|
na další stranu
Zora Wildová
KOUSEK NAD HLADINOU
Město s řekou přepásanou
možná osmi, možná osmnácti mosty,
jež nás, po nich jdoucí,
kam si uráčíme nebo poručíme
až do omrza jako osli sem tam nosí.
Na jednom jsem čekávala vždycky jako na trní,
až se voda, celá říčná, ke mně co nejblíž přivlní,
abych ji potom mohla kousek nad hladinou
překráčet suchou nohou
po hřbetě toho, jenž je pro někoho
dávného stavitelství jedinečnou chloubou,
avšak pro mě pouze starým mezkovitým troubou.
BEZ BUBNU A BEZ PALIČEK
Přemýšlím nad naší ulice
mistrovsky mokrým do mokrého vyvedeným akvarelem,
zdali musím ven právě teď,
když déšť lijavec svět tak hořce lituje.
Aniž se o neštěstí zmiňuje.
Proto zkoumám ve shodě s oknem,
prší-li šikmo nebo rovně?
A nebo pouze hodně?
A s jakou tenhle bubeníček
bez bubnu a bez paliček
virbluje naproti po střeše
to svoje sveřepé netěš se, netěš se, netěš se,
zmokneš jako posledně,
jen běž a přesvěč se, přesvěč se, přesvěč se!
ZÁROVEŇ
Jak jsem se kdy mohla smát,
jak jsem se vůbec kdy mohla radovat
a kdykoliv se všelijakých dobrot až k prasknutí natláskat
a v noci pak nerušeně spát
nebo lásku, nebo co to bylo, dávat znát či aspoň předstírat,
a zároveň vachrlatost světa poznávat,
a zároveň jak dny svůj k svému
pěšky nebo za vozem
šly za sebou
se do sutin vesmíru jenom s lehounkým mrazením v zádech
propadat.
JÁ JSEM TA PRASKLÁ ZKUMAVKA
Vše se točí na tom,
jak se točí atom,
jak se vrtí v hmotě hmoty
elektronů plankton.
A pokud stojí,
tak zač to stojí.
A stojí-li to vůbec za to.
Taky náš příběh se zakládá
na poměru nabídka versus poptávka.
Jenomže v tom tvém čistě laboratorním pokusu o lásku
já jsem ta prasklá zkumavka.
ZASE TĚ TAK POTKAT
Chtěla bych tě zase někdy potkat.
A na chviličku s tebou zase někde v davu na ulici nerušeně postát.
A třeba tě ani neobejmout.
Prostě zůstat proti tobě stát jenom tak,
jen pro tu radost mít zas jednou vpravo tam,
kde ty máš vlevo.
Chtěla bych ti zase přijít na oči,
a zase s nejlepšími úmysly
vklouznout pod tvoje až do půlky čela údivem vymrštěné obočí.
Abys na mě odtud shlédl zase značně přezíravě,
zatímco mě by z té opět nepochopené pocty
jaly myšlenky zase sotva prozíravé.
Chtěla bych ti zase nastavit tvář,
abys mi ji zase jako tenkrát tolikrát
polibkem bez průkazného otisku
málo dbale orazítkoval.
Ale to by ses musel ke mně zase trochu sehnout
a já se zase od tebe po tu attosekundu nevalného přilnutí
ani na krok nehnout.
Chtěla bych si s tebou zase důkladně porozprávět
o tom, co děláš právě.
Aby ses rozpačité odpovědi zase znovu neubránil.
A aby to ani můj zkusmo nakousnutý úsměv
zase stejně nezachránil.
IHNED SÁHNOUT PO ZBRANI
Já, kdykoliv chci něco mezi námi napravit,
přispěchám za tebou s kouskem
vlastního masíčka na dlani.
Jenomže ty, že je to jen další bestiální týrání
ubohých domácích mazánků,
až takhle jsi mazaný!
nezaslouženými lahůdkami nezdravě přecpaných.
A už máš v tlapce cukání
ihned sáhnout po zbrani.
Ale jak se jí, tak zhurta vytasené,
může holé a nic nechápající lidské srdce ubránit,
když, vytržené z těla a plné pokání,
se k tobě, podívej, jak na blizoučko, naklání?
Cožpak takové není zrovna k sežrání?
VELKÁ HYPOTEČNÍ KRIZE
Oukropeček, raneček nervů, hromádka neštěstí
a vzápětí
mi jako dělová koule kolem kolen proletí
ve snaze dostihnout a rozcupovat kořist dřív,
než by mohla pod kobercem nenávratně zmizet.
Nebo, když si usmyslí,
na zácloně jako na visuté hrazdě hlavou dolů viset,
a při tom pozorovat,
jak se tam venku za oknem z výšin globálního finančního nebe
řítí americký dolar
a po celém světě utěšeně zuří velká hypoteční krize.
A nevážit si toho,
že jen díky mně má kde tak bezstarostně a přepychově bydlet.
KDO SI TO LÍBIT NECHÁ
Jen ať si na každého, kdo si to líbit nechá,
bez dovolení vyskakuje a jako rapl štěká!
Protože co jiného lze čekat od někoho,
kdo není větší nežli ze psa blecha?
Což se pozná podle toho,
jak obtížně na zemi se hledá.
A lehko zvedá do náruče,
odkud se dá na svět tak pohodlně vrčet,
zvučně výt a zlostně kňučet.
Tumáš výslužku!
Když si beru mušku na mušku,
nejdřív se samým chvatem strašně praštím (zpravidla o roh stolu) do bůčku.
Ale už vzápětí dostihnu první nesuchou osušku...
A rázem ji stočím do ohebného a přilnavého obušku.
A bleskově jím zamířím
přesně přímo na mušku.
A v tom, jako když přidupnu bomby rozbušku,
hvízd, prásk! A zásah!
Tumáš, masařko, výslužku!
Já ti, ukážu
dělat si ze světa latrínu a ze mě podušku!
Jako krmník ve chlívku
Hej, bratře kapře,
to ti tady v Čechách už nikdo nikdy neodpáře,
jelikož vánoce máš u nás
na svém triku šupinatém
fest přiheftnuté hodně silným drátem.
Ale ne proto, že bys byl kdovíjaký pracant!
Však víme, jaký jsi ty pasant!
A žrout,
co se v létě chutě láduje
v malátných hlubinách sluncem zemdlených rybníků,
povaluje se na dně v bahně a na břichu
či u hladiny nahlas mlaská, fuj, čuníku!,
kde si ve vyhřátém a sytém
přirozeném prostředí přirozeně lebedí
jako krmník ve chlívku.
Jako mimino u mámy na mlíku.
A pak na podzim do sítě polapen,
do sádky odstaven, vsazen do kádě,
byť bez viny a bez příčiny,
abys tu v strašné tísni, ale ještě stále mezi svými,
postál hned na ocase, hned na bradě.
A vějířky ploutví se ovíval jen tak z nudy.
Nebo z hrůzy, protože už nepochybně tušíš,
jak moc mám spadeno
na tu tvou fanfarónsky nafouknutou, bohémsky rozpolcenou
a pouhou vodou do němoty zpitou
perleťovou duši.
A jak ji budu po tvém dramatickém skonu
nad kuchyňským stolem celý týden na povětří sušit.
Jednou jenom ve dvou
Právě o vánocích toužím
mít doma skutečného hrdinu.
Proto si u kádě na šupinami vydlážděném
a krví a slizem namydleném pražském chodníku
kupuji fešně osvaleného pana Rambouska
z říše stulíků a leknínů.
A podvodního zločinu.
Který se hned tak něčeho nezalekne.
Ani úlohy dočasného vanového potápěče.
Ani výsad a slávy obdivovaného exponátu
exemplárně lenivého povaleče.
Ani umírání, co se vleče,
ale se mu neuteče,
ani povinnosti se potom jednou
jenom ve dvou
sejít se mnou
u večeře.
KDO VÁNOCŮM HRDLEM PROPADNE
Svátky se už věší na kliku
a já si tě, maličko páchnoucího, teprve nesu domů
v rozmáčeném novinovém balíku.
S taškou, jež sebou divě mrská
proti taktu, v němž pádluje moje tebou obtěžkaná ruka,
zdolávám náš kopec bez kouska oddechu,
až taky jako ty pusou do kolečka jenom lapám po dechu,
abys co nejdřív zavířil u nás ve vaně
a my ti směli přihlížet skoro zamilovaně,
kdežto ty nás četl chladně rezervovaně,
zatímco bys podél bílých stěn kroužil ladně,
aniž bys věděl, že jsi vlastně sólo kapr na dně.
Ale věř, že takhle dopadne
každý, kdo, ať nevinný nebo jsa na vi(í)ně, i bez soudu
vánocům hrdlem propadne.
JAK ČESKY ŘÍCI NE
Vyjádřit zápor v češtině
je skutečně neskutečně obtížné.
V jiném jazyce stačí jenom jednou tlesknout do dlaně
a už se to nikdy víckrát nestane.
Leč v české větě, i vcelku emocionálně rezervované,
se musí ne, a to nejen pro povážlivě nedoslýchavé,
pronášet opakovaně,
než se patřičně napěchuje hledaným,
a tím spíše očekávaným významem.
To se musí vzteky a s veškerým důrazem
si dupnout z plných plic - ne a ne a ještě třikrát ne!
A teprve pak se patrně,
co se určitě nikdy stát nemělo,
zase opatrně,
takže jenom nepatrně,
odstane.
ANI U SCHODŮ ZÁBRADLÍ
Země je sice jakžtakž kulatá,
ale svět nevýslovně hranatý,
není v něm útulno, ani u schodů zábradlí.
Jen to hrůzně vyvrácené bělmo měsíce,
to cynické nouzové osvětlení nocí zčernalé pozemské ulice.
CELÉ HODINY
Co nám to tají, co to asi před námi schovávají,
když těmi svými hubeňoučkými ručičkami číslice tak špatně zakrývají?
Ručičkami, kterými nám ještě donedávna za hodiny po celé hodiny ručívaly?
Ne sice zrovna přísahami,
jenom pouhým prostým rukoudáním.
JAKO NA NITI
Stydím se za vás, že s tím znovu začínáte.
S tím, co znáte pouze z knih - šustící papír, tiskařská čerň a kostní klíh.
A ve hřbetě bezpáteřní, avšak svazující niť,
na které i velký a po všech stránkách příkladný příběh o bytí
visí jenom jako na niti.
AŽ SE VYČASÍ
Na vaší půlce nebe
svítí slunce za každého počasí,
na mé bude, až když se vyčasí.
Až se hodinářská práce času změní v bezčasí.
Až hodiny života skončí i se svými přesčasy.
BEZ ŘEČÍ
Není mi do smíchu. Ale ani do breku.
Není mi ani do řeči, do slov zbytečně výřečných.
V takovém případě se němé písmo osvědčí,
které, co řekne, řekne bez řečí.
A občas... a někdy i ve verších.
VSTUP ZDARMA
Nebe využívá pro svoji chabou sílu sací
jen vzdušných vírů poruchovou ventilaci,
a pak u bran všelijaké pomyslné řeči uvítací,
kdežto peklo láká na vstup zdarma, stálé teplo, vůni kouře a barvu sazí
a ještě se chytře přiživuje na zemské gravitaci.
CHCI BÝT TVOJE MYŠLENKA
Než být tvoje milenka,
kterou denně kromě středy svou nepřítomností trápíš,
chci být tvoje myšlenka,
kterou, byť by ses o opak sebevíce snažil,
si už nikdy nedokážeš vyhnat z hlavy.
AFORISMY:
Nebuďte na mě hned tak přísní,
když se mi v hlavě občas tísní
jenom samé potrhlé aforismy.
Však jim pořád říkám, ať se odtud klidí,
někam pryč, ven, někam mezi lidi.
Až u nás pravda opravdu zvítězí,
pak už ani Pyrrhovi nezbude,
než si to svoje úžasné učebnicové vítězství pověsit někam hodně vysoko na hřebík.
Moudrost, ač moudře skromná, má něco i ze slávy.
Taky po jisté době začne stoupat do hlavy.
Naše počínání a chování bývá buď morální,
nebo normální.
Jazyk, jakmile to na něj přijde, vymlaskne naráz klidně i plnou polévkovou lžíci.
Ovšem tím spíš vyprázdní obsah i docela malé lžičky.
Ale někdy se pustí i do ní samotné, když se tak vehementně cpe mezi rtíčky.
Marodit, byť jen málo,
je skvělý návod,
jak být často velký marod.
Jak chytře a opatrně si člověk vede:
v sobě tají duši a v duši utajuje sebe.
Výchova u člověka způsobí vychované způsoby.
Pak i taková královna ze Sáby, jak pověst vypráví,
když někam vejde, slušně pozdraví.
Člověk coby živočišný druh vykazuje jisté nenulové chyby.
Tak jako všecko, s čím se při výrobě šturmovalo na poslední chvíli.
Promiň, ó, Bože, soudce dobrotivý!
Ale uvědom si laskavě,
že dnes tě drží při životě už jenom naše trestuhodné činy.
Stávají se tak strašlivé zločiny,
že na nich ani Bůh není bez viny.
Leč kdo z lidí ho obviní,
když jsme vlastně všichni z jedné slušné rodiny?
Bůh je nejznamenitější polyhistor, polyglot a politik všech dob.
Všech epoch největší renesanční osobnost.
Každý Bůh nakonec ponechá člověka svému osudu.
Postará se mu jedině o zrození, o smrt a ostudu.
Bože, buď hodně trpělivý,
až budeš skalpelem a pinzetou (nebo vidlemi a sekerou)
zkoumat naše účetnictví.
Na druhé straně má ruka Páně hodně pádné rámě.
A to může být taky proto, že by brýle potřebovalo už i Boží oko.
Moc je nemoc, zvláště propukne-li přes noc.
A je-li té moci moc.
To je už pak zbytečné i primáře z nemocnice burcovat o pomoc.
Buďte, lidi, v klidu,
politik byl taky kdysi dávno, ještě jako malý hošík, jeden z lidu.
Od toho je tu člověk zodpovědný,
aby, když se zeptáme, nás zahrnul výmluvami a ostatními odpověďmi.
Člověk je od přírody nabitý přirozeně nabytými vlastnostmi.
A vlastním úsilím pak všelijak klopotně schrastěnými problémy a starostmi.
Pokud je tvor společenský nespolečenský, ještě to nemusí být netvor.
Třeba jenom nemá v těle správně proříznutý nějaký ten otvor.
Aby se člověk i v zimě ohřál,
byl mu rozšafným přírodním vývojem dopřán
místo srsti rozum v hrsti.
Politici by měli být elita národa,
kterou si národ sobě vychová.
Když si to holt nepřinesli
(a nebo naopak přinesli) už z domova.
Do žlabu se nandavá seshora.
A to je pro vysoké politiky značná výhoda.
Když se do politiky dere,
tváří se a cení jako diamant po výbrusu.
Ale jakmile má něco dokázat,
naříká, že ne svojí vinou spadl do humusu.
Ani pokrok nebývá doma prorok.
Leda tak kdejakému lenochovi na krok
tuze dobrý poskok.
Na mnohém citátu je zajímavé pouze jméno autora.
To když tvůrce jeho vlastní myšlenka není s to ani svojí drzostí překonat.
Na zákaz stačí jedna věta,
věta s právem veta: Ne!
Jak lapidární, jak srozumitelné! A to ještě dřív, než bys řekl švec!
Najít téma mediálně vděčné,
tak je zaručeně věčné.
Jenom ten čas tam nebyl včas!
Tedy já co vím, čas vždycky běží v cizích botách!
Do pohodlna vyšmajdaných,
jež někdo jiný větší nohou rozšláp´!
Jak hlasitě dokážou být Němci němí!
A přitom němčina je jazyk jejich velmi oblíbený!
Proč kácet v hájku,
nač stavět májku,
když láska je už - v haiku.
Chtěla bych ti něco dát, a jak ráda, ať to ani já nepostrádám.
Zamilovaní se dokážou zkorumpovat navzájem pouhým pohledem.
Tohle všimné téměř vždycky zabere.
Být velice zamilován, být zamilován nad míru,
ještě neznamená moci pytlačit lásce v revíru.
Láska má tolik definic a různých výkladových verzí,
a přesto o té naší svoláváme na dnes večer
nás dvou, osvědčených odborníků,
novou vědeckou konferenci.
Když slyším z vedlejšího bytu,
jak cosi extaticky vykřikuje rozčilený soused,
tak to se tam dává koncert pro manželku a druhé housle.
Ano, určitě je to pravda.
Ale jenom taková ta kdovíjaká.
Jenom vědci dělají z vědy vědu!
Aspoň že pak za to za trest objíždějí kongresy místo v mercedesu na mopedu.
Ta myšlenka mi připadá skvělá!
Taková přímo geniálně namyšlená!
Co nepoberou ruce, toho se, a jak rádo, chopí žádostivé srdce.
Ženou opěvovaná je láska opětovaná.
Mužem jemu obětovaná.
A taky ta poslední, ta nová, ta teprve teď, ta až teprve nyní objevovaná.
Upřímnost jsme odložili už v raném dětství mezi dosloužilé věci,
mezi polámané hračky,
kterých jsme se zbavovali někdo vysokým obloukem,
někdo výměnou za totéž, ale dražší značky.
Přikrašlování pravdy není lhaní.
Nebo to lež možná je, ale není to na ní to to hlavní.
Jako černokněžníkův plášť je nad námi rozprostřené
noční nebe pobité statisíci zlatých plíšků hvězd.
Jen aby měli astronauti a astronomové
na co při své práci fakt čubrnět!
Za zlaťák Slunce a stříbrňák Měsíce
si Země a) koupí leda kvokání slepice
b) zbohatne velice.
Slunce všude kudy chodí,
jenom k Západu se nekriticky kloní.
V barech se podávají nápoje rozličného náboje.
A ty se pak v případě rozbroje používají jako munice do boje.
Byť i s papírem, který zabírá,
vážívá sotva miligram,
ať pro lidské mravy má epigram
váhy co pro zlatnické váhy žulového kamene kilogram.
Kolibřík je ptáček takhle pestrý a maličký.
Nebo v miniaturním vydání krásné a slavné básničky.
Měsíc - stále v oběhu udržovaný prastarý stříbrný peníz
na Zemi už hodně dávno padlé měny.
Svět na slunci šisuje a světlem bledne,
a přece se v něm najdou záhady naprosto nevysvětlitelné.
Pokud nebudou na jaře z nebe padat trakaře
a v létě bude úroda, jak se ukáže,
a my se na podzim zase trochu pomějem´,
to slunce v zimě jistě až u srdce zahřeje.
Tys na to, dešti, káp! Fakt!
Asi že k nám oblohou krapítek zatéká. Ale úplně odevšad!
A to je děsné,
že ani to nebe není, zejména když prší, vodotěsné.
Moje nápady mě mohou, kdykoliv je to napadne, třeba i o půlnoci, přepadat.
A ještě jim v tom budu celou svojí hlavou, co to půjde, pomáhat.
Nemohu si dovolit ani tu jen pro radost nepatrnou hloupost
chtít po sobě jenom samou samu moudrost!
Hej, slíbili jste mi ráj na zemi!
Tak proč je to tu umazané sazemi?
Každá taška, na rozdíl ode mě, něco unese.
Neboť je to její profese.
Víno je ze zásady voda bez závady,
jen chutnější, zdravější a výživnější o přísady z vinice či ze zahrady.
Nejslabší stránka papíru
se nejjasněji projeví, když jej přilepíme na díru.
Lampa vrhá současně světlo i stín.
Sterými barvami je dlouho a pečlivě maluje a kreslí po všem okolí
a zároveň se kochá tím dílem v mžiku hotovým.
Čas je jako každý z nás; taky nikdy nemá čas.
Co lze z pouhého bubnu nezřídka
hudby a peněz - vytřískat!
Co se mého budíku týká, ten mi u postele už celé roky věrně tiká.
A proto se vůbec nezlobím, když mi při tom taky tak trochu tyká.
Pravé místo lidského srdce se nachází od hrudní kosti vlevo.
Přeci si nezadá se stranou, kde je doma leda nějaké slepé střevo.
K dívkám, které si rády přihnou,
problémy a muži vbrzku přilnou;
a to si pak račte všimnout,
co všechno si potom od života ještě vypít stihnou!
Žena by nemusela být pořád jen a jenom mladá.
Mohla by být dokonce i přestárlá, ale ne víc než za mlada.
Padni, komu padni,
pánovi jeden zánovní střízlivý obleček
a dámě nových hadříků celičký a pořádně našlapaný šatník.
Fajn, že jsme život dostali od rodičů jen tak na útratu.
Ale ještě kdyby nás tak ti hlupáci šoupli do nóblovějšího baru!
Pleš, ač není feš, je celkem výstižné logo mužského pohlaví
prakticky umístěné ihned v záhlaví.
Ženy, pokud mají dobrou stravu,
dokážou být i v třetím stavu.
Žena se má radši,
když je přepychově ustrojená, učesaná, nalíčená, navoněná
a vůbec tak nějak o půl generace mladší.
Každý máme nějaký ten drobný roztomilý zlozvyk.
Jenomže ty pánské vyrábí nejeden velký a dobře zavedený průmyslový podnik.
Chtít dneska po muži galantnosti vůči ženě?
Buďte rády, dámy, že když vám dupne na nohu,
ještě se po vás pěstí neožene.
Že se jenom zatváří uraženě.
Muž, pokud není levý, nýbrž pravý, bývá velmi hravý.
Ten v domácnosti všecko bez říkání a bez reptání ihned hravě spraví.
A z pilnosti pak ještě dělá, nebo aspoň praví, že ho to navíc strašně baví.
Ano, muži svého času uznali,
že když ženy rodí děti v křečích,
je by taky něco mělo bolet.
A proto vyrazili na bitevní pole.
|
