na další stranu
Petr Zemek
***
Procházím se mezi ocúny.
Jsou tak moc krásné
jako nezamčené dveře
ke komnatám princezny Salome.
Procházím se mezi ocúny
a je to přesně bilión let
na den
kdy jsem mezi nimi ležel
a ony mi ukazovaly otevřené fialové pěstičky.
Mohl jsem se krásně opít
a zazpívat si s pány Simonem a Garfunkelem
„The Sound of Silence“.
Místo toho jsem se odkolébal za tebou,
andílku.
Tenkrát jsi už měla připravenou šachovnici.
Nikdy jsem si dost dobře nekryl krále.
Jsem fixován na dámu.
Prohrál jsem…
***
Je dobré být pozorný
ke sklípkanům vzpomínek
když jedeš tramvají, co se netaktně natřásá
na kolejích u Židovského hřbitova.
Je dobré být pozorný i když
batikovaná „holka smutná“ nepřistoupí.
Je dobré být pozorný
před ženami vyšvihnutými v koktejlky a v kostýmky
směřujícími na vánoční teambuilding.
Pane Nezvale,
Karina je už dávno mrtva.
***
Pod kopulí noční oblohy štukované zlatými penízky
jsou slyšet všechny cesty vedoucí
za hradby Atlantidy.
Pod povozy všech druhů
všech velikostí
a pod tvými botičkami
skřípají jemným štěrkem.
A nechají se česat jarním větrem,
který rozvává kanoucí slzy
nějakého Krista.
***
Plachý průvodčí
srostlý se svoji trasou
jako kovová obruč spínající rozštíplý kmen staletého dubu,
posílá každý večer někam přes oceán
slova ženě ze seznamkového photoshopu.
Nalévá je do klávesnice počítače
ze dřevěného vědra.
Má od něj mozoly radosti a štěstí,
které si ráno hladí a rozedírá ve voze pro vlakovou četu.
Na stolku mu osychá ovocný koláč.
Ten mu vždy nosí maminkovská kolegyně z druhé směny.
Vždycky ho pohladí po hlavě.
Aby se nebál smutně dívat z okénka,
když zrovna vlak projíždí přes ocelový most nad kalnou zarputilou řeku.
|
