literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

ČÍM SE DALO UDOBŘIT

Pamatuju zimy,
kdy Černý vrch býval natruc svému jménu
pohádkově sněhobílý.
A kdy ho my děti braly dolů do školy přepychovou skluzavkou,
kterou z dosud neposkvrněného a kyprého vydupali dospělí,
co se před námi tudy opatrně krok sun krok šinuli
ráno už na šestou.
A než nám ji metaři nejpozději do oběda posolili.
Nebo než nám kvůli nedostatku uhlí školníci
zazvonili na prázdniny.
Když republice došel koks,
zatímco doma ve sklepech zbýval aspoň z mouru čoud.
A kdy rodiče ještě po přesčasech v zaměstnání
do brigád, schůzí, školení a závazků nad plán uvrtaní
na nás přes den osiřelé
nemohli se svým otravným nevýchovným nadáváním.

Takto ponecháni sami sobě,
a nadto bez kontroly telefonem,
jsme, já a starší brácha, byli pořád v sobě.
On, že na mě, menší, slabší, ale rozumnější,
nezřízeně žárlil,
nevynechal žádnou příležitost, aby mě nepotrápil.
On si začínal a já se bránila.
Ač proti němu prcek,
jednou dokonce s nabroušeným nožem v ruce.
Tehdy se ten zlobratr polekal
a můj bojový výpad zastavil až násadou kuchyňského pometla.
Při potyčce se však koncem jeho dlouhé tyče
jako šťouchem tága kulečníkového mága
strefil pinktlich do knoflíku našeho hodně nahlas puštěného hradla,
našeho v onen osudný moment
natuty hluchého, slepého a chromého či co,
rádiového přijímače.
Čili dostavil se malér: knoflík porouchal se.
Následkem čehož si zatvrzele vzpomenout odmítal,
jak se jím zapnutý přístroj vypíná.

A následkem čehož nás oba dva
obestřela pochopitelná obava,
co skrze to s námi máma udělá,
až se vrátí z práce a nákupů uštvaná a naštvaná.
Že ta nás docela oddělá.
A hned jsem na sobě ucítila rány,
které na brášulínka, nyní u kredence skrčeného
v potupném sebeobranném postoji, po zásluze
hustě a pleskotavě kam dopadají, tam dopadají.
Natolik jsem s ním byla solidární!
Že jsem se stejnou dávkou empatie
podlehla svodům i jeho srabácké,
ovšem osvědčené únikové strategie
a včas se z domova vytratila do doby,
než se máma na hlavním pachateli z nejhoršího vybouří.

Jakmile se ale venku setmělo,
cosi mě přimělo opustit svou převesmírnou skrýš
a zmrzlá na preclík
a s odhodláním hladového psance
se vydat na pospas rozzuřené mamce.
I vstoupila jsem do domu mně povědomé adresy
a na podestě v prvním mezipatře setrvala chvíli v napětí,
šestým smyslem sondujíc,
co se asi děje u nás za dveřmi,
než jsem se je odvážila otevřít.
Uvnitř teplo, klid a mír;
maminka v kuchyni právě finišovala s večeří,
tatínek odfukoval na gauči
a bratříček, živ a zdráv a zahloubán
do knihy, předstíral,
jak to běžně dělával,
že se pilně vzdělává.
A rádio? Zaraženě mlčelo.
Drželo pěkně tiše za zuby
všechny svoje zvuky i pazvuky:
několik vzrušených anebo rušených světových i lokálních jazyků,
veškeré ruchy a komplet muziku.

Jeho zamlklost mně však přišla nějak neupřímná,
nějak vynucená,
mně připadalo, že by, a jak rádo, žalovalo,
co se to s ním dopoledne dálo,
s jakou chutí by to na nás napráskalo,
leč se bálo, leč mělo dost odstrašujících zkušeností
s naší zlostí a darebností.
Neboť kdykoliv v něm třeba jenom nepatrně zapraskalo,
snesla se na jeho ošuntělou dřevěnou kysínku
pohrůžka jejího skorého a ukrutně krutého zániku.
Tak poznalo, že si s námi nesmí přespříliš zahrávat,
chce-li nám i nad námi (na svém vyvýšeném stanovišti) nadále vyhrávat.

Tudíž jedině z pragmatického pudu sebezáchovy
si netrouflo na nikoho z okruhu sobě nejbližších
nic vskutku nelichotivého prozradit.
Za to ale dostávalo ještě po řadu let od této příhody
habaděj příležitostí
naší nezdárné rodině co nejnaléhavěji, ač málo úspěšně,
promlouvat do duše.
A byť pak námi na oplátku nešetrně proháněno
tu po stanicích, tu po stupnicích,
až občas vyjeklo, zmučeně zařvalo
na celý amplión,
že ho bylo slyšet až na ulici,
nikdy však ani nepíplo o tom,
čím si ho bráška tenkrát dokázal tak šikovně udobřit,
aby znovu jako dřív my jeho směli poslouchat
jen na půl ucha a jen když se nám bude chtít,
kdežto ono nás muselo, kdykoliv se nám zlíbí
jen lehce ho zatahat za knoflík.<