literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

***

Jde o sex, smrt a odpočinek v mnoha formách. Kruhy definují realitu. Štěky mění obézní snědou soulož nepodléhající stonku s touhou v hlavě. Už tušíš, že nové uspořádání beze studu vplulo do tvých elektrických útrob jako kdysi. Kdysi - to posvátné slovo, za stolem chuchvalce spokojeného prachu. Vraždící motýl ignorace, motor zájmu v jejích barvách tě semele v netušených bouřkách. Ublížená žena roztříštěná na šest stesků nosí v břichu poloboha - životní příběh, jenž ji zdrtí nevyhnutelnou smrtí. Nikdo už nesčítá rozlitou hudbu, proč tento v temeni trika se trápí sám sebou. Bílé haleny pochcaných plen se přerývaně řinou po mém těle, nevesele jako krev, když víla vystoupí z nebe. Nepředurčená.

Nemístná snaha odmítnout nápoj či aspoň říct: „Takhle jsem to nechtěl.“ Možná jen vypadám jako někdo jiný, možná se jen cítím jako někdo jiný, možná se jen bojím být někdo jiný, někdo stejný jako ostatní. Hrozivý hlas houževnatého budíku říká, že je čas jít, ale já vím, že čas není, a tak dál ležím. Vzpomínám na dívku ze sna, mluvila francouzsky a já měl víčka příliš těžká, abych se na ni podíval.

Klopotný teror kokainových mandarinek nás vyhnal z příliš jednoduché reality. Víly kouří a herečky se chlastem vyhánějí z pódia. Nechci domů, teď když jsem skoro někdo jiný. Mlčící proudy anonymity přicházejí k totemu momentálnosti, který jsi v kruzích kdysi vždy teď míjel. Myslels, že je uprostřed, ale hranice jsou na hony vzdálené hladu, oheň hoří vše, co žije - pozlátko mimomagie. Nemá smysl otáčet se zpět a snad proto nás tak bolí za krkem. Touha po matčině naději či sestřině šuku raději. Jen skrz boj vidíme časem neobrusitelné řeřavé hrany vědomí sebe tebe a jiných, lásku, která se nemusí nudit ani umírat. Tři roky s někým, s kým si nedokážeš říct ani slovo. Chcanky na chodníku ožívají v hada. Stín kámoše, co ukradl ti ego. Za úsvitu padáš do kanálu. Ona se spasila a on už nesmí za tvůj práh.

STALKER JAKO POSTMODERNÍ DOBYVATEL

Stalkingem trpí frustrovaní jedinci, rozmazlené děti přehnaně pečlivých rodičů zvyklé dostat, co si zamanou. Dá se zařadit do projevů obsedantně - kompulzivní poruchy, kdy posedlostí je objekt stalkerova neutuchajícího zájmu. Úzkost z této obsese se kompenzuje kompulzí - kontaktováním objektu. Jako každá psychická porucha je stalking extrémním projevem něčeho, co je za normálních okolností normální- zájem o osobu opačného pohlaví je přirozený. Otázkou je, jaký zájem je ještě normální.
Nový rozměr tato normalita dostává v době rozkvětu komunikačních technologií. V kyberprostoru je dobyvatel často více v kontaktu se svou fantazií, než s realitou. Míra normality závisí také na přístupu objektu - co je jednomu příjemné, jinému nevadí, třetího sere a čtvrtého přivádí k šílenství.
Potenciální stalker se se svým objektem často seznámí na party, kde lidé popouští uzdu svých nároků na opačné pohlaví. Potenciální objekt po hlubším poznání stalkera (a vystřízlivění) ztratí zájem o další sbližování. Rozhodne se obnovit společenský odstup. Tyto bariéry však nově zrozený stalker považuje za úspěšně zbořené. Jeho zájem nejenže trvá, ale je ještě rozdmýchán chladem objektu- ten si mylně vykládá buď jako součást dobývací hry (jedná- li se o muže) nebo nedostatek sebedůvěry (stalkuje- li žena). Prvotní odmítnutí nemusí být nutně definitivní, osobnostní předpoklady však stalkera pudí ke zvýšené aktivitě (vtírání), jímž odmítání své osoby stupňuje v efektu valící se sněhové koule.
Stalker se domnívá, že je odmítán z nějakého podružného důvodu či nedorozumění, jež míní uvést na pravou míru. Je puzen touhou po kompromisu mezi svým egem a realitou. Není ho však schopen dosáhnout získáním přirozeného zájmu svého objektu. Není schopen se s tímto nezájmem smířit, a proto se vnucuje. Tím u svého objektu dosahuje zhnusení svou osobou a je nadále odmítán. Odmítání zvyšuje u stalkera pocit nedostatečnosti, který se pokouší zvrátit soustavným zneužíváním nových médií jako je mobil či e- mail. Dostává se do bludného kruhu, kdy každý další jeho pokus jen zvyšuje nedosažitelnost objektu. V této fázi se buď zamyslí a po zralé úvaze začne hledat kompenzaci jinde. Nechá působit léčivou sílu času.
Portugalský spisovatel Fernando Pessoa pracoval jako bankéř a cestou z práce se každý den zastavil na večeři v restauraci, kde obsluhovala žena, k níž choval hluboké city. Nikdy ji však neoslovil, protože takto utajen si mnohem víc užíval lásku, která kdyby byla naplněna, tak by podle jeho názoru zanikla.
Uvažujme o stalkerovi jako o jedné z osobností člověka. Stalkerovo ego netouží po naplnění lásky, jeho ego uspokojuje tak jako Pessou věčná tužba. V každém člověku je mnoho takových eg. Například kuřák má kuřácké ego, které bez cigaret trpí, alkoholikovo ego trpí bez alkoholu, stalkeorvo bez stalkingu. Všechna tato „závislácká“ ega v podstatě parazitují na osobnosti svého hostitele, zároveň jsou s ním nerozlučně spjatá. Můžeme experimentálně oddělit člověka od stalkujícího ega.
Stalkera uspokojuje jeho činnost. Každá esemeska či e- mail na něj krátce po odeslání mají narkotické účinky. Získá naději na odpověď- na uskutečnění kontaktu, který je smyslem jeho existence. S přibývajícím časem, kdy odpověď nepřichází, dostavuje se deprese, absťák. Stalkerovo ego volá po další dávce, dalším odeslání zprávy, další naději. Celkově tím osobnost stalkera trpí. Ne vždy je však jeho počínání marné. Stane se, že se mu dostane odpovědi, to může záležet na jeho komunikační dovednosti, když už ne na taktu.
Odpověď na něj zapůsobí asi jako nitrožilně aplikovaný speedball (směs heroinu a kokainu). Je přesvědčen, že uspěl a vše se obrací v dobré, jeho existence získala smysl- uskutečnil kontakt! Jeho ego bylo potvrzeno. Když se mu však odpovědi dlouhodobě nedostává (tato hranice se může pohybovat od dvou týdnů do dvou let, i déle), jeho ego se unaví a usne. Osobnost hostitele je osvobozena. Když je však jeho ego dostatečně často stimulováno odpověďmi (periodicita této odpovědní dostatečnosti může být i pouhý jeden uskutečněný kontakt za několik měsíců), udržuje jej to v aktivitě. Uvědomí- li si hostitel své stalkerské ego (získá vhled), měl by požádat svůj objekt, aby na jeho prosby o kontakt nijak nereagoval, protože už ví, že jen tak bude mít šanci na nápravu. To vyžaduje jistou sílu, protože je za to pak vystaven velkým a vleklým výčitkám svého stalkerského ega, které pokračuje ve výpadech s neztenčenou intenzitou. Za následek to má ještě větší zděšení objektu ze svého neúnavného dopisovatele.
Stalkerovým objektem se ve většině případů stává osoba z jiného společenského kruhu, z jiné ligy, kterou stalker vždy považuje za vyšší, než je ta jeho. Jeho činnost vychází z touhy po posunu ve společenském žebříčku, jehož není z nějakého důvodu schopen dosáhnout normální cestou. Je- li jeho ego vystaveno dostatečně dlouhé ignoraci, jeho hostitel se po usnutí ega může pokusit zapracovat na důvodu, který mu ve společenském postupu bránil, například začít chodit do posilky nebo na hodiny zpěvu. Bylo- li kdy v jeho zaujetí objektem něco víc, než stalkerská vášeň, může se pak vrátit na místo činu. Pokud uplynula dostatečně dlouhá doba a odpor objektu vůči němu vyprchal (často v souvislosti s novým společenským postavením exstalkera), může se pokusit znova. Pokud svůj mindrák odhalil správně, pozná pak krásu skutečného dobývání bez patologických znaků. To znamená, že dá objektu příležitost vyjádřit se, reagovat, nebude zasahovat do jeho soukromí, bude trpělivý, bude naslouchat a tak dále. Pokud však mindrák správně neodhalil, dojde k relapsu. Stalkerské ego se při první osamělé chvilce probudí a zahrne svého hostitele obnovenou tenzí, kterou nebude s to kompenzovat jinak, než novou extrémní přízní, která objekt tentokrát už na vždy (ovšem ne vždy) vytlačí z jejich společného prostoru. Probuzené stalkerovo ego je po dlouhém spánku horečně aktivní a léčebné metody pak musí jeho hostitel volit drastičtěji.
Základní podmínkou úspěšné léčby je v této fázi zrušení přístupu k internetu. Nejen kvůli elektronické poště - obtížnou součástí nezvladatelného stalkerova puzení bývá nekonečné googlování jména objektu, a to i když se stabilně neobjevuje žádný nový odkaz, dokonce i když se neobjevuje vůbec žádný odkaz. Pokud zná telefonní číslo objektu (jako že to je základní podmínkou rozvinuté stalkerské psychózy), toto číslo si za zuřivých nadávek stalkerského ega musí vymazat. Nesmí zapomenout vymazat i protokoly hovorů, poslané zprávy, koncepty a další složky, kde se vyskytuje číslo objektu, protože by se k nim brzy bezpochyby vrátil. Pokud mobil nepotřebuje nutně k práci, může jej v aktu vůle po nápravě rovnou hodit řeky, kanálu nebo dát bezdomovci (ne prodat do zastavárny). Zbaví- li se všech přístupů k těmto komunikačním kanálům, je pole působnosti stalkerova ega značně omezeno a jeho hostitel se cítí mnohem lépe. Má víc času najít skutečný spouštěč svého stalkerského ega, který opět vytvořil propast mezi ním a jeho objektem.