literární časopis založený v roce 1964

Eliška Beranová

POSLUCHAČI

„Jmenuji se Lea a chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh,“ začínám trochu roztřeseným hlasem. Pohledem těkám po místnosti plné lidí. Všichni do jednoho na mě upínají své pohledy. Někteří se tváří povzbudivě, ale většina jako by měla v obličejích napsáno: „Duchem nepřítomen.“ Naposledy se nadechuji: „A upozorňuji vás, já nejsem blázen.“

Když jsem se narodila, nikdy jsem nekřičela jako jiná, otravná malá děcka. Maminka tvrdí, že můj jekot byl tak nějak melodický, snad připomínající operu. A co teprve mé ruce. Žádné jemné dětské prstíčky. Z mých rozkošných dlaní se tyčily dlouhé, silné a ztvrdlé prsty, jako sloupy na elektrické vedení. „No nene, naše maličká Leonka má prstíčky jako sám Eric Clapton. Jestlipak umíme taky tak krásně hrát na kytaru?“ rozplývá se zdravotní sestřička a podává mě novopečené mamince. Už tehdy mi ta praštěná sestra zpečetila osud…
Pokaždé, když má mamka tu čest seznámit se s někým novým, zavede řeč na jediné téma. Její úžasné dítko. Ach, jak krásně zpívá a hraje na kytaru, dokonce si píše písničky. V tu chvíli vždy vytáhne eso z rukávu – to byste nevěřili, už v porodnici jedna sestra prohlásila… A tak je to pokaždé. Je mi šestnáct, ale stále jsem se nikam nedostala. Zpívám asi tak úžasně jako Leoš Mareš a po těch letech, co mě mučili s hraním na kytaru, by mé prsty mohly svou tvrdostí konkurovat diamantu. Jsem tedy jen neschopná, zakomplexovaná holka, kterou nikdo nechápe, a vlastní rodina v ní vidí geniální hudebnici.
Ale znáte to, když je vám něco odmalička vtloukáno do hlavy, uvěříte. A je jedno, jestli mluvíme o Ježíšovi, který nás po smrti spasí, rodinné legendě, která prohlašuje, že pocházíte ze starého královského rodu nebo o tom, jak moc jste hudebně nadaní. A já si ke své kytaře vytvořila obrovské pouto. I když nejsem geniální, hraní mě vždy naplňuje úžasným pocitem. A tak večer nechodím s přáteli na diskotéky, ale zavřu se do svého pokoje a hraju klidně až do rána. Proto celé ráno netrávím v koupelně se šminkami, ale s trsátkem v ruce. Proto dostávám špatné známky ve škole, místo učebnicemi odpoledne listuji notami a zpěvníky. Čtu jen texty písní, jsou stručné a jasné - vyrovnají se kdejakému románu. Ano, to jsem já. Na lidi působím jako cvok. Jedině ti, kteří se rozhodli kromě počítačů a mobilů ovládat i vlastní mozek, svou úvahu rozvinou o něco dál – jsem cvok, umělci jsou také cvoci. A protože lidem připadám jako cvok právě díky kytaře, nejspíš budu umělcem. Co myslíte? Upřímně, já sama nevím.
Každý umělec v hloubi duše prahne po uznání, přeje si být tím, kterého budou lidé oslavovat. Tím, který dá jejich životům nový, mnohem lepší rozměr. Má hudba nikdy nikomu život nezlepšila. Nemám to zapotřebí, nehodlám se s nikým dělit o své jediné bohatství. Je to jen má radost, nikdo mi ji nevezme a nikomu z ní ani kousíček nedám. A v tomhle je mezi mnou a umělci asi největší rozdíl – já nesnáším, když mě kdokoliv poslouchá. Bohatě mi stačí, když se má hudba line celým pokojem, když se vnořuje do stěn, vykukuje z oken a lehá si do mé postele. Sedá si na židli a zvědavě mě pozoruje. Hudba mě hladí po vlasech, hudba hledá cestu do mé duše. Milá hudba mi leze do prdele. A dost. Já, hudba – pro ostatní zavíráme, navždy.

Blíží se večer. V mém pokoji je šero, světlo vytváří jen několik rozpustilých plamenů svíček. Na stěně se rýsuje obrys mé kytary, vzápětí se k ní přiblíží obří ruka a uchopí ji za krk, jakoby ji chtěla uškrtit. Pokoj je naplněn mollovými akordy písně, kterou jsem nedávno složila. Plamínky svíček mihotavě tančí na stěnách. Otevřeným oknem zafouká studený vítr. Hraji dál, píseň nabírá ještě tklivější podoby. Zvedá se stále větší vítr, plamínky se ještě více rozkmitají. Do pokoje vstoupí zima, tma a strach. Cítím podivné mrazení v zádech, mám pocit, jako by mi někdo dýchal na krk. Zavírám oči a děsivý pokoj nechávám daleko za sebou. Jsme tu sami. Jen já a hudba.
Doznívá poslední akord a já se mohu s naprostým klidem nadechnout. To je úžasné, ten strach je pryč, cítím se opět v bezpečí. Jen já a…
„Krásné hraješ…“ něčí ruka mě něžně pohladí po vlasech.
„Á, kurva! Kdo proboha jsi? A co chceš tady?!“
„To nic, uklidni se. Kdo jsem? Sám nevím, ale cítím se být člověkem jen, když slyším tvou hudbu. Hraješ tak krásně…“ zamrká na mě velkýma zelenýma očima. Vlastně je moc hezký… co dělá tak krásný člověk v mé zaplivané cimře?
„Jdi do prdele, nevěřím ti ani slovo. Určitě patříš do nějaké z těch partiček, plné nadrženejch blbečků, se kterými ses vsadil, že se vkradeš do pokoje nějaké husičce, která ti s radostí roztáhne nohy a ve finále ti za všechno poděkuje?! Nene, kámo, tady jsi na špatné adrese…“
„Promiň, mrzí mě, že na tebe působím takhle. Nic po tobě nechci. Jen mi dovol, abych tu s tebou mohl sedět a poslouchat jak hraješ, prosím…“ obdaří mě pohledem, za který by se nemusel stydět ani úplně poslední příslušník ohroženého druhu na světě. Náhle se cítím jako ten nejkrutější pytlák. Jak jsem mohla být tak hrubá? Tak hrubá na někoho, kdo vypadá ve světle svíček jako zjevení samotného anděla?
Nevím, co odpovědět, snad bude lepší neříkat už nic. Zmáčknu několik strun a spustím Krylova Anděla, po chvíli přejdu do vlastní písničky a vzápětí se to zvrhne v zběsilou jazzovou improvizaci. Zavírám oči. Možná se mi ten podivný chlapec jen zdá, určitě tu se mnou nikdo není.
„Zahraj mi ještě něco, cos napsala,“ trhnu sebou. Takže se mi nezdá! „Prosím, hraj,“ usměje se, a jen co zazní první akord písničky, získá jeho obličej podivně zasněný výraz. „Není co ztratit, ani co získat... Tak pojďme vesele si život spískat…“ zpívám a on se jen zamyšleně kymácí do rytmu.
Mít vlastního posluchače se mi najednou zdá jako příjemná věc. Když po mé písničce zatleská, nejradši bych ho objala a vášnivě políbila. Začínám ty umělce chápat, ten poct uznání za to stojí… „Prozradíš mi své jméno?“ vysoukám ze sebe nakonec za doprovodu kytary. Přistoupí ke mně zezadu a šeptá mi do ucha: „Alex, jmenuji se Alex. Už musím jít, má umělkyně.“ Otočím se, jeho zelené oči v teď už úplné tmě září jako dva majáky. Obdaří mě letmou pusou na tvář.
Mrazení v zádech je zpět a Alex nadobro pryč. Jak mohl tak rychle zmizet? Opřu kytaru o zeď, sfouknu všechny svíčky a praštím sebou do postele. Neuvěřitelné, nejspíš to nebyl sen. Nebo existují i sny, ve kterých jdeme spát a sníme o našem snění?

Od této chvíle se stal Alex pravidelným hostem mé kytarové show. A nejen pro všechny diváky zůstával nadále velkou neznámou. Jakoby to X na konci jeho jména mělo nějaký hlubší význam. Každopádně, po několika desítkách společně strávených večerů jsem se krom toho, že krásně hraju, dozvěděla také, jak krásně mi voní vlasy, a že mé prsty klouzající po hmatníku připomínají stékající kapky deště. Ach, ten poeta. Z toho medu, který mi neustále maže kolem úst, by se udělalo zle i chudáčku medvídku Púovi. Opravdu mi připomíná ohrožený druh nějakého živočicha. Představte si, jak by asi vypadal takový zápis v Červené knize. Popis: Zelenooký tvor s hnědými rozcuchanými vlasy, středního vzrůstu, atletická postava. Výskyt: Tmavá opuštěné pokoje. Charakteristika: Velice tichý, pozorný, milující hudbu. Hodný, a proto ve smrtelném ohrožení!
A přesto byly chvíle strávené s ním to nejkrásnější v mém životě. Stačí jen trochu jiný úhel pohledu a váš život získá nový rozměr. Najednou se má hudba stala věcí, která nejenže naplňuje mě, ale dokonce i úplně cizího člověka, kterého jsem díky tomu podivnému spojení začala považovat jako vlastní součást. Každý večer s kytarou pro mě byl důkazem, že ta pofiderní existence bláznivé holky má nějaký smysl. Proč všechno krásné jednoho dne končí?

Nejspíš vás tím nepřekvapím ani nevyděsím. A přesto byl tento večer nejhorší v mém životě. Vše bylo stejně nečekané a rychlé jako vítr, který toho dne zafoukal do mého pokoje otevřeným oknem.

Sedím v pokoji obklopená svíčkami a prohlížím si podzimní krajinu za oknem. Dovnitř proudí jen občasný větřík, je slyšet šum listí. Kytara stojí jen tak ledabyle opřená o stěnu. Myslím na Alexe, počkám ještě chvíli a začnu hrát. Napsala jsem mu novou píseň. Zhluboka se nadechnu chladného podzimního vzduchu. Mé tělo je naplněno takovým zvláštním pocitem. Pocitem strachu a nejistoty. Co, když dnes nepřijde? Nesmysl…. Zasněně hledím z okna. Opět zafouká vítr, tentokrát velice silně. Na stole se rozletí všechny papíry a poletují pokojem jako listí v parku. Všechny svíčky uhasnou a v pokoji nastává úplná tma. Vítr zafouká znovu, ještě silněji. Kytara opřená o zeď hlučně dopadne na zem. Ta rána je jako úder nasraného úředníka pěstí do stolu… Co se to děje?!. Vzápětí už mám v ruce jen trosky, které zbyly z kytary. Snažím se zahrát nějaký akord, ale nemá to cenu. Několik ladících kolíků je ulomených a tělo úplně roztřískané. Nemůžu tomu uvěřit. Znovu zkouším z kytary vyloudit alespoň nějaký tón. Jeden blbý tón! Jen, ať ho uslyší Alex! Vím, že bez kytary se ke mně už nikdy nevrátí, nenajde cestu!
Je konec! Co teď? Ještě nemohl zmizet, určitě je někde blízko, jen čeká, až začnu hrát. Musím jít za ním, musím ho najít! „Alexi!“ běžím ven na ulici. Jen tak v teplákách, letním tričku a bosá. Musím ho zastavit, jinak zmizí! Prosím, zůstaň tu se mnou! Běžím a do tváří mě fackuje ten ledový vítr. To on za všechno může, vzal mi kytaru, vzal mi i jeho! Slzy mi stékají po tvářích. Běžím dál. V ulicích panuje tma, nepotkávám jediného člověka. Jsem tu jen já, uvězněna v tomto okamžiku…
Po chvíli se vyčerpáním zastavím a opřu se o výkladní skříň jednoho z obchůdků. Hlavu mám skloněnou k zemi. Náhle si všimnu stínu, který se ke mně blíží. Zvědavě zvednu hlavu. Postava je ještě daleko na to, abych jí viděla do tváře, ale už teď mohu rozeznat základní rysy. „Alexi! Tys mě našel!“ šťastně si otírám slzy a běžím za ním. Teď už mohu rozeznat ty krásné zelené oči. Jeho tmavé vlasy… „Já věděla, že nejsi jen přízrakem hudby. Věděla jsem, že opravdu existuješ! Věřila jsem tomu!“ vděčně ho obejmu. „Slečno, prosím vás, co to…“ ulicí se začínají trousit další lidé. Zamyšleně si prohlížím jejich tváře… Támhle ten chlapec se zelenýma očima… „Alexi!“ ulice je najednou plná zelenookých, tmavovlasých kluků. Jsou všude, nevím, kterého obejmout dřív. „Alexi! Alexi!“ V tu chvíli se mi zatmí před očima… celou ulici vnímám jen rozmazaně…dutá rána… Poslední obraz, který spatřím, je zelenooký chlapec sklánějící se nade mnou. „Zavolejte někdo sanitku! Honem!“… Nějaký zelenooký tmavovlasý chlápek mě nakládá do sanitky… TMA.

„Vypadá to, že se konečně probrala!“ usmívá se neznámá blondýnka sklánějící se nade mnou. Prázdné bílé stěny, maličký noční stolek s vázou květin a ta specifická vůně. „Kde to… Co se…“ snažím se ze sebe dostat souvislou větu, ale nejde to. „Měla bys odpočívat, drahoušku. Hlavně se ničím nerozrušuj… Pan doktor za chvílí přijde.“ Usměje se sestra a nechá mě na milost i nemilost mým zmateným myšlenkám. Nakonec si vše vybavím. Silný vítr, rozbitá kytara. Alex nikde… a Alex všude.
„Dobrý den přeji, drahá Leo!“ do pokoje vtrhne energický chlápek okolo čtyřicítky a přátelsky na mě mrkne. „Jsem tu od toho, abyste mi vše pověděla…“ pokyne hlavou. „Myslíte, úplně vše?“ ptám se. „Vše, co si vybavíte těsně před tím, než jste se octla zde.“ Objasní. „Dobře, je to dlouhý příběh…“ povídám. „Ano, já vím, od toho tu jsem. Miluji dlouhé příběhy a vyprávění. Jsem tu od toho, abych vás vyslechl. Jsem vaším posluchačem,“ řekne zase s tím jeho podivným úsměvem. „Ano, posluchač.. A to je právě to…“

Ani jsem se nemusela ptát, co je to za doktora. Psychiatr. „Leo, nechci vás zklamat, ale Alex je jen klamem vaší mysli. Trpíte zvláštní psychózou, způsobenou přílišnou uzavřeností a nechutí komunikovat s okolím. Víte, člověk je tvor společenský. Tomu nestačí se jen celé dny zavírat do pokoje s kytarou. Možná, že navenek si namluvíte, že je vám skvěle. Že vám nic nechybí… Ale tam uvnitř, tam nikoho neošálíte. Každý člověk potřebuje milovat něco živého, každý potřebuje opravdové přátele. Víte, Leo, my všichni potřebujeme posluchače. Takové posluchače, kteří budou vždy s námi, kteří nás vždy rádi vyslechnou. Vy jste nikoho neměla. A tak vznikl Alex…“

„Dámy a pánové, můj příběh se chýlí ke konci. Od této chvíle vás již nechci zatěžovat žádnými podrobnostmi. Doktor tenkrát prohlásil, že by bylo dobré, kdybych několik týdnů zůstala. Absolvuji nějaké terapie, budu brát prášky a jednoho dne se opět vrátím domů, šťastná a zdravá. Poznám opravdové přátele, opravdoví lidé se jednoho dne stanou mými posluchači…“ sálem se ozve vzrušený potlesk. Lidé se usmívají, pokyvují hlavami. Krásný, dojemný příběh…aplaus je stále hlasitější, lidé se zvedají ze židlí… „Leo, zlatíčko!“ křikne nějaká blond žena v první řadě.

„Leo, zlatíčko! Nesu ti léky!“ šveholí ta žena. „Copak sis to tu tak dlouho povídala?“ diví se. Zaraženě hledím na bílou zeď. Kam zmizeli všichni ti lidé? „Leo, je ti něco?“ diví se. „To nic…“ hořce se usměju a polknu prášek. Sestra tiše opustí pokoj. Do očí se mi hrnou slzy.
To ne, věřte mi. Já opravdu nejsem blázen…