literární časopis založený v roce 1964

Ivana Gálová

BRÁNA

Před několika měsíci začal Josef trpět nespavostí.
Dříve se každý večer nemohl dočkat, až ulehne, neboť spánek pro něj znamenal průchod jakousi branou k jiným světům, které byly tak reálné, že dlouho po probuzení s lítostí přemítal o dalších osudech lidí, se kterými se ve snu setkal a musel je uprostřed nedosněného příběhu opustit. I když se pokoušel znova usnout, aby se setkal se starými známými a viděl, jak se jim daří, nikdy se mu nepodařilo vstoupit znova do téže snové krajiny.
Josef si nedokázal zpětně vybavit, jak a kdy se to přihodilo, ale neznámých důvodů mu byl zničehonic průchod snovou bránou odepřen.
Kdykoliv měl pocit, že už se k ní konečně blíží, nějaká síla ho vždy vrátila zpět do jeho pokoje.
Když už to trvalo několik týdnů a Josef byl z nevyspání slabý jako moucha a v kanceláři, kde pracoval, začali poukazovat na jeho pravidelnou denní ospalost, rozhodl se navštívit lékaře, který mu předepsal několik různých krabiček medikamentů, s přesným návodem, kdy a v jaké množství má které léčivo užívat.
Josef poctivě dodržoval lékařské rady, ale když přišel večer, stejně se převaloval na posteli, doufaje, že najde konečně správnou polohu ke spánku nebo způsob usínání, která ho zbaví jeho trápení.
Zkoušel bylinky i nejrůznější meditace, počítání oveček, sčítání čísel nebo vytváření barevných obrazů za víčky. Někdy vstal, oblékl si přes noční úbor kabát a bloumal po tiché ulici ozářené měsíčním světlem.
Nic z toho mu ale nepomohlo k tomu, aby nestrávil pokaždé na loži noc, v níž každou její hodinu byl zcela přítomný myslí ve svém pokoji, bez možnosti úniku, až do té doby, než noc přešla v ranní úsvit. Ten v něm paradoxně vyvolal pocit ospalosti, touhu nejít dnes do úřadu a místo toho si zdřímnout. Vždycky se ale překonal, oblékl se a odešel do své kanceláře.
To ale nemělo dlouhého trvání.
Josef dostal brzy výpověď ze svého místa a byl nahrazen kolegou, který díky svému mládí spal v noci jako dudek.
Nyní se k nespavosti připojily ještě potíže finanční. Josef se obával, že brzy nastane čas, kdy nebude moci zaplatit nájem svého malého bytu a skončí v nejlepším případě někde v noclehárně. Při této myšlence se vždycky hořce pousmál, protože noclehárna by mu v jeho nynějším stavu nebyla k valnému užitku.
Prozatím tedy ještě trávil čas ve svém pokojíku, dopoledne na posteli v mátožném polospánku, odpoledne se potloukal po ulicích až do večera, aby oddálil onen nesnesitelný stav, kdy se opět bude zcela bdělý převalovat na lůžku až do rána.
Pohyboval se jako ve snu, předměty i lidé mu pluli před očima a jejich obrysy byly zvlněné.
Lidé se mu často vyhýbali, neboť pro jeho bledý zjev a nejistou chůzi ho považovali za opilého.
Jednoho dne se Josef vlekl po parné zaprášené ulici a přemítal, jak dlouho ještě vydrží jeho duše přebývat v tomto nehostinném těle, když tu jeho zrak padl na průčelí jednoho z domů.
V touze po kousku stínu se rozhodl vejít příjemně chladným průjezdem do jeho útrob.
Prošel vnitřním dvorem a ocitl se u dveří s oprýskanou smaltovanou tabulkou nad zvonkem. Jméno nájemníka nebylo možné pro stáří cedulky přečíst. Dveře samotné byly ostatně zatlučeny dvěma zkříženými deskami, na znamení toho, že byt už delší dobu nikdo neobývá.
Josef pocítil vyčerpání z horkého dne a sedl si na kamenný schodek přede dveřmi.
Pocítil, že mu těžknou víčka.
Pojednou viděl, že chodí po stejné ulici kolem týchž výkladních skříní, ale místo obvykle vystaveného zboží tam teď viděl předměty, které mu byly jaksi známé, ale nedokázal přijít na jejich jméno ani účel.
Předchozí úmorný žár se nyní změnil v lehký chladivý vánek. Připadalo mu také, že ulice jaksi potemněla, jako by si nasadil tmavé brýle proti slunci.
Zastavil se u výkladní skříně. Když spatřil svůj odraz ve skle, podivil se, že není oděn do svých obvyklých šatů, ale má na sobě něco na způsob bílého roucha.
Josef věděl, že ulice ústí do malého náměstí s kašnou, které ale nebylo možné z tohoto místa zahlédnout. Slyšel ale, že se odtud ozývá hlasitá hudba a vzrušený šum lidských hlasů.
Josef se rozhodl, že se tam půjde podívat, ale nemohl se přimět k pohybu. Nohy jako by mu vrostly do chodníku. Zůstal tedy stát na místě.
Zdálo se, že se hudba přibližuje, a zanedlouho spatřil ve skle kapelu, která zvesela vyhrávala na valníku taženém dvěma bělouši. Kapelu následovali veselí, rozjaření lidé nejrůznějšího věku a vzezření.
Josef stál, pozoroval v odraze celý ten slavný průvod za svými zády, a pojednou se ho zmocnil nevýslovný pocit štěstí a klidu, jaký nikdy před tím nezažil.
Pocítil také, že prostorem kolem něho se šíří nepopsatelná vůně, která mu připomínala cosi velmi krásného a vzácného.
Josef viděl, že valník pojednou zastavil a z něj sestoupil nějaký muž, zřejmě kapelník.
Celý průvod se zastavil a s úsměvem ho pozoroval. Josef stál stále čelem k výloze, ale v odraze viděl, že kapelník se k němu pomalu blíží a že je oblečen ve vybledlém oranžovém rouchu, jehož barva zvláštním způsobem lahodila zraku.
Kapelník došel až k Josefovi a stanul přímo za jeho zády.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se tichým hlasem.
Josef nahlas neodpověděl, ale hlavou mu proběhla myšlenka na jeho neutěšenou finanční situaci. Pocítil, že mu kapelník něco kulatého vsunul do ruky.
Když se kapelník opět připojil v průvodu, který za pokračujícího veselí zmizel v jedné z postranních uliček, Josef rozevřel dlaň, a viděl, že na ní leží velká zlatá mince.
Přepadla ho pojednou velká únava, ale nebyl si jistý, jestli existuje v tomto světě nějaký příbytek, kde by mohl složit hlavu.
Procházel tedy bezcílně kolem řady domů, když tu spatřil povědomý průjezd, z něhož se ale proti očekávání linulo měkké bílé světlo. Když Josef vešel, neocitl se ke svému údivu na nádvoří, ale v místnosti, která byla celá zalitá světlem, které prve pronikalo na ulici.
Uprostřed místnosti seděly dvě ženy na nízkých stoličkách a laskavě mu kynuly, aby přišel blíž.
„Je nám líto, ale přes bránu si nemůžete nic přenést“ řekla mladší z nich přejemným hlasem a sundala Josefovi ono bílé roucho, kterým byl doposud zahalen.
„Máte ještě něco? Josef zavrtěl mlčky hlavou, tisknouce zlatou minci v pěsti.
Starší z žen se usmála, lehce mu rozevřela pěst a na minci dopadl proud bílého světla.
Ačkoliv se tomu snažil vší silou mysli zabránit, viděl s lítostí, že mince bledne, až se stala průsvitnou a nakonec se díval na svoji prázdnou dlaň.
V tom okamžiku si uvědomil, že sedí znova na kamenném schodě před zatlučenými dveřmi.
Z nadějí se znova podíval do své otevřené dlaně, která ale zůstala bezútěšně prázdná.
Se západem slunce se trochu ochladilo a Josef se otřásl, připadalo mu, že má všechny kosti polámané ze spánku na tvrdém kameni. S obtížemi se zvednul a vydal se a vydal se k domovu, kde se svalil na své lože a znova tvrdě usnul.
Josefovi se už nikdy po zbytek jeho života nepodařil držet v ruce znova zlatou minci.
Nijak zvlášť mu to ale nevadilo, neboť od té doby ho každou noc provázely laskavé bytosti noční branou do krajiny hlubokého šťastného, bezesného spánku

AK TO CHODÍ V KVÍTEČKOVĚ

I.
Někdy tě postaví do brány abys chytal
a nechápou že trávník vydává vůni tak dávného tlení
že se ti z toho srdce kroutí steskem po čase.
Kam zase čumíš řvou na tebe po každém gólu
neví že vzdálená budoucnost se ti plíživě rozkládá pod nohama
aorty předků se vinou kolem sukovitých kořenů
z vlhké hlíny sublimují nedožité příběhy
Jsi mizerný brankář


II.
Někdy posadí přátele z dávného mládí ve starobinci pod jabloň
dají jim kostkovanou deku
a nechají je dlouho povídat o tom smíchu a ostudě tenkrát
až skoro zapomenou
jak čas je mezitím semlel na masokostní moučku
Ve vedlejším pavilonu se tančí až do konce


III.
Sex je to poslední co nám zbylo z ráje
ale musí se užívat s láskou
řekl starý páter
Zatímco jeho mladý kmotřenec s nádorem na duši
huláká sladkobolná písně dříve než pohřbí svou kytaru v ulici
která se nazývá Noční


IV.
I aj spatřil jsem život z odvrácené strany
a viděl
že je to jenom kulisa
Zepředu pestrobarevná dekorace
zezadu odřený papundekl


V.
Říkali mi
ať jdu po červené značce
Ale má duše bloudí po klikatých stezkách
a já musím za ní
co bych si bez ní počala