literární časopis založený v roce 1964

Jan Stanislav

SORTA OPRAVDOVÝCH UMĚLECKÝCH DEBILŮ

Bylo jich asi deset. Jeden se ocitl v pozici samozvaného šéfredaktora, další dva se stali jeho zástupci a dalších sedm tak nějak přizvukovalo a všelijak okounělo, co se kde šustne, kdo píše a publikuje tohle a zase támhle a podobně. Mluvím tu o umělecké skupině, která měla v lásce květinky, mráčky, studánky, ptačí trus, housenky, staré domečky, decentně odhalená křehounká dívčí (i mužská) ňadérka, slepičky, kohoutky, maminky s dětmi, kočárky, papoušky, křídy a fixy, pejsky, kočky, rybičky, perlorodky, perlotvorky, buchanky a kočkodany.
Tato skupina měla své internetové stránky umeleckaskupina.as, kde mohli zveřejňovat své texty autoři všemožných věkových kategorií, od mladých cukroušků, až po staré zakomplexované dámy s celoživotním odporem k maskulinnímu druhu. Seskupení si však všechno pohlídalo. Mělo k tomu po ruce dalších třicet podobně „zajímavých“ individuí, s nimiž se znalo a která mu z celého srdce přizvukovala, zatímco deset zakládajících členů Umělecké skupiny hrdě podlézalo právě této třicetičlenné podržtašce.
A tak se stávalo, že si tato (nyní již celkem čtyřicetičlenná) sorta roztomilých lidiček navzájem klikala na texty uveřejňované pod předem pečlivě domluvenými přezdívkami, dávala si tam hodnocení sto bodů a k tomu srdceryvně klikala na políčko nazvané Ano, tento text mohu každému vřele doporučit. Většinou šlo o povídky a básničky různých zaměření, jež ovšem měly jedno společné – nedaly se číst. Tedy, přesněji řečeno, daly se číst, ale nikdo nemohl vědět, co si pod nimi má představit. Umělecká skupina totiž psala tak, aby jí bylo co nejméně rozumět, a tudíž si v jejích příspěvcích mohl každý najít, co se mu zrovna honilo hlavou.
Tuze ráda si tato skupina – nezapomeňme, že před ostatními „nevědoucími“ anonymními autory, kteří se tam nachomýtli čirou náhodou, zůstávala relativně skryta – potrpěla na křížení různých významů, užívání personifikací, hledání skrytých cest tajemných hlubin bla bla bla světa, jinotajných ptákovin a podobně. Čili se stávalo, že ostřejší texty, cynicky řvoucí ostrým tragikomickým hlasem deklasovaného člověka, nebyly čteny, poněvadž kolega A řekl kolegovi B, ať na to nekliká a ať už vůbec se neopováží dát tomu kladné hodnocení, tím spíše, že by snad uvažoval o doporučení ostatním kolegům.
V textech nohsledů se nějaké cynické mizérie a ohavné výlevy neobjevovaly. U nich totiž „křičel větříček“, „plálo srdéčko“, „klokotal potůček“, „zpívaly pivoňky“, „běhaly mráčky“ a „vzlétali lososové.“
Proto se kolegové mohli zlehounka plácat po ramenou a po prdelkách, dokazovat si, jak jsou skvělí a skvělé, jak jim bylo dáno skládat vrstevnaté ódy v hlubokomyslných, těžce filozofujících sonetech, které byly doporučovány každému, kdo tam byť jen poprvé okem nahlédl.
Avšak proč hned taková nepředstíraná nenávist, která se musí každému slušnému člověku nadměrně příčit? Současnost nabízí nekonečné možnosti volného trhu, neexistuje protekce, nikdo není protěžován, všichni mají stejná práva, jen stěží najdete mafiány, kteří by si snad – nedej bože – něco nakradli, každý je poctivý a dobrý, lidé si povídají a mají se rádi, žijeme v dokonalém světě vrcholného humanismu, tak o co tomu ubožákovi vlastně jde? Tážete se zcela oprávněně, a proto vám velmi rád odpovím…

Jeden můj ctihodný přítel jménem J. psal právě takové texty, o nichž si redakce a další kolegové ihned pomysleli své. Byly prý tak pitomé a plné hnusu vůči všemu krásnému, že nechybělo málo a všechny příspěvky mého přítele J. byly vmžiku smazány. Jenomže moderní doba s sebou nesla i něco na způsob „svobody slova“ a „svobody projevu“, a tak se nakonec v jasném poměru 21 ku 19 rozhodlo o tom, že texty pana J. budou na internetu ponechány, vždyť on na ně stejně nikdo klikat nebude, nikdo nemá zájem je číst, však ono se to hezky roztroubí všem známým, neboť ten literární svět je přece jenom už dneska uzounký, že, koho to v dnešní době zajímá, a jak vidno, bez známostí to prostě nejde, tak tedy toho vola necháme, ať si blábolí své, protože takových ubohých pisálků nasereme klidně tři pytle, zatímco na našich stránkách publikovalo podobně nevkusně orientovaných grafomanů pouze v počtu dvou pytlů. Jenže ani toto usnesení neodradilo kamaráda J. od toho, aby onu Uměleckou skupinu doživotně označoval jinak než termínem „sorta opravdových uměleckých debilů“.
Měl bych se tedy především zmínit o mém ctihodném příteli J. Pan J. sám sebe prezentuje následovně: „…autor próz a básní, solitér, piják. Problémy s mizantropií místy enormní, příznivá výraziva vůči lidstvu téměř nulová. Doživotní pitomec…“ Takovýmto způsobem věru není radno vstupovat do jakéhokoli oboru lidské činnosti, zvláště pak do literatury…
J. se ještě zná s mým dalším přítelem N. Občas spolu chodí na pivo do některých hospod, kde hodiny a hodiny žvaní o knížkách či filozofii, ale taktéž o sportu, zejména o kopané a hokeji. N. je spíš přes to filozofování, J. se zase hodlá – jak jinak – stát slavným spisovatelem. Ctižádost obou zdá se být přímo úctyhodná, neboť v jednadvacátém století si člověk, alespoň tedy ten minimálně soudný, dokáže jen těžko představit větší kretenismus, než je rozhodnutí uvrhnout své pomíjivé žití do služeb filozofie nebo spisovatelství. Ani jednomu z mých kamarádů jsem se to však nepokoušel nějak vymlouvat, vždyť přetvářka a soucit dělají přátele.
Ovšem abych neodbíhal od tématu – už tak je na mém textu poznat, že nejsem pisálkem, natožpak literátem –, musím zde ocitovat slova věčně filozofujícího přítele N., který mi jednou popisoval konkrétní vášnivou hospodskou debatu:
„…a pak se na mě J. podíval a řekl mi: ‚Hele, víš ty vůbec, jak dlouho jsem to zkoušel? Jak dlouho mě to trvalo, než jsem tu jejich rafinovanost prokoukl? Kdybys jenom viděl, jak si vzájemně lížou zadky a tak…‘
‚Hele,‘ pravil jsem, ‚aspoň trochu slušně.‘
‚No jo, no jo,‘ vykoktal ze sebe J, ‚já vim, že tys seš přes to filozofování. Tak poslouchej. Jednou už jsem to nemohl vydržet a napsal jsem e-mail tomu šéfredaktůrkovi, co se jim všem jako na mejch věcech nelíbí. No a von vodpověděl, že jsem moc průhledný, prvoplánový a zároveň bezcitný, že mé texty mají značně kolísavou hodnotu a že mnohdy na tom serveru umeleckaskupina.as ani pořádně nevědí, co si o tom všem mají myslet. Vznesl jsem hned tři námitky. Tak za prvé, že jsem cynický, ví asi každý, kdo mne někdy četl. Avšak jak známo, cynismus není schopnost vidět věci takové, jaké by měly být, nýbrž takové, jaké skutečně jsou. Za druhé, u kterého autora nenajdeme hned několik textů s kolísavou hodnotou? Nepotřebuje právě každý spisovatel onu kolísavost? Jak potom odlišíme zrno od plev v rámci jednoho konkrétního díla? A konečně za třetí, jestliže kolikrát nevědí, co si o tom mají myslet, pak to beru jako potvrzení slov jednoho německého spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu*, který napsal, že opravdovou podstatou každého uměleckého díla je VÝTRŽNICTVÍ. Taktéž lidstvo neví, co s ním.‘
Tohle mi J. vyprávěl již v přiopilém stavu, takže kdoví, zda se nechtěl především vypovídat…“

Nuže, já jsem se nad těmi debatami pánů J. a N. pouze zlehka pousmál, poněvadž sám jsem taky něco málo četl a velmi dobře vím, že tohle zkrátka nemůže autor řešit. A hned jsem v následujícím rozhovoru s přítelem N. vyjádřil, co jsem měl na srdci.
A tak jsem začal: „Četl jsem několik knížek od svého oblíbeného Američana italského původu, který se v jedné ze svých novel, jež vyšly až po jeho smrti, zabývá stárnutím relativně úspěšného spisovatele, ale především scénáristy, který má čtyři dospělé děti, ženu a dům. Dalo by se říct, že si psaním vydělával už nějakých pětadvacet let, když mu bylo třicet, vyšel jeho první román. No a představ si, milý N., že tenhle chlápek si celou dobu myslel, že píše jakž takž obstojně. Jistě, největší mínění měl o svých románech, přece jen ty scénáře považoval za takový nutný, i když nepříliš důstojný způsob obživy, kdy jenom pouze vytváří určitou typologii postav a moc se s tím nepáře, děj, akce, prásk, jen to frnkne, prostě žádný velký umění v tom neviděl, ale prachy to neslo, tak co. Čili, jak jsem naznačil, v koutku duše doufal v to, že alespoň ty jeho romány za něco stojí. A pak se na něho najednou, zničehonic, když už mu bylo těch pětapadesát, otočil jeden z jeho více než dvacetiletých synů: ‚Hele, táto, ty nejseš žádnej velkej spisovatel. Stojíš za starou belu. Četl jsem i tvý romány a je to všechno banální, primitivně udělaný a nudný. I moje máma píše líp.‘
No tak chápeš to? Ten Američan italskýho původu se tím začal živit, když jeho kluk byl ještě v šourku, a teď mu synek vpálí do očí tohle? Jakpak se ten člověk asi mohl cejtit? Přesto přese všechno to ten tvrdej a srdečnej chlap ustál a dožil se krásnýho věku, přičemž psal až do smrti. A proto se, vy pitomci“, uzavřel jsem svou řeč, „už konečně přestaňte zabejvat takovejma kravinama, jako je úspěch nebo neúspěch u čtenářský obce, protože tady na tomhle světě máte hromadu jinejch možností, jak krásně a klidně žít, aniž byste museli bejt vyjukaný z podobnejch malicherností.
A to vám říkám upřímně jako ne-pisálek a ne-literát. Tak na zdraví!“

*) J. svého i mého přítele N. s bezpečností jemu vlastní ujistil, že to skutečně pro něho neznačí jakési měřítko kvality autora, ale „někdy je prostě potřeba se o tom zmínit“.