literární časopis založený v roce 1964

Leopold Němec

CESTA KOLEM KOMÍNA

v čisté košili umazané od proklatě husté tmy
utíkám
a volám zoufale do všech směrů
nenechte mne utéct

svalnatí chlapci ze záchytky
a s nimi doktor
na hlavě s modrým majáčkem
kličkují kolem komína opuštěné cihelny

jako motýla chtějí do kazajky lapit
můj nečekaný jarní splín
vzpomínky na tebe v hlavě se mi točí
jak na ruském kole
když do zástavy dávalas mi klín

za sebou trousím všechna sprostá slova
na která si vzpomínám
postavy v pláštích přes ně klopýtají
a vrhají na mne bílý stín

náhle brzdím a vidím tě
jak paže máš zvednuté nad hlavu
do tmy rámuješ černá slova
a v tichu nad komínem
strháváš z hvězd černý baldachýn

KAVKA ČEKÁ NA AUTOBUS

Rázný krok a bradu hodně nahoru,
pronikavý zrak,
až sněhuláka zebe,
mezi krajnicemi z lícních kostí,
úsměv široký jak jízdní pruh.

Tak si ho představuji.

Já – Ferdinand Kavka,
stojím na zastávce autobusu,
v hlavě myšlenky mi bzučí jak vosí roj
se zvednutým límcem kabátu,
vypadám jak Simon Bolívar, ten generál.

Čekám už dlouho.

Ruce v kapsách,
nohy v kanadách se potí dlouhým napětím,
v pistoli zásobník nabitý zlostí.
Dočkat se nemohu,
až uvidím tu ironicky pokřivenou hubu.

Smát by se měl, jak nejlépe umí,
protože dnes směje se mi naposled.

FILMOVÉ MELODIE

Zrovna jsem chtěl zatočit ke gymplu, kde jsem v tu dobu učiteloval, když jsem za sebou uslyšel známý hlas: „Pane Bílek, ta bekovka, co ji pořád nosíte na hlavě, tu máte po partyzánech?“
„Áá, Radek Zajíc,“ poznal jsem neomylně svého bývalého žáka. A jako obvykle mne zase provokuje. Jen kvůli němu jsem se opakovaně dopouštěl zrady na své jinak důsledně spisovné mluvě. A už je to zde zase.
„Já už jsem si Radku, za ta léta co tě znám, na ty tvé provokace zvykl, ale věř mi, že jednou ti dá někdo pořádně přes držku. Jako vždy jsi neuctivý, chceš si ze mne dělat legraci a provokuješ. Ale s tou čepicí jsi vedle jak ta jedle. A neslyšel jsem tvůj pozdrav, což mne také nepřekvapuje. Aspoň jsi mohl zabučet, jako ta kráva.“
Radka znám od jeho deseti let. Poslední dva roky na základní škole jsem byl dokonce jeho třídním učitelem.. Do smrti na to nezapomenu. Už tenkrát všechny popichoval a k dospělým byl až patologicky drzý. Občas se někdo nechal vyprovokovat a to mu dělalo radost. On je postě od narození taková nátura, jak se dříve říkalo genům. Když neblbnul, tak se s ním dalo rozumně mluvit. Na takový den si ale nevzpomínám.
„Nekecáte, pane Bílek? Kráva přece bučí, když má hlad, a ne když zdraví vola,“ provokoval Radek s drzostí jemu vlastní. Když viděl, že nemám nejmenší chuť pokračovat v hovoru, tak přiložil: „Takže kecáte jako vždycky, učitelskej.“ To jsem nemohl přejít jen tak.
„Nekecám, chlapče,“ opáčil jsem mu s důrazem na slovo chlapče. „Moje čepice, na kterou ses ptal, má neuvěřitelně zajímavou historii. Proto vypadá tak ošuntěle. Zajímal se o to i jeden investigativní novinář z Moskvy, ale slíbený článek mi neposlal. Asi to byl hodně špatný novinář, jako ty jsi byl hodně špatný češtinář.“
Radkovo obočí se zlověstně zašpičatilo.
„Jóó? Asi jste toho Moskviče také drze oslovil chlapče, tak se ten novinář na starého dědka prostě vybodl.“ Bylo jasné, že jsem ho tím oslovením rozkolísal a ťal jeho pýchu. Bylo třeba toho ihned využít, než se z toho oklepe.
„Ale to víš, že ruského novináře jsem oslovil pane, ale pro tebe, chlapče, se to oslovení hodí. Zní to lépe, než sopláku, nebo usmrkanče. Přece jen už máš občanku, tak bys měl mít i trochu rozumu. A to musím uznat, že blbec nejsi, ale syčák jo, to jo.“
Měl jsem to čekat, ale nečekal jsem to. Ten hajzlík mne kopnul pod koleno tak silně, že jsem upadl na všechny čtyři.
„Ty debile,“ neudržel jsem svou učitelskou důstojnost, „já tě roztrhnu jak hada.“ To jsem mu sliboval, klečíc ještě na kolenou, zatím co ten křivák si strčil ruce do kapes a tanečním krokem se vzdaloval. Při tom si prozpěvoval „Já s písničkou jdu jako ptáček,“ refrén z filmové pohádky „Obušku, z pytle ven.“
Když jsem konečně vstal, chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale noha mě bolela jako sviňa, tak jsem to vzdal. Radek si toho všiml a vystrčil na mně ještě prostředníček. Pln zlosti a nemožnosti si to s ním ihned vyřídit jsem za ním jen zavolal: „Jen počkej Zajíci.“ Ani se neohlédl, vystrčil na mne zadek a něco tam prstem ukazoval.
Koleno mne bolelo tři týdny a i potom jsem nějaký čas chodil o holi. Na svou hůlku jsem byl ale patřičně hrdý. Poctivá sukovice po dědovi, který býval lesním adjunktem, než se provalilo, že ve svém revíru pytlačí.
***
Abych nemusel platit penále za pozdní vrácení knih, šel jsem do knihovny dát do pořádku své výpůjčky. Čirou náhodou to bylo 28. března. To je datum, na které připadá Den učitelů. Byl jsem sportovně oblečen, protože jsem měl v úmyslu jít si ještě zaběhat. Hůl po dědovi jsem měl už jen pro parádu, noha už byla v pořádku. Před knihovnou stál hlouček teenagerů, jak se dnes říká mladistvým, a Radek Zajíc k nim měl nějaký proslov. Jakmile mne skupinka spatřila, jako když do vrabců střelí. Jen Radek zůstal ostentativně na místě, aby se předvedl kámošům a ukojil své provokatérství. Nějak se mi to nezdálo. Jakoby už na mne čekali. Když jsem byl asi pět kroků od něho, tak s neskrývanou jizlivostí a se špatně předstíraným klidem se zeptal: „Tak co noha, pane Bílek, ještě bolí?“ Machroval, ale nohavice jeho kalhot, které měly rozkrok až u kolen, se mu třásly nervozitou. Z uctivé vzdálenosti nás sledovali jeho kumpáni, v očekávání nějaké komedie či tragédie. Na nohou měl Radek tenisky s rozvázanými žlutočervenými tkaničkami, po kterých si šlapal. Vnímal jsem jeho nejistotu a to mi spolu s dědovou sukovicí dodávalo pocit příležitosti k odplatě. Došel jsem k němu asi tak na dva kroky. Jen malou chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a odhadovali situaci. Potom jsem jako zkušený učitel spisovného jazyka českého vyslovil ta strašná a zlověstná slova: „Ty parchante mizerné“. Pak jsem pohybem těla naznačil, že se s tímto drsným odsudkem spokojím a že s pocitem morální převahy hrdě odejdu. Udělal jsem čtvrtobrat vpravo, ale místo vykročení jsem se rozmáchl svou holí. Moji lest ale prokoukl a očekával, že ho budu chtít sukovicí praštit. Já jsem byl ale o jednu myšlenku napřed a předpokládal jsem, že na to bude připraven. Proto jsem ho místo po hlavě praštil do rozkroku. A s tím teda opravdu nepočítal. S čím jsem však nepočítal já, byl tlumící účinek jeho sracích kalhot, které můj nečekaný úder naprosto utlumily. To mne natolik zaskočilo, že Radek chviličku mého zaváhání stačil využít a vytrhnul mi sukovici z rukou. Následoval jeho bleskurychlý nápřah a s výkřikem „to máš Jardo ke Dni učitelů“ mi oplatil stejným úderem. Bože, jak jsem litoval, že mám na sobě jen obtažené běžecké kalhoty značky Under Armour a ne tepláky s rozkrokem u kolen. Kvůli hrozné bolesti jsem si ani nemohl vzpomenout, od kdy si s Radkem tykáme. Radek se napřáhl ještě jednou, ale byl milosrdný a sukovici odhodil velkým obloukem přes silnici do parku. Ještě si vychutnal, jak se svíjím bolestí, strčil ruce do kapes a šel za svými smíchy řvoucími kumpány, kterých bylo najednou všude plno. Z místa činu odcházel Radek tanečním krokem a pozpěvoval si píseň Můj strýček ze stejnojmenného filmu: „…jako hrdina mne bránil sukovicí, když nás loupežníci přepadli…“. Zbývající kousek cesty do knihovny jsem šel se zkříženýma nohama a díval se do země, abych neviděl Radkův vztyčený prostředníček nebo vystrčený zadek.

***
Již léta udržuji takový zvyk, že před začátkem prázdnin chodím špacírem na pár hodin do nedalekého lesa k rybníku Domanka. Rybník napájí nedaleký pramen a na první pohled jeho hladina nepůsobí zrovna vábně. Voda v něm není teplá, ale studená, barvu nemá azurovou, ale brčálově zelenou, a nejsou tam snad ani ryby, jen jakási vodní havěť a žabinec. Snad tyto skutečnosti a jeho odlehlost jsou příčinou mizivé obliby tohoto jinak kouzelného místa.
Letos jsem se k Domance vypravil v nepřetržitém sledu už po několikáté, abych se na jeho břehu vysvlékl do naha a v lesním tichu si užil příznivý účinek panenské přírody s osvěžující a blahodárnou koupelí. Klid nevšedního místa v souznění se starými duby a buky má úžasný očistný účinek pro tělo i pro duši. Byl jsem již blízko rybníka, když jsem uslyšel větší šplouchnutí. Panebože, lekl jsem se, že by už i zde byli kapři? Záhy mi však bylo vše jasné. V mém ráji byl vetřelec. Na břehu u stavidla ležely vetřelcovy boty se žlutočervenými tkaničkami a všechno oblečení. K mému údivu se v rybníku šplouchal nahý Radek Zajíc.
„Ha, Zajíc. Jen počkej Zajíci,“ řekl jsem si v duchu a hned ve mně uzrál plán. Oblečení i boty jsem vzal, z bot jsem vytáhl tkaničky a nepozorován rychle zmizel. Ušel jsem asi 100 metrů a dostal se na lesní cestu, po které vede zelená turistická značka. Boty s oblečením jsem strčil pod velký pařez u cesty a místo zaházel listím. Předpokládal jsem, že Radek se tudy bude vracet k městu, protože je to pohodlné a nejrychlejší. Žlutočervené tkaničky jsem si nechal. Těšil jsem se na okamžik, až nahý a zimou zkřehlý Zajíc vyjde z lesa. Netrvalo dlouho, když jsem zaslechl jeho křik a nadávky. Na nic jsem nečekal, přidal do kroku a pílil z lesa ven. Šel jsem jen chvíli, když se na cestě přede mnou objevila skupina skautů. Dívčí oddíl sestávající ze samých dospívajících děvčat nešlo minout. Co teď? Začal jsem kulhat, mávat rukama a dělat pomateného.
„Nechoďte tam, straší tam hejkal, lesní muž, všechny vás sežere,“ mával jsem rukama a podivně poskakoval.
Sklidil jsem bouři smíchu a oddíl odhodlaných skautek pokračoval dál po zelené. Asi po minutě jsem uslyšel hrozný křik a ječení. V duchu jsem se zasmál: už je Radek asi žere. Zděšená omladina pochopila, že doma jim lhali, když tvrdili, že hejkal je pouze v pohádkách. Nahý lesní muž, občanským jménem Radek Zajíc, celý umazaný od bláta, na celém těle nalepený žabinec a listí, byl toho důkazem. Statečný dívčí oddíl se rozprchl po lese a hned, zřejmě pomocí morseovky nebo tamtamu, přivolal městskou policii.. Než zaskočený Radek Zajíc vyšel z lesa, měšťáci už tam na něj čekali. Hodili na něj deku a odvezli ho na strážnici. Původně jsem doufal, že ta legrace bude trvat déle, ale strážci pořádku to překazili. Nedocenil jsem, že skauti kromě morseovky, perfektně ovládají i své chytré dotykáče. A jak se později ukázalo, některá vyspělejší děvčata stihla udělat i pár zdařilých fotek
Patálie Radka Zajíce s lesním mužem, který chtěl sežrat šumné skautky, se po městě roznesla rychlostí blesku. Vtipů a narážek kolovalo nepočítaně.
K dokonání mé pomsty už chyběl jen krůček. Využil jsem hned první příležitosti. Asi čtrnáct dnů po Radkově extempore uváděli studenti gymnázia kulturní program „Hurá na prázdniny“. Využil jsem nabídky nic netušících studentů, abych tam zahrál na kytaru a zazpíval.

Sál nabitý až pod střechu. Kdo nechtěl být za suchara, nemohl chybět. Nechyběl ani ještě trochu zakřiknutý Radek Zajíc, v což jsem doufal. Seděl na schodech ke galerii, když zaregistroval, že jdu k němu. Zůstal sedět, stejně jako jeho kumpáni sedící na schodech kolem něho. V sále byl obvyklý hluk a nikdo nic netušil. Postavil jsem se před hejkala, jak teď Radkovi mnozí říkali, z kapsy jsem vyndal foukací harmoniku a začal hrát melodii z filmu V pravé poledne. Po pár tónech sál ztichl a bylo cítit stejné napětí, jako v tom filmu. V tu chvíli asi začal Radek tušit, kdo byl ten lapka, který mu sebral oděv i s botami.

Když jsem dohrál, strčil jsem ruce do kapes a tanečním krokem jsem odkráčel ke schůdkům, po kterých jsem vyšel na pódium. Popadl jsem svou kytaru, a zahájil studentskou taškařici: „Dámy a pánové, milí studenti. Dovolte mi, abych vám na úvod pořadu zahrál a zazpíval známou píseň autorů Wericha, Voskovce a Ježka s názvem „Je to pravda odvěká“. Upozorňuji ctěné obecenstvo, že souvislost písně s lesním mužem, který byl před pár dny viděn u Domanky, je čistě náhodná. Píseň věnuji hlavně všem mladým skautkám, aby se nebály chodit do lesa.“

Strhla se bouře smíchu a já jsem spustil: „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo je nemá, ať od lidí pranic nečeká. Dokavaď jsme nahatí, od hlavy až po paty, nikdo neví kdo je chudý a kdo je bohatý.“

Když jsem dohrál a dozpíval, schodiště na galerii už bylo prázdné. Vyšel jsem ze sálu a na konci chodby stál Radek. Čekal na mne, protože věděl, že přijdu.
„Chlapče,“ oslovil jsem ho a dal si hodně záležet na důrazu v oslovení. „Hejkalovy hadry najdeš pod pařezem u cesty po zelené značce v druhé zatáčce před Domankou.“ Jen pokýval hlavou. „Něco jsem ti ještě přinesl,“ a podal jsem mu červenožluté tkaničky, na kterých jsem udělal několik pevných suků. Vzal si je, chvíli je prohlížel, než řekl: „Dobře kovboji. Vyhrál jsi.“ A podával mi ruku. V předtuše nějaké nastražené pasti jsem ji raději nepřijal. Jen jsem se ušklíbnul, otočil se a spokojeně odcházel. Slyšel jsem, jak mi plivnul na záda. Od té doby už na Domanku pro jistotu nechodím.