na další stranu
 Lumír SlabýTAIWAN - FILIPÍNY 2010
NETRADIČNĚ
Začnu netradičně. Potěšilo mě, že na palubě letadla do Frankfurtu jsem ve dvojjazyčném časopisu ČSA "Review" objevil profilový článek o své kamarádce, skladatelce, klávesistce a zpěvačce Beatě Hlavenkové. Zrovna tam bych takovou jazzůvku nečekal. No, občas se zadaří. BUDOVA 101
Když jsem byl kdysi v Malajsii, stály v Kuala Lumpur dvě spojené budovy společnosti Petronas, a byly největší ve světě. NA VÁCLAVA
V autobusu z Taipei jsem si trochu přebíral své dojmy. Včera, když jsem sháněl nějakou fotoprodejnu (v hlavním městě neuvěřitelně složité), jsem si znovu vyzkoušel, jaké by to bylo neumět žádnou světovou řeč. No, moje chyba, že jsem se neučil mandarinsky. Pro většinu Taiwanců to světová řeč je. Zachránilo mě pár mladých prodavačů, dokonce mi dali papírek s názvem ve znacích, který jsem pak všude ukazoval. A nakonec jsem to našel a koupil... Ale taky se mi tu stalo, že jsem něco studoval v průvodci, a někdo se zastavil s anglickou otázkou, jestli něco nepotřebuji... Prostě přátelský svět. Takže, včera jsem navštívil ještě pár chrámů ze zdejší nabídky TOP objektů, a ještě jednou svůj oblíbený Longshan Temple (trochu pro meditaci). Fascinuje mě, jak jsou čínské chrámy při obřadech nacvakané věřícími všeho věku, včetně teenagerů. Jo, taky jsem vyměnil dolary, našel poštu, a v tom vedru znovu propotil tričko. Dnes, v úterý před odjezdem jsem sice chtěl absolvovat některé z muzeí, která včera měla zavírací den, ale pak jsem si to spočítal, a oslavil státní svátek psaním pohlednic. Byla by to i v tom skvělém metru přece jen honička. Kromě obligátního pohledu Václavu Havlovi (už dvacátého?) to tentokrát odnesli i další oblíbenci. Ostatním Václavům přeju takhle virtuálně :) TAINAN
Včera, při příjezdu do Tainanu, mě můj Lonely Planet trochu zklamal. Značení na mapkách jaksi zastaralo, a předem vytipovaný hotel už nebyl. Ale zkusil jsem jiný a miloučká recepční mi nabídla pokojíček, sice skoro za tolik, jako v Taipei, zato se vším komfortem a snídaní. Z dvou variant snídaně jsem si vybral tu čínskou, a tak jsem dnes ráno trochu válčil s hůlkami. Nakonec se prsty rozpomněly na někdejší výcvik pod horou Fudji... ABYCH NEZAPOMNĚL
- Všechny chrámy na Taiwanu jsou normálně provozované, pořád se tam někdo modlí a klaní se s kouřícími tyčinkami v ruce, ale nikomu kupodivu nevadí, když tam fotíte (i bleskem). Ještě se usmějí a ukloní se vám. KULTURNÍ ŠOKY
"První noc v Guatemale jsem potkal prostitutku, krásnou, jak pověst o zrození strachu...", tedy promiňte, že vykrádám sám sebe, ale tuhle básničku jsem napsal v devadesátém roce, a za tím zážitkem jsem se musel toulat v noci hodně podezřelými místy. Včera jsem jen vyšel z hotelu v Manile, a sesypala se na mě smečka krásných Filipínek, o jejichž nabídkách nemohlo být žádných pochyb, a na druhé straně ulice další klan, a za rohem další. A pak tu byly noční lovkyně samotářky, jejichž půvaby nebyly o nic menší. Tak, jsem v takové čtvrti nebo je celá noční Manila podobná? To asi nezjistím. Ale v noci je půjdu zase trochu podráždit, je to zábavné. Včera jsem přijel večer v dešti, a musel jsem vzít dost hnusný pokoj, a tak jsem si večer v několika bližších hotelech dohodl možný přesun na druhý den. Má dusná kobka bez oken a se řvoucím ventilátorem byla sice relativně laciná, ale v noci se mi zprotivila ještě víc, protože se mi tam k ránu zdály zmatené sny, z nichž jsem se těžko probouzel, například, že jsem ženatý :-) MANILY UŽ MÁM DOST
Filipínština bude asi pěkně tvárná. Když v autobusu zazní "para", řidič zastaví, pak vám starší dáma řekne "gracias", prodavač jablek nabízí "manzana", včera jsem slyšel úryvek rozhovoru s jasným "depende". Když se mluví o cestě, je to "trip" a z angličtiny se sem dostává mnoho výrazů z internetu a jiných technických oblastí. Takže chvíli máte pocit, že se tu mluví španělsky, pak anglicky, ale pak přijde kulometná pasáž, která se nepodobá ničemu povědomému. Prostě ta řeč historicky nasála kdeco. A výběr výrazů asi ještě hodně záleží na etnické skupině. Je prostě lepší zůstat u angličtiny, vyhnete se omylům. IFUGAO
Nevím, kdy lovci lebek Ifugao přestali s touto živností, ale když procházím jejich těžko dostupnými vesnicemi s tradičními domky na "muřích" nohách, říkám si: "To je pěkná stará hlava, ta by se vám hodila, co?" Ne, to měl být vtip, Ifugao se proslavili úžasnou inženýrskou sítí terasovitých rýžových políček, a zavlažovacích kanálů, jejichž architektura stará 2000 let je tak uchvacující, že se pět terasových komplexů ocitlo na seznamu UNESCO. Včera jsem si udělal ranní vyjížďku motorovou tříkolkou (pro celý sever ostrova Luzon hlavním prostředkem místní dopravy jednotlivců) na jednu vyhlášenou vyhlídku. Scenérie políček odtud byla fakt světová. Pak jsem si vyšel na podle Lonely Planet "kratší trek", takže jsem se proplahočil nahoru-dolů několika jen pěšky dostupnými Ifuago vesnicemi a vrátil se pozdě odpoledne hodně spokojen, a hodně utahán. STREJDA Z AUSTRÁLIE
65 let, oplešlý, vytahané tílko, šortky, pupek, plácal se první večer v Manile mezi šlapkami u hotelu, a když se mu nabídly, zavrtěl hlavou, jako že jde radši spát. Pak mě najednou oslovil v kavárně hotelu a vyklubal se z něj Australan, původem z Černé Hory. Napovídal mi toho spoustu, a ty příběhy byly vždy v hlavní roli s ním, a v pozadí nějaký vztah s Filipínkou. Postupně jsem začal mít toho žvatlání dost, a ještě víc toho stálého spekulování, jak něco udělat laciněji. Když zjistil, že jsem vyměnil pokoj v Manile za lepší a s velkou postelí, napadlo ho, že bychom mohli bydlet spolu, abychom ušetřili. To už bylo moc. Rychle jsem se tenkrát od něj vymanévroval :-) BATMAN
Sagada je ospalé městečko-vesnice na severu ostrova Luzon, 1477 metrů nad mořem. I tady jsou terasovitá políčka, ale kolem nich a na okolních svazích jsou skoro výhradně borovice. Mezi kopci se ježí vápencové útesy zpracované erozí na takové zuby. Na mnoha z nich jsou nahoře zavěšené rakve, do nichž se tu už před mnoha sty lety pohřbívali mumifikovaní předci dnešních horských kmenů. Ti bohatší byli pohřbíváni do jeskyní, jimiž jsou tu kopce prošpikovány. Nejsem speleolog, ale už jsem ve světě viděl pár jeskyní, kam stálo za to vejít, a třeba v nich i plavat k cíli. První, na niž jsem tu narazil, se přímo jmenuje Pohřební, a u vchodu je naskládáno víc než sto prastarých dřevěných rakví. Jinak veliká díra v hoře, ale počkal jsem si, až tam budu sám a zazpíval jsem si v té pěkné ozvěně. O kus dál po cestě je "Velká jeskyně". Když jsem zjistil, že uvnitř místo krápníků hnízdí netopýři, usoudil jsem, že tam běžnou dvouhodinovku s průvodcem absolvovat nechci. Jen jsem se, vybaven dobrou baterkou, vydal pár metrů do hloubky. Jeskyně byla obrovská. Na stropě jsem ve světle baterky viděl mihající se netopýry, a podle povyku, který dělali, jich musely být tisíce. No, a pak jsem se najednou octl po kotníky v jejich exkrementech, a při pokusu nějak uniknout jsem si do toho sedl a měl to na rukách. Kdo je jeskyňář nebo byl ve skalních chrámech Indie, zná ten puch, ale rozmazané na nohách, v sandálech, na kalhotách a na rukách, je to úděsné. Částečně jsem to venku umyl v loužích, ale bylo jasné, že to nestačí. Cestou zpátky jsem se vyhýbal lidem, ale psi se ze mne mohli zbláznit. Detoxikace na hotelu mi trvala hodinu, netopýři vyrábějí strašně agresivní hmotu. 10. 10. 10.
Takové hezké datum (trochu jak výsledky mistra světa ve střelbě) a já ho strávil v autobuse. Sever už mi taky dal, co mohl, a tak jsem si naordinoval 30 hodin přesunu na jižní cíp ostrova Luzon. Zdržet se v Manile, to jsem rozhodně nechtěl. Je to jedno z nejnepříjemnějších velkých měst, když putujete s velkým zavazadlem a máte vycestovat, přicestovat nebo tady přestoupit na jiný autobus. Různé směry obstarávají různé společnosti, a ke všemu některé z více nádraží rozesetých daleko od centra. Pokud se tedy nechcete draze přesunovat mezi nádražími taxíkem, musíte promýšlet dopředu, kterou společnosti můžete pokračovat z nádraží, kam přijedete. Můj Lonely Planet má spoustu užitečných informací ale často dochází od vydání té knihy ke změnám, a máte smůlu. Každá společnost zná jen svůj jízdní řád, takže občas vezmete zbytečně drahý autobus, a za rohem čeká výhodnější. Já jsem dneska taky improvizoval a cestu ze Sagady rozdrobil do pěti autobusů, přičemž na konci mělo být moře. Jenže u čtvrtého spoje se setmělo a to pak už nejezdí minibusy do Donsolu. Tak tam pojedu zítra dopoledne a šnorchlování bude asi o den později. Jestli ve společnosti žraloků velrybích, jak slibuje propagační materiál, to uvidíme. TAKOVÝ DĚTSKÝ ÚSMĚV
Stala se mi divná věc. Do Donsolu, v jihovýchodním cípu hlavního filipínského ostrova Luzon, jsem dorazil zcela mimo sezónu. Ta je tu diktovaná jakýmsi "tahem" žraloků obrovských (velrybích) a turisty sem láká možnost plavat a šnorchlovat s těmito obry. Z rybářské vesnice "na konci světa" se tak v několika měsících roku stává cirkus. Když mě v návštěvnickém centru ujistili, že žraloci tu teď nejsou, ani jsem nebyl bůhvíjak zklamaný. Kolem výjezdu člunů za "rybičkami" je docela nepříjemná administrativa. Co jsem ale nečekal, byl naprostý spánek celé turistické zóny. Na celém pobřeží nefungovala ani jedna restaurace a já jsem si právě sem naplánoval nějaký "seafood". Vypravil jsem se tedy ze svého hotelu na pláži do města, což jsou asi čtyři kilometry. Cestou jsem měl pocit, že jsem první běloch, kterého tu vidí. No, možná, že turisté do města vůbec nechodí, nebo se nechají dovézt mototříkolkou. Někteří na mě fakt koukali s otevřenou hubou. A pak se ke mně najednou připojila okatá, tak šestiletá holčička. Nic neříkala, nenatahovala ručičku, jen se na mě dívala a tak nějak spokojeně se usmívala. Dokud se mnou obcházela trh, vypadalo to, jako trochu větší zvědavost, jenže pak jsem se vydal zpátky a holčička stále se mnou. Občas jsem jí naznačil, že se mnou jít nemůže, ale pořád stejně odzbrojující úsměv. Pak už jsem hodně zrychlil, ale kdykoliv jsem se ohlédl, skřítek byl v závěsu nebo dobíhal ztrátu. Pro ty malé nožky to fakt musel být záhul. Zastavil jsem jednoho anglicky mluvícího kluka, aby se jí zeptal, proč se mnou jde, a ona mu prý řekla, že neví. Blížil jsem se k hotelu a začal jsem se děsit, co udělám tam. Tak jsem zastavil u skupinky mladíků očumujících u silnice a (hurá) jeden mluvil anglicky. Požádal jsem ho, aby ji poslal domů. Ona poslouchala, co jí říká, ale jakmile jsem se pohnul, zamířila za mnou. Řekl jsem, ať ji zastaví, a rychle odešel. Nevím, co se tam dělo, ale vedle úlevy jsem měl jakýsi pocit zrady. Takový dětský úsměv... DVĚ HODINY ŠTĚSTÍ
Je to málo? Možná, ale mě to včerejší naplnilo až po okraj. Filipíny nejsou zemí, která by inzerovala skvělá místa pro šnorchlování. A ani v Donsolu to nebylo na předních místech, ta, jak známo, zabrali žraloci velrybí. Ale včera mě katamaran zavezl půl hodiny od pobřeží k jednomu ostrůvku, a tam byl nádherný útes plný života. Jsem v tomhle ohledu dost zmlsaný, zažil jsem vyhlášené reefy v Belize, na Ceylonu, v Indonésii i na Kubě, ale tady jsem potkal některé druhy korálů poprvé. A krásně šedé a modré hvězdice (taky trnovou korunu nebo jak se jmenuje ten nechvalně známý požírač korálů), sasanky, ryby a všechno bez turistů a na dosah z hladiny. Dvě hodiny jsem tam obdivoval a fotil, nořil se, podplavával, hrál si u dna se zévami.... STŘÍPKY
"Karmu si nevylepšíš" aneb citování sebe sama, se mi tu nějak množí. Ale takhle začíná text jedné mé písničky z Indie, kde filosofie říkají, že dobrými skutky se vaše lidské kvality zvětšují. A včera na tržišti jsem, stejně jako v Indii, ignoroval všechny ataky žebrajících dětí a matek s dětmi. A že jich bylo! No, Filipíny jsou katolické, tak ani ta karma není na místě. TAJ-FUJ
Své letošní zápisky jsem začal v Taipei, následoval Tainan, mohlo mě napadnout, že se TAJ objeví do třetice. Posledním bonbónkem programu měl být dvoudenní trek s přenocováním v kráteru sopky Mt Pinatubo. To je ta, co v roce 1991 zčistajasna explodovala a ztratila 300 m výšky. V kráteru bez vegetace je teď fotogenické jezero, a trek patří k turistickým ikonám Filipín. Krásně jsem si vymyslel transport, vyjel už v šest ráno, a když jsem tam po hodině a půl dorazil, řekla mi slečna v registraci návštěvníků, že treky jsou zavřené, protože je hlášen tajfun. Pěkná rána do zad. Nebe skoro bez mráčku, ale nahoru nikoho nepustili, zkoušel jsem to, fakt... Nabídli mi masáže :-) Otráveně jsem narychlo vymyslel alternativu - sopku Mt Arayat. Ta je o 400 m nižší a není pod kontrolou. Složitými přestupy z tricyklu na autobusy a jeepy jsem se k sopce dokodrcal v jedenáct, odrazil tvrzení kluků u vchodu do národního parku, že bez nich, jako průvodců, je to nebezpečné, a šel zdolat horu. Když jsem se vymotal z křovin a políček, pokrývajících úpatí, začala to být v tom vedru fakt makačka. Ale kolem byla hodně zajímavá příroda, obří stromy, ve větvích orchideje, opice, ptáci, kolem ještěrky, ozývali se gekoni... Stoupal jsem tři hodiny a vypotil tak polovinu tělesné váhy :-) Pak jsem usoudil z několika výhledů do tropicky zarostlého kráteru, že na vrchol nemám čas ani motivaci, snědl jsem na jednom skvostném výhledu zásoby, vyždímal šaty a vrátil se dolů. Naštěstí je pod sopkou park a v něm bazén. Vypral jsem tam tričko, kalhoty a sebe, abych byl zase nepáchnoucí Lumír, a odjel zpátky do Angeles. A JEŠTĚ NASUGBU
Tím, že jsem z Angeles odjel o den dříve, vznikl časový prostor pro koupání v moři. Jenže jsme na Filipínách, a nebylo náhodou, že jsem tady nedávno za potápěním jel až na jižní cíp ostrova Luzon. Pobřežní vody jsou hodně špinavé a Manila v tomhle kraluje. Nejbližší použitelná pláž je v městě Nasugbu, 3 až 4 hodiny autobusem na jih. Nicméně přitažlivost moře je velká, a tak jsem si naplánoval jízdu metrem k autobusu. Ani ranní zataženo a vítr mě neodradily. Jenže vrátný v hotelu mě poslal na jeepneys. Jízda touhle velkou řvoucí krabicí s kastlí jako z 30. let je zážitek. Řidič má mezi prsty levé ruky roztříděné bankovky, na palubní desce mince, a vedle kaskadérského řízení v tom dopravním zmatku stíhá i vybírat přes rameno jízdné, a když nemá zrovna vhodný obnos k vracení, pamatuje si, komu kolik dluží. Fantastické! Tentokrát jsem ale šlápl trochu vedle. Během cesty se mě řidič zeptal, kam potřebuju, a vysadil mě údajně v blízkosti zastávky autobusu. V určeném směru jsem pak našel takovou "lidovku", která jede, až když seženou pasažéry. A ještě nejela až tam, a musel jsem přesedat. Do Nasugbu jsem se dostal až před polednem. Je to tzv. hnědá pláž, a protože byly mraky, vítr a velké vlny, byl to takový čaj s navátými odpadky. No, zdechliny to nebyly, spíš všelijaké igeliťáky a papírové obaly od sušenek. Mám jakousi víru v léčivou moc mořské vody, a tak jsem se v tom střídavě koupal a vybíhal z vody, jakmile nějaký domorodý týpek zamířil ve směru mých věcí. Během těch dvou hodin párkrát na chvíli prosvitlo i slunce, ale ve dvě se zase přihnaly mraky, a tak jsem se rozloučil se skupinkou docela přítulných náctiletých holek, které jsem nějak zajímal :-), a sedl na první autobus do Manily. |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
