na další stranu
Leopold F. Němec
Vážený pane Hessi.
Nevím, kde jste letos trávil dovolenou, ale já jsem byl v Chorvatsku. U moře. Což o to, příroda je tam hezká, holky také, ale to moře, to má spoustu chyb.
Kam oko dohlédne, samá voda. To mi manželka vysvětlila tak, že už daleko nedohlédnu. A pak ty vlny. Smýknou s vámi na kameny, když to nejmíň čekáte. Dostalo se mi vysvětlení, že kdybych nečuměl po babách, tak bych se udržel na nohou. Také nevšímavost a lhostejnost lidí byla až morbidní. Když jsem u jednoho půvabně obsazeného lehátka předstíral, že se topím, nikdo mi nepomohl a hrozně jsem se napil slané vody. Doma mi bylo vytknuto, že ani topit se pořádně neumím.
To mne tak vytočilo, že jsem se šel odreagovat s lehátkem na volné moře. Pobřežní hlídka mne přitáhla zpátky a ještě jsem musel zaplatit 100 Eur. Celou epizodu komentovala moje žena slovy: "A boty s kabelkou jsou v prdeli."
Řeknu vám, vrátil jsem se otrávený a utahaný jako kůň. Vy mi porozumíte, protože o koních toho víte hodně.
Napadlo mne, že s poezií to může být podobné jako u moře. Mohu se v ní utopit a nikdo mi nepomůže, může mne spláchnout jako vlna, ale také může být krásná a pohledná, jako ty opálené holky.
Tak jsem si řekl, že zase něco pošlu do Divokého vína. S rizikem, že mne jistý pan Lu spláchne jako velká modrá vlna, nebo utopí jako poetického démona. A moje žena do toho nebude mluvit.
Už musím končit, Liduška volá, že mi chce něco říct.
S úctou Leopold F. Němec
Následují básně:
Noční host, Stará známost, Bosé procesí, Psí čas, Čím voní tvoje žena, Flétnistka
NOČNÍ HOST
zpuchřelé okno otevřel
nečekaný poryv větru
divoce jak oponou z nylonu
mával záclonou
překrývající černé plátno
v okenním rámu
přes plátno
signované tmavá noc
cpala se dovnitř zima
do toho kvílel
nastydlý vítr
a moderoval noční vernisáž
rozfoukanými gesty
vítr nešika
shodil stolní lampu
po místnosti rozházel
bílé čtvrtky papíru
a na nich rozepsané verše
rozletěná slova
básník na kolenou ještě sbírá
a další noční host
křídly u okna již mává
to nebude havran
ten by volal nevermore
to bude zase
ta unavená sova
STARÁ ZNÁMOST
poprvé jsem ji uviděl
když s kámoškou hulila trávu
teď spatřil jsem ji podruhé
zavěšenou jak nevěsta
do městského strážníka
jenž s náramky strká ji a vleče
přes brněnské štatl
bledou a napůl vysvlečenou
za sebou trousila
tu zvláštní vůni
co na podzim se táhne
z vypuštěného rybníka
hlavu hrdě vztyčenou
jak stará nevěstka
když uloví ženicha
i když jsem to nechtěl
otočil jsem se za ní
asi to nějak cítila
ohlédla se též
a mávla dlaní
strážník s ní hrubě zacloumal
jako by nevedl člověka
ale sběř
velmi hlasitě a něžně řekl
nečum ty krávo
neser mě a hezky běž
BOSÉ PROCESÍ
Utrmácení poutníci
s do krve rozedranými chodidly různých velikostí
s utrpením, bez hlesu,
ke kříži v lese šlapou.
Na něm, ač vyřezaný ze dřeva,
krvácí pro ně svou modrou krev,
která do ruda se barví
a její krůpěje
zdobí v lese vřes.
V naději,
že bude jim odpuštěno,
neboť velkými hříšníky jsme všichni,
kromě Vendelína Bučka,
kterého nezlomili,
i když se snažili co to jde.
Aby mával, aby lhal, aby mlčel.
Teď, v noci u kříže,
v modlitbách došli poznání - čeká je cesta zpět.
Ožralá luna zvrací světlo na cestu,
která jak upír,
z nohou bosých poutníků,
saje nocí černou krev.
Teprve tam kde končí les,
s raním rozbřeskem,
končí i cesta pokání.
A z krůpějí krve na vřesu,
má kuličky černý bez.
PSÍ ČAS
jako kdysi můj dědeček
studený podzim chytá mne za bradu
exekutor ze severu stromům listí bere
žlutí s ním zámeckou zahradu
i cesty v parku
za gotickým oknem
dvě ušlechtilé kočky
a barokní dáma v županu
drápkama škrábou po skle
asi jak snaží se chytit
sněhové vločky venku za sklem
vířící ve freestylu
pod bundu
neodbytně cpe se mi vítr
jak vzpomínka
na teplo barokního těla v županu
a nedopitý modrý portugal
před dotěrným větrem i vzpomínkou
již lysou hlavu v kapuci ukrývám
je mi zima
a nevím jestli to stálo za to
mám dušičkovou náladu
a teď ještě ke všemu
jako kdysi můj dědeček
chytá mne podzim za bradu
ČÍM VONÍ TVOJE ŽENA
to co jsi mi právě navrhla
stálo tě spoustu sil
dlouhé váhání
a notnou dávku odvahy
i tak ještě nevíš
až se to stane
kým pro tebe budu
zda králem či panošem
nebo jen vzpomínkou ve tváři
s ruměncem zbytků studu
až svléknem se
v náruči nahé ucítím
čím tvoje tělo voní
jak hřeje
má lakmusová duše napoví
zda srdce
námahou jen více buší
nebo z obavy že ztratím tě
jak raněný pták se chvěje
FLÉTNISTKA
píšťalu dlouhou
mazlivě v prstech mne
hlavu s náústkem
jazykem růžovým olizuje
a pomalu zlehýnka
mezi rety zasunuje
v pauze když flétnu vytáhne
neposedný jazyk
stále mezi pery vystrkuje
a vyschlé masité rety vlhnou
jak je olizuje
i po koncertě
celou ji hudba prostupuje
vášnivě až do morku
ústa se rozvírají
a jazyk něco hledá
píšťala a její hudba
spát jí nedá
pro lásku k nim
po koncertě
ráno vstává bledá
|
