na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Přípitek Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »
29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně
... Více »
28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu,
posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »
26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »
Slovo úvodem
Číslo je ve znamení Karla Svolinského. Jeho obrázky mi ze své prodejní galerie www.artbohemia.cz zapůjčil s laskavostí sobě vlastní Vilém Stránský. Všechny je možné od něj koupit. Jako bych Svolinského znal osobně... Leč znám jen jeho Martu. Zatímco Karel Svolinský věnoval Martě desítky obrázků, básniček, ale i fotografií, napsal jsem pro ni jen jedno čtyřverší.
Byla panna — krásná, nahá,
žádným mužem nelíbaná.
Žila v šatech na zakletým stromě,
psala smutně básně pro mě.
Veršíky jsem otiskl v historicky čtvrtém čísle Divokého vína v roce 1964. Nad nimi byla fotografie skutečné Marty.
Marta nás okouzlila oba a jistě jsme nebyli sami. Jenže okouzlení Marty a Karla Svolinského bylo vzájemné… Požádal jsem ji o vzpomínku. Seděli jsme s Martičkou na zahrádce hospody U Holanů v pražské Londýnské ulici, známá pražská advokátka usrkávala bílé víno, já džus, a vzpomínali jsme na společné známé. Marta se vracela nostalgicky do pražské kavárny Slavia, kde ji studil mramor na stolcích do loktů. Taky jsem do té kavárny chodíval, bývala místem schůzek pražských umělců, v našem případě pak těch, kteří se za ně považovali. Vlevo od vchodu do kavárny bývala budka s telefonním automatem a v její stěně zabudovaná prosklená schránka, do níž jsme ukládali zprávy pro kamarády, kde nás najdou, nebo kdy budeme zase ve Slavii. Prostě SMS.
O dva domy vedle hospody U Holanů ve sklepě domu číslo 16 v Londýnské ulici jsem koncem šedesátých let zřídil asi jedinou pražskou skoro soukromou tiskárnu. Mí dva tiskaři – Jarda Bartůněk a Pepík Svoboda - často utíkali do hospody U Holanů na pivo nebo na rum, někdy už bylo zbytečné je nutit, aby se vrátili do práce. Jenom by ničili papír.
Uhlopříčně od hospody přes Londýnskou bývala 1. chirurgická klinika, do jejíž márnice jsme v srpnu 1968 přestěhovali tiskařský stroj Rominor, a mydlili na něm protisovětské letáky.
Další dva domy vedle hospody bydlela moje celoživotní kamarádka Danuška, která o prázdninách rozvážela na dvoukoláku vytištěné produkty mé tiskárny do knihárny a pak zákazníkům. Danuška se věnuje psychiatrii a naše přátelství trvá už skoro pět desítek let. Stará se o moji duši.
Divoké víno 72 novodobého číslování je posledním upozorněním na výročí 50 let od vydání historicky prvního čísla – vyšlo 19. září 1964. Představím vám, moji milí čtenáři, více než tři desítky autorů, z nichž někteří časopis provázejí po celou dobu jeho existence. Bořek Mezník připomíná, že současně slaví deset let publikování v Divokém víně. Nepřehlédněte jeho dost nepropečené verše. Určitě si otevřete Alenku Vávrovou, jejíž kočičí básničky inspirovaly Romanu Štryncl k namalování série obrazů. Určitě jí daly víc práce, než Alence psaní veršů. Těch peněz za barvy a plátno!
Slunečné léto, moji milí!
Ludvík Hess
|
