literární časopis založený v roce 1964

Helena Pěkná

Pavoučí spřežení

... dodnes to cítím v zádech, takový mrazivý ťapkání, neurčitý ale přece jistý ťapkání, ne jako bílý myši nebo mravenci, to je příliš hmoty..... říkám tomu

pavoučí spřežení strachu .... Strach, strach... takovej velkej krásnej člověk, řekla by moje matka, kdyby ho viděla, ale já jsem jí o něm nevykládal, a tak se marně pídila, co se mnou je... ano Puberta ... šeredná macatá ženská bez věku, ale s dvěma koženými vaky porostlými velbloudí srstí, s nohama jako starý sloupy, který čas rozežírá zevnitř, za nepříčetnýho vyzvánění... trochu to skřípalo při jízdě, je málo šťávy na rez a spousta lidí kolem... ano, to mám nejradši, spoustu lidí kolem, čekaj, jak to dopadne a i kdyby, jakkoli stejně půjdou zase dál..... a všechno bylo olepený nějakýma sladkostma, cukrový špalky, na který se hlava položit nedá, spousta růžový něhy na klacíku, zrudnutí při slově vata a ze strachu před babičkou toho kluka, jak ji viděl vlastníma očima v koupelně, z točení a víření bez středu..... a zase je tu Strach, ten krásnej velkej člověk, jak by říkala moje matka, kdybych jí o něm vykládal, určitě by ho vodporoučela, protože má na lidi tenhle židovskej čuch, ale řekla by mu to tak pokorně a slušně, takže by si mohl myslet, že odešel sám... ale já jsem jí o něm nevykládal, a tak je pořád se mnou... strach z toho, co je, ale víc z toho, co ještě není, strach ze sebe, co jsem udělal a udělám, i když dnes vím, že to půjde jaksi mimo mne, jak bych nebyl z jednoho bloku tesanej, ale rozplizlej, jako ty nůžky na fotce jednoho fotografa... rozkročený nůžky ve vířivém pohybu kolem jediného pevného středu, stíny a odrazy se nepřekrývají, ale vrší, každý existuje sám o sobě, ale celek je zmatený, rozbitý... a když už začínám cítit určitý řád, přijíždí pavoučí spřežení strachu... dlouhé vlasové, dodnes to cítím, ten dotek k zešílení jemnej a něžnej... ale taky zrůdnej, vím to, že byl zrůdnej...

... a potom, to bylo později, měl jsem rád, vlastně miloval jsem... taková nádherná holka dlouhá a něžná, z písku, vysokých borovic a kroků moře, které po mně šlape a který jsem nikdy neviděl, ale vím, že takhle nějak musí vypadat..... chtěla, abych ji měl rád a já jsem ji miloval, ale vím, že slova jsou měřítkem vzdáleností, že když vidím koně se zvrácenou hlavou, říkám kůň, ale uvnitř šeptám Bůh, nebo řeknu bůh a cítím kopyta Koně, kterej už nějak nemůže..... miloval jsem ji i cestu mezi žebry a bokem, to zhoupnutí jak na lochnesce... ale pak to najednou přišlo, už od ramen...dlouhý vlasový nožičky pobíhají mihotavě po té cestě, propastí mezi žebry a bokem, lochnesčím zhoupnutím a mezi rozvětvenými stíny nůžek před střihnutím vidím tu strašnou macatou ženskou jak se válí s tím chlapem, co by moje matka říkala, takovej krásnej a silnej, ale já jsem jí o něm nevykládal a tý holce taky ne a měl jsem hrůzu z toho, že to vycítí a že je bude vidět taky, že to zůstane mezi námi napořád až do tý doby, kdy ji už neudržím tak pevně a bolavě, jak potřebuje, a ona bude vypadat jako babička toho kluka, když ji viděl v koupelně, a pak budeme chtít určitě umřít, ale nejdřív zavolám toho geniálního fotografa, aby je tak vzal, jak se tam válej, ta macatá a on krásnej silnej, aby je udělal jako ty nůžky, v tom hrozným pohybu a jediným pevným středu... musí je tak vzít i kdyby nechtěl..... a pak se ta krásná holka zvedla a česala si vlasy, padaly rovnou na moje tělo a já se chvěl, protože lezly po mně jako ty pavoučí... ale přesto jsem ji miloval, když to přišlo poprvé, protože jsem zbabělec a bojím se toho křupnutí, v který je všechna hrůza beze zbytku... křupnutí... jako ten pán, když tenkrát v sobotu vezl odkudsi tramvají domů plnej pytlík červených pomerančů a tak se těšil a spěchal až vypad... křuplo to stejně ... a zase byla kolem spousta lidí, co čekala, jak to dopadne, a i kdyby to dopadlo jakkoliv stejně, půjdou... nikdo nevěděl, co má dělat, jen starý pán spíš z rozpaků začal sbírat zářivý pomeranče, plný a chutný, a skládal mu je opatrně po jednom k nohám, jakoby zrovna to bylo nejdůležitější... vždycky se najde jen jeden, kterej to udělá... a dívenka, která patrně příliš neviděla přes bariéru lidí, táhla toho svýho pryč... ale on už to měl v sobě, tu hrůzu beze zbytku a ona zvonila plechově, jako když jdou z pastvy, a táhla ho pryč v domnění, že ona, právě ona to napraví.....

...ale já už napořád to budu cítit v zádech... takový mrazivý ťapkání... neurčitý... ale přece jistý...

(publikováno v Divokém víně 2 / 1967)