|
na další stranu
Lubomír Brožek
DĚVKA
Krev komunardů jako krev děvky.
Laciné zboží dnes nikde neudáš.
Láska je veteš. Pár lístků jak podzim teskných,
co vzpomínky zapomněly na půdách.
Odplivla, a tvář úsvitu zbarvila se do ruda.
Prachy, to je argument, že nejsi lump a pobuda,
trapný pytel sraček, co životem se vleče
a nemá, co si nenakrade.
Lovná zvěř na útěku betonovým lesem,
v němž soucit nepotkáš. Leda s kudlou v zádech.
Ve světě děvek se děvka nepodnese.
Pravila, vyčesávajíc z vlasů zbytky hvězd.
Jako by louskala vši. Než z vlasů oprátku splete,
znuděně rozvalená na divanu,
dříve než k smrti utahaný starý pasák svět
lhostejně otočí se k ránu.
Ve tváři úsměv. Jako by ho vyryl kdosi
do zdi samotky střepem.
Jako když zmlkne hudba a šílenství řekne:
Smím prosit?
Už trochu mimo. A jednou nohou na věčnosti,
zatímco v srdci ticho je. Jak v hrobě.
Ale svět, ten starý pasák kurev, se ještě točí.
Do zblnutí. Než pověsí se na měsíční skobě,
jak trapný kabát z frcu, co se dávno přežil.
Děvka se zasmála. A znělo to jak svist kosy.
Jako kdyby v lukách včerejších někdo paměť žal.
Nemohu uvěřit, že jsem jí tolik věřil.
Ještě ani nestačila dát stehna k sobě po masakrózní noci…
Nemohu uvěřit, že jsem ji miloval.
Však styl má, jak se sluší na luxusní potvoru.
A smysl pro dráma: Semeno všech bankéřů světa
po nohou jí stéká, když se ráno drápe zátky nahoru,
na svůj piedestal. Na očích šátek, lhoucí že je slepá.
V rukou váhy a meč. A kámen v hrudi z mramoru.
MÁNIČKŮV POZDNÍ LISTOPAD
Byl pozdní listopad. Večerní listopad. Nelásky čas.
Čas mastičkář, jenž jizvy solí léčí
a včerejší květinové děti dnes nutí trapně opadat,
zatímco jejich hlasy odlétly do nepaměti,
kde ani samota není sama a havran Nevermore
neklove do srdce, v němž je vždycky něco k sežrání.
Něco na zub výkřiků. Něco šepotů na úkor.
V srdci je vždycky něco… pro lačný zoban havraní.
Starý hipík světlo zhasil:
Ve tmě se lépe zapomíná,
že nic nebylo svaté a všichni byli svatí.
A svět byl velký flám. A srdci nebývala zima.
Ani v listopadu. Muž se rozesmál sípavým smíchem starců.
A na stole nůžky nebyly na hromádce šedých vlasů.
EXPERIMENT
Mráz udeřil nečekaně. Jako šílený sólista na tympány.
Lednové ráno. Stanice metra. Washington DC.
Vandráci zalézají pod zem. Trocha tepla v dlani
je za všechny prachy. Jen hladové krysy
jsou hbitější v boji o přežití.
Krysy vědí své. O světě, jenž přeje krysám.
Urvat si. Nebýt k sežrání. Však nažrat se. K prasknutí.
Pod eskalátorem houslista Joshua Bell na prsty dýchá.
U nohou houslové pouzdro. Dokořán. Jako tlama psí,
co jako na kost čeká na minci.
Jako by pozvedal hostii: Joshua hraje Bachovo preludium.
Starý regenschori stojí opodál. Nehybný. Barokní maska.
Když vlak vyplivne cestující, jako flamendr hořkou slinu,
tváří se, že je mu to fuga. Chvíli v děravých kapsách,
paruku šejdrem, marně po drobných šátrá.
Joshua hraje. Vedle něho kluk s nudlí u nosu civí do ráje.
Ptačí matka s vytřeštěným okem fotoaparátu piští: Anděl vyletí!
Kluk utře nos do šály. Andělé jsou… A jednou potká je.
Joshua hraje a Bůh mu vede ruku. A plynou staletí.
Jak mraky nad krajinou. Nebe je vysoko, a přece na dosah: Dítěti.
Čtyři řeky pramenily v ráji. A jeden potok: Bach,
jenž se vylil z břehů. Joshua hraje a Bach se metrem valí.
Hlava nehlava. Vlna za vlnou. Jako potopa,
pohlcující uzlíčky životů dřív, než stačily si sbalit
pět švestek, které jim zbyly. Ze všeho, co milovaly.
Voda je vzala. Ale ještě o tom nevědí. Smějí se. Pláčí.
Myslí, že myslí, a tedy žijí. Nevědí, že se jim život jenom zdá.
Lapeni davem, v davu se míjejí. Živí se odpadky a sní o palácích.
Když Michelangelo, v důvěrném hovoru zavěšen do sošného Davida,
kolem kráčí, ani se neotočí. Jsou jako živí. Jen srdce mají neživá.
.
Joshua dohrál. Na housle za tři a půl milionu hrál některé z nejtěžších skladeb,
které byly kdy složeny. Vybral 32 dolarů. Na chvilku se zastavilo pouze 6 lidí.
Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal divadlo v Bostonu.
Jeden z nejlepších houslistů světa sbalil nástroj a zaklapl pouzdro.
Nikdo jej nepoznal. Nikdo nezatleskal. Skončil experiment.
SEŠLI SE IKAROVÉ
Na pahorku za městem sešli se ikarové. A vzduch
byl plný křídel. A plný touhy (A hurá! A čepobití!)
byl vzduch na pahorku za městem, kde za vřeštění trub,
spílaje orlům do chcíplotin a propasti do čubčí řiti,
nejstarší z ikarů v záři fotoblesků o poryv větru peruť načechral.
Jako by mu každá závrať v té závratné chvíli byla malá -
a skála…
pouhý piedestal.
A když zaklinkal rezavými klíči,
nebylo křídel, jež by netleskala:
hle, klíče od nebeských bran!
V té chvíli nemít křídla, holé neštěstí.
I kdyby ta křídla měla být
jen z očí leklých ryb.
Anebo z bláta u cesty.
Mluvil, jako když krysař na píšťalku hraje
ztraceným dětem ráje písničku k pláči,
že co dosud prožily, bylo přízemní. A malé.
Jak hovínko ptačí.
I nejmenší z ikarů,
pocítiv touhu povznést se nad svůj strach
a nízkost svou…alespoň o hlavu,
o vlásek naděje, než velký vlasopád
z hlavy ho odvěje, šátral v kapsách,
jako by chtěl nahmatat, než se k letu odrazí,
rozdíl mezi klíči k ráji…a klíči k žaláři.
Však atmosféra měla vzlet.
Dav křičel: Už jsme tady.
A nebyl nikdo, kdo by se nechtěl vznést
alespoň na chvíli nad bolest a zrady.
Pak nejstarší ikaros přistoupil na kraj srázu.
Pohlédl dolů a křídla se zachvěla.
Jak ptáče v mrazu.
Skála mlčela.
Tak hluboce, že bylo slyšet, jak propast slinu polyká.
A ozvěnu bylo slyšet, jak do zblbnutí vrací:
Vždyť my, bratři, bratři, bratři, bratři…
Dav zmlkl a do ticha: My přece nejsme ptáci… Do ticha
bylo slyšet, jak kdosi tiše zvrací.
KDE DOMOV MŮJ
Kde domov můj?
Ach Čechy krásné, Čechy mé…,
Bůh vás opatruj,
než vás ztratíme!
Banka nebo žena -
všichni jsme tu k mání.
A naše tržní cena…,
ta je k pousmání.
Pokud by šlo prodat duši,
snad to taky zkusíme!
Po skalinách voda hučí,
bor v lučinách zvolna schne.
Než vezmete mě do náručí,
už nebudete, Čechy, mé.
***
Žena je jako tichý dům:
Celá léta v něm přebýváš a…- tys vážně nevěděl, příteli, že má zadní východ?
Žena je jako zrcadlo: Opravdu si myslíš, že existuje jenom proto, aby ses v něm mohl vzhlížet?
Žena je jako renesanční prsten: I ten nejkrásnější v sobě může skrývat nenápadnou kapičku jedu.
Žena dokáže bezpečně odhalit skutečného egoistu. Je to ten muž, který právě nevšímavě prošel kolem.
Kdyby viděl, jak mi černá sluší, pomyslela si vdova, umřel by z toho.
V určitém věku jsou všechny Alenky za zrcadlem.
Pokud vám připadá, že láska někam zmizela, bude to možná tím, že přenáší hory.
Láskou se můžete opít - ne nasytit.
Láska je jako počasí:
Dlouhé předpovědi jsou nejisté.
Láska je jako nedělní výlet s návštěvou drahé restaurace:
Ve všední dny bude nač vzpomínat.
Láska je jako cesta neznámou krajinou:
Nevíš, kam dojdeš, ale jinou cestu nemáš.
Láska je jako horečka: Vážný důvod zůstat v posteli.
Láska dělá každá ústa výmluvnými. Zvláště při polibku.
Až na to, že si myslí, že jste zábavný, duchaplný, přitažlivý, výjimečný muž,
je láska úplně normální ženská.
Samozřejmě, že jsme pořád mladí kluci - to jenom hlava už se nám netočí pouze z lásky.
Když se Amor netrefí do srdce, spokojí se s tím, že vás alespoň připraví o zrak.
Láska může být slepá, ale nesmí být blbá!
Když vám jde Láska na svatbu za svědka, neznamená to ještě, že se s vámi rozhodla sdílet manželství.
S láskou k člověku začal u sebe. Dál už se, bohužel, nedostal.
Růže, darovaná milované bytosti, je vždycky pocta…pro růži.
Své ANO vyhrkli tak překotně, jako by se báli, aby to stihli, než láska řekne NE.
Jestli jste zblbli láskou, neznamená to ještě, že vás normální blbci vezmou mezi sebe.
Když se z lásky spojí muž s ženou, vznikne kvalitativně zcela nová bytost, kterou by si za normálních okolností ani jeden z nich do bytu nepustil.
Na to, čím příroda vybavila některé ženy, by se měl vydávat zbrojní pas.
Některé ženy jsou tak přelétavé, že jim ani jejich anděl strážný nestačí.
Každý muž si může za to, čeho je jeho žena schopna!
Některá žena dokáže muži nasadit takové parohy, až je z toho jelen.
Některým ženám nestačí, že vás připraví o rozum, ale ještě chodí po sousedkách a vykládají, jakého blbce mají doma.
O její ctnosti by se dalo vyprávět - kdyby bylo co.
Poznámka k anatomii:
Achillova pata mužů se nachází hned vedle ženských slabin.
Jeho žena byla výmluvným důkazem, že se s ním život nemazlí.
Ať klopila oči sebecudněji, oko na punčoše nepřestávalo vyzývavě civět.
Kolik milostných lží už musely vyslechnout růže!
Život je pes: Chtělo by to kočku!
Zpěv kočky nezajímá. Ale slavíky milují.
Nechval mne před večerem.
Jsou muži, kteří dokáží říci "Má jediná" úplně každé.
Zatímco u starších mužů si většinou ženy cení jejich postavení, u mladších mužů je postavení úplná hračka.
Je správné milovat svoje přátele. Milovat jejich manželky naopak správné není. Jen příjemné.
Evoluční paradox: dominantní slepice pocházejí ze submisivních kočiček.
Přistřižená křídla můžou vadit v letu, nikoliv v záletech.
Některé ženy si vážně myslí, že budete k sežrání…, když vás trošku podusí.
Povětrnou ženu bezvětří neodradí.
Jejich manželství mělo jedinou vadu: Kdyby se nevzali, mohli se milovat dodnes.
Že se některé ženy vzdávají pro peníze, je sice pravda, ale ještě raději se pro ně rozvádějí.
Cesta manželstvím je jako cesta balónem- když začne ztrácet výšku, je třeba odhodit iluze.
Vždycky mu říkala: Peníze nejsou všechno! Naštěstí měl ještě nějaké nemovitosti.
Být ženatý a zamilovaný se nevylučuje, ale nesmí se to dozvědět manželka.
Opravdu skvěle se doplňovali: Co se jí nedostávalo na kráse, to jemu chybělo na rozumu.
Co by měl muž znát do manželství:
Má-li někdo šarm a intuici, je to vaše žena.
Má-li někdo takt, rozhled a inteligenci, vy to tedy rozhodně nejste.
Když se dívám na svou ženu, musím říci, že mám vkus. Dívám-li se však na sebe, o své ženě rozhodně totéž říci nemůžu.
Někteří muži žárlí na své ženy prostě proto, že si nedovedou představit žádný dost pádný důvod, proč by měly být věrné právě jim.
Manželství je dohoda srdce s rozumem, v níž se obě zúčastněné strany ujišťují, že budoucnost bude lepší, než bude.
Kdykoliv pohlédl do zrcadla, napadlo ho, že žena, která ho miluje, musí mít neuvěřitelnou fantazii.
I dva můžou dát dohromady rodinný kruh. Někdy je to ovšem zároveň kruh bludný.
Muži a ženy pro sebe někdy mají zvláštní kouzlo. Avšak teprve v manželství si uvědomí, že je to kouzlo nechtěného.
Když už mu dala úplně všechno, připadalo mu poněkud přehnané žádat ji ještě o ruku.
Přednášející působil poněkud zmateně, takže když zvolal "nepochybně jest!", většina posluchačů nevěděla, zda mluví o lásce anebo o Yetim.
Neštěstí mnoha mužů začalo v okamžiku, kdy se je jejich ženy rozhodly učinit šťastnými.
Žárlivost je naivní způsob, jímž muž nebo žena přesvědčují sebe sama, že o jejich partnery má zájem ještě někdo jiný.
Milenec vaší ženy? Ach ano, to je ten chytrý muž, kterého ani ve snu nenapadne si ji vzít.
Kdy ho opustila žena, neví…, všiml si toho, až když se mu porouchala televize.
Uteče-li vám žena, je zbytečné se tvářit, jako by vám ulítly včely.
Je bolestné, když vás opustí žena. Ale takové bolení zubů také není žádný med.
Rozdíl mezi manželem a milencem je prostý - manžel ženu obléká.
Někteří paroháči jsou tak družní, že si nasazují parohy navzájem.
Chcete parohy? Stačí u oltáře říci ano.
Jsou ženy, které vám nejenom nasadí parohy, ale ještě se vás pokusí přesvědčit, že teprve teď a jejich zásluhou jste skutečný fešák.
Ucho je nádoba na vylévání srdce.
Když si vylijete srdce, nezapomeňte spláchnut.
Jenom si dělejte děti - někdo vám to jednou musí spočítat.
Když se děvčatům začnou zapalovat lýtka, neznamená to, že nastal čas přihřát si svou polívčičku
Když se vás žena rozhodne učinit šťastným, nebraňte se. Bylo by to ještě horší.
Někdo dobývá ženy tím, že ukazuje svaly, jiný předvádí vědomosti,
někomu postačí výpis z konta.
Nejednoho kurátora současného umění při pohledu na krásnou ženu určitě muselo napadnout,
že vystavit něco takového v galerii, by z něj v očích kolegů už nadosmrti udělalo kýčaře.
Stará panna je docela normální ženská, která ztratila iluze o manželství dřív, než ho stačila poznat.
Starý mládenec je docela normální chlap, který pochopil, že si člověk může zpackat život, aniž by se oženil.
Prostitutka je docela normální ženská, která vám rovnou řekne, kolik vás bude stát.
Onanista je docela normální chlap, který při sexu nechce být nikým rušen.
Mají to chudinky blondýnky trápení: Tolik péče věnují své hlavě u kadeřníka a pak ji ztratí v docela cizí posteli.
|
