na další stranu
Jan Stanislav
Narozen 7. 12. 1987 v Pardubicích. V roce 2007 maturoval na Gymnáziu Dašická, Pardubice. V současné době studuje na PdF UHK. Publikoval v časopisech Psí víno a H_aluze, dále např. na serveru totem.cz. Je milovníkem netradičních druhů piv a fotbalovým fajnšmekrem. Ve svém volném čase se zabývá tvorbou beat generation, československým literárním a hudebním undergroundem, dílem a životem Charlese Bukowského, francouzským existencialismem v beletristické tvorbě, uměleckou Skupinou 42, také filozofií (zejména trojicí Schopenhauer – Nietzsche – Klíma) a dalšími ušlechtilými tématy.
KAŽDODENNOSTI
několikrát týdně se sbírá moje tělo z postele nikoli pod vlivem touhy po neopakovatelných okamžicích a zážitcích na celý život
nýbrž kvůli různým očekávaným a vyžadovaným aspektům
které společnost považuje za důležité
bez nichž by „slušný“ jedinec nemohl žít
nedosáhl by nádherných interakcí a sympatií s druhými
a skončil by jako dokonalý prototyp asociála
několikrát týdně se sbírá moje tělo z postele nikoli pod vlivem vnitřních i vnějších energií
jež by do mne vstříkly živelné šťávy opravdového živočišného elánu
ale kvůli zachování obrazu užitečné a prospěšné jednotky která dokonale zapadne do mozaiky s vyrytým nápisem LIDSTVO
několikrát týdně se sbírají naše těla z postelí nikoli pod dojmy z různých naplňujících vizí
nýbrž kvůli takzvaným „nezbytnostem“ které kdosi definoval a sám byl přitom „zbytečný“
a tak vstávám a deru se k rychlovarné konvici
venku se slunéčko tetelí blahem
ptactvo nebeské se vysmívá lidstvu
jak trpí pláče a naříká
nebo se naopak nadšeně řehotá
protože lepší obranu v pozemském vězení nezná
zalévám rozpustné pseudokafe
a elipsovité obláčky stoupající z hrnku mi připomínají moje kruhy pod očima
přilepenýma jako věžáky k dalším barákům na sídlišti
odebírám se do pokoje a zírám na blba
jehož obraz se vytváří na vypnutém monitoru
celý úžasný denní harmonogram mi prolétává jedním uchem tam, druhým ven
nad hlavou krouží vzdušné víry které volají: „Kašli na to, pitomečku!“
jenže není čas na hrdinství
a tak se zbaběle odebírám do koupelny a připravuju se na krásný den
k tomu usrkávám z pseudokafíčka
připadám si krásně probuzený
jako byste bez přestání mačkali zoufalý molitan
který během předešlého dne nasákl lihem
a najednou zjišťuji
že je nejvyšší čas vyrazit
obout se
hodit na záda polorozpadlý bágl
otevřít dveře bytu
pečlivě zamknout
přivolat výtah
sjet dolů
vyjít z baráku
a debilně se usmívat na lidi
a na svět
PRVNÍ POMOC V PŘÍMÉM PŘENOSU
Sešlý baculatý bezdomovec
ležel na chodníku před nádražím
a nebylo mu zrovna nejlíp.
Mladík si nasadil bílé gumové rukavice
a přikázal svému kolegovi: „Otoč ho na bok.“
Nebylo jasné, zdali bezdomovec nezačne zvracet.
Lidé jen chodili kolem, podívali se,
ale vzápětí odvrátili zrak
a šli dál, za svými starostmi.
Pouze občané stojící na zastávce se nemohli vynadívat.
Bylo to emotivnější než televize.
Někteří z nich nastoupili do autobusu
a vyprávěli o tom ostatním.
Ty naše „domácí konflikty“
jsou jenom prkotiny.
POŽITKY ČLOVĚKA KAPITALISMU, ČISTÉHO JAK LESNÍ STUDÁNKA
v supermarketu je dneska zmatek
jak výjimečný den
ruce trhají sáček
berou zeleninu ovoce a kraviny
které zatíží samoobslužnou váhu
stisknout tlačítko nalepit cedulku
zavázat naložit a jde se
k regálu s chlastem
ruce netrhají sáček
nezatěžují samoobslužnou váhu
nestiskávají tlačítko nelepí cedulku
nevážou, jen nakládají a jde se
v tom spočívá krása
od placení k ledničce
je to patnáct minut
od ledničky k žaludku
snad ještě méně
PROBLÉMY S HLAVOU
V knihovně jeden den
neznamená nic,
natožpak hodina,
jejíž délka se podobá
vmžiku prasklé mýdlové bublině.
Člověk tu často sedí,
poněvadž jedna knížka v sobě obsahuje víc moudrosti,
než semestrové přednáškové cykly deseti profesorů.
A ty možnosti kolem!
Schopenhauerovy aforismy!
Jeffersovy básně!
Hrabalovy historky!
Ginsbergovy vize!
Stovky rezervací na Viewegha!
Vybrakované regály s milostnými romány!
Nevídaně široká pásma historických encyklopedií!
Naučné stezky vedoucí k nesmírným matematicko-fyzikálním dovednostem!
Tisíce odborných i odporných časopisů!
Moře a moře enormně nezávislých a nestranných tiskovin!
Pokaždé, když vycházím po pětihodinovém šílenství v knihovně,
bývá v drtivé většině poslucháren již zhasnuto,
studenti se připravují na další školní den.
Je půl sedmé
a já mám hlavu naducanou jako meloun.
Teprve jakmile za mnou zaklapnou dveře od bytu,
sednu si do kouta
a má hlava se konečně zploští
na tradiční velikost mandarinky.
DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ
po další a další prohýřené noci
se naše duše o kousek vzdalují
dosažení úrovně pravého poznání
které stejně neexistuje
hodiny a hodiny prchají a prchají
nějak to přečkat
nějak to přežít
je však tohle nějaký život?
tik ťak tik ťak tik ťak
začínáme znovu
a přitom pořád stejně
venku vládne smutné počasí
alespoň že dneska máme
ten Štědrý den
ZÁNIK JEDNÉ MÍSTNOSTI
V křivkách prašných spirál
zmateně rotují hřbety knih
a poddávají se houstnoucím přívalům šedivých nánosů nevyhnutelné apokalypsy
Nikdo jim nepodá pomocnou ruku
Nikdo je nevytáhne z bezedné propasti zatracení
Hlava byla, je a zůstane zmatená
Společně se hřbety knih
i s celou místností
neomylně směřuje
do nevyhnutelných sraček
JE MI TAK LÍTO, ŽE JSEM SE NESTAL PEKAŘEM
Je mi tak líto,
že jsem se nestal pekařem.
Pracovní doba by mně začínala
v deset večer
a po sedmé ranní bych už byl doma.
Žil bych vskutku plnohodnotným životem,
jenž by byl prolnut
zajímavým originálním denním režimem.
Rodičům bych nosil výplatu
jakožto alespoň částečné odškodnění za to všechno.
Místo toho čtu literaturu,
kterou mi nevnucuje školní instituce,
válím se s ní v posteli a juchám a juchám: „Božínku můj, to je hezké, to je přelomové!“
Taky píšu a piju hektolitry piva,
(Kdekdo by mnou pohrdal, poněvadž se nejednou zbourám jako buran a řvu a pohoršuji své tuze intelektuální okolí plné nezaujatých moralistů – pozn. aut.)
hraju kopanou primitivní sedlácké úrovně
a říkám si: „Hurá, jsem George Best! Jsem George Best! Vždyť to byl rovněž piják, a jak úžasně hrál!“
Údajně se praví,
že lidé jako já nedělají nic pro společnost.
Já se ptám:
„Co tahle společnost udělala pro nás?“
BAR U NÁDRAŽÍ
enormně náročné pivní tažení
vějíř pěnivých nazrzlých škopků
tváře oteklé, zdecimované a tupé
každý máme dost
(i holky, hlavně holky)
nikdy to neskončí
dokud budeme naživu
a když se táta znovu ozve
poté, co mne spatří v bezvědomí
v posteli
uslyším slova o „prasáckém životě“
a vzpomenu si
na ten krásnej bar u nádraží
kam chodí kominík Míra
i chlápek
jenž tahá z kalhot
devítku
SVÉRÁZY ZDÁNLIVĚ UZAVŘENÉHO ŽIVOTA
jak iluzorní
proplouvat světem s vědomím chrličské posedlosti
klapat a notovat a věčně donekonečna zamačkávat klávesu za klávesou
únavně tahat čáru za čárou po bělavém papíru
učinit nesmrtelný zápis
pevný a nezničitelný jako krystal
tohle považujeme za předměty doličné
myšlenky jsou k ničemu
představy se rozplývají ve vzduchoprázdnu
máme haldy potoky řeky jezera moře oceány stran
obrovské bezvýznamné štosy dýchající bývalými životy
setnutých hlav plnokrevných organismů
pro něž už nebylo místo
v tomto zdánlivě uzavřeném životě
jen jednou v tomto týdnu jsem do sebe nasál pozitivní energii
která záhy vymizela
jak se vše rozplývá
ledasco snadno pomine
zbudou jen haldy potoky řeky jezera moře oceány stran
a možná ani to ne
POŠAHANEJ DEN
Kolem pochodují skupinky lidí
sedím za oknem knihovny
je pozdní odpoledne
a hořící sluneční kotouč pomalu mizí za obzorem
jenže stále mě hřeje, potím se, děvčata si v tom vedru sundávají drobné oděvy
další míří ven a zase dovnitř
dovnitř a zase ven
je to věčné, strojové, přitom tuze lidské
Auta se zběsile řítí čtyřproudovou silnicí
za skřípění zubů vezou prdele svých majitelů do bytů nebo do práce
(KORUNKY! VZÁCNÉ KRÁSNÉ KORUNKY!)
Klesají mi víčka
Hašek a Kuděj žádají o nocleh v jedné berounské hospodě
Hašek je hovado
Kuděj je hovado
Standa je hovado
pak se vzchopím, jakmile slečinky odcházejí
jsem tu sám s romským kolegou, co studuje matematiku
zamyšleně kouká do učebnic a je mu taky vedro
Hašek klábosí s průvodčím a nechce mu zaplatit pokutu
je to hovado
jako Kuděj
jako Standa
musím tu vydržet ještě půl hodiny
Svět je zasažen dalším pošahaným dnem
a lidstvo s tím
nic nenadělá
MŮŽU SI VŮBEC JEŠTĚ ZHORŠIT SVOJI UŽ TAK ZDECIMOVANOU KARMU?
Mé vědomí se ocitá v zajetí nepřirozeně hrozitánského strachu
že další život už nebude
a i kdyby přece jen přišel jeho čas
nebude záhodno jej žít
Tento pocit nepřichází za bílého dne
poněvadž tehdy je člověk vtažen do víru zmechanizovaných úkonů a kroků
kdy jeho mysl vypíná na minimum a kočíruje pouze správné pohyby těla a údů
Tato obsese nabírá na síle během noci
masitá hromada se převaluje a v neklidu krvácí a sténá a křičí do útrob rozbolavělého nitra
MEMENTO MEMENTO MEMENTO
ozývá se přírodní zákon
jenž opakovaně burcuje ospalou organickou soustavu
sabbathovská Solitude proudí v rozehřáté mozkové lázni a dráždí jednu živočišnou buňku po druhé
vyvolává otázky
Kým můžu být?
Červotočem ničícím nablýskané majetky lidských robotů?
Žížalou svíjející se pod těžkým kamenem kdesi u vody?
Mafiánským starostou obce Korupce, který si pod tíhou svědomí vpálí kulku do hlavy?
Velkou šelmou právě staženou z kůže?
Hromadou okoralého žrádla, z níž uždibuje poslední přeživší skupinka bezdomovců?
Kupou hoven uprostřed festivalové TOI TOIky?
Vize vedoucí k bláznovství
Pootoč kolem karmy
a začni konat
teď
hned
Třeba se i něco změní
TO SE STANE MÁLOKOMU
Četl jsem si
básně
(ne ty svoje, samozřejmě)
na lavičce
u nástupiště číslo dva, jižní část, kolej druhá
a svítila na mě
jediná lampa
Důchodci stojící
naproti
na nástupišti číslo tři, jižní část, kolej čtvrtá
si museli klepat na čelo
a ptát se: „Co to ten blb dělá?
Vždyť je osm večer!
Zkazí si očka, mládenec!“
A pak to rozlousknul vlak
který přijel
na nástupiště číslo dva, jižní část, kolej třetí
čímž mne
oddělil od důchodců
zastínil dopady světla
z té jediné lampy
a já věděl
že tentokrát jsem už
opravdu v prdeli
ani ten ostříží zrak mi nepomůže
Zaklapl jsem knihu
a šel si poslušně stoupnout
k dalším důchodcům
OPATOVICKÁ POLE
Jsou vidět pokaždé,
jakmile kolem nich projíždí vlak
a lidé znuděně koukají z oken
Na podzim i na jaře,
když přicházejí deštivá období,
vytvářejí se na jejich površích blyštivá jezera,
obrovské ptačí Bajkaly, na nichž směle proplouvají
zdivočelé kachny, kterým podél křídel sviští chladný vítr
Kachna je pozoruhodné stvoření
Kachna neplatí nájem a poplatky za energie
Kachna nevstává do práce
Kachna se nemusí převařovat a „chodit s holkou, kterou strašně moc miluje“
Kachna nezparchantěla a nepreferuje ve společenské hierarchii kariéru, finanční ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání
Kachně je u prdele politika a bulvární šplechty
Kachně se nikdo neposmívá, když se pozvrací
Kachna nemusí poslouchat kydy o „nedostatku empatie“ a „necitelnosti ducha“
Kachna nemá tendenci žvanit o svých ohromných, nepřekonatelných a nevyřešitelných problémech
Kachna není citlivka; zasouloží si i bez předchozího plkání o „lásce“
Kachna ví, že když se něco posere, život jde dál
Kachna nemusí naplňovat pitomá konvenční očekávání druhých
Kachna nepociťuje ostudu, jakmile se vyspí pod lavičkou
Kachnu nikdo netepe za to, že se nenaučila píčoviny „enormně důležité“ pro jiné kachny
Kachna může neomezeně kočovat a okolí ji přitom nepovažuje za podivína
Kachna není „cáklá“ jenom proto, že ještě neviděla „tenhle zásadní filmek“ a nezná „klíčový letopočet“
Kachna se nejroztomileji tváří na talíři, s červeným zelím a směsí bramborových a houskových knedlíků
|
