literární časopis založený v roce 1964

Nela Zapletalová

* * *

tlukot břehubez kořenů
kdo hledá v sobě trny
a rozsypaná znamení
záchvěvem vratbez obav najde

uprostřed čelamezerou na chodníku

to se mi jen zdá
když posíláme pozdravy od rovníku

jen někdy se mi zdádocela potichu
když překročím práh že prokvetu
studeným kohoutkem kalichu
že není cesta ani špatná zem
že znamení vin
je jen pocuchaný stín

jen někdy se mi zdá stuleně vystrašený sen
když plížím se s hastrmany popelem
stoletými stromy
a
na smrt nemocnou zahradou
že naše listí opadalo
a
že dnes bolím náladou

* * *

u napajedel je zase narváno
tak tedy ani dnes
se nepodíváme jak se přelévá
zapomínaná voda z léta do podzimu

ve sklepě se po roce uhnízdily
rybízy k prasknutí
a réva co chutná po kovu

na dveřích písmena
a z nich slova
(skoro do knihy
skoro do počtu)

příběh bez začátku
se smutným dopředeným koncem

tancem
a
kuličkami proti molům
se pokouší spasit svět
bláznivá žena malířova
odchytává v ulicích
tváře krve ze zabití
okolo krku věší palice česneku
mravence počítá v dlani
a do hlavy cpe ke smutku mořidlo

je zvláštní
že každé město má své jméno

v zakázaném směru
fronta na pánaboha
je to ale dálka
od dveří ke komínu

na pavlači je jak v herbáři
horko je mi před polednem
na cestě
zalepím se do obálek všech známých pošt

(tak jako před týdnem
tak jako včera)

květiny praskají ve švech
lakomec s blatouchy
řeky místo rtů
se jako naschvál nikomu neukáže

za rohem zas někdo krvácí
vejdeme do zítřka
se svetrem po kolena
když klečíme
dlouho po dávivé půlnoci
na hrachu
u postele

střílí se před domem
že i v kině
plátno pustí slzy do oběhu
a vrátí se jen
ohmataný měsíčník
s vytrženou zadní stranou

a ostatní to neuvidí
budou se radovat
že jednou tu frontu nestáli nadarmo

ta noc bliká
jako hotel na náměstí
jen si své prsty
obtisknout
do černošské pleti
a
potichu otočit vypínačem

škoda ticha
škoda jabloně co tak krásně žebrala

(horkem se vře
horkem se píše)

procházka na červenou
do teplých krajin
už nikomu nepomůže
lítost se nedá omlouvat

(tak trochu na rozchodnou
tak trochu cesta od zápraží)

kolikrát profoukáme než
se sami staneme žebráky
je to tu jako domov

(jen se tu jinak splachuje
jen se tu jinak rozpustíme)

(skoro jak proclená křídla
skoro jak šatny na jatkách)

to jsem nebyla já
to v nebeském sadě
podkopali hřbety země
a hlína voněla po malinách

(současná tvorba)