literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

CORTIGIANA

Pobřeží poseté drobnými oblázky je tiché, moře se téměř neznatelně vlní a slunce pomalu a stejně tiše klesá k západu. Maluji, dívám se do namod-ralé vody, možná je nazelenalá stínem řas, a maluji dívku Cortigianu, vycháze-jící v nepatrném pohybu vodní hladiny na břeh. Je nahá, je krásná, všechny dívky jejího věku a povolání jsou krásné. A Cortigiana je šťastná, neboť patří k těm dívkám, jejichž příběhy vždycky končí šťastně. Jsem do ní zamilován. Každý den jsem do ní v tuto dobu zamilovaný. Do jejích nohou čeřících jem-ný písek, to mi připomíná, že budu muset opět navštívit svého urologa, její sladce snědá pleť je posetá tisíci bublinkami kyslíku a milostný tvar jejího těla vábí, vábí k napití vína perlícího chladem ze sklepů vinic v okolí Perpignanu. Přichází večer a Cortigiana, tak jako Venuše, vystupuje z mořských vln, aby mne omráčila pohledem na svoje dokonalé tělo, vytesané mnoha sochařskými mistry. Přichází ke mně, otírá si svoji ledovou tvář o moji a pak se mi ztrácí hustým lesem rostoucím na úpatí Olympu. Stojím tu každý den a čekám na polibek znamenajícím věčnost a nekonečno slasti z doteku růžového mramo-ru. Ještě chvíli se dívám za jejím stínem mizejícím v modrém písku. Až dlouho do noci pak maluji ve světle hvězd vzpomínku na slepý pohled kamene.
Plachetnice. Plachetnice v přístavních vodách toho malého hnízda nedaleko Marseille jsou stejně vzácné jako tramvaje v pražských ulicích a přes-to, nebo právě proto, je možné spatřit Cortigianu kráčející Pařížskou třídou k Vltavě s větší pravděpodobností, než ji uvidět jak sluncem zahřívá modře a růžově žilkované, do nejjemnějších detailů cizelované tělo. Proto se od brzké-ho poledne již zdržuji v blízkosti Příkop a Národní třídy a lákám štěstěnu. Je skoupá. Ještě nikdy se mi nepodařilo ji zahlédnout.
Odpoledne počítám kapky deště, pak napínám plátno do rámu a sním o ránu vstupujícím nezahalené do mého vědomí. Stojím na skále, kde zrozená z pěny vystupuje Cortigiana z moře na zem. Každý den, až pozdě odpoledne, když slunce již přibližuje se k obzoru, opakuje se ta chvíle znovu. Chvatně se dávám do práce, naznačuji kresbu a rozvržení obrazu, sotva však stačím jen naznačit barevný tón a zachytit křivku ramene, nastává noc. Každou noc umí-rám na břehu pod Afroditinou skálou, peru štětce ve slané vodě Středozemní-ho moře a začínám snít o příštím ránu.
Stojan se skácel, sůl rozleptala barvy, brodím se kamenitou pláží a hle-dám černý kámen se zkamenělým rybím okem. Už jsem ho měl jednou v ruce a hrál si s ním, zlobil jsem oko a hledal v jeho slzách návod ke štěstí. Nena-značilo mi nic, a když jsem neopatrně klopýtl, oko se roztříštilo. Někde však musí být oko druhé. Musí.
S Cortigianou přichází jaro a všechno kolem ní se prosvětluje a oživuje, s ní přichází i láska. Krásné slovo, rád ho poslouchám, rád ho píšu, ale nerad o něm mluvím. Láska je jako tulipán, rozkvete, začneš ho hýčkat a květ se v ru-kách rozpadne. Raději mám květy podzimu. S nimi rozkvétají i hroby a hřbi-tovy a mezi mrtvými nepozorovaně rozkvete láska. Možná ta dávno zapome-nutá, možná ta co teprve rozkvete s těmi květy podzimních večerů.
Klapot střevíčků v tiché pozdní hodině již opuštěné ulice, ulice rozsví-cené světly reklam a přebytečných poutačů. Až vysoko pod střechou, otevře-ným oknem zastřeným bohatou záclonou, proniká do ulice smích a hudba. Kdosi hraje na klavír a ženský hlas se třepí v matném světle noci. Zastavuji se a zvědavě pohlížím tam nahoru a cosi tajemného v tom hlase zpomaluje můj krok a pak to vím. Je hodina mezi nocí a jitrem a Cortigiana rozdává poslední zlomky svého mramorového srdce.
Mám zůstat stát a čekat? Mám jít dál? Rozhodl jsem se vejít. Dům a schodiště jakých je v městě tisíce, snad ještě víc a všechna jsou stejná. Byl tam výtah? Nehledám ho. Schod po schodu jdu ty čtyři patra, až stojím před dveřmi, za nimiž je slyšet klavír. Vejdu bez zaklepání, bez povšimnutí. Kolem klavíru malá společnost mužů, uprostřed Cortigiana. Hraje a zpívá píseň, již jsem dosud nikdy neslyšel, ale podle slov, která jsem zachytil, to byla píseň řecká.
Sněhově bílé ruce Cortigiany se proplétají mezi klávesami a uhýbají roz-lícenému škorpionovi, kterého dráždí porodnickými kleštěmi jeden z pánů. Noc již bledne a den se zatím ještě téměř neznatelně rozvíjí v šedivém ránu. Pánové se co chvíli dívají po hodinách a dohadují se, jestli škorpion stihne Cortigianu bodnout dřív než do záclon pokoje vstoupí jitřní svit a dáma vsta-ne od klavíru a pošle je domů. Škorpion se již zdá být unavený, klopýtá a padá přes černé klávesy. Cortigiana se nad ním smiluje, podává mu dlaň, do níž se škorpion vděčně schoulí, dlaň se pomalu zavírá, pánové odcházejí, jen lehké cuknutí ruky prozrazuje, že vděčný štír bodl a přinesl tak krásce spánek. Afro-ditina skála se zachvěla, vítr pohnul zemí, Cortigiana padla do písku, její tělo se pokrylo tisíci prasklinami a odliv ji vtahoval do přítmí podmořských skal. Zčeřené moře se rozbíjelo o skálu a pěnilo ticho, aby střežilo spánek panny. Příliv a odliv. Vzestup a pád. Zrození a smrt.
S přílivem stojím, tak jak každý den, na břehu a dívám se ke skále. Měl bych postavit stojan a připravit štětce a také barvy. Nemohu, dosud neznámý tísnivý pocit u srdce mi říká, že nemohu. Pak vidím, jak od skaliska před se-bou voda hrne bílé, v ranním slunci zářící tělo z růžového mramoru. Jdu blíž a ještě, je to Cortigiana. V prasklinách jejího ještě včera žádoucího těla se již uchytili drobní mořští tvorové, částečky písku i řas a z jejího pohlaví, jež spáli-lo nejednu duši, vylézá jakýsi korýš. Mramor, narušený slanou vodou se pod tíhou žáru slunce rozpadá a mění v mramorový prach.
Schody vedoucí z ulice na kamenné nábřeží Vltavy jsou kluzké rozšla-panými tělíčky žab, mloků a ještěrek, padá i drobný déšť a Vltava tiše rozprá-ví… o čem? To ví jen ona. Přidržuji se zábradlí abych neuklouzl a pak vidím, že po okraji schodů až u samé stěny, teče proud těch, kteří neskončili pod bo-tami chodců, kteří sem z nějakého důvodu zavítali. Dívám se dolů po vodě, na z hladiny vystřelující světla mostů a rozhlížím se po rozsvíceném městě do zářících oken a přemítám za kterým oknem asi Cortigiana hraje na klavír svoji píseň, nebo za kterým stolkem kavárny sedí obklopena muži, a nebo se směje v některém z nočních barů. Procházím se po nábřeží, malý růžový kamínek upoutá moji pozornost, vezmu ho do ruky, prohlížím, připomíná mi známý kousek růžového mramoru. Co s ním? Házím ho do vody a s tichým plesknu-tím kamínku o hladinu, odcházím. Cortigiana je nesmrtelná. Ráno umírá a s večerem se znovu rodí. Tak to bylo, tak to bude, neboť věčnost zatím po-kračuje.

ZAHALENÁ BÍLÝM DÝMEM

Opět je ten den, kdy skřivaní létají černými linkami, kdy mám před očima bílý sen a zatím co naslouchám šepotu poslední bublinky vzduchu v ústech a jiskra v pomalu hasnoucích očích se ztrácí, musím již po sté psát stejný dopis. Proč? Proč hvězdy svítí a pohybují vesmírem? Co bylo včera, před rokem, před padesáti lety? Za oknem je mlha a pára sedá na sklo. Nejasná vzpomínka mě nutí pokusit se zhmotnit čas, o němž již dávno nic nevím. Svírám proto v dlaních kuličku vesmírné hmoty, pomalu tisknu dlaně k sobě a silně jimi třu o sebe. Dlaně se zahřívají a minulost se drolí na nepatrné částečky, padající na zem. Opatrně smetám tlumeně doutnající krystalky, podobají se malým osinám, na lopatku a celý svůj život i jeho paměť. Tak jako kdybych sel zrno, je opatrně rozhazuji po desce stolu. Řezník v černé zástěře mi přitom krájí mozek na salámovém strojku. Odcházím, abych se u paty Prachovských skal nadýchal naftalínových par a s nimi dostal novou odvahu žít.
Čas se posunul o několik dní. Sedím za stolem a skládám to podivné puzzle z osinek v naději, že najdu svůj příběh. Střepiny z rozdrceného zrcadla mého mozku se třpytí v tisíci barvách. V bílých rukavičkách, tak jako kdybych hrál na vypůjčený klavír, odděluji střepinky od sebe, pak je ploškami s hranou, ostrou jako jazyk gilotiny, který umí tak lehce a sametově, políbit šiji, je k sobě přikládám. Po velkém úsilí, když jsem mnohokrát od skládanky odešel s úmyslem již se nevrátit, se mi podařilo sestavit malou plochu, v níž je neustávající vlnivý pohyb, stejný jako na hladině jezera, do níž se náhle opřel vítr. Po několika hodinách pozoruji, že v lesku stříbřité vody se odráží dívčí tvář.
Tu dívku jsem znal… někde v kostce času je ukrytý náš příběh, již dávno však zacloněný bílým dýmem. Padám z vrcholku Bílé skály a v mihotání řeky hledám tu chvíli, tu hodinu a ten den. Mnohokrát jsem zemřel a mnohokrát zapomněl. Zločiny, které míjíme bez povšimnutí, zločiny, které se však trpělivě vracejí, aby se připomenuli. Nikdy jsem nepřišel na to, proč se věšíme za hrdlo, proč nožem prorážíme svoje srdce, proč vysáváme svoji duši a vyléváme ji do netečného povětří. Tu dívku jsem znal a miloval. Musel jsem však proto mnohokrát zemřít a mnohokrát zapomenout.

¨
Noční ulice roku 1951 v sobě skrývá kouzlo naděje, návratu i budoucnosti. Mám rád podzimní ulici v noci. Dláždění se leskne, hlas má ozvěnu, která kymácivým krokem se potácí uličkami starého města, aby nakonec utichla někde za starými dveřmi opuštěná, marně se dožadující pozornosti. Kdo o ní ví, je jen tma. Ještě zbývá mnoho dní, než setkám se se snem.
Bloudím v čase a bloudím v něm rád. Bloudím rád, protože kudy chodím, za mnou nikdo nemůže, jsem tam sám, sám se svou představou, dívkou, možná již jen starou chimérou, mluví na mne, už ji neslyším, vím však co mi říkala, když jsme chodili alejí kolem Vltavy pod Černou skálou, když jsme seděli ve vinárně U Soukupů v Hybernské ulici, když nebe nad vilou v ulici Na Dolinách bylo plné hvězd a nebylo pro slzy v očích vidět. Sny končívají s rozedněním. Dívka se vytratila se světlem hvězd a na Uhelném trhu mi zválená prostitutka nabízí něco, o čem již neví, že to někdy měla. Teď jsou mými milenkami jenom slzy, usychající dřív než se stačí vyronit ze srdce rozpáleného bolestí. Banalita všedních dnů, krása trpaslíků v zahradách a svíce osaměle blikající do tmy hřbitova.
Proplétám se uličkami Starého Města, a když vcházím do sluncem rozsvíceného Václavského náměstí, jsem náhle oslněn všední omšelostí toho místa. Jdu náměstím pomalu vzhůru, ostýchavě se vyhýbám chodcům jdoucím proti mně a mířím k Melantrichu, kde je stanice trolejbusů. Chvěji se očekáváním a nejistotou, jestli tím příštím přijede, jestli s úsměvem a jako vždy, mi nastaví tvář a pak rty k polibku. Hodiny, pak dny, plynou, nepřichází a již nikdy nepřijde.

Kam jít v zimním večeru? Prší, nebo padá sníh? Nevím. Vím jenom, že s klobouku mi kape voda a stéká po límci svrchníku za krk a že semišky mám promočené skrz naskrz. Mám studené tělo, i duši. Měl jsem zůstat v Malostranské kavárně, usrkávat svařené víno a počítat tramvaje i roky, tu věčnou násobilku vzpomínek a promarněných hodin. Sčítání toho co snad bylo, kolem čeho jsem prošel a nevšiml si, co jsem neslyšel a nenašel. Platil jsem s pocitem mrtvého havrana a číšníkovi to bylo fuk.
Vířím louže náměstí, k němuž jsem v posledních dnech neustále přitahován. Proč? Po mnoha letech jsem znovu zahlédl na zimní obloze rozesmátou, někdy, kdysi, dobře známou tvář. Tichý smyslný smích a za ním ze stínu zlý křik, který mě, tak jako tenkrát, zase sráží k zemi. Strnulý zimou ležím s hlavou pod obrubníkem chodníku. Otvírám oči a dívám se do tváře zimou se chvějící myšky. Je odporná, odporná jako kyselý déšť, který mi smáčí vlasy, jako bahno vonící močí z veřejného záchodku na rohu Primátorské. Špinavá a tmavá chodba, plná zloby i bolesti, ale i naděje a snů. Myš se pomalu a opatrně ke mně přibližuje a pak se mi tiskne k paži v naději, že ze mne vysaje trochu tepla. Ta pěst mě srazila, nedokázala však, abych přestal věřit. V život? Spravedlnost? Pravdu? Pouze zlomyslná hesla. Věřím jen na lásku, nikdy není věčná, ale pokaždé je to ta veliká. Někdy trvá hodinu, den, týden, rok, dokonce i celý život. Že mám kabát od bláta? Co na tom záleží? Jdu světem a životem se šedivou myškou v náprsní kapse, poslouchá slabé údery mého šedivého srdce a nevím proč, vyprávím ji příběh jednoho dne, jedné noci, kdy prožil jsem velkou lásku. Myslím, že ji to nezajímá. Přestalo pršet, házím ji k okraji chodníku a na cestu jí dávám poslední radu. Starej se sama. A pak ještě dodávám. Třeba budeš mít větší štěstí a najdeš svoji minulost.

Silvestr 1951. Sedíme s Vladimírem v Balkán grilu, pijeme podezřelé bílé víno, rozhlížíme se po kyselých tvářích pijáků, kteří se radují z toho, že žijí v nové době, že jsou U TOHO. Zastavili jsme se před Savarinem. Když vrchní číšník uviděl, že stojíme před zavřenými dveřmi, pozval nás dál. Posadil nás ke stolku pro tři, kde seděla zpitá prostitutka. Její zevnějšek vypadal, že již byla toho večera mnohokrát použita. "Co s ní?" zeptali jsme se vrchního. Pokrčil rameny a řekl, že ty dva, co s ní přišli, již vyhodil a tahle se možná bude ještě někomu hodit. Pili jsme francouzský koňak a dívali se velkým oknem to tmy nevlídné ulice. V Bulvárce čtyřhvězdičkový stock a poslouchali umrlý náhradní orchestr. Na rohu Vodičkové huláká parta zhulákaných mláďat, které vyhodili z Lucerny. Lucerna. To by mohlo být to správné místo, kde by se dal při mizerném alkoholu začít mizerný rok 1952. Za padesátikorunového tuzéra nás vrátný pouští dovnitř. Procházíme pachem zpocených těl, kouřem levných cigaret a dechem podřadného alkoholu. Přidáváme se k hloučkům opilců, vedeme s nimi opilecké rozhovory, smějeme se opileckým vtipům a pomalu umíráme. Na poslední galerii nacházíme konečně několik příjemných dívek příjemně ovlivněných alkoholem, na první pohled studentek, které se vzdálily z rodičovského dohledu. Byly ochotné s námi prožít poslední část noci a nechat se bavit naším hovorem o poezii. Od zevlujícího pingla jsem koupil láhev údajně červeného vína, které jsem rozlil do upatlaných sklenek, nikdo neví, čí jsou, ale bavíme se a kolem nás řev, hudba nevšímavě hraje zapařenému parketu, v temných koutech se odehrávají, většinou neúspěšné, pokusy o znásilnění a my naším dívkám přitom recitujeme Apollinaira, Mallarmého, Schwoba, Rimbauda a koho ještě? Vyslovujeme verše, které nám zrovna jdou hlavou, a dívky jsou oslněné. Bylo to všechno dokonale odpudivé. Šlapali jsme v rozlitém víně, kolem nás klopýtaly ohryzané mrtvoly zvracející krev. Pak jedna z dívek požádala, abych jí napsal báseň. V náhlém nápadu jsem na cigaretu, kterou jsem si chtěl zapálit, plnicím perem napsal dvojverší: Jsi krásná, dívko, daruj mi své srdce. Dívka vzala podanou cigaretu, přečetla si verše, pak cigaretu zapálila a zahalená do bílého dýmu, ji vykouřila. V té chvíli jsem stál na prahu Mléčné dráhy a byl jsem přesvědčen, že jsem v životě již dosáhl všeho.


11. 5. 2010