na další stranu
Zora Wildová
PRÁCE PRACÍ
Nikdy mě žádný druh zábavy
tak jako práce nebavil!
A přitom kolik jsem v ní i při ní,
to podle její povahy,
zažila otravy bez sebemenší zábavy!
Ne však námahy…
Té mě nezbavil,
snad že měl pokaždé něco mnohem důležitějšího na práci,
ani můj otrokář i chlebodárce, můj stroj to psací,
ani šéf pomocníků v mé neustále uprášené domácnosti, totiž přístroj sací.
Ba, ani ta těžká pozinkovaná dřevěná bedna
na práci prací,
mnou pasovanou,
ovšemže ještě před tou její metamorfózou automatizací
všech fází pracích operací
v proces hrací,
na práci prací.
Za kterou bych byla ochotna a schopna zvednout
i protistátní na náměstí demonstraci.
I bez státních kompenzací.
SYMPATICKY EMPATICKÁ PŘEDSTAVA
Zima nás až bolí,
když jdeme v půli ledna my dva spolu sami mezi poli.
Až se mi začne vnucovat,
nejspíš aby mě už odpadávající uši, nos a tváře zahřála,
sympaticky empatická představa,
jak by to mohlo v místě, kde se právě nacházíme,
vypadat za pravé žhavé letní výhně,
jaké by to tu mohlo být v parný červencový den,
ať za slunce, ať pod mrakem.
Když se užuž k bouřce schyluje.
A my dva tady mezi lány,
dva nejvyšší body na prací ztvrdlou a rozpukanou lidskou dlaní
od obzoru k obzoru příliš uhlazené pláni,
ó, to budou mít blesky co nevidět
snadné strefování!
Říkám ti to.
A odpověď: na kost zmrzlé zimní polní ticho.
|
