na další stranu
 Slovo úvodemMilý pane. Oslovuji Vás docela se zájmem, zda si na mě ještě vzpomenete. Kdysi jste mě odněkud svezl stopem, byla jsem dost při těle a o životě toho moc nevěděla. Nalákal jste mě na koně, taky skočil k mému šoku tehdy bez ničeho do svého pidirybníčku a nechal přespat. Pochlubil jste se koňmi, kteří tehdy ještě nevyhrávali, ale prorokoval jste to odrostlému hříběti. Dostala jsem od Vás mosaznou přezku z postroje, přišila jsem jí na trák ke kožené tašce… Srdečně Vás zdravím a na večer si beru k přečtení Vaši Baladu o koních. Zrovna dneska je to měsíc, co jsem dostal mailem tenhle dopísek a samozřejmě — probudil moji zvědavost. Na mladou dámu, již jsem vezl stopem, ukázal jí koně, posléze nahý zadek a daroval mosaznou přezku, jsem si ale nepamatoval. A tak jsem Lence napsal a při křížovém výslechu se dozvěděl i další detaily jediné pohádkové noci, kterou jsem spolu před dvěma desítkami let prožili. Lenka mi napsala, že si pořídila vlastního koně a nakonec mi poslala i básničku… Chladná rána1.9.2004
Nastal počátek září, Chladná jsou nejen rána.
Jak se po létě daří, Poptat se váženého pána.
Čas ukrajuje stáří, Byť chladná jsou nejen rána.
Přála si vidět moje koně, a tak jsme se sešli. Dovezl jsem ji na Hájek, pomohla mi při dramatickém veterinárním zákroku na dvou hříbatech, pak mi podržela několik koňských nohou při strouhání kopyt. Přiznávám se Lence, sobě i vám, milí čtenáři, že jsem si na romantické dobrodružství nevzpomněl. Dávné setkání se v mé hlavě rozplynulo. Snad bych i Lence přestal věřit, kdyby na stůl nepoložila starou koženou kabelu. A na ní nebyla přišitá mosazná přezka z kočárového postroje, dárek ode mne… A tak jako je moje setkání s Lenkou staré dvacet let, dožívá se dnes 19. září 2004 Divoké víno let čtyřiceti, naštěstí nezapomenutých, přesně zmapovaných a oslavovaných nejen s nostalgií, ale i s tvůrčím elánem. Nahlédněte, čtenáři milí, do tváří mladých básnířek a básníků na fotkách Zdeňka Smíška a přečtete si moji zprávu o oslavě čtyřicítky Divokého vína. František Cinger zapsal slova několika z nich v článku, který jsem si neobjednal. Na zahradě v Hájku 19. září 2004, aneb… Jubilejní číslo Divokého vína přináší staronovou rubriku „Erotický démon“, jejímž prvním autorem je Martin… s básní Poslední noc. Z autorů šedesátých let se ozvali Ivana Šichtařová-Frolíková, Zdeněk Lebl, Zdeněk Rosenbaum a Jiří Oulík. Básničky všech čtyř jsou v čísle 12/04. Ivana Šichtařová dokonce přivedla svého syna Jana Frolíka – fotografa. Spolu se svojí přítelkyní Sandrou Tůmovou jsou autory fotek publikovaných v tomto čísle. Příklady táhnou… Určitě si přečtěte Esej o míjení od Hrabalova přítele Tomáše Mazala, jehož nedávno vyšlá kniha Spisovatel Bohumil Hrabal popisuje mimo jiné i Hrabalův vztah k Divokému vínu. Stručná rekapitulace historie Divokého vína. První číslo vyšlo v září 1964 v nákladu 1 000 výtisků. Do konce roku vyšla ještě další tři čísla, náklad dosáhl 3 000 výtisků. S prvními čísly roku 1965 se vyšplhal na 5 000. Bylo nám sedmnáct osmnáct let, chodili jsme na gymnázium Na Zámečku a scházeli se ve sklepě v libeňské ulici Krejčího 4, v podzemí jsme recitovali básničky, knihařsky zpracovávali časopísek, oblepovali jej papírovou páskou, protože na obálky nebylo, a popisovali adresami. V roce 1965 vyšlo devět čísel, následujícího roku 1966 jen dvě. Rok 1967 poznamenalo šest čísel Divokého vína, zato v roce 1968 vyšlo čísel deset. Jedno hezčí než druhé, musím si je pochválit. V šedesátém devátém roce „obohatilo“ Divoké víno českou literaturu sedmi čísly, v sedmdesátém čísly deseti. Blížilo se finále prvního poločasu — v roce 1971 se podařilo vydat ještě osm čísel. Za osm let existence publikovalo v Divokém víně několik set poetů, prozaiků, překladatelů, fotografů, grafiků, kreslířů, vyšlo pár statí z oblasti filozofie a psychologie. Nerozeslané v zapečetěné sklepní tiskárně v Kralické ulici číslo 7 zůstalo první číslo roku 1972, celkově padesáté deváté… Stačil jsem jej vytisknout, sfalcovat, ale už jsem je neoříznul. A pravděpodobně jsem jediným vlastníkem dvou zachovaných čísel… V roce 1974 a 1975 vyšla dvě čísla a kalendář Almanachu mladých autorů, pohrobka Divokého vína. V osnickém kravíně na Praze západ mě vyhledal mladičký student František Beneš a přiměl mě k aktivitě. Díky Františkovi a snad i mně a mladým básníkům byl Almanach dobrý, ale policajti obcházející tiskárnu i kravín mě rychle odradili od dalšího vydávání, nechtělo se mi znovu do Ruzyně… Druhý poločas Divokého vína byl odstartován 19. listopadu 2002 vydáním prvního internetového čísla. To dnešní je dvanácté, celkově sedmdesáté zveřejněné, chcete-li sedmdesáté první s tím zapečetěným. Haikování(Ludvíku Hessovi)
Na haiku
Už ve třinácti jsem se po přečtení jednoho Čapkova sloupku, ve kterém líčí, jak z titulu své redaktorské profese chodil ZADARMO do divadla a do kina, rozhodla, že budu též novinářkou. Z tohoto důvodu jsem se o pár let později vetřela mezi spolupracovníky stránky pro šestnáctileté, která na počátku šedesátých let začala vycházet v Mladé frontě. Publikovala jsem tam svou (dnes vím že příšernou) poezii a toužila po tom, aby si mé tvorby všimli v Zeleném Hostu do domu nebo v Divokém víně. Bohužel se nemohu pochlubit, že bych v těchto dvou „Mekkách“ poetů něco otiskla, ale zato jsem své první životní interview spáchala s šéfredaktorem Divokého vína. Když jsem do karlínského Domu pionýrů a mládeže na rozhovor kráčela, klepala se mi kolena. Nepřestala se třást, ani když jsem vousatého a vlasatého šéfredaktora spatřila. Byl tak důstojný! Tak plynně hovořil! Tak uměl všechno vysvětlit! Teprve léta v novinařině mě přesvědčila, že to o šéfredaktorech neplatí šmahem. AktualitaZpráva o oslavě čtyřicítky Divokého vína Manželství a poezieKde že jsme to minule skončili, čtenáři milí? Aha, pobavili jste se fotkou ze svatby devatenáctiletého šéfredaktora Divokého vína Ludvíka Hesse s ještě mladší autorkou Naďou Stibitzovou, pořízenou koncem roku 1966 před vršovickou radnicí. A ptáte se, jak manželství poznamenalo Divoké víno? Jestliže bída a hlad příznivě ovlivňuje motivaci k umění, tak není třeba dlouho přemýšlet nad odpovědí. Třeli jsme s Naďou bídu s nouzí. Začalo to už před sňatkem. Chtěli jsme být pořád spolu a neměli jsme kde bydlet. Co bydlet, ani přespávat nebylo kde… A jíst nebylo co.
Nejednu noc jsme strávili pod velikým křídlem hudebního kroužku Pionýrského domu v Karlíně. Přes den na křídle doprovázel mladé pionýry kamarád zemřelého Václava Hraběte Jiří Růžička. Bylo to docela zákonité, protože s Naďou jsme se poznali ve dveřích tohoto milého zařízení. Měl jsem na sobě tehdy módní síťové triko — modré s krátkým rukávem, dodnes si to pamatuju. Byl jsem upocený a špinavý, možná jsme ve sklepě uklízeli stany a spacáky turistického oddílu nebo jsme dělali něco podobně ušlechtilého. Naďa byla naopak velice elegantní, v sukýnce, která detailně obepínala její hezounký zadeček. Skončili jsme spolu v jakémsi podniku na Sokolovské třídě hned vedle karlínského viaduktu. Naďa pracovala jako pionýrská vedoucí v žižkovské škole, protože ji po maturitě nevzali na vysokou. Já měl za sebou první dva semestry Fakulty osvěty a novinářství, tedy školy, po níž Naďa toužila.
Večer jsem doprovázíval Naďu k domu ve Vozové ulici číslo 4, kde bydlela se svým otcem. Vzít mě s sebou domů se Naďa neodvážila, a tak jsme strávili nejprve hodinu na lavičce v Riegrových sadech, jež s Vozovou ulicí sousedí. Pak půl hodinky před domem, půl hodinky na chodbě a pak třeba — ve sklepě. Ach ta láska… K ránu šla Naďa domů a já na ni čekal pod přístřeškem mateřské školky v Riegrových sadech, kde se dalo i usnout na kopce sena. O sobotách a nedělích nás nechávali přespávat kamarádi v bytech rodičů, kteří odjeli na chatu. Přespali jsme s Naďou i v zákristii kostela Svaté Kateřiny, kde jsme provozovali divadlo poezie. Nějaký čas jsme bydleli v podolském uměleckém domě Hanzlberk. Asyl nám tam poskytl mim Boris Hýbner, jehož básnickou tvorbu jsem publikoval poprvé v Divokém víně 1/67. Na Hanzlberku jsem poznal i další autory Divokého vína – básníka Jana Nováka, fotografy Pavla Hudce Ahasvera a Ivo Gila, grafičku Ivanu Pavlovou. Tu jsem v pozdějších a tučnějších letech Divokého vína dokonce zaměstnával jako tajemnici redakce. Hanzlberk byl divoké sídlo, divočejší než celé Divoké víno. Při divadelních a uměleckých seancích jsme s Naďou otvírali oči dokořán. Pořádaly se často v jakémsi světlíku či dvorečku velikosti dvakrát dva metry. Vedla do něj okna a z nich mladí umělci — nájemníci domu sledovali absurdní dramata svých spolubydlících. Dodnes ve mně vzbuzuje respekt a děs vzpomínka na polonahou postavu Honzy Nováka předvádějící ve světlíku cosi mezi striptýzem, recitací a pantomimou. Neméně děsivá je vzpomínka na noční souboj, k němuž vyzval zakladatel umělecké kolonie Leoš Hanzl mima Borise Hýbnera. Důvodem výzvy byla Borisova umělecká lenivost. Kdo komu tenkrát zlomil ruku a ukončil tak souboj, si už přesně nevzpomínám. Ale zeptám se Borise, slíbil, že přijde s Honzou Novákem na oslavu čtyřicítky Divokého vína. Snad se už, proboha, nepere. Nedávno mu jeho Lucie k dvou a půlročnímu Maxovi porodila dceru Žofii. Vidíte, milí moji, zdaleka nejsem nejstarším novopečeným otcem v Praze.
Na Hanzlberku dodnes bydlí Pavel Hudec, na oslavu nepřijde, protože je zrovna v Anglii. Nedávno o něm Česká televize natáčela celovečerní dokumentární film. Režisér, jenž byl současně scénáristou filmu, se neustále dožadoval, abychom naše vzpomínky politizovali. Nikomu z nás se o politické situaci šedesátých let mluvit nechtělo. Režisér přesto naléhal… Obrátil jsem se na Honzu Nováka, nejstaršího a tím snad i nejváženějšího z pamětníků: „Řekni, Honzo, panu režisérovi, o čem to tenkrát bylo?“ A Honza se vší vážností vyjádřil ducha doby: „Bylo to o chlastu, šukání a o umění, pane režisére!“ Dům ve Vozové ulici, kde jsme se konečně ubytovali, všichni znáte, protože vstoupil do dějin české kinematografie. Bydlel v něm vrchní z filmu Vrchní prchni, před garáží domu byla natočena památná scéna se Zdeňkem Svěrákem zkoušejícím před jízdou škodovku: „…blinkry … blikají, stěrače … stírají…“ Tak jako vrchní roztlačoval ulicí U Rajské zahrady svůj velorex, roztlačovali jsme s Naďou naši aerovku. Film byl ovšem natočen mnohem později, a tak vážně přemýšlím, zda jsme s roztlačováním naší aerovky nebyli Smoljakovi a Svěrákovi předlohou. A právě tento dům se stal v letech 1966 a 1967 sídlem redakce Divokého vína a místem schůzek básnířek a básníků. Vstupovali do bytu ve čtvrtém patře i za naší nepřítomnosti, nebyl totiž zamčený, stačilo strčit do dveří… V bytě nebyl velký pořádek už v době, kdy jsme jej začali s Naďou obývat. Její otec místnosti zaplnil rozhlasovou technikou a nejrůznějšími archiváliemi, které návštěvníci zdolávali doslova jako překážkovou dráhu. Vyklidili jsem s Naďou jeden pokoj, jenž nám pak sloužil jako redakce, fotografický ateliér i ložnice — nejen pro nás, ale i pro naše tři psy. Postupně jsme si pořídili boxerku Creu, afgánského chrta Corvuse a bernardýna Mojše. Jméno dostal podle tehdejšího izraelského ministra obrany či války Moše Dajána, jehož fotografii na plakátě jsme měli přišpendlenou na dveřích koupelny. Plakát nám daroval berlínský student Peter Goebel, s nímž jsem se seznámil při práci ve Svazu vysokoškolského studentstva. Podnikavý mladý Němec měl Prahu jako odrazový můstek ke svým aktivitám ve východní Evropě – politickým i obchodním. Podnikat se v tu dobu dalo v Praze ledacos.
Na začátku vzpomínek na šedesátý sedmý rok jsem napsal, že jsme s Naďou třeli bídu s nouzí. Ve dnech či týdnech největší nouze jsme se najedli za padesátikorunu týdně. K večeři bývala hrachová polívka z kostky. Ano z kostky, nikoli z pytlíku, a kostka stála korunu dvacet. K tomu čtvrtka chleba za šedesát halířů, nemýlím-li se. V neděli jsme si podstrojovali. Jedli jsme už v poledne, na svátečním stole byla obvykle sekaná svíčková s kolínky. Nejlevnější konzerva — stála pět dvacet. Nebo oblíbené, velmi oblíbené, bylo hovězí na divoko. Ovšem tahle konzerva byla o korunu dražší. Někdy jsme si dopřáli šťouchané brambory s cibulí, hodně pepře a soli… Největší chudoba se občas vystřídala s relativním „bohatstvím“. Současně s vydáváním Divokého vína jsme totiž provozovali jakousi reklamní agenturu. Tiskli jsme propagační letáky zaplněné tak zvanými inzeráty, jež jsme vkládali do spřáteleného časopisu Vlasta. Měli jsme náborového pracovníka – důchodce pana Skřivana, jenž bydlel v přízemí domu. Ze získaných zakázek jsem mu proplácel patnáctiprocentní provizi. Skřivan navíc psal básně a psala je i jeho milenka Miloslava Schelingerová-Paurová. Pod ekonomickým tlakem mě Skřivan přiměl, abych jednu z nich otiskl:
„Otevři bránu z rosy a mlhy Báseň měla ovšem ještě další čtyři sloky… Moje žena Naďa měla jakousi židovskou obchodní schopnost. Když bylo nejhůř, vyslal jsem ji s fakturou do národního podniku, jehož zakázku jsme právě realizovali. A Naďa dokázala přinést peníze v hotovosti. K proplacení z pokladny musela obvykle získat souhlas ředitele. A zase bylo na vydání dalšího čísla Divokého vína i na maso pro psy. Abyste věděli, proč vám tak zdlouhavě popisuju vydávání časopisu v roce 1967. Divoké víno 1/67 přineslo básničky Zory Wildové, Jany Jansové, Petra Cincibucha, Jaroslava Holoubka, Borise Hýbnera a samozřejmě i čtyři textíky mé ženy Nadi, jež mě tenkrát hluboce dojímaly. V Divokém víně 1/67 vyšly i verše pozdějšího významného vydavatela Daniela Strože. Otiskl jsem surrealistické kresby Jany Guillemard-Bürgerové doprovázené jejími básničkami. Na dvou stránkách byly verše Samuela Becketta v překladu Jaroslava Holoubka. Pod názvem Umění a psychoanalýza jsem zveřejnil první část článku svého milovaného učitele psychologie z Fakulty osvěty a novinářství Milana Nakonečného.
Druhá část článku Milana Nakonečného vyšla v Divokém víně 2/67. Tomuhle číslu vévodila básnička Václava Hraběte Pár tónů. Určitě si ji přečtěte. Hned na další stránce Maturitní večírek na břehu řeky Otavy od Karla Sýse. Sice druhá strana poetické mince, ale neméně skvělá. Na prostřední dvoustraně čtyři básničky Ladislava Landy, který se už druhým rokem díval na naše vydavatelské snažení z velikého nadhledu… Divoké víno 2/67 zaplnil svými kresbami Honza Vyčítal. A doplnil je třemi ručně psanými pohádkami. Odněkud se po čase zjevila Helena Pěkná, a tak jsem jí otiskl Pavoučí spřežení. Pro nehynoucí vzpomínku na Helenu jsem si dal tu práci a text jsem přepsal i do internetové podoby Divokého vína. Na dvou stranách čísla 2/67 vyšlo osm z Třiceti tří sonetů Jeana Cassoua v překladu Vladimíra Kafky. A konečně na poslední straně moje poslední básnička otištěná v Divokém víně. Už si ji ale, čtenáři milí, nikdy nepřečtete. K jejímu přepsání jsem dnes v sobě nenašel ani sílu ani odvahu. |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovázejí fotografie 
