na další stranu
Petr Zemek
Petr Zemek okusil bohémský život v pařížských ulicích, po návratu do Čech se živil jako dělník nebo krupiér. Je členem Unie českých spisovatelů a v únoru mu vyšla první básnická sbírka Labuť ve větru.
Romantickým Deanem z Kerouaca
se stát nemůžu
Co odpovídáš dotěrným novinářům, když po tobě chtějí charakteristiku tvé knížky, případně tvojí poezie jako takové?
Dotěrných novinářů jsem zatím mnoho nepotkal. Mají patrně jiné objekty zájmů, než je začínající, někdy těžkopádný poeta. Svoje verše charakterizuji jako souboj každodenních kontrastů a vyjádření „hrabětovských“ pocitů. Ovšem radši než s dotěrnými novináři bych se setkával s dotěrnými fanynkami…
Potenciální fanynky budou jistě zvědavé na tvoje zkušenosti z Francie. V sedmnácti sis sbalil spacák a odjel stopem do Paříže…
Moje cesty po Francii jsou širokým tématem. Hlavně po duševní a pocitové stránce. Odjel jsem tam hledat střední cestu mezi stereotypem dneška (z práce a do práce, konzum… no zkrátka bouře emocí dospívajícího člověka) a mezi úplným dnem společnosti.
A našel?
Nenašel; myslím, že žádný střed neexistuje. Zato jsem se dotkl dna - což je dobrá zkušenost, zvláště pro člověka, který tvoří. Je opravdu úžasné spát v Paříži pod mostem (v Praze by to nemělo ten náboj), probouzet se s lahví vína na pláži v Nice a pozorovat jachty zhýralých milionářů. Anebo jen tak sedět u Notre Dame a nemyslet na nic — což jde velice snadno, zvlášť když musíš pořád pít, aby ses nezbláznil z pocitu, že nevíš, co s tebou bude ne zítra, ale za hodinu.
Ta otázka zní hloupě… Ale přesto… Co ti to dala tahle životní etapa?
Životní zkušenost, obrovské množství pocitů a inspirace. Taky poznání, že romantickým Deanem z Kerouaca se stát nemůžu — mám rodiče a teď už opravdu jasné a silné citové pouto k nim. V budoucnu, pokud budu mít sílu a talent, napíši něco o své francouzské odyssei. Už na tom dokonce lehce pracuji.
Jak se čerstvý básnický debutant dívá na stav současné české literatury?
Česká literatura je na tom špatně. Moc špatně. Převládá byznys a nechutné obchodování s intimitou slavných a známých lidí. Na druhé straně je pravda, že čtenáři to chtějí. Vyšla mi sbírka, v malém nákladu sice, ale oslavuji a jsem rád. Nejde mi o peníze. Jsem ještě plný mladistvých ideálů a vážím si lidí, kteří dělají kulturu pro kulturu. Jedním z nich je i můj nakladatel, Antonín Drábek, který, pokud na své činnosti přímo neprodělá, tak rozhodně nevydělá ani korunu.
Jinak jsem ortodoxním zastáncem čisté psané papírové literatury. Uznávám, že internet je pro mladé autory jedním z řešení, jak se vyrovnat s nedostatečnou možností publikovat, ale kniha je kniha.
Proč podle tebe lidi nečtou?
Jsou líní. Svoji roli tady jistě hrají i konzumní média a stav pracovního trhu. Průměrný člověk pracuje 8-10 hodin, za málo peněz. Domů přijde ztahaný a pustí si nějakou televizní estrádu, protože u toho nemusí přemýšlet… třeba o tom, jak uživit rodinu a ještě zaplatit nájem. Ale navzdory tomu všemu by lidé měli číst. Jak mi jednou řekl pan Žáček: „Kdo nečte, je vůl.“ Tím je myslím řečeno vše.
rozhovor: Štěpán Kučera
Vítr
V noci, když je za oknem černý samet,
nespím a poslouchám vítr.
Je to můj idol.
Jen se toulá
Nezná city, strach
ani ten spánek.
Tluče mi do skla a ptá se,
kdy zas někam půjdu.
Já mám tělo v ohni
a třesu se v zimnici.
Chci mít zase džíny černé prachem svobody,
chci zas vidět kilometry dálnic a kolejí,
ale nějak dnes nemůžu.
Víš, větře, počkej do zítřka.
Ano, dnes ne, ale zítra.
Tak se vymlouvám každou noc.
A on mi nadává.
Prý jak je možné, že se mi nechce udělat něco,
co vlastně strašně chci.
Vždycky se takhle pohádáme.
A já pak celou noc nespím.
A druhý den ráno zkouším na džíny patlat prach.
Ale večer,
večer sedím v hospodě a mám strach.
A v noci zas vítr a rány do okna.
O nás
Tak jsme dosáhli,
čeho jsme chtěli.
Nevinnost utopili
a neřest vychovali.
V nečestnosti vyrostli
a cynismus vypěstovali.
Nutností vše stmelili.
Lásku pohřbili,
krutost vyzdvihli
a milovali revoltu.
Kopali do zákonů.
Jsme tady.
V zrcadle chabého svědomí
čumíme na sebe.
Životem zkroušení
zkoušíme bojovat,
vzepřít se tradici.
Ale nemůžem, nejde to.
Ach, jak moc to bolí.
Sem, tam
Fouknout ti do vlasů.
Jak na křídlech Pegasů
stoupat chvíli vzhůru.
Mít život u nohou.
A pak padat.
A zase se vydat na cestu.
Hledat perly v moři.
Najít je, ale nevzít.
Sevřít jen to nic v dlani,
užívat daru.
Nenávidět život
a čekat na sen.
Město světel zabliká,
mávátkem smogu zamává.
Meteory hvězd
probodaj mý touhy.
Křišťálové ruce tmy
polaskají krásnou pannu.
Já se jí budu dívat do očí,
hlídat, jestli nebrečí,
a začnu drásat její boky.
Taky si zapálím cigaretu,
udělám dva kroky,
otevřu tu malou, pomyslnou lahvičku
a svým snem se zpiju do němoty.
Všední báseň
Takové sychravé říjnové ráno
na benzínové pumpě.
V odřené kožené bundě
opírám se o auto.
Není to povídka.
Je to báseň.
Báseň o cigaretě z Kutné Hory,
která se mnou pozoruje majestátní tiráky
a utrápené škodovky.
Báseň o páchnoucím trabantu, co se nemůže rozjet.
A o jeho pánu
v šusťákové kombinéze,
jak sprostými slovy domlouvá
té nemocné bakelitové herce.
Báseň o mých spolupracovnících,
kteří z neekologických kelímků
popíjejí u automatu čaj.
Báseň o té záplatované silnici do neznáma.
Báseň o mé přítelkyni,
která řekla, že jsem zbabělec.
Báseň o masových vraždách v Kosovu
a exodu Rómů.
Báseň o mých touhách a otázkách co a jak.
Prostě taková báseň všedního dne.
Večer ve dvou
V kouři mystických ohňů nesměle se radovat.
Tvoje city zraňovat
touhou s obvyklou tolerancí.
Ale stejně si otevřem ten sekt,
koupený v samoobsluze
pro tuto slavnostní chvíli,
která stejně není slavná.
Cinknou sklenky,
a pak zas obyčejný sex
Paříž a děti květin
Sedni si třeba v metru.
Otevři láhev whisky
a v tom života smyslu
hlídej bonbónky deště
a děkuj
všem těm snům
a mostu na Seině
za ideu lásky.
V Paříži je vznešeně.
Zrovna včera jsem potkal Verlaina.
Šel na absint.
Už jsem mu nezáviděl.
Šel jsem s ním.
Taky jsem chvilku pozoroval Notre Dame,
pomník té kruté samoty
a Hrbáčův oblíbený chrám.
Vždyť přece slzy a lásku,
to já strašně rád!
Ale nebuďme smutní!
Paříž nejkrásnější město Evropy!
Bulváry a staré mosty,
uličky s vůní cukroví.
Také kavárny a hospůdky.
Herny, bary,
Champs Elysees s bordely.
A ten hašiš,
v náruči povinného milování,
splete k ránu mastné vlasy
v sarkastické umírání
našich oranžových let.
To je ona pravá krása dětí od květin.
Jednoduchá, přímo zvířecí.
Ne, netrháme motýlům křídla.
Jen zabíjíme sami sebe.
Láskou
Sami a sami
Jaro II
To je pohledné jaro,
když takhle na Velký pátek začne sněžit
a na Golgotě se rouhají Kristu.
Ještě včera v naší čtvrti
vyhrávala viola
opilcům a mladým dívkám
nadupané cajdáky.
A vůbec nikdo se netvářil pietně.
Ani když si zima,
s marnivými brilianty a rozkošnickou přetvářkou,
lehala na rozklížené máry.
A mně se zrovna tu noc
Zdálo o tobě.
Viděl jsem květiny. Celé koberce květin.
Byli jsme spolu v prosluněném kostele.
A kromě těch orchidejí a růží
Tam byly zástupy lidí.
A taky se netvářily pietně.
Měla jsi závoj
mezi těmi vlhkými historicky cennými stěnami,
ze kterých všichni ti svatí
hleděli vážně
na trochu rozjařené svatebčany.
Ráno jsem vstal do nezvyklého ticha.
Třesoucí se rukou jsem odhrnul závěs,
který měl světlý vzor,
abych vzápětí spatřil smrt.
Nikdy jsem se jí nebál
— je to ženská jako každá jiná —
ale to ráno,
když jsem viděl ty holé máry
a bílou paní zimu,
kterou znám z leckteré pohádky,
jak zabíjí nevinnost,
to dnešní ráno jsem dostal strach.
A ona ustala ve vraždění.
Pohlédla mi do očí
a sinavost z její tváře zmizela.
Myslel jsem, že chce třeba koňak,
a honem jsem vzpomínal,
kam jsem tu flašku včera dal.
Ale kdepak! Ani kapku alkoholu!
Bez okolků mi hned vážně začala vysvětlovat:
Pane, krása je jako svatá rakovina.
A láska je jen jejím odrazem v zrcadle na starém zámku,
kde si obě nechutně pochlebují.
Pane, krásy i lásky je moc.
Neplačte.
To, co dnes utratím,
zítra bohatě rozkvete.
Ale vás pane, vás je mi líto.
Jste totiž požitkář.
Příliš mnoho milujete.
Tak moc, že z toho zvracíte.
A lidé si šeptají: To je ale troska.
Brzy umřete, pane. A bude to moc bolet.
Je mi to opravdu moc líto,
ačkoliv jsem bezcitná jak poslední děvka.
Ještě nepatrnou chviličku sledovala moji tvář,
a potom se,
s charismem nejpovolanějšího filozofa,
vydala dorážet zbytky raněných.
A mně to ráno přišlo vhod.
Už jsem pak jen snil.
Bolelo to, to je fakt.
Ale když si představíte, že nakonec umřete...
Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte,
jak za mnou přišel do práce
a pomáhal mi lepit sádrokartony.
Potom jsme šli Na špici
a ožrali se s patnáctiletýma holkama,
které pořád říkaly
ty vole.
A venku zase slídilo jaro.
Pražské blues
Večer se klouže
po obloucích Karlova mostu
a v rámci slušného vychování
lehkomyslně dovádí
s příběhy nočních duší
a nevázaností moderních výloh.
Ty spíš.
Vzdálena pár okamžiků
od sepnutých dlaní katedrál
i korzujících tramvají.
Spíš,
přikryta mými kradmými pohledy
a vůní petřínského šeříku.
Spíš
a do svítání mi zbývá jenom láska.
Světla začínají žít,
a ve všech knajpách
roznáší ohmatané číšnice
alkohol,
kus po kusu,
ozdobně balený do ulepenýho skla.
Je dobře, že spíš
jako šafrán v křehkém porcelánu.
Jsi moc krásná na to,
abych tě utrhl,
přivoněl.
A jsi moc krásná
i na omamný valčík
velkoměstské noci.
Před spaním obětuji
nějakou tu cigaretu
pražské okázalosti
a bude mi líto,
že se nehonosím erbem slavných architektů.
Postavil bych ti alespoň nějaký chrám —
asi tak tři lodě a šestnáct bočních kaplí.
A možná bych uplácal i nějaký ten zámek...
Tak dobrou noc.
Šum města,
udiveného tebou,
sice jen tak neutichne,
ale radši spi.
Bude to o hodně jednodušší.
Jen takové pražské blues,
hrané náladou
staletí starých cihel
a ožralých bezdomovců...
Moje unavené srdce
je už trochu opotřebované
pro tebe
a pro radost ze vzrušení
přepychových pocitů
noci a křiklavých neonů...
Labuť
Možná jsem si právě dnes uvědomil,
že tě miluji.
Po tolika měsících, letech a květinách,
které byly darovány různě něžným očím.
Právě ty.
A slovo milovat.
Do jeho horečnaté ozvěny
mi ve vzpomínkách říkáš:
Nevyznávej mi pořád lásku,
přece si už hrajem na velký.
Ale oči se ti lesknou.
Štítivě se přehrabuji ve své minulosti
a s pečlivostí hodináře
z ní tahám chvíle s tebou.
A pak
celé noci sestavuji loď v láhvi.
A když den začne prostírat
svůj další úmorný chod
(kolik jich ještě musím spořádat?),
křičím.
Opět s pečlivostí.
S pečlivosí tragéda,
který se do své role nešťastně vžil.
A tenkrát se taky rodilo obyčejné ráno.
Moje hlava mezi tvými ňadry,
pokoj narvaný plyšáky z tvého nedávného dětství
a na náměstí první autobusy
spolu s hrubými nadávkami
pracujících
na první krůčky
tehdy miloučkého dne.
Jiné však bylo bratislavské ráno.
Žádné žvatlání nového data v kalendáři.
Jen drsné sny z krčem
na korálkově tajemném nábřeží,
kde páchnou kanály.
Stojím nad dunajskou špínou a prosím:
Pane Bože, urob zo mňa labuť.
Chcel by som doletěť k její tvári.
Chcel by som byť její labuťou.
A pak osm hodin,
výpadovka na Brno.
V tiráku, který líně poslechl stopařské gesto,
chlap, co vypadá jako Bob Dylan.
Ale je to Němec.
Přeptal bych se ho,
zda chtěl být někdy labutí.
Dálniční život však běží
v charakteristickém svištění motoru.
Jen občas nějaká nehoda,
na jejímž místě možná vyroste kamenný křížek.
Jednou jich budou celé aleje.
A jeden možná bude můj.
Ukřižovaná labuť, které nebylo dopřáno věrnosti
a která se neuměla zeptat německého Dylana
na lásku.
|
