Milada Šumanová

Nesmírné dobrodiní písně

Dobrou noc. A potom už nemyslete na nic
z toho, co usnout mi nedalo přes půlnoc.
Úzkost a pochyby, touha, jež nezná hranic,
líný puls všedních dnů. Tak tedy dobrou noc.

Ještě stín iluse, jenž nabízí nám vskrytu
žár tajných pohledů, budících naději.
Pár příliš velkých slov a ukvapených citů,
blouznivost závratí. Vraťte se raději.

Vraťte se. Postůjte na prahu odloučení,
pohledem přeměřte šedivou řádku let.
Možná, že najdete v doznělém drobném chvění
stín hořké výčitky. Prvně a naposled.

* * *

Již zdaleka se na nás dívá
má rodná řeka. Starý splav
pro nás svou píseň nedozpívá.
Zbývá jen chvíle na pozdrav.

Nač zadržovat trpkost těch dnů,
kdy chystáme se odejít.
Perlička, která klesla ke dnu,
navždy už tají něžný třpyt.

Divný stesk těká po okolí.
Ozvěnou kroků váhavých
zní srdce. Tak to divně bolí,
jako když v květnu padá sníh.

Já vím: jednou to pozná každý.
Přesto se ale musím ptát,
proč se tak bojím slůvka navždy.
Proč potají si říkám - snad?

* * *

Až půjdeš jedenkrát po staré cestě
pěšinkou pod hradem, zatímco listopad
přispěchá ověšen pleskotem deště,
šetři mou samotu a bolest mou nech spát.
Až půjdeš na podzim zoraným polem
k pustému rozcestí, kde chátrá starý kříž,
zastav se na chvíli, porozhlédni se kolem,
a jestli vzpomeneš... Ne, nevzpomínej již.

* * *

Přísahám na oheň, na lunu, na dýku,
na žhavé pohanství mých dědů zemřelých,
přísahám na vody, jež hřměly při vzniku
pradávných obřadů, magických černých knih.
Přísahám na lásku, na vášeň, na zlobu,
přísahám na ocún, na květy oměje,
přísahám nenávist, hořkost až do hrobu
tomu, kdo poplenil podhoubí naděje.

* * *

Kouřová vodní hladino, lístečku platanový,
co horkých jarních večerů, co zajizvených ran,
co živých cárků ulpělo na drobných snítkách křoví,
když ze dne touha drala se a zela dokořán?
Co opylených třásniček vlálo na staré jívě,
co vzpomínek už vybledlých, co opuštěných hnízd!
A chceme-li se usmívat, pak nejistě a křivě,
že z nouze ctnost nám nutil čas a z touhy nenávist.

* * *

Zapomeň, máš-li již jen úzkost na svém štítě,
zapomeň velkých slov, na něž jsi přísahal
a povol otěž snu, jímž pohrdáš snad skrytě,
jemuž se tajně mstíš za zamlčený žal.
Zapomeň na pózy, překrásně vykované
z vylhaných zázraků zejících dokořán
a chceš-li věřit přec, věř větru, který vane
úrodnou brázdou dnů po stopách zaschlých ran.

* * *

Čím vášnivěji pohrdáme citem,
tím horečněji rozhoří se v nás.
Ač nebloudím už ranním šerosvitem,
ač neslýchám už dávno v snách tvůj hlas,
ač naslouchám jen listoví a travám
a pohrdám již krásou prázdných slov,
ač dávno v očích tvých žár nevídávám,
má němá touha přetaví i kov.

* * *

Dosavad vzpomínám na jednu jarní bouři,
na vítr, který hnal nad řekou sladký pel,
dosavad vzpomínám na chvíle, kdy se bouří
zmámená temná krev v zajetí naivních těl.
Dosavad vzpomínám na čas, kdy kvetly hlohy
nachovým jásotem na mírných svazích hor,
za nocí malátných, kdy rozbil se vzdech mnohý
o zuby zaťaté, o romantický vzdor.
Dosavad vzpomínám na nekonečná muka
iluzí odraných, vyprahlých prašných cest,
vzpomínám na plevel, na kuklu, která puká
ze slupek letmých rozkoší, z pozlátka levných gest.

* * *

Tajnější něhy pozdního léta,
tajnější vznětu nezralých jar
je tichá touha. Minula léta
a ten, kdo zradil, sám je a stár.
Tišší než nápěv prastarých písní,
bledší než kobalt vzdálených hor
je ztichlá touha. Provlhla plísní,
a přece u dna zmítá jí vzdor.

* * *

Odpusť mi, má lásko, mé oči unavené
a odpusť ještě jen mým citům nezralost
a fanfarónství snům a touhu, která žene
divoký příval lží přes bambusový most,
přes můstek ze třtiny, jíž rádi láskou zveme,
ač sotva vím, čím je a proč tak pohasla.
A tak mi odpusť jen mé oči unavené,
a horké krvi pak, že kvetla květem zla.

* * *

Doposud v mysli mám vlahý dech letních nocí
a černé oči chlapce odněkud z podhradí,
a budu vzpomínat potmě a za nemocí
na měkkou věrnost mlh, která nás nezradí,
když nosíváme svá tajemná přání k řece,
když sníme u pat skal a bojíme se bdít,
zrazeni nadějí, v troskách a živi přece
z úlomků velkých snů skládáme příští klid.
Doposud v mysli mám hadí tok rodné řeky,
planý hloh pod skalou, akáty, černý bez,
krok vlastních bolestí v místech, kudy šly věky,
moudrý smír na zbraních, které už leptá rez.

* * *

Zaklepal anděl. Nebylo nebe.
Klepala láska. Nebyl tu chrám.
Sněžilo z rána. A teď tě zebe.
Bojím se, lásko. Není tu nebe
a v hrudi dávno už prázdný chrám mám.
Zaklepal úsměv. Nebyla láska.
Klepalo dítě. Nebyl tu klid.
Pražilo slunce. Vyschlá zem praská.
Bojím se, dítě. Není tu láska.
Stojím jak solný sloup. Není kam jít.

* * *

Vracím ti ostruhy. I otěže ti předám.
Pobídni do cvalu a mne tu raděj nech
mým smutkům jalovým, steskům a věčným bědám,
mým písním bezcenným, na kterých roste mech.
Vracím ti svobodu. Ta má mi sotva patří,
má křídla jepičí a váhu loňských plev.
Jen planých slov mám dost a hořké touhy za tři,
prázdný snop na mlatě a ruce samou krev.

* * *

Samota klíčí, když se láska učí
vyhrávat sama nad sebou,
ač u dna trýzně kalné vody hučí,
ač průrvou citů křehké ledy jdou,
ač promlouvá v nás vzdor, msta, vášeň, vina,
ač zprůsvitněl náš levný žal.
ač v náručí už také chovám syna
a strmá cesta vede dál.

* * *

Žebroví kapradin. Modříny zadřímaly.
Lodičko dlabaná do kůry borové!
Bojím se, bojím. To hvězdy se mi smály
přes křídla puštíků. Studánko, domove,
větévko přes cestu!Co sentimentu, lhaní,
co hravých úskoků, orvaných šeříků!
Mimikry úzkosti, blouznivé milování
na vážkách všednosti. A není úniku.

* * *

Zítra, snad zítra. . . Nepřijdu asi.
V mlze se krčí jalovec.
Zavírák v kapse. Divoké vlasy.
Prokletá touho!Nepřijdu asi,
anebo možná přijdu přec.
Po vlastní stopě. Zraněné zvíře,
srp luny jako tygří spár.
Stonavá naděj v bezradné víře.
Vrátím se možná. Zraněné zvíře
a večer spustí vlhký cár.
Zítra, snad zítra. . . Pro jedny oči
zrůžoví vlahé svítání.
Romantik, blázen. Zmije se stočí
u paty srdce. Pro jedny oči.
Zítra, snad zítra. . . K zoufání.

* * *

Potkal jste dívku. Táhlo k polednímu.
Šla s tíhou v srdci pouští hledat stín.
Tak stanuli jste s duší obnaženou,
stárnoucí dítě s probuzenou ženou,
zvnitřněný soucit, opuštěný klín
v zenitu touhy, když už v dálce hřímá.
A pak jste si jen dlouze stiskli ruce...
Bůh žehnej nám ty svaté chvíle,
tak zákonitě nahodilé,
chvíle, kdy střetnem ryzí lidské srdce.

* * *

Jasmíny, hvězda - atributy lásek,
banálních, prostých, teskných, blouznivých.
Co zbylo z nich?
Pár nezřetelných vrásek,
předčasnost šedin a snad tichý smích,
jímž zakrýváme rozpaky své tísně.
Kolikrát ještě půjdem naivně vstříc
vznícené něze. V dlaních chlad,
v prasklinách srdce bílou vlhkost plísně,
můj Bože, ještě kolikrát
stihneme rydlem stesku psát
do desek vzdoru to směšné "nikdy víc".

* * *

Tenkrát už jenom břečťan tonul v květu
a bledý ocún klinkal ve stráni.
Už jenom úsměv pokynutý létu,
tenkrát už jenom břečťan tonul v květu -
dýcháš a věříš, první vyznání.
Čas možná lhal či my v tom čase lhali
své mládí, pružnost a nevinnost svých vin.
Zelená závrať, azur, bílé skály...
Čas možná lhal. Ne, my v tom čase lhali.
Věříš a mlčíš. Překroč vlastní stín!
Flétna a clavecin. Rytmus tichých kroků,
kroků tím lehčích, čím je těžší kříž.
Vybledlý portrét, smích a slza v oku,
flétna a clavecin, rytmus něčích kroků...
Mlčíš a dýcháš. Dýcháš, nevěříš.

Z posledních sbírek (1997-2004)

Kde není vhled, tam není odpuštění.
Žádná z mých ran
nebyla nikdy čistá.
Není proč
statovat v heroické póze.
Ledacos
krvácelo tam uvnitř
a mnohý poryv dul
do plachet sebetrýzně
ješitné k zbláznění.
A přec tu bylo cos
až k pláči bezelstného,
jakýsi odlesk něhy
svatého Františka.
I ruka nečistá,
i ruka zbrocená krví
chce odevzdat svůj dar,
když čas se naplňuje.
I kdyby to měl být jen soucit.
I kdyby to byl sen...

...Co může dojmout víc
než indigový požár
čekanky, horce vytrysklé
z asfaltu magistrály?

* * *

Proč nepřiznat:
i já
toužím po slitovném objetí
absolutního řádu,
v němž nachází svůj cíl
každá klopotná cesta -
- leč je-li jaký cíl,
je-li kde jaká náruč
a je-li jaký Bůh.
Cosi v nás přitakává
klíčení naděje,
ač rozum stojí opodál
a srdce ještě váhá.
I to je trochu víc,
než výkřik beznaděje
na cestě odnikud nikam.

* * *

Lásky mi nezbylo příliš.
Snad jen ta
k tvorům hebkým a vláčným,
prvotně ryzím,jak početí
v den svatý a jediný.
Zato touha,
ach touha,
té je doposud nazbyt
při cestách, kde náruč
zmrzačených stromů
vzpíná k nebi svůj hořký sen
o plodném košatění,
při cestách,
kde tak trpce voní klín
trav, jejichž prosté květenství
je v rozporu se zákonem.
Ach živote, ta touha,
ach touha,
ta křičí o pomoc.

* * *

Podzim nás učil číst
z tvarů tichých a oblých.
Co jitro zaselo,
to soumrak rozkošatil
zvroucnělou kantilénou.
Kdo stanul byť jednou jedinkrát
ve světle úrodné touhy,
už navždy v sobě ponese
ten zjitřující tvar.
Trpíš-li, jsi.
Tak buď,
až rosa míru svlaží
jen srdce dychtící...

* * *

Vidím tě už jen jako stín
blednoucí s odlivem světla.
Láska je věčná,
leč příliš často klopýtá
o naši dočasnost.
Jen malou chvíli civíme
dojatě na západ slunce
a dnešek zvroucněle doznívá
v beztvarém zmalátnění....
...Nikdy nebude zítra...

* * *

...A podzim
přistoupil těsně ke mně.
V očích měl stín,
něco jakoby soucit,
jakousi tichou něhu:
nic není bez konce.
Co srdceryvných výkřiků
vzkypělo v žáru krve,
když svět se vzpínal v šarlatu
nelítostného světla!
Cosi nás osvobozuje
s dozněním letních bouří,
jakýsi něžný svit,
tichý jak dloužení stínů -
- namísto rozdychtěných ran
smířený pastel stínů.

* * *

Děkuji břízám za to,
že kdysi skotačily
uprostřed dětského snění,
tak mladistvé, tak cudné,
tak snově rozsochaté.
To byl čas, kdy večer přesýpal
zlatý prach dychtivé touhy
a smutek vroucněl tušením
tajemné obětiny.
Děkuji břízám,té flétnové kaskádě stříbra,
vržené střemhlav tam,
kde smích ještě nezestárl.
Po této stopě,
se srdcem úzkostně tichým,
chci dojít zpátky k prameni
očišťujícím bolest
od ješitnosti stínů.

* * *

Nemysli na kříž.
Ješitnost sebetrýzně
zaplevelila chodníček,
po němž jsi chodíval
k horskému prameni,
ve vzácných chvílích prozření,
kdy cítíme,
že je-li Bůh,
tak je i velkorysý,
a je-li někde na zemi
vůbec nějaká láska,
stojí to za to jít,
byť nohy podklesaly,
tak to má být
a tak je to i dobré.
Ta pravda, po níž prahneme,
a o niž tlučeme hubou,
je prostá a je v nás,
a proto neviděna.

* * *

To jsou ty chvíle až ocúnově tklivé,
ty chvíle tichého setkání
s tvarem jen tušeným.
Pokavad miluješ,
neseš jej věrně s sebou
na každé z cest.
A když pak ztichlou vinicí
teskní jen babí léto
můžeš jej vroucně potěžkat
v dlaních již zmoudřelých.
Buď ti dík, živote,
byť by jen za ten úsměv
pozdního usmíření.

* * *

Toužím po doteku tvaru.
Ty barvy, tak teplé, tak vzdálené,
vzbouzejí ve mně ostych
a z povzdálí, jakoby stranou,
cítím vzmach holubích křídel.
Bylo to krásné žít tady
dokavad zvony zněly,
a je až k zbláznění sladké
polaskat pohledem
to,co zde asi stálo
za všechnu tu velkou bolest...
Bože můj!
Ze všeho nejpozděj
umírá lidská touha...

* * *

Mé srdce ještě prostoupíš,
ale můj klín
nestečeš ani jistotou
animálního zření.
Obrať se do sebe.
Jen tak
nám bude snad dáno zanechat
alespoň stopu v písku.
S posledním zážehem
odložíme svá těla
již usmířeni.

* * *

Co chceme vyčíst z rytmu ztrát?
Jakou to krutou zákonitost
chcem tvrdošíjně vyhmatat
v sutinách ztřeštěností?
Rysy pravdy jsou prosté:
zbroceni krví a nazí
vstupujem na tuto zemi
s údělem bojovníka.
Žoldáci touhy, nic víc.
Pouze láska je svatá
a v jejím moudrém světle
tkví počátek i konec
zdejšího zápolení.
Předstupme v pokoře.
Tváří v tvář zážehu
staneme obnaženi

* * *

Tygři a vlci mi byli za přátele.
Jak krásné jsou smyčky hadích těl,
ty arabesky odvážné a strmé,
v proudu šikmého světla!
Proč nepomyslit na ráj,
proč nenastavit dlaně
Živote,
přisoudil-lis mi samotu
proč nedáš mi i mír
jenž samotami vane?

* * *

Možná,že bludné kořeny
na každé z cest
obrazí jednou olivovou ratolestí,
možná,
možná si položíš otázku,
co vlastně hledáš,
nehledáš-li už lásku,
možná i v bahně sobectví
zajiskří krystal nadčasové touhy,
čisté jak výron rajského světla,
možná,
že úhelným kamenem
všech našich sebeklamů
je bizarnost věčné naděje.

* * *

Půjdeme.
Pár kroků stranou
krvácí věčné světlo
na kraji výkopu.
Půjdeme.
Mineme města
domy a nároží
a pod nohama čvachtá tma
tlumenou připomínkou
vzdálených předjaří.
Opodál
jde někdo po naší stopě
a pláče.
Majíc strach z pohledu zpátky
nepoznám Edwarda Muncha

* * *

Jakubu Schikanederovi

Pojďme pryč.
Už i věci,
zrazujíce svůj dobrý zvyk,
políčkují nás tvary
podivně zcizenými.
Pojďme pryč.
Kam vede cesta,
lemovaná jen jíním
na stromech bez listí?
Kdosi tu už kráčel před námi,
prostoupen soucitem
až pastelově tklivým.
Moudrá tma
zahalí věrně ozvěnu
jeho i našich kroků.

2002

* * *

Zas ke mně přicházíš
se santálovou vůní
tehdejších úsvitů.
Ach ano, vím:
hovořím se stínem
a tenkrát žitá bolest
se rozezní tónem nejčistším.
Magie usmíření...
Očištěny od kalných pěn
všedního zápolení
vstoupíme do ticha.

* * *

Jsou samoty v sobě ztišené,
samoty zvroucnělé zřením,
jsou samoty, křičící do uší
jiných křičících samot
a je i srdce,
které se stalo
průsečíkem všech těch výkřiků,
srdce čisté a účastné
a strašně osamělé.
Půjdeš-li někdy tou krajinou,
na rtech ti zamrznou i ta
nejpravdivější slova,
neboť bolest
je přítomnější než pravda,
a proto nesdělena.

2004