na další stranu
Nela Zapletalová
datum narození — Orwellův rok
povolání — kreslit po papírech, zdech a obličejích
životní pocit — kola kolem labutí nechoďme v srdci obutí
a jinak? vím, že jsem
* * *
když doběhla
zem se oklepala pod krásou
té vykřičenosti ráje
den zapomínal spát
a červené ještěrky
zpívaly o dušičkovém snu
v němž kapala lítost na polštáře
líto mi bylo
že neumím vyškrábat
do tvých dveří ten nádherný rytmus
opilých nohou po asfaltu
a
u poslední křižovatky
večeře pro vítr a hanbu
místo ubrousku
v ruce stočené klubko malých nenávistí
prý že živi jsme jen z léta a páraných nití
líto mi bylo že neumím
vypnout si úsměv
od duše k duši
a pak beze strachu
ze ztráty vodováhy přecházet
anebo
radši k nebi připoutat se opratí
a doufat
že sníh je jako každou
zimu
měkká peřina
nepovedených snů
* * *
nemáte oči
a sotva slyšíte
když za vámi
na poutka
na háčky
jen ať se mrskají
věší hedvábné
japonské ryby
necháte je pomalu vykrvácet
do plechových formiček
a z toho těsta
zaděláte na malé
pastýře
s psíma očima
nemáte srdce
a to pravé se vám
plete s levou
sotva se zvednete
hned někdo za vámi
šlápne z louže do rybníka
a dny se začnou počítat
na ukopnuté palce
neumíte pít
a v těch špatných hodinách
zkoušíte psát
tak jak vás lež
naučila
španělské písně
co se po nocích s vámi objímají
a kape z nich červený smutek vdov
a lítost
zas chodí po kraji
zábradlí
* * *
— dál už nic není —
jen les kde není přáno
kde svlékají se staré křivdy
aby se oblékly pod oslí kůži
a hladily si své
rozpálené bosé nohy
voda ––– zlodějka
v rákosových sandálech
potrhle se smála
té směšné ceně
za tolik slov
za tu bouři
která sráží všechny pomatené krále
co dýchají ve spánku tak těžce
jako by polykali hřebíky
— dál už nic není —
jen les kde obžalovali zmije
marně
hodiny vlekly svou kůži
po kamenech
naučily se mluvit
tvář mít jako propast
jak do sněhu by je hodili
a nechali být
družička ––– panna
dvou bratrů
potichu chodila
a rány jim ovazovala
jazykem skleněné oči rozřízla
a střepy se švestkami
do tmy
jak do koláče zapekla
zázraky ––– jsou šupinky které plaší vodu
a nikdo neví kam se schovávají
šneci ze silnice
když poliješ mlékem svou oblíbenou
báseň
nahý ––– je jak rozsvícená ozvěna
chycená do hrnce
s modrými žilkami na dně
co hrozila pěstičkami
když sama darem dala
skvostnou rybu
a provázek slibů
na kterém houpala se skoro
celá vesnice
slyšeli se –––
jak z hořících bitev
jak z vran
sčítali mrtvé z břitev
a jeleny provázel škleb
na cestě k vidinám
zázraky –––
jsou spony věnované hněvu
ticho zaříkává tmu
tma mění oči
a oči jsou katedrály šílenství
* * *
drolil půdu
do pramínků dřel si čelo
až cáry potrhaného obličeje
kropily pouštní bazary
mezi zuby
bylo to ráno
určitě
to bylo ráno
stíny se ještě
nezačly objímat
jen si hrály na slepou bábu
v kuchyni
za vodou z modrého kohoutku
krve by se nedořezal
zařvali odchod
a
ze stěn se sypal papírový sníh
* * *
tak dojemně
zas prosit aby jednou
zkrachovaly všechny majáky
aby nebyly
jsou občas
týdny jako úterý
seřízené na pár hodin
pili jsme všechnu tuš
a v oknec místo zracadel
stála Rembrandtova
Hendrickije
slepá svým porozuměním
už dávno neví jaké to je
mít strach
jen si tiše
přát
aby jednou vyhodili všechen
písek z oken
do očí druhých
|
