|
na další stranu
Slovo úvodem
První díl
"Tady Eva Havlíková Landová," ohlásila se mi do telefonu starší příjemná žena. Věděl jsem hned, kdo volá. Sestra Ladislava Landy, básníka Divokého vína, jenž zemřel v roce 1965 mlád sedmnáct let.
Eva Havlíková žije od roku 1968 v Kanadě a přijela s manželem Jiřím na návštěvu do rodné země. V Kanadě dosud žijí i oba její staří rodiče. Sešli jsem se s Evou v jejich vile v malém městě na Sázavě. Snažil jsem se dozvědět co nejvíc o jejím bratrovi, jehož jsem zařadil mezi dvacítku nejvýznamnějších autorů historického Divokého vína. Vážím si jej jako básníka od chvíle, kdy jsem jej poznal. V roce 1969 jsem vydal sbírku jeho veršů pod názvem Básně.
Ilustroval ji osmi fotografiemi Pavel Jasanský, jenž přidal své snímky i do knížky Malá slabost v kolenou - Pocta Ladislavu Landovi. Vyšla v roce 1998 péčí nakladatelství Bystrov a synové. Knížku doplnily vzpomínky Petra Rezka, Petra Bielického, Jana Třísky, Jana Zábrany, Josefa Topola a pár řádek ode mne. Moji vzpomínku zařadil Vladimír Bystrov jako poslední a já jsem to pochopil jako poctu. V doslovu pak tento významný novinář nazval Divoké víno časopisem dodnes žádným podobným nepřekonaným. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl Divoké víno obnovit.
V Antologii Divoké víno 1964 - 2007 jsem otiskl všechny texty Ladislava Landy publikované v historickém časopise. Několikrát jsem o básníkovi psal, ale vždy jsem cítil, že nemám dost informací. Co jsem se tedy dozvěděl od Evy, jeho o dva roky starší sestry ...
Ladislav Landa žil od roku 1963 se svými rodiči v bytě ve staré škole v Radlicích. Maminka tu vzala místo školnice, protože jejich předchozí byt v domě číslo 33 v Londýnské ulici byl pro pětičlennou rodinu malý. Tatínek pracoval v družstvu Mechanika, původně měl obchod s plnicími pery.
Láďa absolvoval základní školu v Belgické ulici na Vinohradech a pak studoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v ulici Wilhelma Piecka, dnešní Korunní.
Kromě Evy měl ještě mladší sestru Gabrielu narozenou v roce 1954.
Od dětství se zajímal o literaturu, divadlo a operu. Chtěl psát divadelní hry, obdivoval Voskovce, Wericha a Ježka. Eva mu umožnila seznámení s Josefem Topolem. Láďa mu dal přečíst svoje texty a dramatikovi se líbily. Vzpomínal na Láďu ještě dlouho po jeho smrti.
Ladislav Landy se učil dva roky japonsky v kursu pořádaném Ústavem orientalistiky. Nepleťte se, nebyl pouze intelektuál. Věnoval se sportu, závodně hrál basketbal.
Miloval spolužačku Soňu a věnoval jí některé svoje verše. Od Evy jsem se dozvěděl, že ani Soňa už nežije.
Přečtěte si, co jsem o Ladislavu Landovi kdysi napsal:
Ladislav Landa zemřel bez jednoho dne za tři měsíce po Václavu Hraběti. Z jeho básniček to smrtí doslova táhlo, ale Láďa sám byl kluk jako buk, mládenec s postavou atleta. Nemýlím-li se, hrál košíkovou, a byl prý dost agresivním hráčem.
Moje poslední vzpomínka na Láďu..? Potkali jsem se náhodně ve starých Radlicích kousek od školy, kde žil a kde jeho rodiče školníkovali. Tramvaj tam tenkrát mívala konečnou a Láďa chystající se do centra čekal na její odjezd. Tramvaj se vykodrcala ze stanice a Láďa si se mnou dál povídal, jakoby ani neodjížděla. Jakoby měl přesně vypočítáno, kam až ji může nechat dojet. Náhle se rozloučil a rychlým sprintem trénovaného sportovce ji dohnal a naskočil na plošinu. Příští týden na pravidelné setkání mladých básníků v libeňském Klubu poezie přišel už jenom jeho přítel Petr Rezek a přinesl zprávu o Láďově smrti.
Než jsme se dal do psaní své vzpomínky na Ladislava Landu, vydal jsem se jednoho podzimního nedělního poledne do starých Radlic a zazvonil na školníkův zvonek na školní budově. Podobně jako v domě, kde zemřel Václav Hrabě, ozval se štěkot jezevčíka. Přišel mi otevřít mladý muž v trenýrkách. O Landovi sice nic nevěděl, ale když jsem mu vysvětlil, proč hodlám fotografovat, otevřel mi branku ke stráni za školou. Tam kdesi stál altán, v němž Láďa ukončil svůj život. Spolkl cyankáli, které našel ve školním chemickém kabinetu. Po nějakém křivém nařčení… Tuším, že tak jednoduchý důvod jeho sebevražda neměla. Leč Láďova rodina, jež se krátce po tragédii odstěhovala do Kanady, jeho deník nedala k publikování ani mně ani po letech Vladimíru Bystrovovi, druhému vydavateli jeho veršů.
A co je třeba, abych po rozhovoru s Evou opravil:
Ředitel školy Fürst Ladislava obvinil z krádeže knih ve školní knihovně. Rodina se domnívá, že to byl důvod jeho sebevraždy. V dopise na rozloučenou ale básník taky napsal, že se bojí proměny na brouka popsané Franzem Kafkou...
Ve stejném dopise se Evě omlouvá, že sebevraždu spáchal v noci před její maturitou. Tu noc Láďova maminka Jiřina probudila Evu. Láďa nebyl doma. Ve tři ráno se vydaly na strmou stráň za radlickou školou. Syna a bratra tam našly mrtvého. Eva si vzpomíná, že něco měl pod hlavou. Snad polštářek z lopuchového listí... Nezemřel tedy v altánu na zahradě, jak jsem se dosud domníval.
Požádal jsem svoji celoživotní kamarádku psychiatričku MUDr. Danu Janotovou, CSc. o pár slov k Láďově smrti.
Skutečně si Ladislava Landu fyzicky pamatuji - byl dosti velký, oproti mě, která jsem malá a také byl o malinko starší, zkrátka větší kluk.Potkávali jsme se někde kolem Míráku zřejmě při cestách do školy.
Pamatuji si jej jako prchavý stín o něco staršího chlapce ze svých školních let. Také jsem tehdy bydlila v Londýnské ulici a chodila do školy v Belgické a pak chodila na stejné gymnázium jako on. Symbolicky se kruh uzavírá, z okna svého nynějšího bydliště vidím část stráně, na které mladý básník zemřel. Již tenkrát jsme se s přáteli ptali, proč nás Ladislav Landa opustil, proč už nám nenapíše další niterně krásné básně. Dnes jsem psychiatr s mnohaletou praxí a stejně tak jako tehdy se mi na tuto otázku odpovídá těžce.
Sebevražda ve věku dospívání je druhou nejčastější příčinou smrti. Hamletovská otázka - Být či nebýt?- je v tomto věku řešena někdy s neodčinitelnou rozhodností. Pocit křivdy bývá často spouštěcím momentem - nařčení z krádeže knih ..? Nebo šlo o projev do té doby nerozpoznané duševní choroby?
Důvodem také může být fantazijní účast na životním dramatu, které si pro sebe básník sám napsal - Řehoř Samsa - brouk z Kafkovy Proměny? Než projít proměnou, tak raději zemřít? U tak citlivé a složité osobnosti jakou Landa byl, bych se přikláněla k poslednímu důvodu.
I po všech těchto úvahách jsou jeho básně stále krásné a smrt zůstává enigmatem.
Vybral jsem pro vás, milí čtenáři, nejlepší Láďovy básničky. Smrt je přítomna v různých skupenstvích skoro ve všech.
Za několik dní uplyne 43 let od smrti mladého básníka. Zemřel 4. června 1965 a je pochován na pražském hřbitově Na Malvazinkách.
Druhý díl slova úvodem
Nedávno jsem poslal do jednoho renomovaného časopisu, v němž jsem už několikrát publikoval, svůj článek nadepsaný Rudý Karel Sýs. Jmenovaný básník je totiž levičák. V perexu článku jsem popsal svůj rozhovor s Jiřím Žáčkem o Karlu Sýsovi, v němž mi nejznámější český básník řekl, že Karla považuje za nejlepšího českého básníka. Přečtěte si článek, chcete-li, moji milí, ve výše zmíněném časopise totiž nevyjde. Svědčí o tom mail, který jsem z časopisu dostal:
Milý Ludvíčku,
nezlobte se na nás, ale my Síse celoredakčně nechceme. Nechce se nám propagovat komunisty. Prosím, dodejte někoho slušnějšího! Děkujeme.
Třetí díl slova úvodem
Divoké víno 35 má několik zvláštností. Přináší třeba básničky autorů, které mi posílají jejich přátelé. A tak na přání Bohunky Fleyberkové publikuju Radima Tchorze i s jejím vysvětlujícím profilem. Jiná kamarádka mi zase posílá verše starší básnířky Milady Šumanové.
Po letech se mi ozval z Německa Georg Flachbart, jenž jako mladíček publikoval v tištěném Divokém víně pod jménem Žorž Flachbart. Nabízím jeho dopis a fotografie.
Jiřímu Žáčkovi vyšla krásná knížka s ilustracemi Adolfa Borna v nakladatelství Český klub.
Jmenuje se Ptákoviny podle Aristofana a Divoké víno přináší ukázku. Knížka leží na mém psacím stole a srdce se na ni směje.
Divoké víno číslo 35 přináší čtyřicet koláží Miroslava Huptycha. A jako prémii navíc koláže, jež mi věnoval při příležitosti křtu mé letošní knížky Satyr a nymfičky.
Početí Fauna
Zrození Fauna
Pozdní odpoledne Fauna Ludvíka
Mirka jsem poznal na přelomu roku 1974 a 1975 v márnici pražské nemocnice Bulovka, kde pracoval a o víkendech pořádal večírky pro básníky a básnířky. Vydával jsem tehdy s Františkem Benešem pod názvem Almanach mladých autorů jakéhosi pohrobka Divokého vína. Mirek se stal jedním z jeho nejlepších autorů. Chcete pikantní detail, milí čtenáři? Při návštěvě márnice mě doprovázela Halina Pawlowská.
Divoké víno, které jste právě otevřeli, přináší jednu zvláštnost. Při jeho redigování jsem pár textů přestal opravovat. Znavilo mě doplňovat interpunkci v básničkách, kde v jedné sloce autor použil jednu čárku a deset jich vynechal. Naopak, netěšilo mě vyškrtávat ty ojedinělé ostrůvky interpunkce... A tak vás snažně prosím, milí moji autoři - rozhodnete-li se používat v básni interpunkci, používejte ji důsledně. Buďte takoví i v opačném gardu. Stanovme si zásadu - všechno nebo nic!
Přečtěte si taky moje závažné přiznání: Zdaleka nestojím za všemi texty, jež Divoké víno přináší.
A dovolte mi, abych namátkou vyjmenoval několik autorů, kteří mě zaujali:
Pavel Hejátko, a to nejen svými texty, ale i zaslanou podobiznou.
Milada Šumanová, a to nejen svým archaismem.
Jakub Karas, Josef Jarolímek, Tomáš Jirousek, Vladimír Tupáček, Bořek Mezník, Luděk Krása, Karel Vodička, Oldřich Damborský, Leopold F. Němec, Eduard Veselý...
Zapomněl jsem někoho jmenovat? Prosím tedy za prominutí.
Díl čtvrtý
Zatoužíte-li po mých vzpomínkách sebraných do knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007, koupíte ji v dobrých knihkupectvích anebo objednáte na www.slovart.cz a přijde vám poštou bez jakýchkoli přirážek za balné a poštovné. Kromě mé nostalgie přináší knížka verše, povídky, fotky a grafiku 212 autorů časopisu.
Pokud ještě nemáte moji letošní knížku Satyr a nymfičky a jsou vám milejší vzpomínky toho rázu, jež sám titul naznačuje, máte tři možnosti - koupit si ji v kterémkoli knihkupectví, napsat si o ni Nakladatelství Petrklíč na mailovou adresu petrklic@petrklic.info a nakladatel dr. Himal vám ji zaručeně obratem pošle za cenu nižší než v knihkupectví anebo mi o ni můžete říct třeba osobně. Pak je velmi pravděpodobné, že polichocený autor vám ji daruje...
Díl pátý a nejdůležitější
Česká televize 2 se mnou připravila dvoudílný celovečerní biják. Část z několika hodin natočených na Hájku přinese literární pořad "Třistatřicettři" vysílaný v sobotu 7. června v 21,30 na Čt 2. Účinkování v pořadu Jana Schmida a Jana Lukeše chápu jako velkou poctu.
L. H.
Sedmá pohádka svatební. Tentokrát s obřadem!
Rychle šířící se zpráva o mé svatbě s inženýrkou Míšou K. způsobila zmatek v hlavičkách mých nymfiček. Zvláště Klára se s mým novým stavem nemohla smířit a těžce jej nesla. Nastala éra mobilních telefónků, komunikace byla náhle tak snadná. Míše jsem pořídil nokii s číslem 0601 221 234, Klára si svůj mobilek slyšící na číslo 0602 238 250 koupila sama. Pravda, signál nebyl zdaleka všude, ale stačilo vyběhnout na kopeček nebo o patro výš a vyklonit se z okna. A telefónky se rozpálily do červena.
Na počátku svého zimního manželství s Míšou jsem Kláru stroze odstavil. Byl jsem přesvědčen, že nastala nová éra života, poslední a osudovou. Jak jsem se mýlil... Zopakuji větu z posledního odstavce minulé kapitoly - Míša neunesla tíhu svého stavu.
Ledva z Hájku zmizely Míšiny skokové překážky, koně její babičky a v sedle se nehoupala její blonďatá hlava, vjel do brány hřebčína zelinkavý Klářin favorit. Psal se rok 1998, jedenáctý rok ode dne, kdy jsme se seznámili. Věděl jsem přesně, jak Klárčino bříško přilne k mé ruce, znal jsem její zemětřesení i zvyky, jimiž si mě ochočila - vodění za ruku cestou do výběhu, přilnutí její pusy k mému tělu při ulehnutí i závěrečné rituální důvěrné gesto ve chvíli, kdy jsme usínali. Věděli jsme s Klárou o sobě vzájemně všechno, znal jsem její svéhlavou hlavinku, kterou Klářin tatínek při jednom našem rozhovoru označil diagnózou "akce reakce."
Zelinkavý favorit zaparkoval vedle mé imprezi a oba vozy spolu strávili svoji první noc. Ještě se totiž neznali, impreza byla nová, favorit taky. Zato já a Klára jsme se znali jedenáctým rokem a vrněli a předli jsme jak dobře zajetý osmiválec - čtyři ruce a čtyři nohy, Klářina pusa sací potrubí, moje pusa rozdělovač, i karburátor s injekčním vstřikem, všechno fungovalo. Řítili jsme se po dálnici, zemětřesení vpravo, zemětřesení nalevo.
Ráno Klára povídá: "Jakmile budeš rozvedený, chci si tě vzít!"
Tatínek a maminka mé budoucí nevěsty se ošívali: "Jaký je tvůj zdravotní stav"? ptal se Václav. Ale už mě ani vyšetřit nestačil. Klára se svatbou spěchala a já jsem byl rád, že si mě vezme pravnučka slavného českého spisovatele. Aha, chtěli byste vědět, který to byl..? Jeden z nejslavnějších, jeho knížky jsme četli jako povinnou školní četbu, taky napsal jedno známé drama. Zdá se, že Klára zdědila dramatický talent po pradědečkovi. Třeba chtěla pozlobit Kamilu, dodnes nevím, proč jsem se měl rychle oženit. Nepopírám, že mě to těšilo.
Zákonitě padla volba svatební síně na libeňský Zámeček. Nikdy jsem se v něm ještě neženil. Kolikrát jsem slyšel tóny Svatebního pochodu, jež se linuly z jeho oken, zatímco jsme s Mélou, Alenou a Jiřinou vybíhali ze školních škamen libeňského gymnázia... A všechna voda, která proteče říčkou Rokytkou, vinoucí se zahradou kolem domu na Hájku, teče taky pod náměstím před automatem Svět pouhých sto metrů od Zámečku, než pak vyzděným korytem po pár šplouchnutích zmizí ve špinavé vodě Vltavy...
Poprosil jsem svoji kamarádku Janu, jež pracovně vázána na libeňský úřad, aby zařídila přednostní termín svatby. Nevěstě pořízeny bílé svatební šaty, já ženich a Václav tchán navlečeni do jakýchsi směšných obleků - smokingů. Bratr Kláry se nabídl, že nás poveze jakýmsi přepychovým medvědem. Dny následující byly zmatené a vymknuty z kloubů šílely.
Hlavní režijní post převzala moje budoucí tchýně Zdena. Všechno mělo začít v bytě nevěsty obědem s nejbližšími. Zdena uvaří svoji tradiční svíčkovou. A Klára ať spí poslední noc před svatbou u rodičů, ženich si má nevěstu odvážet z jejího domu. To se ovšem Zdeničce prosadit nezdařilo, Klára mne nenechávala ani jednu noc bez dozoru. Dovezl jsem tedy nevěstu ráno před svatbou do rodičovského bytu a před polednem zase přijel i se svou stařičkou maminkou. Poprvé se zúčastnila svatby svého jediného syna.
S panděry plnými svíčkové vyrazili jsem s kolonou naleštěných plechů k Zámečku. Spousty svatebčanů i kamarádů, opravdu tentokrát jen pro nás Svatební pochod. Objímání, fotoaparáty amatérské i profesionální svědčící o zájmu sdělovacích prostředků. Před Zámečkem dechovka Veselka mého přítele Ladislava Kubeše se třemi zpěváky. Tanec v parku před Zámečkem, opičárna veliká. Kolona alegorických vozů transportuje svatebčany vyzbrojené k útoku na Hájek. Terasa domu posázená hráči se smyčci převlečenými za barokní muzikanty i s parukami. Pijeme, jíme a tančíme. Václav, nyní už tchán, se rozveselil a vytáčí nevěstu po terase domu. Nevěsta chladne a úsměv jí mrzne na tváři, mění se před očima, její nadšení hasne... Kdosi Kláru unesl a já neznaje dosud svatebních zvyků, hledám ji po okolních hospodách a pak platím únoscům účet. Připočítám jej k bankovkám, jež ulétly oknem v posledních hodinách.
Ráno po svatbě Klárka se mnou nevyjela na našich koních, ale zalehla k televizi a zapálila si cigaretku. Asi byla unavená po všem tom svatebním shonu a ruchu. Nebo nemocná..?
Ani druhý den a ve dnech následujících se Klářin zdravotní stav nezlepšil. Ležela bledá u bedny a kouřila, chřadla před očima. Asi se jí stýskalo po rodičích v novém domě či co... Až jednoho dne si nasedlala Marylanda a na krátkých dostihových třmenech sama vyjela. Hurá! Snad se uzdraví, doufal jsem.
Následující den odpoledne jsem se vrátil po několika schůzkách ve městě. Kamna na Hájku vychladlá, moje žena mě nevítala. Dokonce ani její botky v předsíni mě nezdravily. Na stole ležel tradiční dopis od Kláry...
Nebojte se, moji milí čtenáři, povídání o Kláře nekončí. Sice jsem ji už nikdy neviděl, ani k rozvodovému jednání jsem se na ni nešel podívat. Ale neodolal jsem a popsal vám, jaký rozruch Klára způsobila na svém dalším působišti. Dočtěte se v příští pohádce svatební.
Ludvík Hess
|
