literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

SAMSÁRA OSLOVENÍ

"Nevíš, kde je na Andělu kavárna Julius Zeyer?“

„To nevím.“

„Šla bys na čaj?“

„Dneska už toho mám moc, takže asi ne.“

„Asi?“

„Určitě.“

„Díky za upřesnění. Co jindy?“

„Pokud se zase potkáme v tramvaji, tak klidně.“

„To už asi s někým jiným.“

Koupil jsem si banány, protože se mi líbí, jak stárnou a nejchutnější jsou, až když vypadají shnilé. Spousta lidí už je v tom stavu nejí a neví, že hnědé banány jsou nejlepší. Prošedivělému padesátníkovi se říká: „Zraješ jako víno.“ Osmdesátníkovi, kterému to pořád myslí, by se mohlo říkat: „Hniješ jako banán.“

Vzal jsem rajská jablka, protože jako Adam nemám na výběr, zázvor, který vybírám dlouho, protože je tak mnohotvárný. Kdo moc dlouho vybírá, ten přebere. Přitom je tak jednoduché hrábnout a jít a celý ten proces ošulit.

Potkal jsem animátora Michala. „Jsme se potkali u chleba. Základní potřeba.“

„A posledně u lístků v kině.“

„To je taky základní potřeba.“

„Co jinak děláš?“

„Pořád ve studiu. Animuju. Co ty? Pořád oslovuješ ženy?“

„Jo.“

„Úspěšně?“

„Vždycky úspěšně. Úspěch je už to, že otevřeš hubu. Když neúspěšně, tak to děláš špatně. A můžeš se poučit.“ I cesta může mít cíl. Správně to je- i cesta může BÝT cíl, ale to je jasné. I cesta může mít cíl, znamená, že to je vzácné, aby cesta měla opravdový cíl.

Rozesmál mě prodavač, když markoval asi dvacet Shocků a řekl zákazníkovi: „To budete úplně vyšokovaný.“

„To není jen pro mě, to je pro tři.“

„Tak to toho berete málo, to bych vypil za večer.“

Nakrucovala si tam na mě vlasy blondýnka s tenkým tričkem a malýma prsama bez podprsenky, takže byly vidět. Malá prsa jsou moje slabost. Ale přítel.

Smrt. Minuty míjejí.

V euforii z toho, že jsem ještě tady, promíjím všem a ze všeho nejvíc sobě všechny křivdy, protože světlo světa Teď.

Trhlina, propast, tma se každým neopatrným pohybem rozšiřuje, a tak je třeba se opatrovat, a přestože svému stínu neutečeme, občas utéct podél Vltavy, utéct u ní a v létě i v ní. Když se pochyby navrší, tak beze slova odejít, bez úhledu do strany, jen se rozloučit a vykročit do další hodiny bez viny. Proplétat se mezi dimenzemi jako veselý had, protože zahrada zla je zahrada života. Tam, kde cítíme paralytující zlo smrti, jsme jen my, a když jsme to jen my, tak "můžeme," jak říká Obama- basama s fusama, let´s take a ride.

Moon nad řekou duhově rezonuje mezi bílými oblaky, probleskuje mezi balastem páry spolu s nejjasnější hvězdou jako bizarní dvojice s nepřekročitelným věkovým rozdílem. Opřený o zábradlí na Karlově mostě poslouchám hovor páru, kde muž ukazuje na Čertovku a popisuje, jak to tam vypadalo, když se točily Chobotnice. „Jak je ta restaurace, tak bylo molo, jak tam bylo to piano.“ Dívka fotí sochu Jana Nepomuckého. Chci jí říct, že to je Jan Nepomucký, kterému se Karel zpovídal, když podvedl jednu ze svých čtyř žen, ale dívka mě buď neslyšela, nebo nevyslyšela.

Co nás pořád nutí se svěřovat, poučovat, popisovat, vysvětlovat, vytmavovat, votravovat- trávit spolu čas? Proč nemeditujeme v jeskyních, vždyť všechno je to jen v našich hlavách. Každá emoce, již máme pocit, že někdo vyvolal, v nás už předem je. Každý stav z každé drogy máme i bez ní, protože jinak by na její účinnou látku mozek neměl receptory. Přesto jsme tak provázaní v blyštivém Babylonu mezildských konvencí, komunikací a kontroverzí. Odmítáme se a zároveň přitahujeme a nejčastěji obojí. Přitahuje nás odmítání. Nejsme součást vesmíru, jsme vesmír s jeho izolovanými dvojhvězdami, nenasytnými černými děrami, které se nakonec zhroutí samy do sebe, a s hvězdnými soustavami.

Tady je nejlepší nepřemýšlet, let go, let live - leť skrz srpnovou trávu, ulehni do prazákladního zákonu gravitace a dýchej, protože život je dar. Dost bylo rad. Potřebujeme sdělit to, co vidíme, co máme před sebou tak jasně, jako by to nemohl na vlastní oči vidět nikdo jiný. On vidí zas to svoje, ale my mu musíme říct, jak to vidíme my.

Musíme to popsat- dívku klimbající v metru, jak jí klasicky padá hlava a ona ji vždycky zvedne a pak zase znova pořád dokola, jak to bývá běžné v dálkobusech. Taky spontánně zavřu oči. Všechno, co děláme, sdílíme, pořád se napodobujeme. Nefunguje to jenom u zívání, ale u kteréhokoli výrazu. To je ten rozptyl, ten pocit, že nás někdo řídí a nikdy nemůžeme udělat to, co chceme. Nikdy ničeho nedocílíme, vždycky jen cílíme, a pak je všechno jinak.

Protože nejsme sami- venku ani vevnitř. Jsme kompiláty zvyků, které jsme odkoukali od druhých- přátel i cizích, ke kterým jsme třeba nevědomky vzhlíželi. Žádná myšlenka, ať ji provází sebevětší „heuréka!“, není nová, jen metamorfovaná, vzpomenutá- nevědomé déja vu. Ta trhlina, propast, tma, je ta nebetyčná touha v tom nalézt vlastní původnost, sebe- v té změti odkoukanosti, která je dnes hlavním byznysem v elektronických médiích, najít kus sebe- něčeho přirozeného, přírodního.

V afektované přehršli intencí, možností, nabídek najít něco jiného, oddat se tomu, čím jsme- vesmíru. Ale nám nestačí vidět a smířit se. Když sedím v metru zahrazený hradbou těl a bojím se, že se z tama už nevyhrabu, chci křičet o pomoc. Přitom stačí říct: „s dovolením“ a dostane se mi odpovědi: „jasně.“ Dělám z komára velblouda kvůli své klaustrofobii, která je ztělesněným strachem z toho, že zůstanu nevyslyšený a uzavřený v sobě.

Když oslovím holku a ona se se mnou baví a přijme mě do své dimenze, je to, jako bych se znova narodil, osvobodil. Je to reinkarnace. Pak ale musím zase zemřít a hledat novou. Mé oslovování je oslavování žen, života, který je koloběhem znovuzrozování a ženy mají tu roli, že ho rodí a tak nad ním mají určitý nadhled, proto oslovuju ženy a ne muže.

A Nirvána? To by bylo smířit se s tím, že vidím, že jsem a nesnažit se to sdělovat, protože z toho vzniká další život, další zaujetí. To, co vidím, je nevyřknutelné. Proto se do toho zamotávám a od toho, co vidím, mě to odvádí. Někdy žijeme úplně oddělení od toho, co vidíme- žijeme jen v tom, co sdělujeme.

Máme moc problémů. Lidi si podvědomě vytvářejí problémy, aby mohli komunikovat- aby nebyli sami. (Potřeba problému je pramen byrokracie a byrokracie je pramen hierarchie.) Abych někoho oslovil, musím předstírat, že mám problém- samotu. Nesmím promluvit bohorovným tónem, ale lehce melancholickým, ne však zlomeným.

Žena musí mít pocit, že bude užitečná svým nadhledem latentní rodičky vesmíru, s nímž muže ujistí, že může dál počítat s tím, že planety budou obíhat slunce a že žába bude z pulce. Symbolem této duchovní symbiózy muže hledače, průkopníka a dobyvatele poznání, jímž disponuje žena, je v rovině hmotné sex. Rozptýlený muž bude vnímat užitečnost ženy právě v tomto aktu plození, který netrvá déle, než jedenáct minut. Sex je ale jen třešničkou na dortu, špičkou ledovce stejně jako je tělo-ego jen smysly vnímatelným vrcholem vědomí, které je zdrojem toho všeho.

Muž uvědomělý, jakýsi homo conciousus, se upřímně zajímá o ženin naturel, o její podstatu a až pak ji ojede, což je důležitá součást vztahu, který je srdečním svalem nádherného monstra samsáry, kde se rodíme a zase zanikáme bez záruky a bez paměti, která by naše apokalypsy pokryla ochranným filmem, který by nás oddělil, distinguoval.

V této hře jsme bezdomovci- nemáme se kam vrátit. Asi to chce nesnažit se nic sdělit, nýbrž sdělovat- věřit, že to dokážu bez složitých konstrukcí, které od pointy odvádějí. I ta potřeštěná opice poskakující po kleci ale evidentně má svůj význam. Vypsat se z nesmyslů, vypovídat se kámošce, utíkat, i když stínu neuteču. To vše je nějak vymyšlené a my z toho vybředáme v těch momentech, které jsou tak všeobjímající, že nepřipouštějí námitky, že by všechno do té doby i od té doby, nemělo být all right.

Šel jsem na Petřín po Hellichovce kolem Muzea Hudby, uviděl vevnitř módní přehlídku a vešel. Některé holky se tvářily jako pouhé věšáky na oblečení, jako by těm hadrům záviděly a přenechávaly jim veškerou pozornost. Chtěly to mít za sebou, šly jako na popravu, jejich tváře nic neprozrazovaly- tvářily se jako supermodelky na koksovém dojezdu. Pak ale přišla jedna s jemným úsměvem - silným kontrastem.

Všechny diváky jím kontaminovala. Oči jí v reflektorech zářily, svůj oděv předkládala na odiv s pokorou. Není důležité, co děláme, ale jak to děláme. V tomhle případě není důležitý ten hadr, ale to, na kom je. Není důležité, co někdo píše, ale jak to píše- kdo to píše- v tom je řečeno vše. Šaty s úsměvem nabyly docela jiné hodnoty. Jako by ty šaty modelčinu radost způsobily. Najednou to nebyl jen produkt, ale kus modelčiny duše. Takhle se krámy proměňují v artefakty, suvenýry, talismany.

Úsměvem se z mrtvého stává živé a do změti scén vstupuje příběh. Úsměv je uchopení, pochopení. Vyšel jsem okouzlený ven a snažil se pokračovat v cestě, kterou jsem započal. Chtěl jsem vyjet na Petřín, projít Strahovské koleje, na Ladronku a možná i na Hvězdu. Mysticky vzpomínat na studijní léta. Pod Petřínem jsem se ale zastavil a hleděl na jeho nočně černou masu. Pár stránek chybělo v emočním atlasu. Ta vize, že tam půjdu, byla poháněná představou nějaké masochistické katarze, vplutí do pohody skrz bolest, což považuju za hlavní nástroj očisty.

Jenže úsměvná terapie módní přehlídky můj trýznivý koncept nabourala a já teď stál mezi dvěma jedoucími kamiony jako Van Damme a pomalu se mi vzdalovala možnost si vybrat jen jeden z nich. Ono je nejdůležitější si vybrat, pak už je to celkem jedno. Vyvstanou další možnosti, které nakonec mohou vést i k volbě opačné, ale když se člověk nerozhodne, zchátrá do roka a do dne- to je deprese.

Petřínský koncept vyplývá z představy, že bude dobře až potom, co bude špatně, že se to zlomí, zhroutí. Je podpořený zkušeností, že zkušenost vzniká až utrpením z proměny. Utrpení vzniká, když ztrácíme pevnou půdu pod nohama, přičemž se vytváří půda nová, pevnější. Zhroucení je ale v tomto případě záměnou za uvolnění. Když někdo vidí uvolnění ve zhroucení, tedy život ve smrti, dochází k dekadenci, někdy i k sebevraždě.

Bolest se stává slastí až ve vzpomínkách- ve zkušenosti přežití. Asi není větší extáze, než když něco přežijeme, překonáme smrt. Uvolnění ale tkví spíš v pokorném přijetí smrti. Pokora přijetí versus bohorovnost přežití. Je třeba slasti dosáhnout bez potřeby bezprostředního procitu smrti.

Viděl jsem před sebou tmu Petřina s jeho zákoutími vlastní mysli, které mohly být jakékoli, ale v mé nerozhodnosti se zdály děsivé. Dívčino odzbrojující překonání trémy symbolizoval onen úsměv, který se rozhostil po všech tvářích. Vnesl mi brouka do hlavy. Snad kdybych se nezastavoval a šel rovnou do temných luhů a hájů kol sochy Máchy a dvanácti obrazů Ježíšovy poslední cesty na kopec k Ukřižování, které mnozí glorifikují jako sejmutí všech hříchů světa, až k atrapě Eiffelovky, a spatřil bych pod sebou náhled té řeky s jezem, který nutí lodě čekat před zdymadlem, Muzeum Kampa se svou moderní střechou vždy ohrožené velkou vodou, transcendentální práh Karlova mostu a další mosty, Národní divadlo, které vzniklo z národní sbírky poté, co vyhořelo to původní, možná bych dosil své kýžené katarze a mohl jít toho dne zase v klidu spát bez rozptylu, že někde něco je, ale ta holka, ten úsměv- to mě přimělo zavrhnout Petřín jako nepotřebnou fixní ideu, neumožnit jí ten zkroucený, sofistikovaný život upíra, a jít zpátky kolem Muzea Hudby.

Už tam bylo prázdno, jen plakát, že dvanáctého a třináctého má koncert Petr Nikl- nějakou šílenou vizuální šou. Podíval jsem se do Dobré trafiky, kde jsem zažil pár relapsů. Seděla tam dívka, kouřila a pila lahváč a barmanky byly milé jako vždy, tak jsem šel radši pryč a na dveřích bylo, že dvacátého tam má koncert Petr Nikl. Na Karlově mostě klečel žebrák a dva metry před ním klečel Japonec a točil si ho na ajfoun. Průvodce tam zvučným hlasem hartusil story Prahy. Zrovna říkal, že ty sochy tam jsou až od sedmnáctého století, zatímco most byl postaven už ve čtrnáctém. Jeho posluchači uznale přikyvovali.

Vždycky, když někdo mluví o historických monumentech, přijdou mi ty věci najednou křehčí, než když je vidím jen tak. Možná je to tím, že kdyby tu nebyly, tak do Prahy nikdo nepřijede a to by byla škoda. Takhle je to magické. Věci přírodě dodávaji magii. Marná sláva.

V Disku hráli Beatles. Na základce jsem Beatles miloval, než do mě Morrison zasel démona Doors. Pořád je miluju, hlavně Johna, Paula a George. Svalil jsem se tam do pohovky a to byla ta katarze a ten úsměv mi vyloudily beatlesácké texty jako Bright are the stars that shine, dark is the sky, I know this love of mine, will never die. Na těch dětinských rýmovánkách a tom, s jakou průrazností se dostaly do srdcí i dějin, je něco geniálního.

Jsou to samozřejmě ty hlasy. Ne co, ale jak- kdo. Ostatní se taky pohupovali do rytmu. V poslední době objevuju příšeří kavárny Disk, když se v sále hraje představení. Dřív jsem vždycky šel dovnitř, ale čím dál radši hledím na obyčejné každodenní situace jako na divadlo, které inscenují moje myšlenky, takže nepotřebuju vidět nic inscenovaného někým jiným. Regulaci intimity už jsem navíc viděl.

Herci tam stojí v řadě před publikem a nejdřív říkají: „sere mě...“ to a to. Každý vychrlí sto padesát věcí, které ho serou, pak se říká: „doufám...“ pak: „mrzí mě.“ a tak dále. Trvá to asi dvě hodiny a je to dost osobní vzhledem k tomu, že si to herci sami psali. Závěrečná katarze je, že začne hrát pohodový duet se Zagorkou Je těžké brát věci tak jak jsou, jenomže jinak to nejde, herci si dají klaunovské nosy a škraně, rozjede se rudá opona, před kterou celou tu dobu stáli, vynoří se hluboký prostor divadla a oni v něm po dobu písničky blbnou.

Úžasná metafora a vyvrcholení podobné tomu ve filmu podle skutečné události 148 hodin, kde hrdina stráví celý film v jeskyni, kde mu na ruku spadl balvan a on se nemůže vyprostit. Dostane spásný nápad, že si ruku uřeže. Udělá to a v závěru z jeskyně vyleze, spatří slunce, což je vzhledem k původnímu rámci možností nečekané, i když divák vlastně věděl, že to udělá, ale znáte to- můžete vědět, jak to dopadne, ale stejně vás to překvapí. Nevím, jak to ti režiséři dělají.

Herci tam postávali a hecovali se před začátkem a s nimi i dreadatá režisérka se zvláštně upřímným fluidem. Poslouchal jsem Beatles a ona po začátku hry přišla do kavárny a sedla si ze všech míst zrovna na to, kde jsem ji měl za sloupem. Napřed mi bylo krásně jen s tím beatlesáckým humorem, který někteří nejsou schopni prokouknout a předhazují jim ranou stupiditu, aniž by věděli, že už to v té době byli drsní pásci ošlehaní židelmi z pětihodinových setů v hamburském Reeeperbahnu, jako teď X. Doležal předhazuje hloupost Nicky Tučkové, ale nejhloupější jsou někdy ti, kteří tu hloupost tak inteligentně odhalují.

Z té pohody jsem dostal puzení pozvat dreadřku na drink. Co když je to přece ta pravá, i když ta naděje je malá a ještě menší? Přesto jsem to chtěl zkusit a dostal se tak zase do vandammovského rozkroku nad kamiony.

Nešel jsem to zkusit. Zkusil jsem něco napsat, ale moje ruka nebyla ve spojení s mozkem. Přišel děkan Havelka a něco s ní řešil. Pak vstala, dala si kolem krku palestinu a byla pryč.

Šel jsem taky.

Měsíc tam pořád byl a přibýval.

OPEN MIC POTRVÁ

Na svém vystoupení jsem nevystoupil ze stínu satira, který mě stvořil, Morrisona. Po tom, co jsem prořval sál, jsem se chtěl klidit, ale cestou kolem baru na mě nějaký týpek kývl a řekl, že to bylo „very good.“

„Really?“

„Sure. Awesome accent.“

Jmenoval se Jandacek a byl z Nového Mexika, kde pětiletý Jim na dálnici viděl umírat indiány při autonehodě. Později si usmyslel, že jejich duše se v něm usídlily a dělaly tam neplechu a působily jeho bezuzdnou touhu po chlastu.

Zakecali jsme se o tom, že tahle společnost má balíčky potěšení, za kterými najisto míříme. Andrew to přirovnal k oboře Hvězda na Vypichu, u které jsem bydlíval na koleji. Ta byla postavená za účelem lovu. Říkal, že tak nějak je to s těmi balíčky- lov v ohradě.

"Internet je taky taková ohrada," přispěchal jsem s příměrem. Dodal jsem, že vzýváme potěšení, protože nás osvobozuje od bolesti, ale tím nás zároveň zotročuje, protože se na něm stáváme závislými, což nám zase působí bolest a potřebujeme nějaké jiné potěšení, aby nás osvobodilo, ale tím nás zase zároveň zotročí.

„Vybíráme si z běhu událostí určité momenty a z nich si tvoříme realitu podle toho, jak nám to vyhovuje.“

„Když se bavím s Čechy a rozumím jim jen trochu, někdy mi to vůbec nevadí. Vždycky si udělám svůj obrázek.“

„Jim to taky nevadí.“

„Ani když se baví dva lidi ve stejném jazyce, tak si ve skutečnosti nerozumí. Jeden chce něco sdělit, ale ten druhý si z toho vypickuje věty podle svého gusta, podle toho, co se mu hodí do krámu. Ten druhý to samé. Ale nevadí jim to.“

„Dospějou k nějakému kompromisu, řeknou si, že se dohodli. To je vlastně konvence. Ale proč někdy jeden přistoupí na stanovisko druhého, ač je řečeno jinak, než by to řekl on nebo to třeba vůbec nechápe a někdy ho odmítne a někdy proti němu dokonce válčí, to je otázka. Je to všechno v našich hlavách.“

„Potřebujeme věci pojmenovávat, jako bysme lepili štítky na balíčky, do kterých jsme umístili emoce. Projekce. Když to neuděláme správně, můžeme si chodit omylem do přihrádky s bolestí pro radost a naopak. Úplně ideální by bylo přemýšlet citem. Myslet, mluvit i psát automaticky.“

„Ale ta slova, věty a písmena jsou v neustálém pohybu a my je musíme neustále sledovat a aktualizovat, abychom mohli komunikovat. To je daň za život v komunitě města, nekončící rozptyl.“

„Čím víc řekneš, tím víc toho musíš říct.“

„Kerouac potom, co napsal Big Sura za sto dní v divočině, řekl, že by se takhle měl na nějaký čas odjebat každý. Víc lidí říká, že v přírodě, v jeho konotačním vakuu, cítí Boha.“

„V přírodě totiž člověk nepřemýšlí, jaká je. Je tu odjakživa. Neříkáme si, že listy stromu by měly být fialové. U lidí to ale děláme.“

„To jo, ale je zrádné kritizovat systém, když v něm člověk je.“

Sedl jsem si na volnou židli vedle holky, kterou jsem potkal na záchodě těsně předtím, než jsem šel na pódium. Řekla mi, že když vyšla a já tam ječel: „Wake up! You can´t ramember where it was! Had this dream stopped?“, myslela si, že jsem ožrala.

„Ne jenom jsem říkal báseň ožraly."

Ještě předtím jsem ji pozoroval, jak si hladově kousala zevnitř pusu. Připomínala mi tím mě. V poslední době často potkávám holky, které mi připomínají mě. Potkat svého dvojníka prý znamená smrt. Ale partneři jsou si často podobní jako vejce vejci a je to láska, ne? Ta holka mi připomínala Aničku- typ psychoterapeutky- dívky, které říkám svá traumata, třeba: „Nemám rád, když se o mě lidi otírají.“

Ona na to řekne něco ironického. Je příjemné své psycho vypovědět, ale ona na rozdíl od skutečného psychoterapeuta, to pak využije ve svůj prospěch v tradici párového soutěžení. To je od přírody. Přítel-pacient se vzdává obranných mechanismů a nechává dívku- psychoterapeutku nahlédnout dovnitř. Je to cool, ale tenký led.

„Ty se moc nebavíš.“

„Přemýšlím, co budu psát.“

„Kdy?“

„Dneska.“

„Fakt? Co?“

„Blog.“

„Kde ho najdu?“

„To ti neřeknu. To už bysme se nemohli vidět. Můj blog můžou číst jen cizí lidé.“

„Aha. A já nejsem cizí?“

„Ne, ty jsi teď. Co děláš?“

„Jako kdy?“

„V Praze.“

„Studuju VŠE-daně a dělám asistentku advokátovi.“

"Kolik mu je?“

„Je to důležité?“

„Říkám ti, že píšu. Třeba se to bude hodit.“

„44.“

„No vidíš- Žito 44!“

"Co to je?"

Zaslechl to týpek, který přede mnou na open micu zpíval o judu: „Zase slyším slova táty, v judu musíš dělat chvaty.“

„Slyšel jsem Žito 44? Ty máš rád Žita?“

„Jo. Proto mě včera namíchlo, když jsem viděl megaboard s jeho podobiznou a jménem Daniel Landa. Pod tím stálo neznatelným písmem ,Žito 44 tour 2014.´. Celého Žita to odkazuje do trapnosti.“

„Mě zajímá Žito i Landa. Ale Král a klaun se mi od něj nelíbí. To nazpíval úplně bez emocí. Ale tak on má manželku Němku.“

„Jo, ona byla nějak psychicky nemocná. Nebo aj fyzicky.“

„Ona je hlavně pěkná píča. Landovi asi fakt přeskočilo.“

„Každý mediálně známý člověk se musí zbláznit. Podívej se na Kluse.“

„Jeden kámoš mu dělal ochranku a prý je to namyšlený kokot.“

„Já jsem chodil na jeho absolventská představení a je rezervovaný, ale kokot ne. Taky musíš ty písničky někdy psát, ne? Nemůžeš se s každým zahazovat.“

„Já když píšu písničku, tak ke mně musí přijít. Když ke mně nepřijde, tak nic nesložím.“

„To je právě na té slávě blbé. On už musí psát, i když ho nic nenapadá, protože za to automaticky bude mít prachy. Kdyby nic nepsal, vyhazoval by prachy oknem.“

„Ten Klus prostě, on má charisma, on to dokáže prodat tu písničku. Na to asi nemám.“

„Vždyťs byl výborný. Stačí si věřit, všude se cpát, ale zároveň vypadat, že je ti to úplně jedno. Chce to šarm s trochou sociopatie jako Landa v Orlíku. To jsem u Kluse právě postrádal. Teď mi to ale se svou zemí za duhou vynahrazuje.“

„Ale teď, když je Landa dospělý, tak se to kašlání s ním pěkně táhne a vytahuje falešné trumfy jako je Žito 44, jen aby se vymanil z šablony rasisty.“

„Já jsem se taky, místo abych byl sám sebou a slamoval nesmysly, dneska schoval za Morrisona. Landovi je imidž skina fuk. Každý chápe, že byl mladý a vyrostl, to je přece normálka. Žito je spíš jeho krize středního věku. Chce být provokativní jako za mlada. Žito je jeho strach ze smrti, jeho demonstrativní sebevražda, volání o pomoc, o lepší svět. Místo aby odjel někam do kanadské džungle a napsal svého Big Sura jako Kerouac, hraje mediální divadlo jako rozmazlené děcko nebo jako rozežraný dospělý, který ne že toho má dost, ale dost málo. Byls na koncertě Žita?“

„Landy jo, ale Žita ne.“

„Já jsem byl. Taková velká rodina. Hodně plešek, jen se to tam lesklo. A Žito furt mlel o tom, proč je Žito jako nějaký reformátor. Celkem jsem mu to žral, když v rozhovorech odmítal nařčení z braní pervitinu tím, že tohle je droga jménem svobodný člověk. To je supr hláška. Teď je Žito zase Landa, aspoň podle toho megaboardu u hlaváku. Když se člověk veřejně zblázní a vyhlásí za šaška, může vlastně cokoli. Žito už bude navždy Žito, protože bláznovi se nedá věřit. Když se zblázníš, tak už není cesta zpět. No vidíš, kdybys mi neřekla, kolik má tvůj advokát roků, tak bysme si nezanadávali na Landu,“ otočil jsem se na slečnu.

„To není můj advokát.“

„Nechceš pomeranč?“

„Nechci, když ho máš nabodnutý na palci.“

„Je fakt dobrý,“ ukazoval jsem zdvižený palec s citrusem. Snědl jsem ho, oloupal další, nabídl jí, ale zase nechtěla. „To už si ode mě nikdy nevezmeš pomeranč? Pomeranče jsou pro mě docela důležité.“ Možná to zní malicherně, ale docela se mě to dotklo. Ani ne to, že si nechtěla vzít, ale to, že si nechtěla vzít proto, že jsem měl ten pomeranč napíchnutý na palci. Pro mě je i palec hodně důležitý. Prapalec.

„Proč bych si od tebe ještě někdy měla něco brát?“ Měla recht. Proč jsem ji hned tiskl do své budoucnosti?

„Šla.. bys... někdy... někam?“

„Proč se ptáš tak pomalu?“ Říkám, prostě psychoanalytička, nenechala by na mě nit suchou.

„Protože jsem se musel odhodlat. Nejen před tím, ale i během toho."

„Proč ne?“ odpověděla pozdě.

„Co budeme dělat?“

„Kdy?“

„No, řeklas jo, že se mnou někam půjdeš, tak se ptám, co budeme dělat. Ale vlastně tys řekla ne.“

„Ne, řekla jsem proč ne.“

„Jo řeklas: ,Proč? Ne!´ Ne, fakt, co budeme dělat?“

„Nevím, třeba jíst pomeranče.“

„Jasně, co s nima. Doma plesniví. Dáš mi svoje číslo?“

Řekla mi ho bez mučení a zlomila vlnu. Z euforie se pomalu stávala deprese. Jako by mi vzala hračku. Jako by tam už nebyla. Galavečer skončil a rozsvítily se lustry.

„Kouzlo pominulo."

Žmoulal jsem v ruce voňavou pomerančovou kůru jako kousky své historie.