na další stranu
Zora Wildová
Postav mi bránu
Postav mi bránu tak nízkou,
abych přicházejíc musela hlavu sehnout;
jen tak se ti budu klanět
a rukou dotýkat se země.
Na šířku lesů sedm vrchovišť,
ne délku lesů sedm smrkovišť;
jezdkyně na vlcích se blíží!
Zvěrokruh je plný a divočí!
Pradávný tichý obřade lojové lampičky,
ta, pod kterou vlci tančí,
sjíždí k našim dvorům;
rozpálenými stehny jí probijí krev
a lovci bez rozumu
mluví o své síle,
jež právě vrcholí;
zvábeni spěchají za smečkami vlků
a nevrátí se,
dokud z lesů znějí jejich tklivé písně.
Nerušte jeřáby při tancích, říkám!
Jsou netrpěliví a plni citu, když se zasnubují!
A pak se chraňte míst,
kde jste je spatřili!
Popelaví jeřábi!
Snad z vůle Kristovy vystoupili z obrazu svého,
a teď bloudí mimo skutečnost
rozechvěni bolestí.
V životě vezdejším, na cestě dnešní —
podobenství o tančícím ptáku, tos ty a jsi bezdějinný;
je to prosté a není se zač stydět.
Zřekneme se zahrad, pozdravů ledabylých
a staneme se vyzývavými, chtivými a rvavými
jak tažní ptáci —
pro to božské, to silnější,
co nutí zvedat žebra k nadechnutí
a tropit spousty líbezností
a laskavou únavou padnout v poli...
Nerušte jeřáby při snubních tancích, říkám!
Až uvidíte jejich první hlídky,
vraťte se zpět!
|
