na další stranu
Vladimír Stibor
BYLINKÁŘSTVÍ
Vezmete hrst vstavače,
špetku zeměžluče,
kalhotky bílé a žluté
pampelišky královské,
kořeny puškvorce
z rybníků,
kde žabí koncerty nepřeruší
ani kámen vržený
proti jejich zpěvu;
pyl z baboček
a jiných motýlů,
z pod kamene klubko zmijí
se sládnoucím večerním sluncem.
V kapsách
najdete jen trochu vratiče,
nebude-li čím vyvážit smutek.
DRSNÝ BŮH
Minul mě,
aniž jsem mu stačil odevzdat
své prosby i modlitby.
Všechny hrůzy v 3D provedení
nechal zatavit
do plechové krabičky
od čaje z Darjeelingu;
křičel u toho,
dupal vzteky
a nakonec rozmělňoval
mezi prsty pižmo té,
co za svou krásu ani nemohla.
Tolik jsem ji chtěl!
PROTI ČASU
Před konečnou se má vystoupit,
poslední dvě stanice dojít pěšky,
trochu si protáhnout tělo,
aby se ještě jednou
rozednilo.
V nejlepším se má skončit,
paličatě začít znovu,
a když nic jiného,
tak alespoň zespodu natřít
Archu Noemovu;
její břicho, lopatky i stehna.
Posléze bolest opadne;
přiletí holubi siváci,
kamzíci přiběhnou
ze všech zmrzlých dolin světa.
Zůstane jim
jiskření v očích.
Jako vlnobití.
POČÍTAČOVÁ FENA
Přespává v čipových poutech;
z jitřního dřeva
kůru i pisálky trhá po kusech.
Zpřetrhanými drátky obnaží smutek,
skočí si zaplavat
do dinosauřích řek,
zkusí si virtuální prsa, znak,
než se začne vzdalovat
všem výhružkám na dohled;
olízne archaickou známku na pohled,
vrátí se ke svým doménám,
vlčímu vrhu.
Klávesnici hodí na tenký led.
backspacům i deletům začne zatápět,
optickou myší rozkouše
neviditelnou ruku trhu.
I trhovce za městem.
VOSIČKA
Nikdo ji nečeká;
zaletí tam i sem,
v průchodech domů,
ve skalních štěrbinách
zatlouká titanové skoby, řetězy,
padlý sníh děravých stromů.
Pak přileze
po čtyřech,
potřísněná nektarem i od krve,
plná vzrušení, marnotratných výčitek,
do dáli poslaných chrámových sborů.
Slétne unaveně na pískovcový schod,
na první ze všech posledních;
očistí ostří rukávem do šály
a nakonec
po hlavě spadne do trávy.
Mrtvou stojatou
i vášnivě rozstříkanou živou vodu
slije do jedné karafy
s oprýskaným hrdlem.
Lehce zabzučí.
NOČNÍ E-MAIL
Psal mi přítel:
O nic nejde,
slunce se nikde nezabydluje;
vystrčí ze dveří okenní rámy,
z oken půlnoční vážku
s hedvábnými křídly.
Na okrajích pouští
schovává několik dětských kamenů
sestavených do kruhu...
Hraje si s nimi.
VŮNĚ VE VZDUCHU
Jaro je kontinent.
Kam na tu krásu chodíš?
Zůstaň na moment
nebo ji uvnitř vězníš?
Mizí ti ve větvích akátů
či jen poslepu chodíš?
Přináší rty, košíček na mátu;
budík ze stolku shodíš.
Zkvasí víno z rybízů;
kluci vyběhli z remízků;
hnízdí tam špačci Jana Křtitele.
V lesích bludných menhirů
kapradí zvedá sukni nad hlavu.
Než uschne, stokrát si vzpomene.
|
