na další stranu
Zora Wildová
AŽ SE ZAJÍKÁME
Když se celé dny jako šílený
míhal za okny nízko při zemi,
za jejich silnými černými mřížemi,
tak jsme se ho nebály,
ale když byl odpoledne vypuštěn do zahrady
ze svého stísněného vězení v ponurém sklepení
pod parádními pokoji onoho růžového stavení,
kolem něhož jsme si chodívali,
někdy i na dvě směny,
do školy pro vzdělání,
ó, to jsme byli až do botek po…!
Už z dálky zachytil náš pach,
jakmile na nás padl strach, že tentokrát…
My ještě kdoví kde,
a on nás už zaměřil svým špičkovým radarovým čenichem
a rozštěkalse tak zběsile,
až jsme zapomínali,
že počtemjsmev mnohonásobné přesile…
Ablížíme se k němu v pevném bojovém sevření,
úzkou cestou bez úniku sevřeni.
Nad kterou on, výhrůžně opřen předními tlapami
o prejzový hřeben opukové ohrady,
si na nás pěkně s vršku
pouštěl na špacír svou ještě donedávna vlčí držku.
Kde, přichystaný na své vpřed i vzhůru vysunuté výspě
nad schody ve skalami zaškrceném místě,
nász té nebetyčné výšky
pucoval pro naše nepromlčitelné uličnické hříšky.
A pozoroval, jak se náš báznístmelený šik
v uctivé vzdálenosti jako na povel zastavil,
aby si, rázemoněmělý, dodal odvahy,
a jak se pak každý sám, jeden po druhém,
a s nemalým odstupem
a co největším kalupem,
prosmýknem jím ovládaným průsmykem.
A jak o kus dál znovu všichni sroceni
v opět vzorně spolupracující pračlověčí tlupě
prcháme mu z očí
a křičíme vítězně, až se zajíkáme,
ty sralbotko, ty dolů nikdy neseskočíš.
NEJHORŠÍHO PŘEDVÍDAJE
Už mě zase plísní tou svojí letos u nás na sídlišti
opět mimořádně populární písní,
už mě letos nejmíň po tisící
trýzní tou svojí kosí Písní písní.
Už mě zase plaší tím svým bel cantem ptačím,
už mi zase laje, nejhoršího předvídaje,
už mi zase nahlas spílá
v domnění, že si mou pozornost tak spíše získá,
už mi zase tím svým pop zobáčkem
na plné pecky pírka propírá,
tenhle lokální úrovně místní písničkář,
tenhle anonymní sborista i jako sólista,
ke svým citům ke mně se mi tímto veřejně přiznávaje.
Ale člověk mého věku už nemá pochopení
pro kdoví čí milostné jinotaje.
Bedlivě váží každý svůj příští krok.
Teď se holt musí vícekrát než dříve po světě nalevo
i napravo rozhlédnout,
než se pokusí překlenout
k protějšímu chodníku tu nejkratší vzdálenost.
A to od těch dob,
co se mu tam začalo nebývale ukládat o život!
O ten, v němž mu jde už jenom o život,
který je už jenombojem o život
a který už docela brzičko položí za život
žitý žel už ne tak docela naživo.
(A ještě ne neoprávněná výtka od kritiky:
melodie by ušla,
zato v textu by to chtělo ubrat
z oné dvojsmyslné trubadúrské erotiky.
A taky na konci radikálně zkrátit
tamten primitivní propagandistický slogan lásky
až do zhloupnutí omílaný.)
|
