na další stranu
Vladimír Stibor
PROMĚNNÁ
Ti,
co třetího dne vstávají z mrtvých,
čtvrtého už jsou zase v pilné práci;
zabývají se levitací.
U pouštní studny
i na molu plném pacholat,
uvazují své sny.
Drcnutím do ramene
je nutí vstát...
SNÍDANĚ U OHNĚ
Jitřní slunce
vytahuje pstruhy.
Na nebeském grilu
je peče v alobalu.
U tvých nohou
ale zabalené v hlíně
s kouskem špeku.
AŽ JEDNOU
Až smrt začne chodit
na krchov,
vsadím se,
budou jí prsty koukat z bot.
Připlují ptáci
z bájné země Orr,
Projdou se sněhem,
vnitřní levitací,
zanechají moře stop.
Ach, bože můj,
jak se mi nechce
spěchat za obzor!
DRNDOLÍNA
Nebloumá po schodech,
nepláče pro nic za nic;
pár letmých polibků
by do kašen z mramorových zrcadel
klidně hodila jako mince přes rameno.
Vzpomene si: S největší radostí.
Krásná po čertech,
nejdivočejší v talárech
s hvězdami spravedlivých
a potřísněných
fialových ocúnů
neříká:
Světe, div se.
Každý má svého světce,
předplacené předpeklí
s mnoha neherci.
Básně,
co se vrátí
s čumbrky na zádech.
Možná ani nezašeptá:
Přitul se ke mně.
|
