literární časopis založený v roce 1964

Jan Stanislav

Narozen 7. 12. 1987 v Pardubicích. V roce 2007 maturoval na Gymnáziu Dašická, Pardubice. V současné době studuje na PdF UHK. Básně, povídky a recenze publikoval v periodikách Psí víno, H_aluze, Weles, Divoké víno, Protimluv, PSAhlaVCI, Nanovo, Tvar a Britské listy, dále např. na serveru totem.cz. V literární soutěži Hořovice Václava Hraběte 2012 se umístil na druhém místě v oboru publicistika.

NEŠŤASTNÍCI (?)

Statické město líně vyhrává
loudavou hudbu každodenního stereotypu.
V zakřivených ulicích se bezcílně mátoží
malátné bytosti.

Konečně vyjdeme ven,
procházíme se mezi rozkvetlými pampeliškami,
které za několik měsíců zemřou.
Ocitáme se na stejném místě
jako včera,
jako předevčírem,
jako po celý horečnatý týden.
Tytéž automatické pohyby,
totožná příprava na další proflákaný večer.

Ubíjející hniloba
se usazuje v našich tělech,
cítíš, že s tím nemůžeš nic dělat.

Má něco do sebe tvrzení,
že se lidé na společných sezeních
opájejí omamnými látkami,
protože jinak jsou
velmi nešťastní?

PROMĚNY JEDNÉ ZDI

Vzpomínám na tapetu v obýváku,
jak z ní trčely mohutné palmy
vzpínající se k výšinám.

Jako malý capart jsem se trochu zlobně ptal:
„Kde jsou kokosy?
Těm palmám chybějí kokosy!“

Do horké písčiny
narážely divoké vlny,
které na skromné pláži
zanechávaly svá pěnová klubka.

Zhruba uprostřed tapety nad vodní hladinu
vytryskl deštník miniaturních kapiček.
„Právě tady na někoho zaútočil žralok!“
vřeštěl jsem.

Kolik lidí asi tak žilo na tom
zobrazeném ostrovu?
A byl to vůbec ostrov,
když jsem viděl pouze jeho část?

Později byla tapeta stržena
a zůstala tam
jenom chudá bílá zeď,
smutná a osamělá
jako čerstvá vdova.

Dneska na té zdi
dominuje Gustav Klimt
v několika drobných exemplářích.
Už nemaluje,
jen chytá prach.

ČESKÝ ANGAŽOVANÝ ČTENÁŘ FERLINGHETTIHO POEZIE V ROCE 2012

svět je báječné místo k zahození
pakliže zrovna nesedíte v parlamentu
nepatříte k mafiánským špičkám
nemáte poctivě nakradeno
nedisponujete poslaneckou imunitou
a vůbec nepožíváte oněch „výsad českých elit“

ó svět je báječné místo k zahození
což si velmi dobře uvědomuje každý
kdo zrovna sedí v parlamentu
patří k mafiánským špičkám
má poctivě nakradeno
disponuje poslaneckou imunitou
a vůbec požívá oněch „výsad českých elit“

pro takové „elity“
zrovna když jsou v nejlepším
si nepřijde ani ten
usměvavý funebrák

NUTNÝ PŘIVÝDĚLEK

byla to taková mravenčí donquijotská práce
(rozuměj práce pro nepříliš přemýšlivé lidi)

postavili jsme malé lešení
a umístili jej do průjezdu
kde jsme škrábali bílou zeď o dvou vrstvách
až na zelenavý sádrokarton

velkými špachtlemi to šlo ztuha
těmi malými ještě hůř
navíc mě bolelo za krkem
jak jsme se tam krčili u stropu
a se zády jsem na tom nebyl o moc líp
(jo a nohy taktéž vypovídaly službu)
a nějací lidé pořád chtěli
projet autem ten průjezd
aby mohli zaparkovat své drahé bouráky
takže jsme vždycky čapli to lešení
a jenom s obtížemi jsme ho přenesli někam pryč
(ve čtyřech)

až u mytí dveří v jednom vchodě
jsem si odpočinul
hlava byla pěkně vyčištěná
a tělo trochu unavené
ale já se přesto cítil šťastný
protože jsem věděl
že jakmile dostanu na ruku odměnu
za tuhle nesmyslnou osmihodinovou šichtu
budeme moci spolu
alespoň na okamžik
takzvaně žít jako normální lidi

KLENÍ

míra vzdálenosti mezi námi
není určována generačním odstupem
to je běžná věc
že se mnohdy
díváme na situaci pohledem jiného věku

tu betonovou blokádu
vysokou jako mrakodrap
spouští podíl na ekonomickém přínosu
který bezostyšně srovnal se zemí
veškeré naše mezilidské svazky

k čertu s takovým světem

SETKÁNÍ S MAKAKY

Několik návštěvníků přistoupilo
k zasklenému pavilonu,
v němž trojice černobílých makaků
prohledávala nepřehlednou houštinu
drobných hoblin.

Snad sháněli něco k jídlu,
každopádně na lidi pěkně srali,
a to bylo velmi sympatické.

Tehdy jsi řekla: „Podívej se na ně,
na ty pohyby, jsou úplně jako my!“

Ostatní se považovali
za něco víc
a ty jediná jsi
v ten moment
vyjevila na světlo světa
závažné tvrzení,
jehož vyslovení se kdekdo obává,
a pravdu,
kterou se leckterý
diplomem korunovaný mozek
zdráhá otevřeně přiznat.

NA CHODBÁCH GYMNÁZIA

Je to až k nevíře, po mém pětiletém fyzickém odloučení
proudí hrstky nezastavitelného mládí – života v rozpuku –
útrobami čtyř na sebe naskládaných dlouhých tunelů
natahujících svá dotěrná chapadla,
která smyslně lákají další a další zbloudilé duše
toužící s drzostí jim vlastní odložit pracovní život na neurčito.

Čím vás znenadání zaskočí příští vládnoucí sorta,
spokojeně si prdící do svých dávno proseděných křesel?
Kolik lidí vám řekne, že jste nemakačenkové?
A co vy?
Pořád ještě slintáte po z nebe spadlých diplomech a šustících penízcích?
Bude vás neustále vzrušovat hystericky narůstající počet titulů u vašeho jména?

Neznám odpovědi na tyto otázky,
pouze vize nezastavitelného mládí – života v rozpuku –
a moje hnědé oči, jediná vyboulená zrcadla světa,
kterým jsem ochoten na okamžik uvěřit,
mi s pokorou šeptají:
Nebyli jsme jiní.

INFORMACE

Informace zběsile krouží kolem zuboženého člověka.
Informace se vkrádají do ztrouchnivělých mozkových závitů.
Informace pozorně číhají a vyčkávají; ve vhodné chvíli na vás skočí a jste v rejži.
Informace jsou nesmírně důležité, sdělují nám uměle vytvořené autority.
Informace určují, kdy se máme smát, až se za břicho popadáme, a kdy jsme povinni ronit slzy a hlasitě troubit do kapesníků.

Dost bylo informací! Už žádné informace! S informacemi je amen!

Televize letí z okna. Uhlazený moderátor pravidelné zpravodajské relace
není proti a se strojeným úsměvem na rtech vesele žvaní dál.
Rádio je nešťastnou náhodou sestřeleno tenisovým míčkem letícím
rychlostí dvě stě dvacet kilometrů za hodinu. Inu, mám obstojný servis.
Síťový kabel pro připojení k internetu omylem pociťuje ostří kuchyňského nože.
Když si dokázal poradit s pořádně prorostlou krkovicí,
neměl by mít problém s pitomým drátem.
Noviny jsou roztrhány na tisíce kousíčků. Odjakživa jsem věřil,
že pouze dadaisté vědí, jak se mají číst tiskoviny.
Bulvární magazíny najednou mizejí z obchodních regálů
a krásně plápolají na poli za městem.

Bůh s vámi, drahé informace!

Informace nerovná se vědomost,
pravil Konrad Paul Liessmann,
čímž elegantně naštval srdceryvné obhájce
naší mediální generace.

ÚKOL A VÝSLEDEK

Úkol

Mám koupit:
víno bílé obyč. 1 litr
lambrusco bílé 0,75 litru
víno bílé lepší 0,75 litru
krabice růžová 2x
modrý portugal 1 litr
pivo 12x
rohlíky 10x
1 chleba
brambory 1kg
máslo v akci
mléko 1 litr

VÝSLEDEK

kocovina jako prase 4x
bramborová kaše – 2 porce pro pořádné chlapy
lehce chudší večeře 6x
vybrakovaná peněženka 1 ks
nesmírně originální báseň přímo před vámi 1 ks

OTŘESNÉ ODPOLEDNE

zběsilé dešťové provazce
nemilosrdně provrtávají popraskané chodníky

do rytmu jejich šplouchavých cákanců
hlasitě bubnují dunivé hromy

vnitřní prostory městských budov
jsou proměněny v zatuchlé černé kobky

burácivým lomozem škaredých nebes
prostupují zoufalé ptačí zpěvy

za pečlivě zajištěnými okny
probíhá ostrá kanonáda sršících blesků

vyděšené kotě z posledních sil prchá ke dveřím
skryje se v rozervaných sandálech a zavře oči

temná kazajka samoty
přidává na svém pevném stisku

v průběhu suverénně nejšílenějšího počasí tohoto roku
nezbývá než zalézt do kouta a psát básně

KLIĎAS

(veršovaný příběh ze současnosti)


„Jsem všemi deseti pro nový způsob vidění!“

(Kliďas)

CHMELOVÁ KREV

Kliďas většinou pociťoval neskonalé štěstí,
neboť mu v žilách kolovala chmelová krev.
Často a rád vysedával u zlatavého moku,
ovšem nikdy se neopil natolik,
že by o sobě nevěděl, jenom tak decentně přikládal
pod rozehřátý kotel bezbřehé euforie,
která z něho opakovaně činila příjemnějšího člověka.
„Piju pivo, protože pak lépe vycházím s lidmi,“
prohlašoval často Kliďas a usrkl ze své sklenice.
Také rád ulehával do postele, spánek mu byl výtečným společníkem.
„Když usínám, mé srdce pumpuje chmelovou krev, jež mne příjemně hladí
na všech částech těla,“ konstatoval Kliďas.
„Potom mám krásné sny, prožívám natolik pestré obrazy,
že každodenní zážitky běžného člověka proti tomu neznamenají nic,“
dodal Kliďas, dopil svůj pohár a odebral se na kutě.

KNÍŽKY

Kliďas miloval knížky, obzvláště beletrii.
Chodil proto často do městské knihovny,
kde pravidelně vdechoval vůni čerstvého papíru,
jehož svěžest a novost mu zpříjemňovala
neopakovatelný čtenářský zážitek.
Listoval také zažloutlými stránkami starých knížek.
Písmenka v nich mu připomínala
do kamene vytesaná zaříkávadla zaniklých civilizací,
magická slova prvních velkých umělců,
kteří rozvážně vrývali své řádky
s cílem zanechat po sobě špetku vlastního nitra.
„Jsem přesvědčen, že knížky mají duši,“
pravil Kliďas. „Čtenáři si vždy na nějaký čas
vypůjčí jejich duše, jež putují do tělesných schránek lidí,
které pak opouštějí a cestují zase k dalšímu knižnímu nadšenci.“
Knihovna představovala pro Kliďase také kousek soukromí.
„Usednu ke knížce v místě, jímž prochází
jen velmi málo lidí. Každý jedinec by měl mít
svůj malý koutek k rozjímání,“
završil Kliďas svou řeč.

TEXTY

Kliďas napsal zpravidla čtyři až pět básniček týdně,
které pak posílal do literárních časopisů.
„Mám rád poezii vycházející z hovorové řeči,
z těch na první pohled drobných, avšak pro naše životy
naprosto zásadních momentů každodennosti,“
říkával Kliďas. „Upřednostňuji pevnost a jasnost,
jednoduchost a hloubku namísto přebujelé košatosti, vzletné lyričnosti
a metaforické rozplizlosti.
Řada básníků nám ukazuje, jak by prý měla vypadat ‚jediná správná‘ Poezie.
Potom vezmou shluk jakýchsi vlastních vjemů, proškrtají je
a hurá, máme Poezii!“

oblaka zmodralá
plout a unášet
unášet a plout
pod hladinou
jedinou

Kliďasovy verše neměly u drtivé většiny redakcí
literárních časopisů pochopení.
„Litujeme, ale tohle není skutečná poezie,“
odepisovali mu redaktoři.
Kliďas byl však šťasten: „Nezapomínejte, že v mých žilách
koluje chmelová krev. A knížky, kterými listuji v městské knihovně,
mi naznačují, že skutečně velké dílo
může být rozpoznáno
třeba až po několika staletích,“
smál se Kliďas.
Lidé od něho slýchávali radostné zvolání:
„Jsem všemi deseti pro nový způsob vidění!
Žádná předepsaná délka verše, žádné rytmické omezení,
žádný trapný pokus o laciný rým jenom proto,
že nás to učili ve škole.“
Kliďas psal tedy i nadále své prozaizující verše,
které vypadaly
zhruba takhle.

FOTBAL

„Jednou za dva týdny se potřebuju odreagovat
mezi obyčejnými lidmi,“ podotýkal občas Kliďas.
„Člověk nemůže být živ pouze z literatury a piva.“
Kotel domácích bouří, vlajkonoši hlasitě skandují:
„JEDÉÉÉM, KRUCINÁL!!!“
V klubku fanoušků poskakuje Kliďas. Kdyby jeho známí z fotbalu
věděli, že píše poezii, vysmáli by se mu: „Ty jsi nám nějaká slečinka, Kliďasi!
Vzal sis dneska na zápas plínky?“ slyší Kliďas jejich rýpavé hlasy.
Jenže fotbal sbližuje,
a tak se všichni během utkání proměňují v jeden pokřik,
jeden potlesk, jednu skákající masu, jeden úsek věčnosti.
Fotbalový šlágr končí, ohnivé slunce klesá za obzor,
vypilo se mnoho sudů, snědlo moře párků a klobás
(ti nejchudší vybírají zbytky z odpadkových košů).
„Pokračujeme! Směr útulná nálevna čtvrté cenové kategorie!“
zavelí šéf domácích ultras.
Za pár hodin většina fanoušků
polehává pod stolem,
vždyť o sport tu jde především.
„Není nad to si jednou za dva týdny takhle skvěle zasportovat!“
zvolá Kliďas a zase usne.

LÁSKA

Jednoho dne se Kliďas zamiloval
do křehké tmavovlásky.
Byl oslněn jejími brilantními křivkami a v momentech,
kdy měl již něco vypito, mu připadala
ještě krásnější.
Ti dva si na sebe natolik zvykli,
že někdy vůbec nebyli schopni
soustředit se na práci.
„Málem jsem si uřízl ruku na cirkulárce,“
pronesl tiše Kliďas, když po jedné šichtě dorazil do hospody.
„Málem mi na hlavu spadla polička
s knihami a psacími potřebami,“
postěžovala si tmavovláska, jakmile přišla z kanceláře
a začala se u vína bavit se svou kamarádkou.
Ovšem tohle nebylo nic v porovnání s pocitem tíživého stesku,
jenž se usadil v jejich myslích poté,
co skončili s dalším ranním milováním.
„Která věta zní v uších těmi nejbolestivějšími tóny?
Přece tahle – Promiň, musím už jít,“
sklopil hlavu Kliďas.

ZDRAVOTNÍ STAV

Křehká tmavovláska se nastěhovala do Kliďasova bytu
a za několik týdnů objevila na stolku mezi časopisy
pár dní starou lékařskou zprávu:
CIRRHOSIS HEPATIS
Kliďas již tři dny nebyl doma.
Dívka se rozplakala.

NÁHODA?

Venku se náhle prudce ochladilo,
koruny stromů odolávaly náporu silného větru
a jejich bohatá větvoví vytloukávala tajemné zvuky, které ohlašovaly
blížící se konec.
Maloměsto pociťovalo mírný dotek začínající bouřky.
Kliďas seděl na své židli
ve své hospodě
mezi svými kumpány.
Zarostlý, nemytý a nečesaný,
rozhodl se náhle vyjít ven.
„Pociťuji neskonalé štěstí,
neboť v mých žilách koluje chmelová krev,“
brumlal si opilý Kliďas pro sebe,
když vyšel na ulici.
„Piju pivo, protože pak lépe vycházím s lidmi.
Jsem přesvědčen, že knížky mají duši.
Jsem všemi deseti pro nový způsob vidění!
Není nad to si jednou za dva týdny takhle skvěle zasportovat!
Promiň, musím už jít,“
blábolil Kliďas páté přes deváté.
Kolemjdoucí se zastavovali a klepali si na čela.
Kliďas měl úsměv na rtech,
šel a na nikoho se neohlížel,
stále šťasten, přestože pouze alkohol mu
pomohl k tomu, aby mu bylo líp.
Ve skutečnosti jeho tělo trpělo,
on však i nadále
kráčel rovně a zpříma,
s klidným výrazem plným
oddaného smíření
se svou životní cestou.

Za snížené viditelnosti
projel uličkou
osobní automobil.

Smrt nastala okamžitě…

START

Začít znovu
vrátit se na startovní čáru
tak jako když vydatný déšť
smete včerejší stopy chmur

Začít znovu
a zase na start
břímě minulých činů
je unášeno divokou řekou

Začít znovu
pouze někdejší špatnosti
a otřesné zážitky
z nás dělají bezbranné šílence

No jo mudrlante
jestliže ovšem každá bytost
skutečně začne znovu
co bude s psychiatry?

ZA OKNEM VLAKU

Ubíhající čmouhy z borovic
odměřují dobu příjezdu.

Malý chlapec
sedící naproti mně
nadšeně tleská ručičkama
a směje se.

Dynamický obraz borového lesa
v něm vyvolává radost.

Po příjezdu na nádraží
přestává neznámý malíř dovádět s čmouhami
a vrhne se na nehybné a syrové znázornění
těžkopádných budov s ostrými konturami.

Chlapec pociťuje zklamání.
Začne brečet.

Jakmile je matkou odvlečen
k prvnímu nástupišti,
zaslechne slova: „Neřvi,
přijdou horší časy.

Přijdou mnohem horší časy.“

BALADA O NEZNÁMÉM MLADÉM ZVĚDAVÉM VERŠOTEPCI

neznámý mladý zvědavý veršotepec
chtěl znát situaci na současné literární scéně
a tak popadl štos příslušných periodik
a začal číst

neznámý mladý zvědavý veršotepec
byl okouzlen nevídanou erudicí literárních kritiků
a v jejich medailonech uváděným počtem absolvovaných vysokých škol

neznámého mladého zvědavého veršotepce
položil na lopatky obrovský počet literárněvědných pojmů
až se mu z toho zamotala hlava

jakmile neznámý mladý zvědavý veršotepec
doklopýtal na samotný konec jednoho delšího pojednání
už na něho vykoukl další esejistický kousek

když neznámý mladý zvědavý veršotepec
přečetl další esejistický kousek
vyrojila se na následující stránce ostrá polemika dvou velkých literárních vědců
která údajně trvala jenom nějakých osm týdnů

hned poté co neznámý mladý zvědavý veršotepec
proletěl ostrou polemiku dvou velkých literárních vědců
vybaflo na něj dvoustránkové literárně kritické okénko

„to už je trochu moc,“ řekl si neznámý mladý zvědavý veršotepec
„raději se půjdu opít, ať z toho nemám tak zamotanou hlavu“

neznámý mladý zvědavý veršotepec
tedy vyrazil do místní nálevny
a kopl do sebe osm piv a čtyři prcky

příští den bylo neznámému mladému zvědavému veršotepci špatně
a tak raději zůstal celý den ležet v posteli

když se ho během dalšího dne kdosi zeptal na situaci na současné literární scéně
odpověděl: „člověče, to bys nevěřil, jak strašně se tam pije“

VYPRAVĚČI ANEKDOT

Vypravěči anekdot se sešli v restauraci
u jednoho stolu, a protože neuměli nic jiného
než vyprávět neskonale zajímavé vtipy,
pustili se do přestřelky ve veselých monolozích.

Jakmile jeden vypravěč domluvil,
předal slovo svému kolegovi po pravé ruce
a společně s ostatními mu pozorně naslouchal,
ani se při tom nehýbal,
jak byl celou svou osobností
ponořen do víru humoru a satiry.

Takhle to šlo stále dokola,
dokud neskončil se svou anekdotou
poslední, dvanáctý vypravěč.
Hostinský se přišel přesvědčit,
zda se vypravěči anekdot dobře baví,
a ke svému zděšení zjistil,
že po celou dobu oněch vyprávění
se nikdo z přítomných pánů
neráčil ani dotknout sklenice s pivem.
Vyvstal před ním hrůzný obraz
dvanácti zcela naplněných půllitrů.

„Teda řeknu vám,“ neudržel se hostinský, „dělám tady už dvacet let,
ale ještě nikdy jsem neviděl
takhle blbej fór.“

VEDRO

Na dveře našich končin
zaklepalo nesnesitelné vedro.
Rozehřáté písčité pláže
přilákaly mraky slunících se jedinců.
Otupělé kymácení mého těla mi naznačuje,
že už je toho trochu moc.
Potoky vlažného potu
stékají po stehnech a po rukou,
orosené čelo překrývají
zmáčené prameny vlasů.
Zarostlým psům vypadávají
vysušené růžové jazyky.
Uzavřené dopravní prostředky
zastupují funkci mikrovlnné trouby.

Kdo vymyslel ten počet oken?
Kolik lidí padne v tomhle vedru?

„Už aby se ochladilo a trochu nám zapršelo!“
sténají nejdůrazněji ti,
kteří si ještě včera z celého srdce přáli,
aby jim ohnivé nebeské klubko
pražilo do zad.

TAHLE CESTA VEDE K NÁDRAŽÍ

(dojem z jedné staré procházky)

když kráčíš po rozpálené asfaltové černi
a vzhlížíš k té betonové (pro mnohé obludné) budově
slunce tě bodá do zad svými plameny
švihá jiskrami po chodníku a nabádá tě k tomu
abys zamířil do stínu nebo ulehl pod strom a na pár minut si zdřímnul
pak zase vstaneš a jdeš do samoobsluhy
s palčivým pocitem vyprahlých úst bereš do košíku lahvové pivo
nakládáš jedno za druhým
ne tolik
aby ses opil
jen tak na chuť
tři čtyři orosené ležáky
načež přicházíš k pokladně
– pořádná fronta
říkáš si –
skládáš piva na pás
paní za kasou má unavené oči
celý svět se jí scvrkl do papírových lístečků
bankovek
stravenek
kreditních kartiček
a různých druhů kovu
mincí
hrdých státních znaků hrdého národa
před tebou bezdomovec s jabčákem (8, 5% alkoholu)
– dneska není tak špinavý jako před týdnem –
potom konečně přicházíš na řadu
oddechneš si
dobrý den
díky
nashledanou
záhy míříš k nádraží
vše kolem se zdá uspěchané a rozpálené tou ohnivou koulí
i okna vlaku pořád hřejí
otevíráš okno
větráš
napiješ se piva
které sice bylo v tom chladicím boxu
ale za tu dobu stejně zteplalo
alespoň malá náplast na to všechno
co jsi zatím prožil
když jsi kráčel po rozpálené asfaltové černi
a kamarádka lokomotiva tě usínajícího vláčela domů

UNIFORMA

Na předpisově upraveném člověku
vypadá krásně. Září barvami, dýchá z ní svěžest
a padne tělu tak, jako by se s ním už narodila.

Zřejmě se také nechám obléknout do uniformy.
Lidé nemají přehled o tom, co dělám, zatímco
s uniformou na mém těle by ho už měli.
Mohu si, prosím pěkně, vybrat uniformu spisovatelskou?
(„Ne, spisovatelé mají příliš volného času a hodně pijí,“ říkají mi.)
Smím tedy, uctivě žádám, zvolit uniformu učitelskou?
(„Nikoli, nejsi příkladným pedagogem a sám ses málo učil,
tak jak chceš poučovat někoho jiného?“ slyším zvýšené hlasy.)
Dovolte mi potom, poníženě se klaním, nosit uniformu novinářskou.
(„Jen to ne! Pro tebe tak jedině bulvár!“ ozvou se zděšené výkřiky.)

Asi mně žádná uniforma nesedí.
Není v tom pořádek a to je zlé.
Už to mám! Vyberu si uniformu čističe uniforem!
Budu se starat o to, aby uniformovaní lidé
disponovali hezkým zevnějškem.
Když se budou míjet na chodbách, řeknou si:
„Taky od Stanislava? To je milé, že se o nás tak pěkně stará!“

S uniformou čističe uniforem nemohu být
nikomu na obtíž. Naopak, mé jednání bude
tak laskavé, že sblížím
slávisty se sparťany,
Pardubáky s Hradečáky,
modré politiky s oranžovými politiky,
Spojené státy americké s Ruskou federací,
básníky s velkým „B“ s básníky s malým „b“
a tedy konečně také svoji maličkost
s již opravdovou pořádnou POEZIÍ.

Přijde slavný den. Noviny budou plné titulků:
Stanislav se naučil psát verše! Vyvěste prapory!
Kéž by ten moment nastal co nejdříve
a já tak mohl s pocitem, že jsem se až teď teprve našel,
v doprovodu pravé nefalšované radosti
s klidným svědomím
obléknout uniformu skutečného Básníka!