třetí mě zajímalo, jestli má černá černou, blondýnka blonďatou, zrzka zrzavou a bruneta brunátnou. Byl jsem tak zaujatý tou představou, že jsem si málem nevšimnul, že už jsou vojandy z maringotky venku. Neproběhlo to, jak jsem si představoval, ale ani tak to nebylo marné. Odpovědi na moje otázky jsem se ale nedočkal. Trenýrky už neměly a vidět jak to vypadá dole, na to jsme byli moc daleko. Když začaly Němky skotačit kolem vody, napadlo nás, že se připlížíme blíž.
Byli jsme už skoro tak blízko, že jsem málem viděl, co jsem vidět potřeboval. Ale vtom ty nahaté vojačky, zničehonic, jako když do nich střelí, přestaly dovádět, a začaly vyvádět. Lítaly kolem napajedla, jako by je štípaly včely. Ale ne na krk nebo po těle jak včely štípávají. Ty holky poskakovaly a chytaly se za zadek. Chvíli nám trvalo, než nám došlo, kdo ten zmatek nejspíš způsobil. A taky jo. Nebyl to nikdo jiný než Kůžák se svou bandou, kdo se do těch bílých německých prdelí strefoval. Kozí bobky ze šíspraků dělaly svoje dílo. Němky ještě chvíli poskakovaly, ale za chvíli se přece jenom začaly rozhlížet, odkud ty smradlavé včelky lítají.
Jenže ty holky byly i bez uniformy vojačky a na co nejspíš Kůžák zapomněl, že tu byly jako obsluha u světlometů.
Ta scéna by byla pěkná jako film. Jen si to představte: dvě vojandy se vrhnou ke světlometům, pustí šajny a zamíří reflektory do míst, odkud přichází nebezpečí. Ty dvě macatější popadnou u maringotky hrábě a vidle, a ženou se za Kůžákem a jeho bandou. A teď přijde to nejzajímavější. Jedné z těch dvou se mrskají obě prsa nahoru a dolů souběžně, a té macatější nastřídačku! Zajímalo by mě, jestli to spíš záleží na způsobu běhu nebo na velikosti poprsí. To tedy opravdu nevím a budu se na to muset někdy zeptat holek ve škole, jestli by mi to mohly vysvětlit. Jenže naše holky ve škole mi to asi moc nevysvětlí, protože převážně zatím nemají čím mrskat.
Kůžák a jeho parta měli štěstí, že měli náskok a Němky měly kratší dech. Ty dvě, co honily Kůžáka, lítaly po poli, dokud jim síly stačily, a ty dvě u světlometů je držely ve štychu, dokud jim Kůžák s bandou nezapadnul za obzor. No, řeknu vám, byla to lepší podívaná než mládeži nepřístupný film "Divá Bára" v našem "Bio Svornost". I když z těch čtyř věcí, co mě na těch Němkyních původně zajímaly, jsem nepřišel na kloub žádné.
Druhý den se po naší vsi nesla zajímavá zpráva.
"Přectavte si, že včera v noci lítaly nejspíš nad Hromnicí americký letadla," říkaly ženské v horním konzumu. "A mušely to bejt nejspíš ňáký ty plachťáky, protože nebyly slyšet žádný motóry. A mušely plachtit pěkně hnízko, protože ty světlomety vod Volínů nesvítily na nebe, ale po stráni dolů a hledaly ty letadla dole v oudolí, kousek nad Šafránkojc stodolou".