literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

OZVĚNA

I ta Nejmilovanější říká:
Chceš-li mne,
musíš navštívit břeh,
co se změní v útesy.
Příboj vykřikne.
Proč bych měl dodávat,
že přiletí ptáci
přinášejíce kousek oblohy,
kůži za nehty,
mateřská znamínka
těch našich denních bolestí.

Ta Nejmilovanější
je uvnitř tebe.

MILOVANÉMU JAROSLAVU EIBLÍKOVI

Až umřeš,
nebudeš.
Připlují létající ryby,
přiletí z návětrné strany oblohy.
Jestli to nevadí.
Budou věštit počasí;
vlny vysoké jako těhotní sloni
poběží proti sobě
a břeh,
ten uhrančivý,
kde se všichni dovolávají Jana křtitele,
tak na tom místě
založím oheň,
spálím všechny fáče
svého milované přítele z leprosária
z černé Indie,
kam posílal ne pohlednice z dovolené,
ale krabice léků.
Říkal mi,
už o tom nemluvme.

Až umřeš,
zavolá mi tvůj syn
a řekne
Tatínek odešel v půl třetí ráno.
Byl jste poslední,
kdo mu psal.

O VEČERNÍM NEBI

To nebe
v sobě něco má;
úhor,
co zaniká,
políčka obzoru
a místo šesté legie v očích zlátne kalvárie,
co si sama v sobě ruce myje,
a pak žije i nežije.
Ten vepředu nese korouhev
a slovům spílá,
jak by také mohl jinak,
kdyby už tak byl na vrcholu,
ale není.
Je to ta tvá práce, Sisyfe;
všichni tě haní,
avšak málokdo za zrcadly utrpení
cítí hvězdnou drť a políbení.
Když ohnivý kůň procitne,
vezme tě s sebou.
A na zadek dá češtině.

To nebe v sobě něco má;
tvou vlhkost,
cizí rty.
V tobě se zamyká.

VZPOMÍNKY NA SRPEN 1968

Krysy jsou pronárod;
mohou si vybrat.
Ale když nemusí,
nevyberou si,
proč také mrhat síly
a domlouvat se s pravdou,
když si s ní mohou dělat, co chtějí,
nehandrkovat se o drobné.
Rumiště je pro ně
balzámem pro oči.
A pánové tvorstva deratizátoři
kradou a odsypávají pytle s pšenicí;
skončí ještě u více hladových.
Tma zvedá poklopy z litiny jako splašky
v tůních říčky Litavky,
jako do noci zářící břicha
březových a smolincových hor;
uranová ruda se odvážela z Příbrami v nekrytých vagonech
čím dál více na východ.

Krysy jsou pronárod;
jen u lidí platí
Národ je velký,
když nebere svobodu malým.
Se zvířecí smečkou to nemá nic společného.

Můj otec musel devatenáct let dělat s lopatou,
vyhodili ho na dlažbu.
A stačilo jen,
že se osvoboditelé snášeli z nebe.
Novinářům sluší,
když každé svinstvo nepodepíšou.

Vizionář a spisovatel pohádek Jan Drda
poznamenal v tom roce zlomu
Ani kůrku chleba,
ani hlt vody okupantům.
A už si ani neškrtl.

Krysy jsou pronárod.
Zeptejte se,
jestli to dnes učí ve školách.