|
na další stranu
Petr Zemek
…Z BRNA
Dnes ráno v buse 78 směr Židenice. Na Hanácké přistoupí asi pětadvacetiletá slečna. Hotový Anděl. Perfektně upravené vlasy, jemný make-up, panenský úsměv, nádherný světlý kabátek. Prostě Krása z jiného světa. Elegantně se usadí vedle mne, z kabelky vytáhne knihu (Tomáš Halík - Žít v dialogu) a zabere se do písmenek. Po očku sleduji její rozkošný nosík a úžasnou tvářičku. Vše dotváří neagresivní parfém - snad jemné fialky. Napadá mne, že jsem se asi zamiloval. Užívám si přítomnosti Anděla. Náhle ucítím strašný puch. Udiven a znechucen se rozhlédnu, jestli se poblíž nepohybuje řidič hovnocucu. Ale pach se mi nedaří lokalizovat. Najednou Anděl vedle mne zcela ale zcela nevzrušeně, aniž by zvedl oči od knihy, praví: "To je dobrý, to jsem byla já." Za další dvě zastávky vystupuji s úsměvem a s radostí, že existují i Andělé lidem velmi blízcí.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Právě teď v Sokolnicích: Stojím na balkóně a kouřím. Hned pode mnou je štěrkovitá cesta - mírně z kopce. Na kole ji sjíždí asi čtyřicetiletý chlápek a strašlivě falešně a strašlivě nahlas si zpívá: ".....láááska je jako večernice, plujícííí čééérnou oblooohouu...“ Najednou zavrávorá. "....do prdele, šůtrrrrr!" Ale ustojí to a zvesela pokračuje:."....a mrtvííí milovat nemohouúú....". Mizí v dáli.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V pondělí ráno v buse 40 na Úzkou. Sedím vedle asi pětadvacetileté slečny. Jistě sympatická děva, ale ještě téměř spím, takže jí věnuji tak půlku pohledu. Karosa se rozjede a já se jako každé ráno snažím optimisticky naladit na další pracovní den. Ovšem občas zcela neoptimistická hudba ve sluchátkách mi to příliš neumožňuje. Sedím a koukám do ...řekněme prázdna. Autobus se občas oklepe, ale pořád se zuřivě pod nekompromisním vedením rozmrzelého řidiče dere směr město. Ten, kdo často využívá služeb MHD, je zvyklý, že se při těchto otřesech nechtěně lehce přilepíte na spolusedícího. Úzké sedačky ostatně méně intimnější variantu ani neumožňují. A to občas ani v úsecích, kde je silnice zpracována ideálně jako bublinka ve vodováze v nejlepší kondici. Takové dotyky už časem člověk ani nevnímá.
Tak si tak cestuji, v hlavě prázdno, ale přesto se tam kdesi, v temných zákoutích mozkové kůry, pochlapují myšlenky a návrhy pro pracovní den. Jeden sofistikovaný plán už mám. Až vkročím s úsměvem do kanclu, uvařím si silné kafe. Ale teď jsem ještě polomrtvý kdesi uprostřed Tuřan. A cítím na svém pravém stehně ruku. Nijak významně situaci neprožívám, přikládám vše oněm zmíněným dotykům "Made in MHD". Ovšem za pár vteřin se tlak ruky zintenzivní. Navíc se dlaň začne pohybovat ke kolenu a zpět. No nic - budu muset nahodit mozek předčasně. Vyjmu z uší sluchátka a udiveně se otočím na spolusedící slečnu. Ta, aniž by přestala rukou pohybovat po mé noze, aniž by se na mě podívala a aniž by se snažila zjemnit a ztišit tón následujících svých slov, praví tak důrazně, že to musí být slyšet přes vysílačku v řidičově kabině až na centrální dispečink: "Prosím, pane, přestal byste se na mě tisknout?!" Uplyne pár sekund. Předlouhá doba. Autobus se probudí a nevraživě sleduje chlípníka a ubohou sexuálně obtěžovanou slečnu teď už zavile koukající se z okna. Chlípník vezme ručku, která se pomalu stahuje z jeho stehna a pomůže jí zpátky do přirozené blízkosti majitelky, která nehne ani brvou a dále kamenně sleduje budící se kraj za oknem. Chlípník se nervózně a nechápavě rozhlédne po voze- ale všude klid a mír. Pokrčím rameny, vrátím sluchátka, kam patří a posunu se pro jistotu ze sedačky ven do uličky - na "půl zadku".
Když přijíždíme na Úzkou, už příkladně stojím v pozoru, aby se naše bundy a rifle náhodou nepotkaly. Při vystupování se ke mně slečna přitočí a tiše a vesele mi praví: "Je to jedna jedna." A rychle mizí směr Tesco a podchod. Hodně dlouho jsem vzpomínal- ale fakt jsem ji nikdy před tím neviděl. A zatím ani potom...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V pondělí, kavárna Adria. U vedlejšího stolu sedí čtyři důchodkyně, tak 70 - 80 let. Evidentně si vyrazily na dámskou "minijízdu". Vínko, zmrzlina. Jedna říká: "Vnuk slavil se svým přítelem výročí. Měli tam tu traversti show. No holky, to byla nádhera! Oni byli převlečeni za herečky a zpěvačky. Marlen Dietrich, Tina Turner. Byli nádherní! A jak to měli propracované. Opravdu moc pěkné! Vnuk se s těma klukama zná a budou mít další oslavu. Ráda bych vás tam pozvala." Načež jedna z dam praví: "No, Aničko, to jsme rády. Ale jestli je to divadlo dlouhé, musím si vzít jedny pampers navíc."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dnes odpoledne u Tesca na Dornychu. Před hlavním vchodem stojí pár - tak 25 let. Kluk dredy, otrhané tesilky a žlutá sepraná bunda střih sedmdesátá léta. Dívčina oblečena v hrubé černé mikině s kapucí, krátké kalhoty, pod nimi elasťáky. Černé vlasy svázané rudou (!!!) stuhou. Žlutý kluk jí celkem důrazně ale bez známky zloby říká: "Vole, nedívej se tady na ty lidi, jak choděj. Dívej se na mě. Já stojím tady! Tady!" Holka se na něj podívá. "No právě. No právě, ty vole."...zbytek jsem nezaslechl, spěchal jsem na bus.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dnes odpoledne čekám na bus 84 na Zvonařce. Nalevo - asi deset metrů ode mě stojí dva příslušníci městské policie. Kamenné tváře, občas prohodí slovo a pohladí si naleštěné pistole. Napravo - podstatně blíž stojí dredatý týpek ve žluté retro bundě a potichu telefonuje. Mám pocit, že je to ten samý chlapík, kterého jsem potkal před pár dny u Tesca - psal jsem tu o něm. Ale nejsem si jistý, tak si ho nenápadně prohlížím. Ač stojí docela blízko, z jeho telefonování slyším každé desáté slovo. Najednou udělá pár rychlých kroků směrem k silnici, jejíž provoz je na nejvražednějším stupni špičky a v tomto místě postrádající přechod. Rychle se rozhlédne a spatří strážníky. Zastaví se, poskočí na místě a zařve do telefonu tak, že to musí být slyšet až na Hlavním nádraží: "To je v prd.li! Nemůžu přejít silnici, ty čůr.ku! No vážně ne! Sou tu švestky, ty pí.o! Ne, ne, ne! Ne ty čur.ku! Cajti vole! Fakt nemůžu přejít! Zavolám, kok.te! Švestky, to je mrd.t! Čau." Zastrčí telefon do kapsy, rychle se ohlédne po policistech, kteří ho již lokalizovali a chystají se k němu vykročit. Otočí se zády k nim a shrbí se. Hlava se téměř ztrácí mezi rameny. Policisté k němu rozvážným krokem dojdou. Policista č. 1 neutrálním ale důrazným hlasem: "Dobrý den. Občanský průkaz, prosím!" Kluk zvedne hlavu a zcela tiše a velmi, velmi plaše říká: "Ne - to se nezlobte. To nebylo na vás. Já myslel jiný benga. Vážně, prosím.." Policista č. 2 stejně kamenně jako jeho kolega: "Jasně, občanský průkaz!" Kluk se začne nervózně prohledávat. Jeho tichému komentáři už nerozumím - přijíždí mi bus. Nicméně, když nastoupím, vidím, jak policistům pokorně podává občanku. Jak to dopadlo - nevím. Škoda.
|
