literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Hlásím se vám, moji milí, 45 let ode dne, kdy vyšlo první číslo Divokého vína - 19. září 1964. Jistě se divíte, kde se ve mně po té době bere chuť ještě psát a síla hlásit se. V tom pradávném čase bylo mně a mému spolužákovi Mélovi Machálkovi sedmnáct let. Byli jsme studenty libeňského gymnázia Na Zámečku a psali jsme spolužačkám Jiřině, Míle, Aleně a možná i Radce ze sousedního gymnázia v Karlíně milostné básničky. S neuvěřitelnou drzostí jsme se rozhodli, že je budeme tisknout ve vlastním časopise. Nikdo jiný a nikde jinde by nám je určitě neotiskl. Ani vlastně nebylo kde.
Sedli jsme si jednoho slunného zářijového dne s Mélou na kamenné schody navigace u Vltavy a do poznámkového kroužkového bloku formátu A 5 jsem tužkou zapsal editorial - výplod našeho umanutého mladického nerozumu. Začínal: "My, kdo píšeme poezii..." Nápad vznikl o prázdninách, v létě 1964, a realizovali jsme jej v prvních devatenácti zářijových dnech. Přemluvili jsme tři hodné pracovníky žižkovské tiskárny či spíše rozmnožovny na Kalininově třídě, aby nám časopísek vytiskli. Dali jsme jim zato 600 Kčs, rozdělili si je po dvou stovácích. Tiskař u maloformátového ofsetového stroje Zetaprinton 30 se jmenoval Turnovský, jeho kolega snad Říha, paní přepisující naše básničky na stroji na kovolisty se mohla jmenovat Richterová...
První číslo Divokého vína vyšlo v nákladu 1 000 kusů a v jakémsi nudloidním formátu na výšku - 105 x 297 mm. Vytištěno černě, obálka vínově červená, čítalo 32 stránek. Básničky byly jednak naše vlastní, jednak pocházely z literární soutěže, kterou jsme vypsali. První cenu získala Helena Pěkná, druhou Oldřiška Svobodová. Obě mladé básnířky dokonce obdržely jakousi finanční prémii. A obě taky podlehly milostným veršům mladých básníků...

L. H.

Grafiky Tomáše Hřivnáče

Zrovna jsem dopsal román či románek Čtyřúhelník. Chcete si ho kousek přečíst, moji milí? Začátek..? Konec? To nejde, hned byste věděli, jak to skončí. Aha, tedy něco z prostředka. Dobrá, dobrá...

ČTYŘÚHELNÍK

Ukázka z knížky, která vyjde v Nakladatelství Petrklíč 4. února 2010.

Petra a Nina

Rodiče Petru před čtyřmi roky přihlásili na pražské gymnázium v Libni, kde žila její babička. Potřebovala občas pomoc, a tak měli pocit, že spojí příjemné s užitečným. A Petra byla ráda, Praha bylo její město vysněné.
Petřin obdiv patřil starším dívkám, nikoli vrstevnicím. Žádná spolužačka se jí nikdy nelíbila, ale obdivovala se vším všudy svoji profesorku na střední škole. Byla emancipovaná a rázná. Samozřejmě velmi inteligentní a v neposlední řadě elegantní. Štíhlá tmavovláska si obdivných pohledů své studentky nakonec sama všimla.
"Zašla bys se mnou na zmrzlinu, Petro?" oslovila ji jednou po vyučování profesorka Urbanová.
"Ráda, paní profesorko," odpověděla po pravdě.
"Počkej na mě před školou, jestli se ti chce..."
Sešly se za několik minut a Urbanová svoji studentku Petru se smíchem posadila do svého malého autíčka.
"Kolik máš času, Petro?"
"Nic nemám, paní profesorko, jsem dnes odpoledne bez povinností."¨
"Obědvala jsi, Péťo?"
"Ne, do školní jídelny teď nechodím, paní profesorko."
"Máš pravdu, já taky ne. Školní jídelny nemám ráda od svých školních let. A neříkej mi paní profesorko, jsem Nina, to přece víš. Navíc jsem jen o osm let starší než ty a ostatní tví spolužáci. Takže se cítím jako váš generační spolubojovník..."
"To je pro mě velká čest, Nino... Jestli tedy smím..?"
"Prosím tě o to, Petro. Snad jenom u tabule při zkoušení mi tak neříkej!" zasmála se vesele té představě a Petra se přidala.
"Zvu tě tedy na oběd, chceš?"
"Jsem doslova šťastná, Nino!" odpověděla Petra po pravdě.
Nina zastavila před elegantní italskou restaurací kousek od jejich gymnázia. Vystoupily obě současně a obě dvířka - levá i pravá - se zabouchla doslova současně. Zasmály se té náhlé souhře.
"Vidíš, jak nám to spolu jde!"
"Neboj se, Nino, že se teď přestanu učit tvůj předmět, budu v češtině a v literatuře nejlepší! Slibuju!"
"Nejlepší jsi už teď, z toho strach nemám..."
"Ty máš z něčeho strach, Nino..?"
"Ne tak doslova. Ale vždycky, když se s někým seznamuji a začíná přátelství, mám už předem strach z toho, že zase skončí, víš..."
Usedly u stolku s výhledem do ulice a Nina objednávala. Vždycky se přitom na Petru podívala očekávajíc její souhlas.
"Dáme si salát s tuňákem..?" Petra přikývla a servírka si poznamenala.
"Pak nočky s kuřetem a se špenátem..?" Petra zase přikývla.
"A každá dvě deci bílého..?"
"Jestli můžu..?" zeptala se Petra dětsky. "Dvacet mi bylo předevčírem..."
"Vím, Petro, čekala jsem na tvoje narozeniny..." pokusila se Nina vysvětlit svoje pozvání na oběd. "Všimla jsem si, že se na mě často koukneš, jinak než jako na učitelku. Aspoň se mi to zdálo..."
"Máš pravdu, Nino, koukám se na tebe s obdivem..." šeptla Petra.
"Ráda přijímám, Péťo..." velmi potichu odpověděla po krátké odmlce Nina. Tušené zůstalo nevysloveno...

Nina s Petrou vyrazily na oběd za týden znovu. Mezitím si ve škole vyměňovaly významné pohledy. Nina skutečně Petru vyvolala hned druhý den. Předvedly spolu představení hodné činohry Národního divadla. Profesorka se tvářila jako přísná zkoušející. V hnědých očích jí ale jen hrálo. Petra se zpočátku cítila nejistě. Až si všimla plamínků v pohledu obdivované učitelky. "Paní profesorko..." byla její nejčastější slova. Nina jí dokonce taky vykala. Byl to její způsob - někdy studentům vykala, jindy použila tykání.
"Máte za jedna, Petro, jen škoda, že na vás nemám víc času, abych si ověřila, zda jste opravdu jednička!"

Učitelka a její studentka se scházely na parkovišti vzdáleném asi dva kilometry od školy. Obě věděly, že jejich schůzky by měly zůstat Petřiným spolužákům utajené. Každá z nich proto měla jiný důvod, ale jejich utajení se opravdu týkalo jen školy. Nasedly do učitelčina malého autíčka, odjely do jiné čtvrti nebo na kraj města, a všechna utajení padla. Petra stále zachovávala jistou pokoru, jež jí byla vlastní, ale při všem obdivu ke své nové přítelkyni, stále ji ctila jako profesorku. Vlastně jí dělalo dobře, že Nina hraje v jejich vztahu určitou nadřízenou roli. Petra byla pyšná, že má starší přítelkyni, vzdělanější než je ona sama. Navíc Nina svou krásou a elegancí budí pozornost mnoha mužů. Mluví s nimi vlídně, ale to je taky všechno. Nepřipustí je k tělu, odmítá delší rozhovory, komunikaci ponechává jen na společenské úrovni. Nikdy nepřijme ani náznak pokusu o další setkání.
"Kam pojedeme, Péťo? Vzala jsem si s sebou plavky. Nechceš zajet k vodě?"
"Chci, Nino, jasně že chci. Jenže samozřejmě nemám plavky..."
"Tak já je nemám taky!" vyřešila Nina plavky. "Znám jedno jezero, zaplavený lom, kromě majitelky tam jistě nikdo nebude. Přijala mě za občasnou společnici, když se cítí sama. Navíc občas odjíždí do Prahy. Asi když ji v lomu moc trápí vzpomínka na manžela - sochaře."
Petra se chvěla nedočkavostí, protože Nina vyprávěla o lomu s takovým nadšením, že jej zatoužila poznat. Jely po dálnici asi třicet kilometrů směrem na Brno. V Mirošovicích otočila Nina volantem doprava a hnala malý vozík do kopce směrem k Popovicím. V prudké zatáčce u bývalého koloniálu sjela doleva na polní cestu vedoucí údolím kolem původních vesnických stavení a několika nových chat. Cesta stoupala do kopce a chaty zmizely. Obě byly očekáváním lomu vzrušeny. Nebo je vzrušovala představa jejich vlastních nahých těl, velkého zdůvěrnění, ke kterému může vzápětí mezi nimi dojít.
Nina zastavila auto u plaňkových vrat, kterými cesta končila. "Neohlášené návštěvy nepřijímáme." hlásila cedulka na vratech.
"Pojď, Péťo, se mnou můžeš!" nemusela svoji studentku ani příliš lákat. Otevřela chatrnou dřevenou branku v plaňkových vratech a po dvaceti metrech stoupání po vozové cestě spatřila Petra slíbené jezero v lomu.
"To je zázrak, Nino..." vzdychla neschopna dalších slov.
"Paní tu není, její auto je pryč," vzala Nina Petru za ruku a běžely spolu k jezeru. Shodily letní střevíce a vstoupily po kotníky do studené vody... Vzrušením obou dívek se doslova tetelil vzduch.

Ludvík Hess

Neohlášené návštěvy nepřijímáme...     Lom Chlum s domkem vdovy po sochaři Slavoji Nejdlovi