na další stranu
Luboš Y. Koláček
Básně
EXPERIMENTÁLNÍ
aneb příběhy absolutního šílenství
Podotknutí:
Hloubka vyjádření nespočívá
v obsahu
ani ve formě
nýbrž v
NICOTĚ
MORE GEOMETRICO LASCIVNÍCH KREATUR
(surreální rozpočítadlo)
Doyen Toyen merebu
Ábr Fábr vele-Bu
Astor Castor panice
Halaba Malaba munice
Žena Pena nestálá
Homo Promo Kaprála
Tami Taky nedala
Docela slušně to ustála
Elisa Nuita bezemně
levitu – jící na stromě
Odolen Podolen Mitra
Zbytek se dozvím zítra
NIC NENÍ
(grafická báseň)
Nic není
NIC NENÍ
NIC NENÍ
NEMÚŽE
NEMÚŽE
Ne-může
Kdo mi f-tom
sakra
pomůže?!
Když vůbec nikdo nic
nemůže.
UKRADENÁ
Nemám hlavu
TÚ-DU!
Nemám ruce
TÚ-DU!
Nemám nohy
TÚ-DU!
Nemám tělo
TÚ-DU!
Nemám vůbec nic.
Jsem jen čistej
VZDUCH...
A NA ZÁVĚR AUTENTICKÁ SMS KOMUNIKACE S DÁMOU MÉHO SRDC
7:07 (posílám zprávu)
(nic... to asi ještě spí)
8:08 (zkouším to znovu)
A JE TU ODPOVĚĎ:
Přesně! Tady už tedy 8:11, 8:12...
Jiná planeta?
To ani ne,
jen jsme trochu napřed...
Já tradičně fúúúrddd pozadu.
Mentální polomentál,
něco jako
děravý ementál.
Elementál.
Hryzy-hryzy ementále...
Pojď do mých děr,
Lásko,
za zrcadlo reality...
Už jsem tam.
Jupííí...
...jou!
Ostatně – co tady?!
LYK, (konečná podoba, výtrysk podvědomí) duben 2021<
ODNĚKUD NĚKAM – ASI DO NIKAM
Se smířlivým rachotem
stahujeme kovové rolety svých očí
dlouhou železnou tyčí
zase a znovu
tu nekonečnou roletáž všehochutí
toho dne uzamyká
zvonečková dvířka svého smíšeného zboží.
To byl zase den!
Ranní vejce na hniličku zas o dva stupně chladnější
oproti kýženému požadavku
To v polévce plavaly nerozvážně unylé
bulvy i vulvy všehomíra,
to vše tak nějak bez apriorních sebejistot,
v pekelné skrumáži údajné many nebeské ,
kterou nám přece svatosvatě slíbili.
A ta chuť!
I ta chuť byla jako vždy zcela nepoživatelná,
neslaně nemastného odéru navýsot blahoprostého.
Tak tohle má být ten náš slavný ŽIVOT?!
Honosíme se hlubokým poznáním
jehož hladina je přesně formálně umetená
však nitro – obsah – topí se nám i pro nás v nicotě.
A přesto tu stále ještě hledáme,
co bychom podvědomě ulovili
i já podvědomě hledám,
co bychom ulovili,
denodenně prodchnutí obecnou smrtelností všeobjímající machthábrovské nudy,
niterně rozpuklí jak propálené plotýnky archaických kamen vyhoření.
I vy máte chuť?!
Taky si dáte?
Tak do toho!
Je tu zas nový den...
S rachotem očekávání
vytahujem kovové rolety svých zkrhavělých očí
dlouhou železnou tyčí
zase a znovu
tu nekonečnou roletáž všehochutí
tak jako prvorepublikový živnostník,
když odemyká
zvonečková dvířka svého smíšeného zboží.
My všichni jako jeden muž či žena.
A jsme zase v tom, jsme v tom nanovo.
V naivní imanenci propadu do černých děr té naší supraorwelovské beznaděje
stejně jako v miltonovském pádu kletých andělů
do propasti pekel,
TUbytí na hmotné Zemi.
To že jsme my?
Tohle je náš život?
Ale fuj!
A to prý už jsme byli kdysi v nebi.
Nebo - co to vlastně bylo...
UMŘÍT VČAS NA JEVIŠTI DĚJIN
Každý sám pro sebe je nesmrtelný.
Sám za sebe.
K čemu pak úvahy o smrti, jsme-li
nesmrtelní...?!
A přesto umřel.
Někdo známý, někdo můj známý umřel na jevišti.
Snad: na jevišti dějin?
Tak a jenom TAK.
bych si to přál i já,
někdy, prostě jen tak umřít včas,
když už to tedy musí být,
prý u každého z nás.
Jenomže - my jsme přece
nesmrtelní.
Ostatně: ONA si nás někde najde...
LYK, Lib – Ol- Pra 19. a 20. 7. 2021
|
