literární časopis založený v roce 1964

Klára Bílá

NA STŘEŠE PANELÁKOVEJCH VÁŠNÍ

Večer. Ruku v ruce jsme šli s mým dlouholetým kamarádem ulicemi Jižního Města. Stmívalo se. Podzimní listí nám ledabyle křížilo cestu. Známka podzimu a nadcházející zimy mrazila v zádech, za prsty. Sebrala jsem jeden z těch nahnědlejch listů a podala jsem mu ho. "To máš k narozeninám," řekla jsem mu bez dalších slov.
Dřív bejval hezkej, teď ztloustnul, zpychnul, ale pořád jsem ho měla ráda. Vyprávěl mi o tom, že má v poslední době smůlu na holky. Bylo mi ho líto. Měl kariéru, peníze, byl zdravej, ale tlustej. Chvilkama mi připomínal Pavarottiho. Měl nádherný oči, hnědý, jako kaštan. Podíval se na ten list a klišovitě řekl: "To je ten nejhezčí dárek, kterej jsem mohl dostat."
Zvláštní na tom bylo, že nebyl Čech. Jen si to vezměte. Arab na Jižáku, na Hájích, kterej tu bydlí celej život. Ví o něm víc, než já za dva roky, co jsem se přestěhovala z Modřan. Posadili jsme se na lavičku a chvíli si povídali o životě.
"Je to stejně zvláštní, že některý věci jsou tak pravdivý a tak kýčovitý, až to není pravda,". Sice studoval na inženýra, ale spisovně se mu nikdy mluvit nechtělo.
"Co tím myslíš?", zeptala jsem se ho.
"To, že v nouzi...vždyť víš..."
Podíval se na mě a pohladil mě po tváři, to nedělal často. Zvednul se ze studený lavičky. "Pojď, něco ti ukážu." Šla jsem mlčky za ním, nevěděla jsem, co mě čeká. Cupitala jsem po špičkách a brouzdala se v síti podzimu. Chladnýho jako vánoční ráno. Byl najednou hrozně veselej, málokdy totiž nežertoval a mluvil vážně, takže jsem si vážila toho, že mi vyznal přátelství.
Došli jsme k paneláku, ve kterým bydlel. Kosmická. Otevřel dveře zrekonstruovanýho baráku. Říkala jsem si, že stejně všechny vypadají podobně a že Jižák vždycky bude panelákovej.
Bylo jasno a zima se zarývala až na kosti. Přivolali jsme si výtah a jeli jsme až do posledního patra. Sedmýho. Odemknul bytovní dveře a zašeptal: "Počkej." Procházela jsem se po chodbě a dívala jsem se na domovní štítky. Selbakovi, Novákovi, Vladimír Kočí. Vždycky pozoruju, jestli mají lidi před bytem nepořádek. Podle toho poznáte, jak žijou. Přemýšlela jsem o tom, kolik času stráví lidi čekáním na cokoli. Na lásku. Na přátelství. Kolik času ztratí úklidem. I když nejdůležitější je prý předsíň. Do té doby jsem měla vůči sídlištím předsudky. Čas. Je důležitej, ale pomíjivej. Je to opravdu to, co potřebujeme znát? "Tak pojď," vytrhnul mě z myšlenek. Najednou začal šplhat po žebříku. Vylekala jsem se. "Tak to po mně nechtěj!" Vynadala jsem mu. Začal mě uklidňovat a pomáhal mi krůček po krůčku. Najednou jsme byli nahoře. Sedla jsem si blízko k žebříku a nechtěla dál. On otevřel dětský špunty a podal mi, abych se napila. Zima. Na střeše toho bleděmodrýho paneláku jsem našla další podzimní list. Vrtalo mi ale hlavou, jak se tam dostal. Vítr? Vítr. Zima. Pomohl mi, abych si stoupla a nezakopla. Stáli jsme na okraji. Nad sedmým patrem. Strach. Klepala jsem se zimou. Strach. Bála jsem se, že spadnu. Ale věděla jsem, že mě drží. Konečně jsem se podívala do dálky. Tmavé Jižní Město rozsvítily pouliční lampy a okna ostatních bytů. Bavilo mě se dívat do těch oken a pozorovat, co se v nich mění, jak postupně zhasínají, rozsvící. Bavil mě Jižák takhle tmavej. Konečně hlavní roli nehrála jen šeď, ale barevnost bytů a žárovek. "A to je můj dárek pro tebe," zašeptal.

ZA OKNY NEMOCNICE

Byla jsem za ním jen jednou. O to silnější to byl pro mě zážitek. Za okny ani nepadalo listí, jen líně svítilo slunce. Vím, že jsem v ruce nesla tašku pomerančů. Viděla jsem to tenkrát u babičky, když chodila za dědou do nemocnice. Jenomže dnes to bylo jiné. Dnes neumíral starý člověk. Dnes za svůj život bojoval mladej kluk.

Není vůbec důležitý, kde jsem ho potkala. Za jakých okolností a proč. Důležitý v tu chvíli i teď bylo, že jsem se odvážila jít za ním. Že jsem zvládla zazvonit na zvonek dětské onkologie v Motole. Že jsem udělala první krok, tiše sestřičce zašeptala jeho jméno a nejistými kroky jsem se vydala za ním.

Vím, že komukoli z vás to může přijít snadné. Zazvonit, zašeptat, zaklepat. V ruce s taškou pomerančů a s prázdnou hlavou, ve které je holé nic a pak už jen strach. Kolem vás prosklené dveře pokojů, společenská místnost, kde vidíte samé holé dětské hlavičky, které pátrají po každém úsměvu, po každým dotyku, po každým pohledu.

A věřte, možná jsem slabá, i když si to nemyslím, ale je to těžké. Zaklepete u dveří a nevíte, co uvidíte. V mém případě jsem viděla známou tvář. Hlavu bez vlasů, víčka bez řas. Stál tam, podíval se na mě. Vedle sebe táhl stojan s lahvičkou, jejíž tekutina mu právě proudila do krve. Chemo. "Na to se nekoukej, už to doteče," řekl mi, jako by se vůbec nic nedělo. Jako kdyby se ani nezastavil čas a pro něj to byl normální způsob bytí. Jenomže ona to byla pravda.

Sestřička se po chvilce pro lahvičku zastavila. On s ní flirtoval, byl v dobré náladě. Bylo vidět, že je rád, že jsem přišla. Nikdo za ním totiž nechodil. Snad jen jeho ségra.

Za okny nemocnice v tu chvíli bylo božské nic. Jen kupa stromů. Kupa toho, co pacienti nemůžou mít. Alespoň ne ti na dětském oddělení,

Návštěvu člověk zvládne. Nejhorší byl čas poté, co jsem odešla. Nebudu sobecká, i já jsem hned na blízkém WC klekla na kolena a začala děkovat někomu nebo něčemu, co je mezi nebem a zemí, že jsem zdravá. Nejhorší je ten čas pro toho, kdo je za okny nemocnice z druhé strany. My si jdeme cestou dál, nepřemýšlíme nad tím, že zítra je den bez "CH" tedy bez chemoterapie. Je nám jedno, co druhý den uvidíme za oknem. Ale myslím, že by nemělo...

KAŠPÁREK S ROZTEKLOU MASKAROU

Znáte ty dny, kdy se postavíte před zrcadlo a ptáte se, kdo jste, co chcete? Já ano. Přišlo to celkem nedávno...

Stála jsem v koupelně, mně ne moc dobře známé, i když jsem už v ní stála několikrát, napuštěnou vanu, jak nejvíc to šlo. Voda byla horká, bez pěny. Jen jsem ležela, protože jsem si bláhově myslela, že mi horká voda pomůže zbavit se všech černejch myšlenek na uplynulý den.

Snažila jsem se zapomenout na to, že v mým životě chybí táta. Na to, že jsem možná tehdy měla sedět na úplně jiným sedadle. Na to, že je všechno pryč a čeká mě to, co netuším, že přijde.

Snažila jsem se vzpomenout na to hezký. Ale všechno absolutně přebíjely sentimentální myšlenky. Vypustila jsem vodu z vany, jako by všechno špatný ze mě mohla smýt.

Vykročila jsem z tý starý šedivý nádoby, ve který měly původně zůstat všechny černoty. Jenomže pak jsem se podívala do zrcadla. Všechno najednou bylo jinak. Táta nikde, sedadlo, na kterým jsem měla sedět, bylo prázdné, a kolem jen nepochopitelný ticho, který jsem chtěla uchopit do dlaní. Jenomže to nešlo. Něco podobnýho, jako když chcete chytit vítr nebo čas a jistě víte, že se vám to nikdy nepodaří.

Podívala jsem se do oroseného zrcadla. Na protější straně byl jen ten kašpárek, kterej někdy pláče, někdy se směje. Neuvědomovala jsem si, co se v tu chvíli děje. Ten malej kašpárek s modrýma očima brečel, jak malej usmrkanec.

Po celým obličeji bylo černo. To černo, který chtěl zahodit ve vaně plný horký vody. Jenomže se to nepodařilo, jako plno věcí. Najednou vypadal jak kominík, který by měl nosit štěstí. Jenomže kominíků je v tuhle chvíli nedostatek a černá mascara teče po obličeji. Jako důkaz neuchopitelnosti sebe sama.

Vyleštila jsem zrcadlo, ale kašpárek s rozteklou mascarou nezmizel. Možná zítra ráno...