Dominik Melichar

Dobrý den,
již několik let píši básně, chybí mi ale jejich reflexe (pokud
nepočítám své nejbližší přátele), reakce někoho, kdo mě nezná, a kdo
by dokázal říct, že ho mé verše oslovily, aniž by měl potřebu mě
neranit.
Myslím, že právě uzrál čas k tomu, zkusit dostat své básně na nějaké
reprezentativnější místo, než jsou mé sešity.
Chtěl bych Vás proto poprosit, zda byste si nenašel čas a nepročetl
vzorek, který Vám posílám, a, uvědomuji si tu troufalost, jestli
byste mi poté neodpověděl, zda mají nějakou šanci, být kdy otištěny,
či ne.
Předem moc děkuji,
s pozdravem,

Dominik Melichar
22 let
student bohemistiky na FF UK
redaktor časopisu LitENky
3. místo na soutěži Příbram Hanuše Jelínka 2008, obor poesie

***

Obláčky tvých nohou
se posunuly zase
o kus dál

O-celovou-blohou
kapky z kolen mohou
alespoň k tvým prstům
kde vytvoří opět

obláčky tvých nohou
jež o-celovou-blohou
tepou tepou cestu
kam jen stejně

kapky z kolen mohou
jež o-celovou-blohou
jsou obláčky tvých nohou

NOVOROČNÍ

Do úzkého hrdla
šampaňské láhve
řvu v předsevzetí.

Vytrhnu si lopatky
odříznu páteř
a obejdu se
a vezmu se za ruce
vpřed.

Naskočím si na ramena
podlezu se a vezmu se
vpřed.
Zatahám se za uši
vpřed
chytnu dredy udělám kotoul
vpřed
dám si herdu vpřed
vpřed vpřed vpřed…

Je-li libo trochu
dmutí
udělejte jinak!

***

Jako kapka co
roztříští se na
tisíce dalších
Chytnu babí let
a když se vrátím
je z ní jenom pára

flíček

jak stín zmrzlinových paraplíček

(BÁSEŇ V PRÓZE)

Ještě než do toho půlnoc praští a ledňáčci v kotlinách stromů budou nad zamrzlými tůňkami zpívat o časech zlých, o časech bez ryb, o časech prostých naděje, opřu se lokty o stůl. Člověk může být pole neorané, může být pole orané. Mezitím mi stůl seje teplo do brázd na mých předloktích. Do pěkných červených brázd. Nemám ale moc času - půlnoc už klepe na tabuli okna. Mám strach, že mrazem se sklo rozprskne na milión malých sklíček. Ovšem, mohla by znamenat štěstí, ale když se do některého z nich podíváte opravdu zblízka, akorát se pořežete. Kapka krve skápnuvší na plochu skla má povětšinou tvar plačícího ledňáčka.
Nahnul jsem sklo a ledňáček stekl na koberec.
Kam se jen poděly všechny ryby?

SEDĚ

schoval jsem pravdu
ve lžičce potu
schoval jsem tam i
vojenskou rotu
nestálost hrotu
tvou díru v plotu
mou díru v plotu
(prošlapanou stezku mezi nimi ne)

A tak se stalo že
zelený krab kouše
věže věž kostela