|
na další stranu
Stanislav Vávra
POD STERILNÍ ROUŠKOU
Motto:
André Breton v roce 1953 řekl: "Nemoc současného světa má jiné příznaky než nemoc dvacátých let.(Dvacáté století - pozn. SV) Například ve Francii byl tehdy duch ohrožován ustrnutím, kdežto dnes rozpadem." K "rozsáhlým puklinám postihujícím stejně tak strukturu zeměkoule jako lidské vědomí" (Rozhovory 1952) (Citováno z knihy Gerarda Legranda: Breton ve své době)
Vraceli jsme se s přítelem Lubošem z návštěvy u básníka Sobotky a dobře naladěni jsme si krátili cestu z Výtoně na Smíchov přes Železniční most. Doprovázela nás jenom hluboká a tichá jarní noc. Vltava si hrála se světly aut i města, které bylo někde za našimi zády. Šli jsme beze spěchu a vdechovali kouzlo noci, řeky, a konce, který jsme tušili tam někde za tmavým stínem Vyšehradu. Zastavili jsme se, a snad pod dojmem vědomí konečnosti života, zůstali stát opření o zábradlí mostu, s očima upřenýma někam k Podolí. Aniž bych věděl proč, začal jsem šeptat, do stěží zaslechnutelného šumění řeky hluboko pod námi, strofu z Nezvalovy básně Neznámá ze Seiny:
V mramorové noci jako v skořápce
leží malá mrtvá dívka v kocábce
leží malá nahá utonulá žena
jejíž bledost třísní zenitová pěna
jako řídký cípek vlečky oděvu
jejíž malá ústa ztuhla v úsměvu
trvalém jak úsměv na posmrtné masce
v úsměvu jenž platil smrti jako lásce
který loudila jak labuť loudí zpěv
jako dává poraněný zemi krev…
Nevěděl jsem, jestli mne Luboš slyší a poslouchá, asi ne… ale ty verše ke mně přivála vzpomínka na lásku, kterou jsem kdysi v Podolí, ukrytém tak jako dnes neprůhlednou tmou utopil, a od které, když domů jsem se vracel, jako raněný, jsem i srdcem krvácel.
Luboš se upřeně díval na řeku a cosi mi říkal. Vytrhl jsem se ze vzpomínky na sen. "Stanislave, vidíte to? Dole… dole trčí čtyři páry nohou … vzhůru z vody. Není to halucinace? Asi jsme neměli ten absint pít."
Jeho hlas ke mně však doléhal jen jako ozvěna. Nad řekou byla tušit silueta Podolí a Vyšehradu, vzpomínka přešla, filmovým střihem, do představy vybuzené stíny a myšlenky mě nesly za Salvádorem Dalím na mys Creus tam u Port Ligatu. Stíny přede mnou se tvarovaly do obrazů pobřežních skal a jejich fantaskních tvarů, kterých se Dalí za celý svůj život nenasytil a které vkládal do svých obrazů. Tam chodil sám, vodil tam Lorcu i Buňuela, prožíval tam chvíle lásky s Galou. A s jejich obrazem v očích snad i ve svém muzeu zemřel.
Můj pohled se skácel na černohnědou hladinu Vltavy, náhle ozářené lesem dívčích nohou, a než jsem se stačil rozhodnout, co učiním, již jsem se v příštím okamžiku řítil za svýma očima do brokátového lesa, kde erotické touhy čeřily hladinu jindy klidné vody. Kdesi za mnou byl slyšet Lubošův dech a hlas: "Jdu za vámi." Kam padáme? Jediné, co mě v té vteřině napadalo, bylo, že takhle jsme skákali z Trojského mostu a že se někteří topili v "koňských" jámách, které tam pod mostem zůstaly snad ještě z doby jeho stavby. Opojení z větru, který bere dech, je však příliš velké a nohy třpytící se kapkami vody, vábily.
"Všechno se zdá být krajně nejistým…" křičel Luboš, ale vrátit se již nebylo možné, a jestli v pádu prorážíme clonu řeky anebo se rozbíjíme o černou stěnu? Jsou chvíle, kdy záleží jen na nejistotě.
Procházeli jsme sálem s vysokou klenbou, byl osvětlený lámaným světlem přecházejícím z modré a hnědé do žluté, pak zelené i jasně bílé. Smáli jsme se jako dva šťastní blázni, že se tu potkáváme jen se samými krásnými dívkami. Jen nás snad udivovalo, že jejich torza visela od stropu hlavami dolů. Jejich vlasy vlály ve větru, měly zavřené oči, ústa bez úsměvu. Přecházeli jsme od jedné ke druhé a třetí a čtvrté, a pokoušeli se navázat citový vztah. Torza dívek se pod vodou pohybovala jako sépie a my jen omámeně zírali. Pak se náhle všechno změnilo, dívky zmizely a my se procházeli lesem oslnivých nohou.
Zabráni do rozhovoru o tom, kde končí rozpad ducha, kam asi směřuje literatura jednadvacátého století, a zda se jí opět, jako kdysi, podaří najít cestu pustinou, která svírá, jsme si neuvědomili, že scházíme po schodech na nábřeží a že v proudu neznámých lidí vstupujeme na parník, který se právě chystal vyplout na noční výletní plavbu. Teprve když se dal do pomalého pohybu a začal se vzdalovat od nábřeží, viděli jsme, že se nacházíme někde, kde jsme neměli v úmyslu být. Kolem nás byly dívky i chlapci všech věků. Někteří se pohybovali pomocí francouzských holí, jiní netečně seděli na kufrech, sličná dívka usazená na zemi a opřená o zábradlí konejšila na klíně krabici od pomerančů, jiná oblečená pouze do kalhotek si listovala v naučném slovníku… je nad moje síly vyjmenovat všechno, co tam bylo k vidění a jaká společnost se na parníku Primátor sešla. Ocitli jsme se mezi účastníky noční plavby podivínů. Na to jsme však přišli až později, i když při vstupu na loď, jak jsem si po nějaké chvíli uvědomil, visel transparent: Máme právo na podivínství!... Je možné, že tam bylo i něco jiného, ale takhle jsem si to dodatečně vybavoval v paměti.
Horní paluba, stejně tak jako všechny prostory parníku, byla zaplněna podivíny různého stáří i různého postižení podivínstvím. Byli jsme překvapení, nesví a rozpačití. Jeden druhého jsme se ptali co dělat? Skočit do vody a doplavat na břeh? To jsme se ostýchali. Poničili bychom si šaty a nebylo ani jisté, že bychom tento čin před intelektuální veřejností obhájili.
"Nejlépe bude se tvářit, že sem patříme," řekl Luboš. Uznal jsem, že jeho myšlenka je ta nejlepší z těch, které máme k disposici. Konec konců, každý z nás je nějak anebo nějakým podivínstvím postižený. Někdo barví kanáry na černo, protože se mu líbí havrani, jiný nosí plnovous, aby nebyla vidět bradavička na tváři, a někdo píše básně. Pokud jde o podivínství, vyjde to na stejno.
Někteří účastníci plavby s námi chtěli navázat kontakt a vyzvídali, v jakém oboru působíme, které styly jsou nám nejbližší a kolik jsme platili za vstup. Vstupné se platilo podle druhu podivínství. Nejvíc platil pán, který učil pískat foxteriéry. Doprovázeli ho čtyři na jednom řemínku. Slečna milující naučné slovníky měla vstup volný. Obratně jsme se vyhýbali všem nástrahám a pokusům o zjištění naší identity a co nejrychleji jsme mizeli v podpalubí, kde jsme se domnívali být méně nápadní. Omyl, oba jsme byli velmi nápadní, neboť všichni byli přesvědčení, že své podivínství z nějakého podivínského důvodu tajíme. Procházeli jsme mezi těmi zvláštními účastníky noční plavby, zastavovali se u rokujících skupinek tvořících se podle "sekcí" podivínství a naslouchali jsme… ale nerozuměli. Pán, který nemluvil a jenom na všechno nadšeně kýval, se po mé poznámce, že by se dobře uplatnil u socialistů, přikývl i mně, ale jeho tvář se velice zachmuřila. To vzbudilo podezření u mladého muže řešícího jedno sudoku za druhým a současně se bavícím s dámou, chodící po rukách, o nádorových onemocněních.
Poznenáhlu se kolem nás začal pomalu a nepozorovaně utvářet kruh. Bylo stále častěji slyšet i hlasy o nezvaných hostech. Všemu přikyvující pán významně kýval hlavou směrem k nám. Zmocňoval se nás nepokoj a nejistota z příštích chvil. Dal jsem Lubošovi znamení, že bychom se měli přesunout zpět na palubu. Luboš přikývl současně s tím pánem, čímž ho na chvíli zmátl a to nám umožnilo, sice pozorovaně, ale bez větší námahy, proklouznout na horní palubu. Podezřívavého davu jsme se však nezbavili. Oči bodaly, šepot sílil a sílilo i sevření. Nezbylo nám, než vyhledat útočiště na velitelském můstku. Kapitán nechtěl, a asi ani nepotřeboval nějaké vysvětlení toho, proč tam jsme. Můstek byl obklopený podivnýma horečnatýma očima a rychle se pohybujícími ústy. Pronikaly k nám nepříjemně bublavé, jako magma tříštivě tryskající zvuky. Kapitán nejevil žádnou známku znepokojení. Pohybem ruky přivolal lodníka a jen mu oznámil, že pánové budou vystupovat. Parník se blížil k železničnímu mostu, zpomaloval, až malým skluzem zastavil. Lodník spustil schůdky, rozhrnul hučící dav a řekl: "tak pojte". Vyšli jsme z můstku a procházeli uličkou, která se každým krokem zužovala. Proráželi jsme ji svými rameny, ale poslední metry jsme se museli posunovat již jen bokem. Do obličejů nám vál nenávistný dech, který říkal… vetřeli se… Lodník nám ukázal, abychom se nezdržovali a už byli z parníku pryč. Schůdky však k našemu zděšení nevedly na žádné molo, ale končily na hladině řeky. Za námi hradba, návrat nebyl možný, nezbylo než vkročit do řeky.
V předtuše toho, co nás v příštích chvílích čeká, jsme se zavřenýma očima učinili krok, a pak druhý. Nepadali jsme však do chladné vody, ale stáli na čemsi nepříliš pevném a pohyblivém. Připomínalo to matraci naplněnou vodou či vzduchem. Do polobotek nám vnikla voda, o které jsme v těch překvapivých chvílích nepřemýšleli. Zůstali jsme na okamžik stát a dívali se za odplouvajícím parníkem. Potom jsme nohama opatrně pátrali, jestli ta zvláštní a neočekávaná pevnina někam pokračuje. Mířila směrem ke břehu. Odvážnější Luboš, obezřetně našlapuje, šel první a za ním já.
Lávka, ukrytá pod kalnou vodou řeky, byla jen tak široká, abychom po ní mohli opatrným a vrávoravým krokem jít. A jak se přibližoval břeh, tak každým krokem se naše chůze zrychlovala, až asi poslední tři metry jsme proběhli, jak nejrychleji jsme mohli. Na břehu jsme se vítězně otočili, abychom se podívali na řeku. Cestu, kterou jsme vykonali, lemovala řada rozesmátých dívčích hlav v koupacích čepičkách. Potom kolem hlav vyrostly i řady rukou s třepotajícími prsty a nad hladinou se nesla tichá hudba a místo rukou a hlav byl les dívčích noh. Sedli jsme na břeh a dívali se na čarovné divadlo nočních akvabel.
Hladina řeky začala neznatelně šednout, známka, že brzy začne svítat.
Luboš se vrátil na nábřeží, aby našel sochaře, trpělivě modelujícího sny, které citlivými prsty převádí do reálného vidění našich očí. S rozsvěcující se oblohou jsem zrychloval chůzi, ale lávka mostu jako kdyby neměla začátek ani konec. Hudba i smích akvabel byly již daleko za mnou, hluk ulice, aut i tramvají, ke mně však stále zazníval příliš vzdáleně a i když jsem spěchal, sílila ve mně myšlenka, že nedojdu. Luboš se mi ztratil z dohledu a přitom jsem mu chtěl ještě říci něco velmi důležitého. Kde jsou všichni?
Odstraňují sterilní roušky, místo nich kladou pokrývku a odjíždějí na pooperační pokoj. Odcházející chirurg se za nimi dívá: "Uvidíme ráno…všechno je ještě krajně nejisté… no, kdyby něco…" nedokončí. Vrchní jen mlčky přikyvuje.
|
