|
na další stranu
Vladimír Stibor
CO JSEM DLOUHO NEVĚDĚL
Na otázky lze položit žhavou dlaň
pak se sejít se všemi rybáři;
opakovaně k tůni nahánějí laň;
z oka jim vypadla, nečetla ve snáři,
že bludičky během tmy
mění šerpu i fialové monokly
od pádu na zem mezi ambity;
na stráni dělají drahoty;
šeptají Tady ještě ne,
zde bolest lehce proklouzne;
musíš jí přece jednou domluvit;
zpaměti naučit řídit pramice;
najíždějí na břeh, milují ohniště;
za jizvu uvnitř kdo se má omluvit?
Pokušení svatého Františka... /Fejeton
Františka mám upřímně rád už několik let, co jsme se poznali, i přesto, že jsem zpočátku jeho svět příliš nechápal. Během svého života vykonával nejrůznější profese, prožíval prapodivné pády i eskapády, dokonce bych ho podezříval i z nejroztodivnějších taškařic, kterými s radostí uváděl nejenom své přátele, ale i široké okolí v úžas a také ve zmatek.
Musím pokorně přiznat, že jinak byl a je František hlava otevřená. Vystudoval lehce dvě vysoké školy, mohl by být klidně od hodiny farářem a táhl by se za ním nespočet věrných oveček, aprobaci má na výklad lidských dějin i na katedru české literatury. Oblast, v níž se však absolutně nevyzná, patří do chovu zvířat. Jednou dostal dvě kočky, byl poučen, že se jim sypou každý den granule a že dostávají plnou misku mléka. Jenže milý přítel je tak trochu zapomněnka, jednou nekoupil včas kočičí pochutiny, podruhé mléko zkyslo a kocouří panstvo přece žádné patoky pít nebude. Tak se stalo, že během několika málo dnů domácí mazlíčci zmizeli za lepším k sousedům. Když se ho ptali, kde má trojbarevná koťata, nevěděl. „Snad jsou někde za stodolou,“ mávl rukou. A tím to bylo vyřešeno. Ale s Františkem z Assisi by si rozhodně padl do noty, protože poustevník a světec z apeninského poloostrova býval za mlada rovněž pěkný bohém a rošťák. Škoda vyprávět!
Nejvíce jsem se od něho přiučil, jakmile začal vykládat své historky o ženách. Jednu miloval; pak ho opustila, a tak na ženský svět zanevřel. V padesáti letech poprosil toho Nejvyššího, aby z něj sejmul smyslné žádosti i touhy – a kupodivu jeho přání bylo záhy vyslyšeno. „Ale nemysli si,“ říkával zvýšeným hlasem, „že se mi ženy přestaly líbit, jen lituji toho, že chodí do kostela většinou samé ošklivé a nevzhledné, tak jsem se už nejednou modlil za to, aby v nebi byly i nějaké ty krásné, co by oko i ruku potěšily.“
Před několika dny mě však překvapil dokonale. Manželka při návštěvě jeho staleté chaloupky s téměř kachlovou barokní pecí mu ukázala jelito v místech, kde záda nejenom ztrácejí své jméno, ale přecházejí zároveň i v nejkrásnější partie ženského těla. František rudl, potil se, nevěděl, kam s očima. Možná si v tom okamžiku přál, aby špatně viděl nebo aby to byl pouhopouhý april.
Záhy mi začal posílat poplašné zprávy e-mailovou poštou. „Nemysli si, že jsem jako chlap imunní. Vždyť ta Tvá choť má snad zadeček ještě hezčí než tvář.“ Ještě že se moje drahá polovička nedívala přes rameno na zářící obrazovku počítače.
Dokonce se svěřil se svým zážitkem i svému důvěrnému kamarádovi z Prahy. Reakce nenechala na sebe dlouho čekat. Dotyčný přítel použil tuto epizodu okamžitě do svého románu o svůdnosti a dominanci českých kurtizán i kněžek lásky.
„Víš,“ bránil se František, „já jsem svému Pražákovi vysvětloval a žádal jsem ho, aby text zjemnil a přizpůsobil i méně otrlejšímu čtenářstvu.“ Co jsem mohl dělat, pouze jsem pokrčil rameny.
Můj František je věru bohabojný člověk. Askeze ho přivedla ke gurmánství,
odříkání k rozkoši, šetrnost k velkorysosti. Zavítají-li k němu nečekaní hosté, a někdy se s nimi dveře netrhnou, nabízí na uvítanou domácí slivovičku, pivo z pátého schodu, které má v sobě dostatek křenu i správný říz, kávu s obrovskou sedlinou, speciální paštiku z rozemletých prasečích oušek, takže předkládaný pokrm je ještě vybranější než středověké laskominy ze slavičích jazýčků. Líbí se mi na něm bezelstná a přátelská bezprostřednost. Jeho smysl i vůle překonávat nástrahy i pokušení světa. Jen aby tomu všemu jednoho krásného dne nepodlehl. Ale co když podlehnout znamená současně i zvítězit? Nemusí se kráčet od jednoho velikého životního triumfu ke druhému, ale občas by to nebylo na škodu. Alespoň pro mnohé z nás.
Umínil jsem si, že se hned, jakmile se naskytne vhodná příležitost, na to Františka zeptám. Pokušení je horší než špatně maskovaná zvědavost. Jen nevím a trnu očekáváním, čím mě překvapí příště.
|
