literární časopis založený v roce 1964

Irena Mondeková

Irena Mondeková, narozena 16. 9. 1961 v Chebu, v současné době bydlím v Českém Krumlově. Povoláním zdravotní sestra a farmářka.
Začala jsem psát poezii, prózu, později i tvorbu pro děti a haiku až v 55 letech, tedy v r. 2016 a následně každý rok uspěla v celorepublikových a jedné mezinárodní soutěži - až do roku 2020.
Tři roky působím na litwebu Písmák jako redaktorka poezie a prózy.

Bibliografie:
2018 – HOST, měsíčník poezie - tři básně v rubrice Hostinec (květen 2018)
2019 - Nejlepší české básně 2018 – báseň s názvem Kruhový objezd ( báseň vybral básník Ondřej Hanus na litwebu Písmák), ISBN 987-80-7577-621-1
2019 - vítězná povídka pro literární soutěž Filmového festivalu Jeden svět s názvem Moje nedělní ráno
září 2020 – u vydavatelství DHARMA vyšel almanach českých a slovenských autorů haiku – jehož jsem spoluautorkou (cca 10 haiku) odkaz: DharmaGaia, Praha 2020. Název sbírky haiku: Šálek dál hřeje dlaně…
ISBN 978-80-7436-110-4
19. září 2020 – získání Mobelovy ceny /4. místo/ za (samonákladem) vydanou sb. poezie s názvem Kruhový objezd z osmdesáti českých a slovenských básnických sbírek
podzim 2020: almanach celostátní soutěže v próze a poezii Střípky z Ráje III. /1. místo, báseň Čtenářka/,
ISBN987-80-907963-0-0

ETUDA VZTEKLÉHO PSA

Poslední den roku visela všude, snad i na křišťálových lustrech Radia Palace, tíha očekávání. Naděje, že se něco změní. Teď hned, o půlnoci či snad od zítřka?
Klavírista David Bezouška, ustrojen do žaketu, preludoval jednoduché melodie kabaretních písní. Hrál jen k poslechu v koncertním sále hotelu. Lidé, kteří mu seděli v zádech, hlučeli. Snažil se nevšímat si toho. Nakonec mu mohou být ukradeni stejně, jako je lhostejný on jim.
Číšník Petr otevíral lahve sektu. Přinesl klavíristovi sodovku a starostlivě na něj pohlédl. David měl vyprahlé patro, ale během hry se nemohl napít. Spíš než žízeň cítil znechucení z lidí, kteří nectí jeho umění. Než ukončil předposlední dvacetiminutovku večera, nápoj byl bez bublinek. Vstal a naučeným pohybem se obecenstvu uklonil. Hladce vyholenou tvář donutil k úsměvu. Několik žen zatleskalo. Dnes mu byly lhostejné. Obrátil do sebe minerálku. Žízeň vzrůstala. Jeden panák neublíží. Zamířil k baru ve vedlejší místnosti Radia Palace.
„Doneseš mi do kumbálu vodku, Petře? Nechci, aby hosté viděli, že piju. Už je nechci ani vidět, natož poslouchat nějaké poznámky,“ ulevil si a proklouznul barem.
Číšník přikývnul. V duchu se pokřižoval. Tak je to tady - Bezouškův den. A zrovna na Silvestra! Nedá se odhadnout dopředu, kdy to přijde, asi jako vichřice nebo rovnou tornádo. Naštěstí je to úkaz právě tak vzácný. Chlast v něm stejně hraje jen malou roli. Je vcelku nepodstatnou součástí, která jen zamíchá sedlinou kdesi na dně a podpoří její bouřlivou cestu ven na světlo boží.
Položil na tácek vánoční ubrousek a skleničku. Z lednice vyndal láhev vodky a postavil vedle ní, aby i pití ve skladu mělo glanc, když už porušil interní nařízení. Unaveným krokem došel dozadu, kde na bedně s víny seděl klavírista. Byl hezký, tenhle šarmantní chlapík kolem čtyřicítky. Mohl by flirtovat s kteroukoliv lázeňskou pacientkou, tak dobře vypadal. Obličej a ruce pěstěné, blond vlasy kvůli vystoupení evidentně čerstvě přistřižené.
Ve výrazu tváře dominovaly modré oči, modré jako průzračně zářící led světýlka. Ty oči, jindy netečné, vypovídaly o všem. Kdyby pohled mohl zabíjet, kavárna by se proměnila v místo hromadné vraždy.
„Nemusel jsi brát servítky, kvůli mně určitě ne, znáš mne od dětství a víš, že si nepotrpím na móresy…“ pověděl Petrovi. „Stačila jen láhev.“
„To víš, zvyk je železná košile,“ pousmál se. „Davide, neblázni… už jen poslední blok hudby, a padla. Vydržať,“ pokoušel se zachránit situaci.
„Jak já je nesnáším… ty nafoukance, ignoranty, co nestráví ani Stravinskýho, natož Sibelia.“ Pár loků z hrdla flašky. Vztek, kterým se dusil, šlehal jako plamenomet z jeho úst. „Debussyho na ně, a Pucciniho! Piccolo tango!“
„Běž domů, omluvím tě, že ti nebylo dobře, ano,“ naklonil se k hudebníkovi číšník.
„Jsem v pořádku, nebo se ti snad něco nezdá? Dohraju svoje, a pak půjdu. “
Vstal z provizorního sedátka, ve tváři bledší než jindy. Láhev zůstala ve skladu.
„Jistě, hlavně pospěš, pauza skončila.“ Malér, to bude zase malér, a na mojí směně, pomyslel si. Když bude nejhůř, zakročím.
Petr nenápadně sledoval klavíristu přes tabule oken, která oddělovala sál od kavárny.
Ten jaksi zpupně kývnul bradou místo obvyklé úklony, a usedl k piánu. A pak se do toho opřel. Prsty klouzaly po klávesnici čím dál rychleji…hrály něco úplně jiného, než bylo uvedeno v programu. Byla to čirá improvizace, stále temperamentnější a divočejší.
Hluk lidí, kteří se do té doby při poslechu mezi sebou bavili, postupně utichal.
Bezouškovo tělo se ohýbalo, jako by se do něj opíral vítr. V uších mu zněla slova, která řekl kamarádovi - dohraju, a pak půjdu…
Kam? K ní do vily? K ní, která si mne prostě koupila, neúspěšného klavíristu okresního formátu?
Pravačkou břinknul do klávesnice… K bohaté ošklivé ženské, která ani nechce mít děti? K dědičce činžáků?
Zaryl prsty do hloubi klavíru.
K právničce, studené jak psí čumák, co nemá ani páru o umění? Šofér, nákupčí a milenec ve dnech, kdy nemám vystoupení? Ani vařit se nenaučila, madam s hódně vysokým čelem.
I to jméno si nechala svoje, Bezouška jí připadá směšné. Občas má tak pitomé otázky: máš uši nebo ne? Potom mne zatahá za boltce a pištivě se směje. Všechno na mě jí připadá směšné. Nejsměšnější jsem ovšem já sám. Přistoupil jsem na všechno, abych měl jednoduchý život. Kašparem doma i v zaměstnání.
David Bezouška burácivě mlátil do klavíru. Jeho obličej, brunátný vztekem a zklamáním, sledoval přes sklo kamarád číšník z prázdné kavárny.
Posluchači postupně zmlkli. Nejprve měli za to, že klavírista předvádí nějakou avantgardní skladbičku jako silvestrovské zpestření. Někteří se zasmáli. Etuda zněla jako štěkot vzteklého čokla, štěkot, který se smísil s vlastní dutou ozvěnou v prázdné láhvi.
Po chvíli pochopili, že něco není v pořádku. Kroutili hlavou, odcházeli do salonku, kde byl připraven půlnoční přípitek. Bezouška skončil zhroucený, s hlavou a lokty na klavíru. Jeho tělo se otřásalo nehlasnými vzlyky.
Půlnoc odstartovala pyrotechnickou produkci před hotelem. Hosté se vyhrnuli na terasu.
Číšník nahlédnul do sálu s piánem, kamarád tam už nebyl. Seběhnul po schodech, aby se podíval po Davidovi. Objevil ho stojícího venku před budovou. Sledoval ohňostroj.
Po chvíli ho roztřásl vítr vanoucí z Klínovce.
„Odvezu tě, Davide,“ řekl Petr. „Mám za hotelem auto.“ Kličkovali po hlavní třídě kolonády mezi objímajícími se lidmi. U rozsvíceného vánočního stromu si přiťukávali sektem. Snad nikdo nebyl sám.
Na konci městečka zastavili u prvorepublikové vily. Okna byla zhasnuta. Nečekala na něj. Nebylo to poprvé.
„Hned budu zpátky,“ oznámil David, již zcela střízlivý, Petrovi.
Ten mu pohlédnul do obličeje a přikývnul. Už se o kamaráda nebál.
Po tmavé obloze ještě sem tam prolétla zpozdilá raketa. Magické datum prvního první ukolébalo i největší bouřliváky k spánku.
Stáhnul okénko a zapálil si. Když dokouřil, byl David zpět.
„Potřebuji zjistit, kdo jsem.“
Auto se rozjelo novému roku vstříc.<

ZA ZÁCLONOU

Skutečně zaslechla zvuk odjíždějícího automobilu?
Přes háčkovanou záclonu spatřila povědomou siluetu se zavazadlem v ruce. Neví už, kolikrát si přála, aby se vnučka zase objevila, vrátila radost do domku s malou předzahrádkou, se třemi vzrostlými yukami za plotem. Nepotřebovaly téměř žádnou péči a rostly samy od sebe jako solitéry. Jako hradba před děním v ulici. Jako její rodina.
První rostlina symbolizuje ji, hubenou důchodkyni s vrásčitým obličejem, druhá vnuka, toho času v nápravném zařízení a třetí, nejkrásnější košatá květina, vnučku…
„Sašenko, nestůj venku, pojď přece dál,“ křikla žena ochraptělým hlasem a o chvíli později si u stolu zálibně prohlížela dobře známý obličej. Vlny měděných vlasů už dlouho nepoznaly nůžky kadeřnice, to konstatovala s radostí.
„Babi, mohla bych u tebe po nějaký čas bydlet? Pomůžu ti se vším, stejně už špatně chodíš,“ uvelebila se pohodlně a s chutí popíjela čaj.
Její modrobíle kostkované šaty byly vpředu pořádně napnuté. Nebýt toho, vypadala stále skoro jako drobné děvče, které odtud před časem odešlo. Chtěla prý, ještě s kamarádkou, dělat pokojskou v jakémsi penzionu. Ona, vyučená prodavačka, kterých byl v městečku nedostatek.
Stařena položila dlaň s vystouplými žílami na hrudník a tiskla. Tam uvnitř ji tížilo tolik věcí, otázek. Na otce dítěte, jaký je a jestli o něm vůbec ví, na život, který vnučka vede, ale strach z odpovědí jí povolil jen chabou výčitku.
„Nechápu tě, Sašo, copak jsi toulavá kočka? Nestačilo, kolik ostudy nadělala kdysi vaše matka a nakonec i Ervínek,“ otevřela zásuvku se vzorně vyžehlenými kapesníky a jeden vyndala.
„Nebreč,“ řekla dívka a ten tvrdý tón se k ní vůbec nehodil. „ Mám se tam docela dobře, je o mě postaráno a tohle,“ ukázala na špičaté břicho, „byla nehoda. Stává se to občas skoro každé holce.“ Postavila se před zrcadlo, aby změnila téma hovoru.
„Babi, co bys na to řekla, kdybych se přebarvila na blond! Ferdyš povídal, že se přestěhujeme do domu s názvem Emanuela, ale zaměstná jen některé, ty nejatraktivnější. Vyhláška obcí kolem nás prej pomalu likviduje z ulic…“
„Měděné vlasy a zelené oči jsou tvojí chloubou, nezapomeň, Sašenko,“ vyslovila sklíčeně. Přes háčkované záclony přetáhla noční závěs. „Jsem ráda, že jsi doma.“

Dítě k ránu hodně kopalo. Vstala a zastlala duchnu z pravého peří. Potřebovala by beztak vyhodit na slunce, přes klepadlo. Vytřepat roztoče a nabrat nový luft.
Koupelna páchla myšinou. Plamínek karmy skomíral v temném rohu. Ještě se tady přiotrávíme, blesklo jí hlavou. Snad poprvé jí při pomyšlení na ohrožení života nenarozeného a nehodícího se dítěte naskočila husina. Otevřela ventilačku. Větve kdysi dávno zakořeněné túje se přerostle dotýkaly okénka. Vysadil ji otec ještě před obdobím, kdy byl permanentně v lihu.
Uvařila vejce, nalila čaj. Stařenu vzbudilo klepání skořápek o okraj stolu.
„Babi, lež, já ti jídlo podám do postele.“
„To by tak hrálo, abych se přes den povalovala! Musím být v kondici na tu druhou operaci kyčle. Zařídila jsem si donášku obědů a nákupů, ostatní ještě nějak zvládám, vytírám vsedě na štokrleti,“ míchala lžičkou med, dokud se nerozpustil, zatímco vnučce se řinul po stranách krajíce.
„Pořád mám chuť na sladký, babi. Někdo zvoní,“ olízla rychle prsty a podívala se přes záclonu. „Nějaká ženská s taškou.“
„To je sousedka Marie s nákupem. Běž prosím tě otevřít a zaplať, v kredenci mám peníze. V hrnku.“
„Senzace, aspoň nemusím s tím panděrem chodit do krámu, všichni by čuměli! O děcku ani muk, babi, hned by to roznesla.“
„Ale co, Sašo, co by roznesla? Je poznat, že jsi gravidní!“
„Přece že jdu na utajenej porod, babi! Nemyslela sis doufám, že si to chci nechat,“ a odemkla vchodové dveře.
„Dobrý den, paní doktorko, nesu všechno. Koukám, že tu máte pomocnici,“ přejela ostřížím pohledem Sašu. „Dělá to dvě stovky,“ dodala, a když se k jejím slovům nikdo nevyjádřil, strčila peníze do peněženky a rozloučila se. Starou beztak nikdy na hovory neužilo.
„Proč ti říká doktorko, babi? Na jmenovce máš jen příjmení.“
„Nech to být, Sašenko.“
Kolikrát jen jsem vyslechla nadávky – váš vnuk nám vykradl auto, výlupek jeden, ve třinácti má na svědomí nejmíň dvacet auťáků v celý čtvrti. Lidé nám kopali do dveří, sem tam i házeli kameny do oken, chlapi totiž nemohou přenést přes srdce, když jim někdo poškodí jejich miláčky, a tak jsem na vizitce přelepila titul a nikdy už ho nevrátila zpět, jako se nedá vrátit průběh manželství jediného syna, které bylo nešťastné od samého začátku. Matka Ervínka a Sašenky zmizela s nějakým chlapem v Němcích – po revoluci, kdy byly děti ještě malé a Ervín starší se časem upil k smrti.
„Až se jednou vdám, uháčkuješ mi taky takový záclony? Nikdo nemá podobný. Nejlepší na nich ale je to, že se přes ty čtverečky suprově kouká ven, ale dovnitř není vidět…“
Nikdo z ulice neznal úsilí, které jsem vynakládala, jen aby z dětí vyrostli slušní lidé. Začalo to krádežemi drobných z kabelky a pak se již zklamání vršila, až jsem se lidí úplně stranila a doteď skoro s nikým nehovořím, a když, tak jen velmi úsečně. Selhala jsem. Naprosto. Společnost slušných lidí si nezasloužím... ale děti snad ještě dostanou šanci!
„Podej mi z komory košík, Sašenko, ještě je tam nějaká vlna a háček. Pustím se do toho hned.“
„To má, babi, přece čas, stejně nemám svůj byt.“
„Zkusím, jestli bych po letech dokázala uháčkovat svetřík a čepičku na miminko.
„Babi? Jak to myslíš?“
„Jednou se to prokletí musí zlomit. Vím, že budeš vzorná máma, Saši. V domku je místa dost, i kdyby se vrátil Ervínek.“
„Pochop, nebudu tady v tý zatuchlý díře, babi. Celá ulice je proti nám, všichni ti počestní zaprděnci! Jsem hezká a mladá, nezahrabu se! S tím nepočítej!“ Bouchla dveřmi.
Vyklidila skříňku po bratrovi a vybalovala si své luxusní oblečení a šminky. Pak pustila televizi, ticho v bytě bylo příliš tísnivé.
Stařena celé odpoledne něco kutila kolem klubíček, zkoušela, která vlna je hebčí a přehrabovala časopisy ze štosu v komoře. Štrachala i po zásuvkách v kredenci.
Večer zas zatáhla závěsy. Počkala, až bude vedle klid. Nasadila si na hlavu čelovou baterku a opřena jen o jednu berli vydala se po domě.
Vnučka oddechovala, stočena v embryonální poloze, duchnu nataženou přes rameno až ke krku.
Dala se do stříhání vodopádu hebkých vln ze zad dívky, šlo to rychle. Když se však víc naklonila, sklouznul gumový špunt francouzské hole. Dopadla tak celou tíhou na spící Sašu. Vykřikly obě naráz.
„Babi, co tu proboha děláš,“ posadila se dívka. Rozsvítila lampu. Stará paní se svezla z duchny až na podlahu. Udeřila se do hlavy.
Drobné děvče ji tahalo nahoru. Nešlo to, byla strašlivě nehybná a těžká. Saša vypnula světélko na čele a pohlédla do bledého obličeje.

Když babičku zvedali na nosítka, objevily se poházené prameny měděných vlasů.
Dívka běžela do koupelny. Ze zrcadla na ni koukalo napůl oškubané ptáče s vyděšenýma očima.
Teprve nyní se rozplakala.

MŮJ NEDĚLNÍ PŘÍBĚH

/vítězná povídka lit. soutěže k FF Jeden svět/


I.
Z paneláku, ve kterém bydlím s mámou a sestrou, je to silnicí do Krásného údolí osmdesát pět kroků. Mých indiánských kroků. Baví mě pleskat po asfaltu hodně nahlas teniskami, rozlíhá se to a odráží celým sídlištěm. Je možný, že se někdo i vzbudí. Na mobilu je šest třicet pět, neděle. Raději běžím rychle dál. Kdyby se něco semlelo, je nejlepší utýct. Utýct a schovat se, aby mě nenašli.
Jindy spím skoro do oběda. Jsou prázdniny. Stejně jako loni bývám celé dny u táty na farmě.
Před třemi dny se narodilo kůzle. Uviděl jsem to mládě v chlívku na slámě jako první. Pohladil jsem ho. Musí si zvykat na dotyky, aby z něj nebyl autista, tak jako já. Nesnáším, když na mne někdo sahá. To bych nejraději utekl, nebo někoho praštil, když už to musím vydržet. U zvířat mi to nevadí.
Teď dvě stě kroků kolem hřiště a sto do stráně kolem statku sochaře. Cestička je celá rozpukaná suchem. Hlavně, aby tu nebyli slepýši a ještěrky, těch se bojím.
Nechci si svlíknout tmavou mikinu, i když se v ní potím - bez ní bych si připadal jako nahej, s holýma rukama. Taky by mě pokopal Šmudla, až ho budu chovat v náručí. Teda, když ho chytím. Tomu by nikdo nevěřil, jak peláší a skáče, mrňous!
V kapse nesu Ostřížovi snídani. Tu mi s sebou zabalila máma. Pochopitelně neví, že ji dostane Ostříž. Sele se narodilo o loňských prázdninách - bylo nejmenší ze všech a dali jsme mu jméno Ostříž. Táta mi už loni slíbil, že ho nezabijeme. To mi bylo šestnáct.
Koukalo na mne, když jsem včera ve výběhu rozhraboval hlínu a chytal velký mravence. Ne lesní, těch se trochu bojím, jako včel a dalších bodavců, ale červený. V kelímku s víčkem jich mám dvacet. Dvacet by mohlo k snídani stačit. Hmyz je čistá bílkovina, strava budoucnosti. Všechno mám vyčtený z internetu. Další informace získávám z obalů potravin. Tabulky sacharidů, bílkovin, to je moje. Taky éčka. Někdy mám pocit, že mi ze všeho ta šiška musí snad prasknout. Snažím se mámě vysvětlit, jak má vypadat správně složený jídelníček a pitný režim, ale vždycky řekne, že to moc přeháním. Hádáme se kvůli oblíbeným jídlům, a mě pak bolí hlava. Jako před záchvatem.
Sláva, jsem tady. Rozhlížím se z altánu dolů do údolí. U zvířat je klid, ještě asi spí. Vltava se hodně leskne a vlní jako pohyblivý zrcátka.
Nejdřív ze všeho si připravím tu speciální snídani. Proto jdu tak brzy, aby mi experiment nerozmlouvali. Není to jen kvůli kůzleti. Ne že bych lhal, jen jsem si něco nechal pro sebe.
Protože kdyby to viděla máma nebo ségra, otřásaly by se hnusem a ječely by na mne. Dost často se chytneme, hlavně kvůli tomu, že chodím z farmy jako prase. Ha - to se mi povedlo, asi dobrý vtip! Prý špatně rozeznávám, co je vtip a co už ne. Minulý prázdniny jsem na farmě dostal přezdívku Pán prasat. Nevím, jestli je to legrace, ale mně se to docela líbí.
Rozdělám v kamnech oheň a osmažím ty mravence, z toho indiánskýho běhu mi vyhládlo. Vysuším si na sporáku tenisky, promokly od rosy.
Do paďous, ten papír je asi navlhlej nebo co, nechce hořet. Taky bych musel naštípat třísky, a co když se seknu! Zvolím druhou mravenčí variantu.
Ohřátí vody nic není, je to snadný, a pro hmyz rychlejší smrt, než skákání po pánvici. Tak, plecháč je plnej horký vody, a tak šup tam s mravenci… Už aby se přestali hejbat. Nějak mi jich přišlo líto. Tady v lince má teta cedník, tak jsem ten hmyzí vývar přes něj přelil. Čekám, až vychladnou. Ukroutil jsem hlavičku a zbytek převaluju v puse. První sousto. Je to nějak kyselý. Aha, kyselina mravenčí, tak to je normální. Je hlavní složkou těla mravence. Dočetl jsem se, že obsahuje enzymy, dokonce takzvané mravenčí antibiotikum, pak hodně stopových prvků, vápník a protein. Hm, není to špatný. Zbaštil jsem všech dvacet, ale ještě mám hlad. Takovej mravenečník musí nalovit spoustu hmyzu, aby se zasytil.
Naštěstí mám pořád v kapse snídani z domova, Ostřížovi budou stačit jen kůrky chleba. Stejně brzy přijde táta a nakrmí všechna zvířata tady na farmě. Včera slíbil, že si přivstane, i když je neděle. Zavolám mu, kde je tak dlouho. Mohlo by ho zajímat, že jsem ty mravence vážně snědl. Když něco povídám, nikdo mne pořádně neposlouchá, všichni si asi myslí, že jsou to hlouposti. Vlastně nevím, co si přesně myslí, ale vidím, že mi všechno odkývají. Pak se diví, když udělám něco, co nečekali.
Telefon má vypnutý. Tak nejdřív hodím přes plot zvířatům bedničku suchýho pečiva. Než jsem si na chatce uvařil a snědl ten hmyz, všechna už vstala a čekají u korýtek. Potom půjdu k nim do výběhu.
„Emane, Toni, Jani, pojďte na rohlíky, Ostříši, honem, než ti všechno zešerou.“ Kdyby tady byla ségra, hned by se posmívala, že si pletu ž-š a z-s. Naštěstí jsem tady sám.
Šest pašíků, dvě kamerunské ovečky, kozy a tři kozlové. Pokaždý všechny přepočítám, jestli někdo nechybí. Všichni jsou tady nastoupení. Ale kde je kůzle?
„Báro, kde máš Šmudlu? Šmudlo, Šmudlíkůůů,“ volám cestou do chlívka. Ve slámě jsou vyležené pelechy, ale kůzle nikde. Nad hlavou mi vlaje velká pavučina i s pavoukem, těch se štítím. Opatrně vycouvám ze dveří, a jdu dál, kolem prasečího bahniště na půdu prohledat seno. Koza Bára je mi v patách, vypadá to, že hledá se mnou. Půda je plná čerstvě sklizenýho sena. Po Šmudlovi ani památka.
Musím jít ven, mám alergii na seno. Citím, jak se mi spouští rýma, ale pamatuji, že stále musím mít u sebe kapesník. A zároveň smrkám i slzím. Tak silný alergický záchvat během chvíle jsem ještě nezažil. Ach Šmudlo, Šmudlíku - možná jen brečím… Ale ne - docela normálně řvu jako malá ségra, když jí beru mobil. Naposled jsem brečel, kdy nečekaně chcípla naše želva. Měla se dožít šedesáti let, a klidně si chcípla.
„Šmudlíčku, Šmudlííí, kde jen jsi…“ a táta taky nikde. Skoro nikdy nesplní, co slíbil.
II.
Půl kilometru odtud v domku, kde bydlí majitel farmy, se právě rozhodoval pittbulteriér Bertík, jestli poruší zákaz a vypraví se sám od sebe na kopec. Nebylo by to poprvé. Měl by počkat, až pán vyjde před dveře a řekne: „Berte, Rufe, jdeme nahoru“. Pak teprve smí nasadit trysk a běžet, následován krátkonohým jezevčím křížencem Rufem.
Bertík naslouchal, zdálo se mu, že z dálky slyší naříkavý chlapecký hlas. Bylo rozhodnuto. Krouživě strkal velkou hlavu do malé mezery ve výpletu branky tak dlouho, až otvor mnohonásobně zvětšil. Kam se vejde hlava, tam proleze celý.
Ještě se s otázkou v očích ohlédl na Rufuse, ale když ten bojácně couvnul zpátky, Bertík vystartoval. Ruda volá! Vzhůru na farmu.

„Co tady děláš, Bertíku? Kde máš mojeho taťku a Rufíka? Ty jsi zas utekl, co? Tak pojď, pomůžeš mi vystopovat kůzle.“
Jde za mnou do chlívku, zvířata dobře zná a nevšímá si jich – ani ona jeho, jen ovečky trochu rozčileně frkají nozdrami.
Dám mu čichnout ke slámě, kde lehává Bára s mládětem, a jdeme ven na pastvinu. Bertík je neklidný, divoce mává chvostem ze strany na stranu. Vypadá to, že opravdu chytil nějakou stopu. Žene se do míst, kde začíná lesík, část je ještě na naší pastvině. Najednou strká hlavou do planěk starého plotu, tak chci a musím ho dohonit, aby náhodou neutekl, Berte, Béértééé……ale už je pryč.
Nejen, že nenašel kůzle, ale ještě sám zdrhnul. Vidím, jak peláší hlouběji do lesíka. Jako by se najednou stmívalo, je mi nějak zle. Bertík se sám vrátí, není to poprvé a ani naposledy, co utekl z farmy.
Půjdu domů. Vlastně jsem si ráno nevzal svoje prášky, zůstaly na stole.
Jen jestli mi něco není z té mravenčí kyseliny. Zapiju to magnézií, minerálku nosím celý den v ruce. Píšou tam, že přispívá ke správnému fungování svalů. To se mi teď na běh domů hodí! Taky prý pomáhá k normální činnosti nervové soustavy. Vida, kdybych odmalička pil magnézii, možná bych nebyl autista! Na tuhle vodu prostě nedám dopustit.
Sto kroků dolů kolem sochařovy zahrady, kde jsou trosky uměleckých výtvorů, a středem zahrady protéká potůček. Většinou se tomu pozemku vyhýbám, mají kluka starého asi jako já. Taky je tam u potoka beran na provaze, a kousek vedle něj uvázanej foxteriér. Nesnáším, když někdo uvazuje zvířata! Měl jsem utíkat oklikou, vidím, že ten kluk je už venku. Co naplat, teď se nebudu vracet a obcházet ten jejich pozemek, je to dálka. Proběhnu kolem a budu za chvíli doma.

„Ty blbej čokle, cos to zas v noci proved? Další slepice je v hajzlu, neřáde!“ Ten kluk jako zuřivec kope do toho uvázanýho foxteriéra! Měl jsem přece jen běžet jinudy!
„Co ti ten pez udělal tak ztrašnýho, že do něj kopeš?“ Nedá mi to a musím se psa zastat.
„Nic jinýho nezaslouží, už zakous kolik slepic. Na řetěz s ním. Co je vlastně tobě, magore, vůbec do toho?“
Zastavil jsem a s přehledem dal najevo, že jsem o hlavu vyšší než ten kluk. Sice je menší, ale tlustej. Máma mi zakázala dospělým se do něčeho míchat. Jenže tohle není dospělej.
„Povídám, nech toho čokla. Třeba to udělala liška, k nám na farmu taky chodí. Ještě jednou do něj kopneš, a …“
„A co se stane, ty…“ a zas kopnul do foxíka.
Země se pode mnou zahoupala. Rád bych věřil, že i tenhle zlej kluk má mozek a přemýšlí, ale spíš myslím, že asi ne. Kdo mlátí zvířata, a ještě uvázaná, nemá mozek, jen nějakou huspeninu. A najednou, zničehonic mi vyletěla pravá ruka sevřená v pěst a trefila se přímo do ciferníku. Tak se někdy říká obličeji, je to asi vtip. Nikoho jsem nikdy nemajznul, až teď.
Začal křičet bolestí a chytil si nos. Do té rány jsem dal všechen vztek, co jsem cítil. Za zlého kluka, za ztracené kůzle, za všechno.
V okně se vynořil táta, ten slavnej sochař: „Proč mlátíš mýho kluka, a vůbec, co jsi zač?“
„Já jsem …říkají mi Pán prazat, a to sedí.“ Podařilo se mi říct ř i r tak, že zadrnčelo. To asi tím rozrušením. Taky asi vtip, že to sedí, i když nesedím… Ale nikdo se nesmál…
Mluvím s cizími lidmi, to je pro mne překvapení. Nerad s nimi mluvím, většinou nevím, co po mně chtějí a na co se ptají. Neumím tomu chlápkovi vysvětlit, co se stalo. Přece by to měl vědět, psi se nebijí ani nekopou. Než abych ještě něco řekl, začal jsem utíkat. Počítám si skoky.
„Najdu si tě, magore!“ Křik se rychle vzdaluje.
Hlavně nemyslet na to, co se stalo. Sto kroků a dvě stě kolem hřiště, pak osmdesát pět k našemu paneláku. Oči upřené k zemi. Zpocený úplně všude buším na dveře, jako bychom neměli zvonek. Máma se tváří vyplašeně a - Rudo, už jsi zase jako prase, kam letíš a kdo se bude mejt …
Nic nechci slyšet - jen se schoulit do klubíčka na koberci v pokojíku a ucpat uši… nevím, zase mám v hlavě zmatek…spát…chci jen spát. Máma tvrdí, že je jeden svět pro všechny, i pro zvířata, zdravý lidi i pro postižený, jako jsem já. Tak proč někdo bije psa. Proč mi říkají magore?
Máma si sedla na kraj koberce. Všechno jsem jí vypravoval, jakou jsem měl neděli a co se stalo. „Je dobré zastat se psíka. Ale s tím hochem jsi to neměl dělat. Nesmíš bít nikoho, ani zlé kluky. Násilí je špatná věc a vzejde z něj zase násilí.“ Schoval jsem tvář do lokte. Bylo toho najednou moc.
„Neboj, Šmudla se najde, na kůzle si ani lišák netroufne,“ řekla a zajela mi rukou do zpocených vlasů.

Pittbul Bertík šel po čerstvé stopě lišky. Hnal se nabitý energií pěšinou do trnitých keříků, samá ostružina. Už od farmy cítil pach krve, teď uviděl zbytky z hostiny. Peří sousedových slepic se zachytilo na bodlácích, bylo roztahané po okolí nory. Bertík se přikrčil ve vysoké trávě a číhal: jednou lišák vyleze z doupěte.
Chvěl se rozrušením po celém těle.
Něco šustlo mlázím a pittbul zaútočil. Stisk jeho čelistí byl smrtelný. Boj s velikým lišákem, silným po ukořistění mnoha slepic z okolních dvorků, ho vyčerpal. Sotva se dovlekl domů.
Lehnul si před dveře, olízal se a usnul. Rufík psího kamaráda očichal a přitiskl k němu své válcovité tělo.
Začínal další prázdninový den…

DIVOKÉ VODY

Na Lipně taje a podzimní listí kolotá ze dna koryta k hladině Vltavy. Měděný cylindr českokrumlovské synagogy, břeh s vrbami, obrys mostu, bílé štíty ulice. Dravý proud rve starý film na kousky. Píše se jaro roku 2021.

„Je to ještě štěně,“ ukazuje muž pet lahví na psa. Chvilkami posedává u Vltavy na zvlhlém soklu, hned zas, smýkán pitbulem na krátkém vodítku, motá se mezi lidmi. Šestnáct nebo třicet? Kapuce skrývá tvář.

V ulici Po vodě sype hoch do krmítka semínka slunečnice. Prázdný sáček vzorně odloží do koše a naklání se přes klandr. Ze všech sil plive. Pozoruje, kdy jeho sliny dopadnou na hladinu. Někdo si ho všiml, utírá rty a odlepuje se od zábradlí. Strká ruce do kapes, píská si a jde dál.

Planina na kraji města. V létě udusaná hlína, sem tam zelený trs. A na jaře vztyčena stříbrná špice cirkusového stanu. V ohradě bloumá slon.
Pokud na planinu nepadne soumrak, je vidět na dálku. Za mlhy se stává neviditelným, byl tady vůbec někdy?

Křivolaká ulička blízko náplavky. Penziony, pizzerie, restaurace, Pivovarská zahrada. Nikde ani človíčka. Cedule – ZAVŘENO. V okně se vyhřívá bílá kočka.

Po staleté krumlovské dlažbě shrbený chlapík. Tlačí káru s klacíky do kamen. Mizí v temném průjezdu.

Dveře penzionu odemyká chlapec s taškou na zádech. Pár minut a vybíhá v teplácích. Skáče po kočičích hlavách a vybírá, které se špičkou tenisky dotkne. Na konci uličky se otáčí a hopsavě vrací domů. Za chvíli je zpátky. Tentokrát s míčem. Tváře mu jen hoří.

BEZEJMENNÁ

Seděla pod schody a průzorem, kdysi dávno vytvořeným zručným kameníkem vyhlížela na hlavní třídu. Léto v Krušnohoří trvalo jen pár týdnů a vlídný podzim se nečekaně brzy převlékl do zimníku.
Skrýš s rozhlednou v centru lázeňského dění býval až dosud Bezejmenné úkrytem i stínem, zatímco dnes cítila, jak jí promrzá tělo až na kost. Zvědavě vystrčila packu ze škvíry na schod a ucukla. Sníh věstil něco nepoznaného, co přímo pod tlapou měnilo skupenství.
Divoké svištění vichru z okolních kopců porostlých hradbami smrků, mléčnou mlhu kolem jáchymovského potoka, která objímala v tento čas údolí městečka dlouho a pevně, to všechno už Bezejmenná znala, stejně jako si osvojila hry s padajícím listím, lov červené rybky ve fontáně, zdárné přeběhnutí rušnou silnicí. Měla odhad, kdo z lidí na ulici pro ni má v kapse či kabelce něco dobrého a komu se raději vyhnout! Pro lázeňskou kočku zkušenosti k nezaplacení. Zejména správcová Elektry má na ni spadeno a honí ji s koštětem v ruce!
Teď ohromeně hleděla jediným zdravým okem na bílou spoustu, která zasypávala keře, stromy v parku i samotné schody.

Nebyla lázeňačkou odjakživa.
Bydlívala v domě s balkónem u paní v puntíkované šatovce. Každý den vytáhla z vysoké vázy paví pero, aby poškádlila kotě, jímž tehdy byla, a tyrkysové oko mrkalo, míhalo se po podlaze a ona té hře nikdy neodolala, skákala po něm a stará paní se bublavě smála až do kašle. Ale potom si už nehrály, paní polehávala a nakonec z bytu odešla a kočka jen pomalu ujídala granule z vrchovatě naplněné misky a nic ji netěšilo.
Najednou stál mezi dveřmi cizí mladík. Všechny dobře známé věci, peřinu s vůní bytu, košík, kde kočka spávala, někam postupně odnášel, a nakonec i ji.
Z Ostrova do Jáchymova to autem nebylo daleko. Parkoviště bylo o sezóně přeplněné.
Mladík otevřel dveře dokořán a zatleskal. Smýkla sebou vyplašeně pod vedlejší vozidlo a dívala se, jak mládenec odjíždí. Seděla pod podvozkem, podběhla druhý, třetí, zmateně mezi nimi pobíhala, lidem neviditelná a osamělá. Až padl soumrak, vydala se opatrně přes silnici k domu s mohutným schodištěm. Nad vchodem svítil nápis Agricola. Ten den se kočka Mína stala Bezejmennou.

Také dnes čekala ve skrýši na svého člověka zbytečně.
Recepční v Agricole byla jediná, kdo zaregistroval přítomnost zvířete pod schody. V pauzách tam totiž vycházela k popelníku kouřit. Trpělivě lákala stříbrnou kočku k sobě, a ta pokaždé přistoupila o něco blíž. Ale sáhnout na sebe zatím nenechala, jen slupla nabídnuté sousto. To bylo možné jen o nočních, kdy hosté spali a ona v recepci mívala víc času.
Žena nepřišla. Ani včera a ani předtím. Samotářku nakonec vyhnal od vchodu chlad zimní noci.
Kolonáda byla nezvykle opuštěná. Kulatá kavárna u kruhového objezdu měla okna velikosti výkladní skříně beznadějně tmavá. Ani z restaurace, štamgasty bůhvíproč nazývané Peklo tentokrát nevycházeli nadmíru rozjaření hosté. Kulturní dům, ráj pro tanečníky, třikrát v týdnu bouřící do noci, také oněměl.
Na kanále, který nikdy nezamrzal, ohřála Bezejmenná tlapky. Suterén pod bazénem byl zajištěn mříží, jeho obyvatelka však snadno prolezla dovnitř.
Stočila se na zbytku zaprášené skelné vaty u rozvodné roury.
Ještě před rozedněním stejně musí vyrazit ven za potravou.
Kontejnery stály poblíž zadního traktu, pokryté bílou vrstvou. I přes ni cítila vůni potravin. Mžourala slepenýma očima a navyklým pohybem se vyhoupla na dekl, ale tentokrát sklouzla dolů. Hlukem na sebe upozornila správcovou, která se naproti u Elektry oháněla koštětem po čerstvé sněhové nadílce, aby si posledních pár klientů, lázeňských robinsonů této podivné zimy nezlámalo nohy.
Kočka zklamaně zalezla do skrýše. Zbytky skelné vaty, určené původně k zateplení potrubí, poskytly sice Bezejmenné mrazuvzdornou vrstvu, ale po čase i těžký infekt spojivek.
Jak se střídal denní a noční čas v její sluji, to již s oběma zanícenýma očima nevnímala. Občas olizovala kapky vody, když zaslechla známý zvuk pod trubkami z plastu. Musela zapojit jiné smysly než zrak, aby přežila. Pokud právě nespala, udržovala si stříbrný kožich. Packami se snažila sundat hnisavou krustu ze svých víček, ale ta byla po několika dnech tak tvrdá a oči tak bolavé, že to nedokázala.
Když zaslechla křupání bot ve sněhu blízko mřížky, blízko jejího úkrytu, naježila srst a zasyčela. Co když ji i odtud jde správcová s koštětem vyhnat?
Někdo tam venku promluvil klidným, ale naléhavým hlasem. Byla to recepční z Agricoly! Hledala, ptala se a údržbář řekl, že zahlédl kočku, jak leze do suterénu zadního traktu. Šla tedy téměř najisto.
Na bobku, s otevřenou přenosnou klíckou vedle sebe vysvětlovala, že byla dlouho nemocná a potom přišla o práci. Že lázně zavřely poprvé v historii všechny domy. Žena se vemlouvala němé tváři do přízně, jako by na tom závisel život obou. Snad se ve svém monologu snažila najít odpověď na problémy a strázně, které ochromily tuto apokalyptickou zimu lázeňské městečko. Všechno, co dosud bylo samozřejmé, co přinášelo jistotu a blahobyt všem obyvatelům, viselo na vlásku.
A Bezejmenná ženě uvěřila. Postavila se a na vratkých nohách vydala za tím konejšivým hlasem.
Poslepu prolezla mříží a žena po ní sáhla.

LET VÁŽKY

Návštěvní neděle je v domově pro seniory Jelenka dnem očekávání.
Dlouhá prosklená chodba na straně u zdi zaplněna židlemi s měkkými polštářky různých barev. Na zeleném sedává Jan Tros, "vrátný" a hlásná trouba – co neví, nepoví. Když je pěkně, vartuje u dveří na venkovní lavičce. Večer dojde na sesternu pro klíč a zamyká domov.
„Na dva západy,“ důležitě hlásí před odchodem do svého pokoje. Kdo by nevěděl, že se pohybuje na protéze, nepozná to. Bývalý důstojník mašíruje skoro jako zamlada. Potřebuje stále plnit nějaké úkoly.
Dnes venku poprchává z přeháňkového mraku. Po obědě se do chodby přesunulo několik důchodců.
Jan Tros otevřel dokořán dvojdílné plastové dveře. Návštěvy, jen dál!
Babi Meduličová stáhla strakatý šátek z hlavy ke krku Neklidně se zavrtěla na červeném podsedáku, a hned:
„Trosíku, kdovíjak dlouho tu budu kysnout, než přijedou naši mladý. Běda vám, jestli mne ode dveří ofoukne,“ brblala jen tak naoko, ostatně jako pokaždé. Zatáhla zip teplé vesty. Sledovala automobily projíždějící kolem budovy, s napětím. Přibrzdí, nebo prosviští dál?
Vlastně byla ráda, že sedí na chodbě. Ti, kteří nemívali návštěvu, se přesouvali s pomocí ošetřovatelek do pokojů k televizorům. Šlágr odpoledne vysílá písničky na přání. Malá náplast na osamělost.
Medulička, jak se jí říkalo, a Tros zaslechli prázdné troubení do kapesníku a šourání nohou v kostkatých pantoflích. Blížil se starý Pártl, pod paží přeložený štos časopisů, s lupou v kapse. S heknutím obsadil hnědý polstr své židle.
Za chvíli měl už plné ruce tiskovin a tvář zakrytou novinami. Prý býval redaktorem, a kdyby nečetl, snad by to byl jeho konec. Články bezhlasně komentoval pohybem hlavy v bekovce z manšestru, tu nesouhlasným vrtěním, jindy přikyvováním. Kdysi vydal sbírku básní a cítil se být bohémem, kterému běžné hašteření v domově připadalo nedůstojné. Zásadně se k ničemu nevyjadřoval.
Pohledy několika lidí v chodbě se ubíraly jedním směrem – ke vchodu. Povětří, pohánějící na nebi mrak za mrakem, vonělo svobodou. Široce rozevřenými dveřmi vlétla dovnitř vážka. Třepotavá křidélka vydávala dobře slyšitelný zvuk, jako by předlo deset koček zároveň. Vážka, uvyklá svobodě pohybu, zaváhala, kam dál.
„Trosíku, Trosíku, vyžeňte ji, co když mne štípne, potvora jedna, dyť je jak malý vrtulník,“ strachovala se Medulička bzučícího šídla.
„Skočím k sestrám, jestli nemají plácačku na mouchy,“ měl se k činu Jan Tros.
„To nemyslíte vážně, jen koukněte, jak je krásná, červený trup a průhledná křídla, to by byl hřích ji zabít,“ našla vážka zastánkyni v noblesní magistře Loškové, učitelce na penzi, která právě přišla z jídelny.
Blanokřídlé stvoření podniklo průzkum dlouhé chodby. Magistra se rychle otočila a zavřela dveře, aby šídlo neletělo do hloubi domu.
Všichni rozrušeně sledovali elegantní let vážky. Zastavila se před oknem a vypoulenýma očima vážila svoji situaci. Proti světlu bylo zřetelně vidět husté žilkování křídélek.
Tros opatrně přešel k nejbližšímu oknu a otočil kličkou. Šídlo ucítilo závan vzduchu a poslední zrychlenou obrátkou se rozloučilo s publikem v chodbě.
Do úlevného ticha šouply sem tam nohy v kostkovaných bačkorách. Starý Pártl se s námahou postavil a odkašlával. Potom, k obecnému údivu, zarecitoval:
„Když se člověk s vážkou shledá,
těžká mysl pokoj hledá.
Možná stačí dotyk vážky –
přenesem se přes překážky!“

Usedl zpátky a sklidil ostýchavý potlesk několika párů rukou. Tros zavřel okno. Měl namířeno ke dveřím kolem židle s červeným polštářkem.
„Trosíku, to jsou mi věci, to jsou věci, co říkáte?“

„Co se divíte, Meduličko, vždyť je to básník, přeci… Helejte se, už vám přijíždějí vaši mladí. Kde zas vězí ti moji?“<

O SNECH A SLONECH

Maringotka v rohu zahrady u omšelého domku sloužila jako výminek. S cirkusem kdysi scestovala všechny země Evropy. Na stěně visí zarámovány tři vybledlé černobílé fotografie. Zprava: bělovlasý principál s knírkem a dětskýma očima, zakladatel cirkusu Karel Kludský. Rodem polský šlechtic. Měl dvacet dětí. Starý muž v maringotce je jedním v řadě potomků. Na druhé fotografii krmí jeho manželka Elsa, krasavice s dlouhými vlasy, slůně z láhve pro děti. Na třetím snímku je zachycená pyramida ze sloních těl, jak ji kdysi dávno v šapitó secvičil se svými zvířaty.
Vstal z dřevěné stoličky a přiložil voňavé polínko do kamen. Dva chundelatí psíci vyskočili ze země v okamžiku, kdy se zvednul jejich pán. Předními tlapkami poprosili a dostali piškoty. Pod oknem se v bedničce popelila nemocná slepice.
„Povídej, dědo, jak to bylo se slony, když hráli fotbal na tom náměstí tehdy v Itálii,“ škemrá z otomanu okatý chlapec. Má zavázaný krk. Nedal jinak, než že bude stonat u prarodičů.
Elsa v saténové halence nalila vnukovi bylinný čaj. Věděla, že od ní ho bez řečí vypije.
„Nenech se přemlouvat, také si ráda vyslechnu, jak to bylo,“ blýskly v pološeru večera její výrazně nalíčené rty a oči. I když to uslyším po sto padesáté, dodala v duchu.
Důchodkyně u nich ve vsi nechodí namalované, jen Elsa ano. Patří to k ní, vždyť její tvář musela zářit ve světlech reflektorů i v poslední řadě v manéži…
„Mezi světovými válkami Cirkus Kludský hostoval v Turinu. Byl jsem docela malý, možná jako ty, špunte,“ usmál se děd na vnuka do peřin.
„Potřebovali jsme pořádný sukces, a tak jsme den před představením vedli naše slony přes největší náměstí v Turinu. Měla to být dobrá reklama. Šli pěkně za sebou, vedeni obrovskou indickou slonicí Bejby, nejchytřejší z nich. Pracoval jsem s ní pětačtyřicet roků,“ zasnil se vypravěč. Usrknul čaj z velikého hrnku a utřel do rukávu ústa v hladce vyholené tváři.
„ Na dvacet slonů si to štrádovalo přes tržiště,“ pokračoval, „a všímavý Jumbo uviděl velikánkou hromadu melounů. Dostal chuť na svačinku a jeden meloun popadnul chobotem. Ne seshora ovocné pyramidy, ale zespodu. Melouny se začaly kutálet po rynku. Mahautové marně vykřikovali povely, Jumbo podal chobotem meloun družce Nelly a ta zas dál. Za chvíli se náměstí proměnilo ve hřiště. Sloni přihrávali jeden druhému, jako by to byly míče, a s chutí baštili. Že se toho hodně rozbilo a pošlapalo, to je jasné. Dlažba zalepená sladkou šťávou, sloni zapatlaní až za ušiskama, ale spokojení. Principál musel škodu uhradit. Ale ten úspěch! Dva týdny bylo v cirkuse vyprodáno. Každý chtěl vidět ty slony, kteří hráli na náměstí v Turínu melounový fotbal.“
„A umíš ještě jména našich slonů, dědo?“
Hubený muž s bílými vlasy vyskočil ze židle. Chopil se neviditelné hůlky a kráčel v kdysi salonní maringotce jako mim středem manéže, hlavu omotanou ručníkem místo turbanu…
„V cirkuse má všechno svůj řád. Představení otevírá trysk koní, hřívy a vlasy krasojezdkyní musí vlát v rychlém ántre, potom přijde klaun. Vždycky jsem říkal – ukažte, jakého máte klauna, a já vám povím, jaký cirkus máte, když je dobrý klaun, je dobrý celý cirkus. Skákače, akrobaty na hrazdě, tanečnice, žongléry - to všechno august uvede a spojí. Pak je na řadě dravá zvěř, ta vzbudí napětí, skok tygra je tichý jako let sovy. Celý stan zkoprní.“
Hošík také vyvaloval oči. Snad si představoval, jak šumí křídla sovy!
„ Medvěd lední či hnědý zase pozná na krotiteli i ty nejtajnější úmysly. Bič je jenom symbol, důležitější je vzájemná úcta a důvěra. Ne vždycky to vyjde, ze dvaceti synů prvního principála byli tři roztrhání šelmami. Cirkus, to je život i smrt. Každá chyba se vymstí.
Na závěr představení vedu své slony. Když obři napochodují v řadě za sebou, od největšího po nejmenšího, řeknu jim – Stop, halt, a zastaví se. Virbl… Na Down pokleknou, a diváci šílí.“
Stařec poodhrnul pruhovanou duchnu a usedl na pelest postele. Chlapci se klížila víčka, a přece ještě stačil poprosit: „Dědo, ta jména…“
„Ty mne zkoušíš, viď… Byli tam se mnou, ve středu manéže, všichni sloní kamarádi. Jmenovali se Bejby, Mutti, Venuše, Bela, Chandy, Jumbo, Hamburk, Kitty, Nelli, Wales, Bombaj, Kalkata, Alfekt, Charley, Piccolo, Cejlon, Borneo, Sumatra, Sáva a Jáva. A teď už spi. Hezké sloní sny.“
Usmívali se - všichni, děda Karel a bábi Elsa, i vnuk v pruhatých peřinách již ze spaní. Také v jeho žilách koluje krev světských.
Děda sundal z hlavy ručník.
Každé to jméno bylo pro něj zaklínadlem a vzpomínkou.

DĚDA Z PARKOVIŠTĚ

„Za chvilku jsme tam, mamko. Ke škole je to pak už pěšky jen kousek, ten dojdeš, i když nejsi na podpatky zvyklá,“ usmál se za volantem Olin. Soňa přikyvovala a vyndala z kabelky zrcátko. Rtěnkou si přejela rty a podívala se z okénka vozu. Kdo nezná dost dobře zadní trakty budějovických domů, tápal by a snad i marně hledal tohle zastrčené parkoviště. Prokličkovat automobilem postranními uličkami a trefit ten „správný“ vchod byl pro řidiče, neznalého místopisu, kumšt.
Přitom zpředu stačilo projít průchodem kolem prodejny knih, bufetu a kadeřnictví, jak později zjistila, a člověk se ocitl v centru.
Konečně. Plac byl už téměř obsazen. Viděla kolem sebe skoro všechno to „osazenstvo“ vystupovat z vozů svátečně nastrojeno. Na cestě tam a pak zase zpět jim parkoviště poskytlo potřebný azyl. V jeho blízkosti totiž pořádala promoci jedna z budějovických vysokých škol.
Olin, letošní absolvent pedagogické fakulty natočil krk k zadnímu okénku, aby bez úhony vjel mezi mohutné kmeny kaštanů.
Hlídač ve vytahané zelenkavé vestě s kšiltovkou, která také snad kdysi mívala nějakou barvu a tvar, mávnul rukou – stop, hotovo, finito. Vystupovat!
Ti dva se pozdravili jako dobří známí a Olin nejprve představil hlídači Soňu.
„Moje maminka!“
a potom řekl:
„Tak to je on, mami, za ty roky skoro až mýtický „můj děda z parkoviště“, jak jsem ti o něm kolikrát doma povídal.“
Vybavila si příběh vdovce, kterému nic na světě nedovede nahradit přítomnost dvou synů. Žijí prý v Irsku a domů jezdí málokdy. A tak si koupil mezi dvory plac a provozuje na něm parkoviště. Je rád mezi lidmi."
Vysoký hubeňour neurčitého věku smeknul čapku a postaru políbil ženě ruku.
„Madame, moc mne těší. Tady s Olinkem se kamarádíme už dlouho, viď, synku. Dneškem mu sice končí studentský povinnosti, ale začnou zas jiný, dospělejší,“ mrknul na Olina. Z kapsy vyndal tabatěrku s doutníčky. Jeden si zapálil a labužnicky potahoval.
„Také jsem ráda, že vás konečně poznávám,“ usmála se rozpačitě Soňa.
„Mluvil o vás doma jen pěkně. Že jste mu tady držíval místo. A že jste si spolu rozuměli. Nehněvejte se, že o vás mluví jako o dědovi, sám žádného neměl. Ráda bych vám za všechno poděkovala,“ předala „dědovi z parkoviště“ láhev fernetu v dárkové taštičce.
Úsměv na hlídačově obličeji se ještě rozšířil a oči zamžily dojetím.
„Nemusela jste si dělat škodu!“
To přece byla samozřejmost, my dva jsme si hned padli do noty.“
Olin ho vzal bokem a něco si polohlasně říkali. Bylo vidět, jak důvěrně se spolu baví, jak jeden respektuje druhého.
Jaká to změna proti vztahu Olina s otcem. Ten neuznává snad nikoho. Vedle něj nesmí nikdo nic umět, něčemu rozumět, jen on je ten arbitr, který má na všechno svá, jinými nedostižná měřítka.
Soňa však už byla jako na trní, aby nakonec ještě nezmeškali promoci, a tak syna prosebným pohledem popohnala. Však se s „dědou z parkoviště“ znovu setkají při odjezdu
V aule vysoké školy to hučelo jako ve včelíně. Získala místo v jedné z prvních řad. Seděla ostýchavě na kraji židle, prostředí ji uvádělo do rozpaků. Ostatním absolventům přišly popřát celé rodiny, a ona tam byla sama.
Následovaly projevy, pak dlouho očekávané předávání diplomů. Každý z absolventů cinkl zvonkem, připevněným na katedru. Poslední zvonění v almě mater. Soňa napjatě sledovala, kdy už přijde řada na syna.
„Oldřich Vacek!“
Vysoký, štíhlý, mladý a hezký přešel sebejistě parket v novém žaketu a cinknul. Ale tak, jako by před ním nebyl docela malý zvoneček, anebo byl, ale měl ještě jiný stupeň hlasitosti, který vítězně zaburácel aulou.
Provázela ho pohledem a vnímala to, co nikdo další v sále. Zaváhání, ohlédnutí přes rameno, jestli zas nebude za cosi malicherného peskován. Letité úsilí vybojovat si své místo a důstojnost poznávala v důvěrně známých pohybech. V pohledu však stále živil naději, že jednou bude pochválen, že jednou splní očekávání svého otce.
Ona už věděla, jak je to nesplnitelné – musel by být snad jeho kopií, ale i tak – kopie se přece nikdy nemůže rovnat originálu!.
Spolu s ostatními vyšli na terasu u školy. Olin držel tubus s diplomem jako svátost. Dlažba byla po přeháňce mokrá a jarní slunce už se dralo ke slovu.
Mlčky došli do pěkného podniku, kde měli rezervované pohoštění. Olin pověsil Sonin plášť a přisunul jí židli.
„Mamko, objednej si, já jsem za pár minut zpět. Ještě někoho jsem pozval, někoho, kdo si dnešní sváteční oběd zaslouží stejně jako ty. Nebýt vás dvou, nikdy bych nevystudoval.“
Vychutnávala si vídeňskou kávu, když se otevřely dveře restaurace. Olin už byl zpět.
Postava muže za ním byla ještě vyšší než synova. Elegantní pán v dobře padnoucím obleku s vestou, luxusních botách s vzornou pěšinkou se uklonil před její židlí.
„Dovolte, abych si přisednul, madame. Je mi velikou ctí s vámi a Olinkem poobědvat. Nedal jinak, než že se musím připojit. Parkoviště zatím obstará brigádník, študent z fakulty. Ještě bych se představil jménem, jmenuji se Artur Popper.“
Soňa zůstala jako opařená - tenhle sympatický a vůbec ne starý člověk že je ten důchodce, co ho před nějakou hodinkou poznala, ten „děda z parkoviště“, místní rázovitá figurka v kšiltovce?
Nezmohla se na slovo a bezradně pohlédla na syna. Ten se culil a pásl na jejích rozpacích.
„Neříkal jsem ti, mamko, že děda z parkoviště je třída? Pozval jsem ho, aby s námi poseděl. Vám dvěma chci dnes poděkovat za podporu, nikomu jinému. Pěkně si dnešní den užijeme, ano?“
Do oken zasvítilo slunce. Pohltilo stíny v restauraci.
Soňa narovnala záda a pohodlně se posadila na celou židli. Oslava právě začala.

SMEČKA

Štěkot psů postupně umlkal.
Muž s klíčem se přidržoval pevných kari sítí. Kašlal tak, že připomínal štěkající srnu. Sípal jako zadřené ložisko. Psy v klecích neznámé zvuky natolik zaujaly, že po jejich směru natáčeli slechy.
Muž sundal ceduli: Azyl pro týrané psy a odemknul.
Sledovalo ho sedm párů očí. Obcházel kotce a zvedal kovové petlice. Strhnul roušku z obličeje, protože psům vadila. Ihned přestali vrčet. Rotwajler, doga, čuvač, americký pitbul a pár dalších vycházeli na prostranství před klecemi. Zůstali bezradně stát.
„Jděte, kamarádi, běžte, máte volno! Utíkejte,“ zaskuhral správce sotva popadaje dechu a ukázal prstem kupředu, do tmavé krajiny. Zapotácel se.
Bon, nejmohutnější ze všech, váhavě vykročil. Sklonil svoji hlavu nad ležícím člověkem a pomalu olíznul horečkou opocené čelo.
Spatřil, jak v listí stromů zasvítily blížící se reflektory. Citlivé uši zachytily houkání sanity. Rychle se blížila.
Dal se do klusu. Hlavně už být co nejdál od hluku a světel.
Vzduch voněl po jaru, po volnosti. Dalších šest psů se rozutíkalo za ním.
Bon je instinktivně vedl do nezabydlených svažitých lesů a luk v místech bývalé státní hranice. Po dlouhém, vyčerpávajícím běhu se zastavil.
Terén zrovna vybízel vytvořit si na vyvýšenině strategický pelech s výhledem do všech stran. Bon ulehl na kamenný výstupek a s vyplazeným jazykem prudce oddechoval. Ostatní se naskládali kolem.
Právě se zrodil přirozený vůdce smečky.
Psi po zbytek noci odpočívali. Naslouchali tlukotu svých poplašených srdcí, nalepeni jeden na druhého.
Východ slunce už jim nedal spát. Bylo třeba se napít. Stačilo sejít loučkou do údolí k Ohři. Bon svým citlivým čenichem zkoumal možnosti k lovu. Řeka plná tajícího sněhu přitahovala zvěř. Ucítil stopu divokého králíka, bažanta, ale vše přebil čerstvý pach srnčího.
Vrátili se na kamenný hrbolek, pozůstatek zbořeného stavení. Bon zahlédl na kraji lesa srnu. Napjatě sledoval, kudy se bude ubírat. Štěstí stálo při nich, necítila psy.
Kraťounce zavrčel a vyrazil proti srně. Rotwajler a těžký čuvač ho následovali. Bon byl vysoký skoro jako srna a skočil jí na hřbet, ostatní se věšeli na zadní část jejího těla, ale srna byla mrštná a vyklouzla ze psích tlap jako by nic a zmizela v křovisku na kraji lesa. Tam psi neměli šanci.
Bon zklamaně očichával chuchvalec srsti, který uvíznul v drápech. Nikdy nebyl nucen sám si něco ulovit, ale hladu zažil dost na to, aby byl ochoten jej snášet. Chtějí-li přežít, musí se dostat k potravě.
Další noc se smečka přiblížila k vesnici Hrozňatov.
Oříšci ve dvorech je ucítili a postupně se rozštěkali. Lidé občas vykoukli z oken.
Jenomže tři dny bez jídla učinily své. Hladová zvířata ztrácela ostražitost. Na kraji vísky byla chalupa se zahradou, odkud se nesl lákavý pach.
Střídali se v hrabání. Pitbul a lovecký pes podlezli plot a tesáky rozpárali jemné pletivo. Králíci vyskakovali v hrůze z chatrné boudy přímo do hladových tlam. Ostatní kličkovali ve tmě, hledali na zahradě otvor k úniku, ale za ním číhal Bon a velcí psi.
Sytá smečka se později rozvalila na své mohyle a trávila.
Policie z Chebu měla toho rána nahlášen výjezd ke zničené králíkárně. Pátrání po zdivočelých psech, kteří byli spatřeni ve vsi, a nikdo netušil, odkud se vzali, začalo.
Beran vedl své stádo na cíp louky. Tráva teprve začínala pořádně růst, ale ovcím po zimních měsících, kdy přežvykovaly v chlévě staré seno, náramně chutnala.
Mezi ovečkami se pletla jehňata, občas se napila mléka.
Pro Bona a jeho druhy slibný pohled.
Přiblížil se ke stádu jako první. Ostatní se rozestavili tak, aby mezi nimi nemohlo proklouznout ani jehně. Podlezli ohradník podhrabaný pitbulem.
Mečení a nářek ovcí probudilo ve psech instinkty, díky kterým se jim nahánění zvířat v ohradě zdálo zábavné bez ohledu na to, že už byli nasyceni. Huňatý plemenný beran s cedulkou v boltci, který stál v nejzazším koutu pastviny a rozháněl se po nich rohy, to byla ta pravá výzva!
Psi ho obklíčili a beran couval.
Kam se podíval vyděšenýma mandlovýma očima, všude vyceněné zuby a horký dech. Udělal ještě krok zpět.
Zřítil se ze skály, kde končila loučka, na silnici do mezery mezi projíždějícími auty.
Zvuk hasičského auta kdesi pod skálou nechával smečku psů řádících na louce chladnými. Pomalu se vzpamatovávali z lovu. Beran jim nečekaně zmizel. Někteří ještě hodovali na mladém ovčím mase.
Bon zaštěkal k návratu. Vyčerpaní psi vykročili směrem k lesu.
Mezi stromy se objevily lidské postavy. Postupovaly v rojnici.
První uspávací střela zasáhla Bona, druhá rotwajlera, který mu vyběhl na pomoc. Neměli úniku, za zády hrozila skála s propastí a před nimi muži v uniformách.
Psi procitli v chebském útulku.
Ležící Bon se v kotci zhluboka napil vody z misky, kterou před něj postavil člověk. Šedá doga nejistě vstala a začala hlubokým hlasem výt. Ostatní členové smečky se k Bonovu vytí postupně přidávali.

ŽLUTEJ PES

Důchodce Klásek odemykal přesně v pět ráno mříž trafiky tak malé, že mít jen trochu větší břicho, nevešel by se dovnitř. Pro člověka, který si k penzi rád přivydělá a ještě ho baví nezávazně poplkat s lidmi, skvělý džob. Všichni v té čtvrti tušili, že až jednou zůstane krámek zamčený, už tam nikdo jiný prodávat nebude. Podobný „srdcař“ by se těžko našel.
Dámy s pejsky se rády stavovaly na kousek řeči. Trafikant byl dobrý vypravěč.
„Včera jste nám slíbil příběh o nějakém žlutém psu, viď, Eriko?“ zajímala se paní Alenka a pohledem vybízela kamarádku Eriku, aby se přimluvila.
„Mám polední pauzu, jsem vám, dámy, k službám,“ nedal se prosit a usedl mezi pejskařky na lavičku vedle své boudy.
„Přes ulici, přímo proti trafice, vidíte bílej domek. Tam jedné noci začal ten příběh…“ ukázal prstem na protější řadovou zástavbu. Důchodkyně hleděly tím směrem. Jejich raťafáci zalezli do stínu lavičky a odpočívali.
Klásek jako bývalý ochotník ztišil hlas, aby vyprávění získalo napětí.
„Přes měsíc v úplňku se pomalu sunul mrak. Žlutý pes měl pelech pod stolem v kuchyni. Kdykoliv zvedl hlavu, oknem viděl ven. Když spal pán, on hlídal. Byl na to zvyklý. Okno v přízemí bylo teď v létě otevřený a k citlivým uším dolíhaly různý zvuky. Šumění splavu. Šramocení kocourů na půdě. První ranní autobusy. Pes poklimbával, ale všechno registroval,“ napínal Klásek zvědavé ženy.
„Z druhý místnosti v domku se najednou ozvalo žuchnutí. Jen tuším, co bylo asi dál - pes zastříhal slechy a postavil se," gestikuloval Klásek, jak se pokoušel vcítit do situace.
„Váhavě přešel ke dveřím do pokoje, kam nesměl. Stoupl na zadní a mohutnou tlapou zmáčkl kliku. Nedokázal dveře otevřít úplně. Hned za nimi totiž ležel na podlaze jeho pán a chroptěl. Strkal do něj čumákem. Marně. Něco podobnýho už jednou zažil a cítil velkou úzkost. Zakňučel a vrátil se do kuchyně. Opřel se o parapet a začal štěkat do ulice.“
Tady se trafikant odmlčel v dramatické pauze.
„To ráno jsem šel jako vždycky do práce. Odemykám mříž na trafice a kouknu k bílýmu domku. Ještě nikdy jsem neslyšel toho velkýho žlutýho psa štěkat, a to už ho měl starej Houska přes rok,“ posunul si klobouk do čela.
Dámy visely očima na rtech vypravěče.
„Jak to bylo dál, a hlavně - co ten pán?“
„Nahlídnul jsem oknem v přízemí, přivolal sanitu a nechal ho odvézt do nemocnice, ten pan Houska prý prodělal slabší mozkovou příhodu. Slabší proto, že ji přežil.“
„Co pes, musel do útulku?“
„Nosil jsem mu v kastrolku něco k jídlu, žena vyváří jak pro regiment, a tak moh pes zůstat tam, kde je zvyklej. Starej pán mi nechal klíč od domku. O polední pauze jsem žlutýho psa bral na vycházku. Odevzdaně lehával na svém místě v kuchyni, krásnou hlavu položenou na tlapách, a vyhlížel, kdy přijde jeho pán. Takhle to šlo měsíc a už jsem doma u manželky oťukával terén, že si ho necháme. Potom jsem viděl, jak sanita přivezla pana Housku zpátky.“
„Vždyť já ho vlastně od vidění znala. Není to ten, co mu umřela žena a půl roku nato jediný syn?“
„Alenko, myslíš pána, co chodil v hnědé bundě a opíral se o hůlku? Tak to si na něj taky vzpomínám,“ přidala se i Erika.
„Ano. Denně jsem se za ním stavil, abych mu donesl nákup.“
„To bylo od vás moc pěkné, jak jste se staral, nejdřív o psa a pak o pana Housku…“
„Jen jsem s ním mluvil, kvůli trénování řeči. Říkal – musím se postavit na nohy, abych dochoval psa, je to jediný, co mi po synovi zůstalo.“
„Proč zemřel jeho syn, musel být ještě mladý?“
„Zapeklitá věc,“ ztišil hlas Klásek. „Povídá se, že si píchl omylem nějaký svinstvo do žíly, byl totiž narkoman. Jeho pes do něj strkal čumákem, když chroptěl na zemi na špinavý matraci, ale tentokrát marně. Den a noc tak strašně štěkal v opuštěném baráku na kraji města, až někdo zavolal městskou policii. Pes se naučil i otevírat dveře, jak ho ten mladík věčně někam zavíral. Jo jo, smutné.“
Posluchačky na lavičce zamáčkly slzu. Pro mladíka i pro psa.
„Ten muž se dělil s čoklem i o jídlo, žilnatou rukou přitom hladil srst barvy zralý pšenice.
- Syna, toho jsem měl častěji hladit a pomoct mu, když byl ještě čas, říkával přitom. - Hladit a naslouchat.
Jednoho rána opravdu znovu vyrazili na obchůzku, shrbený muž a pes. Pán se opíral o hůlku, pes šel u nohy hned vedle hole. Starost o psa ho vlastně na ty nohy postavila. Přicházeli do trafiky pro noviny. Rád jsem se za nimi díval. Dokázali to, pán a jeho neobyčejnej pes… Byli spolu ještě několik let, než pes pošel stářím. Pan Houska prodal domek a žije v domově důchodců."
„Vy umíte tak krásně vyprávět, pane Klásku. Příště zase přijdeme, viď, Eriko!“
„Teď už běžte na oběd, než se bude vaše paní zlobit,“ dodala Erika.
Trafikant se rozloučil nadzvednutím klobouku a vykročil opačným směrem než dámy s malými psíky na vodítku.
„Pane Klásku, pane Klásku!“ zavolala ještě paní Alena. „Jak se vlastně ten pes jmenoval?“
„Jméno neměl. Byl to prostě žlutej pes.“

IVA A TAJEMNÍ SKŘÍTCI

Co to v pytlích šustí, pípá?
Mám dědečka kouzelníka?

„Ivuško, něco jsem před chvílí dovezl. Uhádneš, co, princezničko?“ posunul děda z čela slaměný klobouk, aby dobře viděl, jak se vnučka bude tvářit.
Iva zaslechla podivný šramot. „Tady máš to překvapení,“ ukázal na dva pytle v rohu chodby. V těch velikých sáčcích z papíru cosi podivně škrábalo a šustilo.
„To budou nějací skřítci, dědečku.“
„Skřítci?“ zasmál se děda.
„To ne, Ivuško, ale hádej. Má to dvě nohy a zobáček a ocásek. Nastěhujeme je do domku ze dřeva, do slepičárny."
„Můžu jít s tebou?“ zeptala se.
„Ano, můžeš,“ a ona se skoro rozběhla radostí. Důležitě pochodovala s milovaným dědou v nových svítících holinkách - ráz dva ráz dva - směrem ke slepičí boudě a vesele brebentila.
Z obrácených pytlů tam vyklouzávala na zem kuřata jedno po druhém. Jako králíci z kouzelnického klobouku. Děda totiž dovezl na statek nové, mladé slepice.
„Jů, slepičí miminka,“ měla Iva oči navrch hlavy.
Stála pohromadě v chumlu uprostřed boudy. Prohlížela si nový domov a ani nepípla.
Děda vzal kyblík s krmením a nasypal ho na plech. Nejzvědavější z nich udělalo krůček - a klov, klov! Ostatní kuřata uslyšela známý zvuk a nahrnula se kolem. Rychlé ťukání tolika zobáčků Ivě připomínalo plechovou slípku, kterou má doma. Natahuje se klíčkem na zádech a pak zobe a zobe, dokud se klíček nezastaví.
Děda nalil do kamenného koryta ještě vodu, aby se kuřata mohla napít, a šlo se domů. Iva nesla košík z proutí. Cestou do něj sbírala vejce. Nejraději pro ně ale lezla do staré psí boudy, tam se slípky často schovávaly a zanášely.
„Jak se jmenuješ, pejsku?“ ptal se jí děda. Z boudy totiž koukala rozcuchaná Ivina hlava s vystrčenou špičkou růžového jazyka. Soustředila se, aby opatrně brala jedno vejce za druhým.
Pohoršlivě zakroutila očima. Ten děda, plete si mě s nějakým pejskem! Ale přece jen nakonec zaštěkala, aby mu udělala radost.
Překročila zlobivého kocoura Kryšpína, stočeného na rohožce, a podala babičce proutěný košík:
„Vajíčka, babi!“

IVA A DOBRÝ SKUTEK

Zavírejte dobře vrátka:
kocour číhá na kuřátka!

Iva si na dvorku malovala klacíkem do hromady písku. Od domku, kde žily slepice, se už nějakou dobu ozývalo vystrašené pípání, skoro jako volání o pomoc. Vydala se tam, aby zjistila, co se děje.

Sousedovic kocour Tlusťoch číhal u ohrady. Jedno z nových kuřátek se totiž tak dlouho natahovalo po rozkvetlé pampelišce za plotem, až uvízlo mezi plaňkami. Nemohlo zpátky, ale ani ven. A to se právě líbilo kocourovi. Už už po kuřeti natahoval tlapku s velkými drápy.

„Ty jeden, ty, ty, ty, kšá!“ zahrozila kocourovi hůlkou. Stáhnul ocas, mňouknul a utekl.

Opatrně vytáhla kuře z pasti. Do dlaní se jí schoulila hromádka rychle oddechujících zlatých pírek.

Babička už stála ve dveřích.

„Neboj se o to kuře, Ivuško, už je dobře. Tlusťoch mu neublížil.“

Ivuška popadla z písku formu na bábovičku a nalila čistou vodu.

„Napij se, na,“ pobízela kuřátko. Vzala si svou plastovou lahev s čajem - předvede kuřeti, jak na to!

Chvilku ťapalo kolem, pak ponořilo zobáček do bábovičky a ochutnalo. Zaklonilo krk a Iva viděla, jak mu voda sklouzla krčkem.

Sedla si na bobek a prstem mu pohladila pírka. Kuře mělo oči jako korálky a důvěřivě si prohlíželo vše kolem sebe.

Je tak čisté a lesklé! Jestlipak se slepičky taky koupou ve vaně?

Iva kuře opatrně zvedla a přitiskla ke své zrůžovělé tváři, až poplašeně vypísklo.

„Budeš si se mnou hrát?“ Zdálo se, že kuře si nabídku dobře promýšlí, když naklánělo hlavu ze strany na stranu.

Vrátila se na písek a kuře poskakovalo kolem. Těch broučků, much, motýlů všude!

Kuřeti až přecházel zrak, ale samo si ještě nedovedlo něco chytit. Skočilo na oranžové nákladní autíčko a rozhlíželo se, kde najít něco k snědku.

Babička přinesla talířek se strouhankou. A že mu chutnala!

„Můžeš dát kuřeti jméno, Ivuško, abys věděla, jak na ně zavolat.“

Nakrčila čelo. Poprvé si ho všimla tam u plotu, když se natahovalo po pampelišce. Už ví, jak mu budou říkat!

„Pam, pam, Pampeliška!“

Od toho dne se z Ivy a Pampelišky stali kamarádi.

A kde byla holčička, bylo i kuře.

IVA A KOCOUR KRYŠPÍN

Jak se vlásky zcuchat mohou
vstaneme-li levou nohou!

Toho dne se nic nedařilo. Iva nejspíš vstala z postýlky nesprávnou nohou a hned si postavila hlavu:
„Nechci, nechci,“ vztekala se.
A tak přišla k dědovi a babi nadurděná na celý svět, neumytá a neučesaná.
Kuřeti Pampelišce dnes věnovala jen podmračený pohled. Přesto capkalo za ní a prohlíželo si autíčko, které právě nakládala pískem.
„Ivušky auto!“ ohnala se po něm lopatičkou. Raději se tedy drželo opodál.
Na dvorku se vyvaloval kocour Kryšpín. Našel totiž důlek od slepic. Byl o hodně větší než ten, u kterého děti cvrnkají kuličky. Občas se v něm popelily. To potom zalezly dovnitř, po křídlech si rozhazovaly jemnou hlínu smíchanou s popelem a vytřásaly z peří malinké broučky čmelíky.
Dnes byl zatím důlek prázdný. Stačilo, aby se Kryšpín párkrát otočil ze zad na břicho a brzy už nebyl bílý, ale šedivý.
„Podívej, Ivuško, jak Kryšpín vypadá. Rozježený, nemytý a samé bodláčí.“
„Fuj, fuj,“ kroutila nad kocourem holčička hlavou. Pozorovala ho vsedě na bobku a babi začala vyprávět, jak to vlastně bylo, když byl Kryšpín malý.
„Narodil se, Ivuško, jako jedináček kočce Lilině. Odmalička měl dlouhou srst. Maminka ho po každém jídle důkladně olizovala, vytahovala ze srsti smotané chlupy a Kryšpín se sám vůbec nemusel mýt. Zvyknul si a zlenivěl. No a za čas se Lilině narodila jiná koťata a neměla už na Kryšpína čas.“
„Byl špinavej?“
„Ano, vůbec se nemyl. Dokonce jsem viděla, jak se snaží pořád pít mlíčko od mámy! To byl skoro tak velký jako Lilina. Ta ho hnala.“
Ivuška se poprvé od rána zasmála. Vzpomněla si, jak se i ona chtěla napít od maminky, když kojila malého bratříčka Jindříška. Maminka jí pověděla, že ona, Iva, už je velká a mlíčko teď potřebuje bráška.
„Občas vezmu kocoura do parády. Třeba hned teď, když se tady vyvaluje. Dívej, Ivuško,“ a babi vylovila nůžky z kapsy zástěry. Popadla Kryšpína, postavila ho na stůl a začala stříhat bodláčí, které se v trávě tak rádo chytalo dlouhé kocouří srsti. „Tak se to dělá pokaždé, když se někdo nechce česat a mýt!“
Kryšpínovi se vystřihování ani za mák nelíbilo. Prskal a nechtěl držet. Nakonec se babičce vyškubnul a utekl do nejbližšího křoví.
Iva se právě na vlastní oči přesvědčila, jak protivná je i pro kocoura úprava cuckovaté srsti, dostala strach o své vlásky. Rychle zamířila do koupelny a přinesla babičce hřeben.
„Prosím učesat, babičko.“
„Hned ti to jinak sluší. Ještě umýt obličej, utřít do ručníku a můžeš si jít hrát, podívej - Pampeliška už na tebe čeká.“

IVA A KRASAVEC PÁV

Stydlivo je nejspíš pávu –
pod křídlo si schoval hlavu!

Iva se divila, kam se děda chystá. Po obědě se většinou natáhl na gauč v kuchyni a říkal tomu polední klid, jako by chodil do školky!
„Ani se nezouvej, Ivo.“ Tak vnučku oslovoval, když byl nazlobený. „Náš Pávík uletěl. Seděl na stromě a v jednom kuse kokrhal, a najednou frrr… a byl pryč.“
„Co budeme dělat,“ nakrčila Iva starostlivě čelo.
„Půjdeme spolu Pávíka hledat. Vzal to přímo přes Krásné údolí. Dobře, že jsi zrovna přišla, pomůžeš mi, ano?“
„Běžte nejdřív k Vonáskům,“ radila ustaraná babička. „Teď telefonovali, že Pávík sedí u nich na střeše.“
„To víš, babičko, já za ním polezu na střechu,“ hněval se naoko děda. Babička mu podala misku s pšenicí.
„Hlavně nikam nešplhej, a ty, Ivuško, ohlídej prosím dědu. Stačí přece stát dole a zavolat: Pávíku, dobrota, a on přiletí sám.“
„Babičko, a nechceš si páva chytit sama, když všechno tak dobře víš?“ odcházel s miskou v ruce a Ivuškou za patami děda.
„Kdepak,“volala za nimi, „někdo přece musí zůstat doma, kdyby se vrátil.“
Sešli z kopce do Krásného údolí a už zdálky slyšeli svého ptačího uprchlíka. Měl hlas jako zvon a neustále kdákal. Zdálky mu odpovídal nějaký cizí kohout.
„Pávíku, Pávíku, dobrůtka, na!“ volala Iva i děda. Pávík naklonil hlavu a určitě je poznal. Procházel se po hřebeni střechy a nic si z nich nedělal.
Z domků v údolí vyšli snad všichni lidé, kteří byli právě doma. Někteří se přidali a volali na páva, jiní se smáli a říkali, že takovou legraci ještě nezažili. Děda byl celý rudý a lilo z něj. Byl totiž horký letní den.
Páv se najednou zablýsknul ve vzduchu. Lidé v údolí zmlkli. Takové krásy, když proti bílým mrakům rozpřáhnul křídla!
„Jsou fialovomodrá, takovou barvu má Sargasové moře,“ zasněně pronesl pán, který se doteď nejvíc smál. „A podívejte na tu krásnou šíji…“ Byl totiž malířem.
„Co je to šíji, dědo,“ ptala se Iva.
„To je docela obyčejný krk, Ivuško, ale honem, ať neztratíme Pávíka z očí.Blíží se večer a liška v lese Dubíku by přes noc na páva jistě číhala. Mohla by ho snadno ulovit!“
Zaslechli páví křik z ulice, které se říkalo Na cihelně.
„Dědečku, támhle je, koukej,“ ukázala Iva mezerou v plotě do jednoho z dvorků.
A opravdu. Chovali tam totiž slepice. Pávík se před nimi naparoval, točil okrasným chvostem, až vířil prach, a předváděl slípkám svá barevná oka. Dupal a bylo ho plné Krásné údolí. Slepice se krčily v rohu dvora, nevěděly, co dělat. Takového nápadníka ještě nikdy neměly. A kohout? Raději zalezl do prázdné psí boudy.
Děda přelezl plot a skočil po Pávíkovi zezadu, aby ho z námluv nevyplašil. Popadl ptačího krasavce za dlouhatánské nohy a šli přes celé Krásné údolí s Ivou a uprchlíkem domů. Páv se nejspíš styděl, jak potupně byl polapen. Zastrčil si hlavu s královskou červenou korunkou pod křídlo a vypadal, že ji vůbec nemá. Lidé z domků se dívali, jak Iva a děda s Pávíkem jako malý průvod procházejí údolím. Kdekdo si chtěl páva pohladit. Jedna holčička tleskala radostí. Děda už se usmíval, dokonce i na pana malíře, který se jim předtím tolik smál.
Doma skončil páv ve své voliéře, unavený děda si konečně mohl dát šlofíka a Iva pozdravit kuře Pampelišku.

IVA A KOZA LÍZA

Bumtarata na vrata:
máme nová kůzlata!

Babička měla toho odpoledne na starosti obě vnoučata.
„Babičko, vypravuj nám pohádku,“ prosily děti.
„Kterou, o kočičím králi, o mašince anebo o hrnečku, který sám vařil?“
„O hrnečku, který sám vařil,“ volala Iva.
„Aňo, Máša a kaša,“ přidal se Jindříšek.
„Ale tu jsem vám přece vyprávěla nedávno!“
„To nevadí, je hezká!“ volaly děti a pohodlně se uvelebily do polštářků.
„Byla jedna holčička, jmenovala se Máša. Kamarádila s medvědem Míšou. Přišla za medvědem na návštěvu a měla hlad.
Co si uvaříme, Míšo?
Přece kaši, Mášo!“ a Ivuška si mlsně olízla pusu. Mňam, kaše!

Babička si ale všimla, že Jindrovi se klíží očka. Byl ještě malý a zvyklý po obědě spát. Udělala tedy na Ivušku „pssst,“ přikryla hošíka dekou a šly společně potichoučku do kuchyně.
Mezitím se ve dveřích objevil děda. Iva na něj hned dělala taky pssst, aby nevzbudil brášku. On je děda totiž zvyklý mluvit hodně nahlas.
„Jdu na kopec. Měla by se kotit Líza, musím na ni dohlídnout,“ řekl děda a snažil se ztišit hlas.
„Co je to kotit, bude mít koťata?“
„Ty jsi dobrá, koza a koťata?“ smál se děda, až se za břicho popadal. Marně babička ukazovala to své pst! Ještě, že Jindra měl tvrdý spánek.
„Pojď se mnou, všudybylko,“ pobídl děda Ivu. Souhlasně přikyvovala, a tak se šlo na kopec. Pávík je vítal zdálky pavím křikem, prasnice Tonička a Janička vykoukly z bazénku, ale ani nevylezly. V bahně jim bylo dobře.
„Lízo, Lízinko, pojď se ukázat,“ zavolal dědeček. Kozel Eman po něm loupnul očima a loudil rohlík, ale Líza nikde.
„Podíváme se do chléva, jestli už nejsou náhodou kůzlečí miminka na světě.“
Najednou se proti oběma rozběhla ovečka, jako by je chtěla potrkat! Druhá stála klidně a dívala se na větší, která měla huňatý kožich s límcem kolem krku. Děda popadl konev s vodou a chundelatou ovci polil. Vodu nesnáší, a tak od Ivy a dědy rychle zacouvala zpátky ke vratům a jako pominutá vztekle bouchala do pevných dubových dveří. Rány se nesly po celém výběhu.
„Neboj se jí, Ivuško. Je to Beranice, tak jí říkám.“
„Beranice, dědečku?“ divila se Iva.
„Naše dvě ovečky jsou odmalička ve stádě s kozami. Beránka jsme k nim nekoupili. Jedné ovci časem narostla veliká hříva a brání celé stádo. Když se rozčílí, bouchá hlavou do vrat, ale žádné rohy nemá. I když se chová jako beran, je to přesto ovečka.“
Zatím co děda vyprávěl o ovci s podivným jménem Beranice, vešli do chléva.
Konečně uviděli kozu Lízu. Dvě kůzlátka stála na hubených nejistých nožičkách schovaná pod břichem mámy. Snažila se napít ze struků, naplněných mlékem. Iva měla oči navrch hlavy. Kůzlátka! Děda postrčil první kůzle až k cecíku, potom druhé. Zatím je jen olizovala.
„Oni ty dudlíky, ze kterých teče mlíčko, brzy najdou. Pojď, nebudeme je rušit,“ vzal děda Ivu za ruku a vyšli ven. Celou dobu bylo slyšet rány do vrat. Beranice se vztekala, že nedostala tvrdý rohlík jako jindy!
Ivušce připadala cesta dolů nekonečně dlouhá. Otáčela se po dědovi, aby přidal. Vrtalo jí hlavou, jak se z mírné ovečky stala vzteklá Beranice! A musí přece povědět babičce a kuřeti Pampelišce novinu, že se koze narodila dvě kůzlata!

IVA A NEZBEDNÉ KŮZLE

Když si kůzle nohu zláme,
co s tím, Ivo, uděláme?

Nově narozená kůzlata na Zvířecím vršku, jak děda říkával své malé farmě, rostla jako z vody. Skotačila, dováděla, přeskakovala různé balvany a větve. Byla radost je pozorovat.
Až jednou se přihodilo něco zlého!
Kůzle pobíhalo po výběhu jako pytel blech, vyskočilo na záda praseti Hubertovi. Hubert se pořádně leknul, co mu přistálo na hřbetě. Prudce se otočil a kůzlátko spadlo na zem.
„Dědečku, dědečku, podívej, kůzle kulhá,“ polekala se Iva a táhla dědu za ruku k plotu.
Uviděli kozu Lízu, maminku, jak strká čumákem do kůzlete, aby vstalo. Snažilo se, ale chodilo jen po třech.
„Ajajaj, jen aby něco nemělo zlomené, co budeme jenom dělat,“ lamentoval nahlas děda.
„Půjde k panu doktorovi,“ odpověděla vážně Iva. „ Ivuška a Jindřík chodí taky k panu doktorovi,“ vysvětlovala překvapenému dědovi. Ten si jen zamyšleně mnul bradu.
„A víš, princezno, že máš pravdu? Musíme vymyslet, jak kůzle k veterináři dovézt,“ a zmizel ve své dílně. Po chvíli se vynořil.
„Babi pořád, abych krabici od televize už spálil v kamnech, no, ženská! Teď se nám hodí, bude na kůzle tak akorát,“ dodal. „Vezmi prosím tě provázek, pomůžeš mi. Krabici s kůzletem musíme naložit do auta,“ a Iva horlivě přikyvovala. Dědečkovi pomáhala ráda, většinou se z toho vyklubalo nějaké skvělé dobrodružství.
Jen kdyby nebohé kůzle tolik nenaříkalo!
Děda vešel do výběhu a vzal je do náručí. Do kufru automobilu putovala nejprve krabice a dovnitř krabice dali kůzle. Ani se nebránilo, z bolesti a strachu jako by zkoprnělo. Jen jeho máma Líza v ohradě zoufale mečela a běhala po výběhu.
„Je to dobrá máma, hledá své mládě. Lidské maminky se taky už napořád strachují o ta svoje,“ povídal děda Ivě cestou.
Veterinář, to je doktor pro zvířata, bydlel naštěstí nedaleko. Děda nejdříve nakouknul do čekárny a rozhlídnul se.
Na lavici seděly dvě děti, jedno drželo na klíně králíka a druhé bedničku se želvou. Být tam někdo se psem, pejsek by kůzle mohl vylekat!
Hlasitě pozdravil a pokývnul na Ivušku, aby taky pozdravila. Děti se hned nahrnuly kolem jejich krabice.
„Jé, co je to, ovečka?“ ptal se hošík.
„Kdepak, to bude asi telátko,“ odpověděla moudře holčička s králíkem.
„To je kůzlátko,“ blýskla se Ivuška správnou odpovědí, a nechala děti, aby si kůzle pohladily.
Do čekárny nahlédla zdravotní sestra úplně jako v ordinaci pro děti a šlo se nejdřív na rentgen.
Pan doktor starostlivě prohlížel tmavou fotografii proti světlu a pochválil dědu, že s kůzletem přijeli.
„To byl nápad mojí vnučky,“ pochlubil se děda a Iva dostala od pana doktora snímek kozí nohy na památku.
S čerstvou sádrou na kůzlečí nožičce pak jeli všichni tři domů dědovým starým autem.
„Za šest neděl sundáte sádrovou dlahu už sám, vždyť máte na statku moc šikovnou pomocnici,“ usmíval se hodný pan doktor.
Iva zamávala z okýnka na pozdrav a hurá domů!.
Kůzle na Zvířecím vršku dostalo jméno. Od těch dob se mu říkalo Nešika.

IVA A PEJSCI TULÁCI

Na obloze blesky.
Kdo zachrání pejsky?

Byl letní den.
Iva se spokojeně čvachtala v modrém bazénku. Na hlavě měla plátěný klobouk proti sluníčku. Každou chvíli se napila z plastové lahve.
Kuře Pampeliška ji jedním okem zpovzdálí sledovalo. Sem tam hráblo pařátkem, až se od vyschlé půdy zaprášilo, občas sezoblo nějakého brouka a zapíjelo vodou z formičky na bábovičky.
„Babí, mohla bych tady dnes spinkat?“ nechtělo se Ivě od babičky a dědečka.
„Dobře, zavoláme rodičům, jestli to dovolí. Opečeme si k večeři buřty.“
„Jé, ty mám moc ráda, babičko.“
Z dálky zaslechly hřmění. Babi seděla na lavičce a občas se starostlivě podívala na tmavý mrak nad dvorem. Těžknul čím dál víc.
„Ivi, raději vylez, voda přitahuje blesky,“ pobídla vnučku. „Honem do osušky. Doma přečkáme bouřku a pak děda rozdělá ohýnek, ano?“
Otevřela dveře dvěma psíkům, kteří bydleli s nimi v domku.
„Bertíku, Rufe!“
Jen ať se vyvenčí, než začne bouřka. Vesele vyběhli na plácek pod ořechem.
V tu chvíli zahřmělo. Bertík naježil srst na zádech, zavrčel a nejspíš chtěl, jako správný pitbul, chytit toho, kdo vydával ten hrozný rámus. Rufík, kříženec jezevčíka stáhnul strachy ocásek mezi nohy a na svých krátkých nožkách se dal do běhu za svým nerozlučným kamarádem.
Na nebi se objevil blesk. Děda na psy volal, ale už byli pryč.
Ivuška se koukala zavřeným oknem, jak venku lije. Obrovské kapky se odrážely a kutálely po dvorku. Ještě, že Pampeliška zalezla do slepičí boudy!
Zakrátko bylo po všem. Kam se podívala, byly kaluže. Napršelo i do dolíků, ve kterých se tak rády popelily slepice a někdy i kocour Kryšpín. V těch by se panečku skákalo!
Děda si nazul galoše.
„Musím se podívat po psech, ze samého strachu se někam zaběhli. Snad se skryli v seníku nahoře na kopci.“
„Můžu jít s tebou, dědo?“ zeptala se Iva. Když přikývnul, běžela pro své gumáky, které za tmy na nohou svítily.
Ještě pláštěnku, to kdyby se déšť vrátil, a už se snažila držet krok s dědou. Ptáci zpívali a vše se zdálo čerstvě umyté.
„Rufe, Berte,“ přivolával cestou psy děda. Iva volala jen „pejskové“, protože ještě neuměla písmenko r. Bude se to muset brzy naučit! Jména obou pejsků se náramně hodí k procvičování er!
Kozy zamečely v ohradě, sotva je zahlédly a bečely i obě ovce. Jen prasnice Tonička a Janička nikde. Ani v bahništi. Také ony, jako Ivuška, měly totiž svůj bazének.
„To je podezřelé,“ brumlal si děda pod nosem. „Vždycky loudí tvrdé rohlíky a teď nic?“
Vzal Ivu za ruku a vešli do chlívku, kde spávala prasata.
„Podívej na uličníky, princezno,“ a Iva vykulila oči překvapením. My si děláme starosti a zatím…“
Tonička, hned vedle ní Janička, kudrnaté obrovské prasnice, ležely na slámě a pochrochtávaly. Kdože se schovával mezi nimi? Uprchlíci, Bertík i Rufík, a oba spali!
„Tak vstáváme, Berte, Rufe, a jdeme domů!“ vyrušil je děda. Neochotně vylezli a oklepávali ze sebe seno.
Děda pořád kroutil hlavou a vypadalo to, že jen tak nepřestane.
Psíci, celí rozespalí, šli před nimi po cestičce domů.
„Budeme je muset vykoupat, Ivuško. Jak známo, prasata nevoní.“
„Ivuška půjčí pejskům bazének, dědečku,“ pravila vnučka.
„No to bys tomu dala. V čem by ses pak čvachtala ty?“
Ivuška se zasmála. Koupání s pejsky by mohla být dobrá zábava!
„Jemináčku, vy vypadáte,“ spráskla nad psíky ruce babička. Hned jim ve vaně vydrhla srst šampónem pro psy.
Za chvíli už všichni seděli u ohníčku, pochutnávali si na buřtech a kousek dostali i Bertík a Rufík.

Mraky byly pryč a na nebi tolik hvězd, kolik jich umí vykouzlit právě jen letní obloha.

IVA A SMUTNÁ MANGALICE TONIČKA

Máme rádi zvířata,
nejenom ta chlupatá!

To takhle jednou v létě seděla Iva na lavičce nahoře, až na Zvířecím vršku a jedla čerstvé jahody. Natrhaly je společně s babi.
Ta teď pila kávu a přihlížela, jak vnučce chutná. Možná, že jahody nebyly tak veliké a rudé jako z obchodu, ale byly jejich a sbíraly je vlastníma rukama na slunném záhonu. Ty voněly!
Najednou skočil na stůl věčně rozježený kocour Kryšpín. Viděl, že se podává něco k jídlu. Zamňoukal, jako by ráno nedostal misku granulí.
„Jedeš, Kryšpíne,“ zahnala ho Iva. Věděla, kam zvířata nesmějí.
Stejně neodběhnul daleko, vztyčil huňatý ocas a otíral se jim o nohy, dokud ho babička nepohladila.
Jak tam tak všichni tři odpočívali, nadešel čas na vyprávěnku. O čem to bude tentokrát? O panenkách, skřítcích anebo o zvířátkách?
„O zvířátkách, babi,“ rozhodla Iva a dál ochutnávala jahůdky.
„Bylo jednou jedno prasátko,“ začala babička.
„A jmenovalo se Tonička!“ dopověděla vnučka. Ukázala na kudrnatou prasnici za plotem výběhu. Strkala čumák do mezery v plotu a funěla. Sledovala malinkýma očkama, co se na dvoře děje. Prasata jsou totiž moc chytrá zvířata.
„No a téhle Toničce přišlo líto, že se nemůže válet po ubruse jako Kryšpín,“ dostala babička nový nápad na pohádku a pozorovala, jak Ivušce blýsklo v očích.
„Babi, prase je špinavý, fuj,“ ohrnula nosík.
„Tonička si říkala, jak by bylo hezké, kdyby ji měli všichni tak rádi jako kocoura nebo psy! Slýchávala volat po dvorku samé Kryšpíne, sem a Kryšpíne, tam, a ji hospodář jen občas poplácal po zádech, když sypal do žlabu krmení. Přišlo jí to nespravedlivé, a tak nadzvedla rypákem dvířka a podhrabala se ven. S hlasitým chrochtáním se přihnala ke stolu, právě kdy u něj večeřela celá rodina!“
„Jů, babičko, to se přece nesmí!“ kulila Iva oči.
„Do čumáku popadla ubrus a celý ho stáhla na zem. Čekala, kdy ji hospodář podrbe pod bradou nebo pohladí kudrliny na hřbetě, které mají všechna prasátka z rodu maďarských mangalic. Ale ten se rozzlobil, popadl koště a hnal ji zpátky!
A toho dne chytrá Tonička pochopila, že když dva dělají totéž, není to ještě totéž.“
Zdálo se, že Ivě je prasete líto a začala natahovat moldánky. Vzala z ošatky tvrdý rohlík a honem ho nesla Toničce.
„Přece bys kvůli ní neplakala, Ivuško. My na statku přece víme, že všechna zvířata mají své místo, užitková i ta pro radost,“ podala vnučce kapesník babička, aby si otřela oči.
Iva i tak drbala přes plot mangalici Toničce její hrubé kudrny. Jen tak, aby to Toničce nebylo líto, že není kocour nebo pes.

IVA A ŠTĚDRÉ VÁNOCE

Uvidí aspoň nakrátko
prasátka zlaté prasátko?

Iva se nemohla dočkat večera. Pořád se vyptávala, kdy už přiletí Ježíšek. A že by na něj raději čekala na statku s kuřetem Pampeliškou, které od léta pořádně vyrostlo.
Proč ne, měli to kousek, a tak táta odvedl Ivu „do služby“.
Babi se točila u sporáku a pobrukovala „Hajdom hajdom tydlidom“ na hudbu z rádia.
„Co tady voní, babi?“
„To je františek, a vedle na talířku hromádka purpury.“
„František?“ Ivě připadalo divné, že černá homolka má lidské jméno. Babi dnes chvátala, aby vše bylo jaksepatří připraveno na sváteční večeři.
„Ivuško, natáhni gumáky, bundu a přeběhni dvůr, čeká na tebe děda. S nadílkou!“ „Dědo, dědo, ty už máš pro mě dáreček od Jéžíška?“ přiběhla do dílny jako velká voda. Vzal ji do náručí, aby si tu nadílku mohla pěkně z výšky prohlédnout. „Podívej, co je v nůši, princezno.“ Tak říkal Ivě, když měl zvlášť dobrou náladu. Ukázal proutěný koš s klasy kukuřice, starými rohlíky a jablky.
„Každý správný hospodář podaruje na Štědrý den nejdřív svá zvířata. Tak to dělal i můj otec i děda.“ Iva obhlížela zvířecí pochoutky.
„Tak co, myslíš, jsi taky správná hospodyně?“
„Ano!“
„A pořádně oblečená jsi? Nevidím čepici. Zdá se mi, že půjdu bez tebe.“ Rychle nasadila kulicha s obrovskou bambulí. „Jablka, rohlíky a kukuřici vysypeme dobytku.“
Děda, který nesl na zádech těžkou nůši, musel princeznu stále dohánět. Konečně vystoupali na vrchol kopce. Položil nadílku na zem.
„Můžu si vzít tvrdý rohlík? Maminka nám k obědu dala jen polívku. Jinak neuvidíme zlaté prasátko!“
„Rozmysli si, jestli to chceš pokazit, když jsi vydržela doteď. Za hodinku budete mít doma bohatou večeři.“ Děda se s uspokojením díval, jak Iva svraštila čelo a položila pečivo zpátky.
Pávík důležitě pochodoval dlouhatánskýma nohama sem a tam po své voliéře. Nakláněl hlavu s korunkou a sledoval, jak mu Iva sype obilí. Hned se pustil do pšenice. A pak už se házelo zvědavým bílým a flekatým horským kozám a dvěma plachým ovečkám pečivo, padaná jablíčka a kukuřice. Iva dohlížela, aby se dostalo všem.
„Princezno, půjdeme do chléva. Drž se u mne. Když mají prasnice selátka, chodí s nimi spát dřív a jsou ostražitější než jindy!“
Chundelky Tonička i Janička, které Iva dobře znala, ležely na slámě. Mezi sebou měly tentokrát naskládaných sedm mrňavých selátek, jak se patří na mámy. Děda na ně vlídně promluvil, aby ho poznaly. Vysypal jídlo do koryta. Tonička radostně zachrochtala a přetočila se z boku na nohy neuvěřitelnou rychlostí. Vybrala si z vánoční nadílky jablko a hned je chroupala.
„Vidíš, Ivo, jak zvířatům chutná. To znamená, že jsou zdráva. Tak hezký Štědrý večer vám všem!“ popřál dědeček a Iva jim zamávala.
Venku už se šeřilo. Honem na statek! Babička uvařila čaj, aby se zahřáli. Drželi teplé hrnky ve zmrzlých rukách a vyprávěli, kde všude byli. „Zbývá jen sebrat vejce a zavřít slepice,“ řekl dědeček.
„Můžu s tebou?“ hrnula se Iva na dvorek. Kuře, které na jaře zachránila před kocourem, dlouho neviděla. Začala totiž chodit do školky.
„Tady máš baterku. Potichu, ať slepice nevylekáš.“ Hned si všimla bělostného, načepýřeného kohoutího peří. To je kokrháč Budík! A kdo je to namačkaný na Budíka? Něco píplo, a znovu!
„Pampeliško, Pampeliško,“ poznala Iva kuře. Pípnutím dala najevo, že si na kamarádku pamatuje. Děda s Ivou přistoupili blíž a pohladili Pampelišku po pírkách. Kohout Budík rozčileně zakroutil hlavou, až mu rudý hřebínek na hlavě přepadával. Nelíbilo se mu, že někdo hladí slípku z jeho hejna!
„Hezky se vyspěte,“ popřál děda slepicím, a boudu zavřeli na pořádnou závoru.
„Pampeliška nám vyrostla, spřátelila se s ostatními,“ vysvětloval děda cestou do domu. „Před pár dny snesla první malé vajíčko, schoval jsem je pro tebe.“
Než všechno obešli a jako správní hospodáři rozdali nadílku, byla úplná tma.
„Pampeliška už spinká. Je noc," řekla Iva.
Držela se dědy za ruku. Cestou z kopce viděli zářit lampy, přizdobené modrým světlem ve tvaru sněhových vloček. Ve druhé ruce si nesla malinké vejce, vypadalo jako křepelčí, ale věděla, že je od Pampelišky.

PRSTEM PO FASÁDĚ DOMU

Prstem po čáře na fasádě oprýskaného domu –
odbočím za roh jako před čtyřiceti lety
na náš dvůr - odvrácenou stranu náměstí v Chebu.

Silák, bývalý boxer, z kempingové židle na balkóně
zpod tmavých brýlí obhlíží, kdo na něj kouká
a hlavně, zda jeho drobná paní, která právě přehazuje
těžké duchny přes klepadlo.

Každý nádech její svobody je sledován, nelze mu
donekonečna uhýbat, a tak hlasem jako zadrhnutý zip
promluví k synkovi –

pojď domů, můžeš si hrát na Nikiho Laudu s angličáky
od hodné tety ze Západního Německa.

Jednou v létě sbírka autíček osiřela, paní s chlapcem se
nevrátila z návštěvy sestry a na balkón brzy přibyla
druhá židle s blondýnkou samý sval a šlacha.
Bývalá kulturistka nikdy nevětrala peřiny, zato se naučila
boxerovi vracet facky.

Můj ukazováček má zadřenou křídu do kůže a ještě chvíli
to tak zůstane, možná napořád.

VESMÍR

Z kina odcházím poslední. Lebedím si v chráněném
území a s každým kobercovým krokem říkám v duchu –

ještě ne, ještě nejsem připravena napojit se na vesmír
tam za vchodovými dveřmi.

Leda, že bych se sama stala hvězdou biografu.

ČTENÁŘKA

Jdu prstem po čáře na fasádě oprýskaného domu, odbočím za roh jako
před čtyřiceti lety na náš dvůr - odvrácenou stranu náměstí v Chebu.

Ke staré zahradě spousta kroků. Pod viaduktem je zvuk dráhy rychlejší
než dětská chůze a tlampače s echy nárazníků nepauzírují ani o sobotách.

Maminka úlekem zastavila nohy, i ruce poletující velmi rázně, tak nějak
po sokolsku kolem těla.

Nevzala jsem z domova koš na ovoce!

Já jako ta starší, již rozumná, protože s klíčem na krku a dlouhýma nohama
utíkám z poloviny cesty zpátky až k domu na náměstí.

Běh je vždy pomalejší než touha splnit úkol, než strach, že blízké nedohoním.

A ne abys uřícená pila!

To ne. Jen nahlídnu do nové knihy, zhltnu rychločtením pár vět o dívce
jménem Dinka.

Nevím, po kolika slovech jsem Dinka a ona zase mnou. Čas se zastavil,
kdesi nad Volhou vyzvání zvon, ze Samary vyplouvá loď.

Burácí zvonek.

Vyděšená maminka i s bratrem mezi dveřmi:

Tebe tak poslat pro smrt!

PROVAZOCHODCI

Jedenkrát za rok vystupovali na laně.
Měla je jako na dlani. Od radnice
k protějšímu domu přelévalo se
vlnobití hlav a pohledy diváků podpíraly
akrobatům balanc.

Stála stejně vysoko v tom okně
starého bytu na náměstí a radovala se
z pevné půdy pod nohama.

CHEBSKÉ DVORKY

Chebské dvorky mají kouzlo pro ty,
kdo na nich vyrostli. A co teprve
náměstí, když po něm pochodují
cizí kapely, vám je šestnáct a toužíte
vlastnit nekonečně dlouhé nohy
mažoretek.

I ten kluk z Hödmezevasarhely měl
dlouhé nohy.

Než bych porozuměla jeho rodné řeči,
bylo lehčí naučit se esperanto!

KRUHOVÝ OBJEZD

Hrbím se s černou kočkou na římse
domácího spiritismu, kouzlem vodoo,
nohou kohoutí.

V temných zákoutích nepobudu.

Na zrcátku drápek, za vsí Rozpoutí hledám cestu
křižovatkou zkratek.

SVĚT SALVÁTORA D.

Nechává místo vjemům pro otevřené oči bulimie kreativity
v mezírkách roztřesených starých filmů, skutečnostem,
skrývajícím jiné děje rozebraným na atomy
bez předem daných scénářů.

Vždyť slonům stačí k chůzi hmyzí nohy, to my věšíme na torza
stromů sny, které mizí, artefakty odklapané lopatkami
vodních mlýnků na potoce života.

Mezitím z desek stolů odkapává
nažhavený čas.

CHŮZÍ RAKA

Čas jde proti nám, napíná do hmatníku
zdvojená echa strun.

Směle protínám obratle obratníku,
převracím znaky run.

PŘEDEHRY

Sezóna byla letos dlouhá. Javiér, zapadlý
jak slunce za věží, drnká na Lazebnickém mostě.
Už trochu chraptí a jen sem tam cinkne mince.
Ze střech Egona Schieleho odlétli stěhovaví ptáci,
z ulic kavárny a děti již zametly hračky pod koberec.

Rádia mansard hlásí na noční vlně, že pod pohledy
svůdných Asiatek přes šikmé okraje slunečníků
s krajkou vloudil se nenápadně podzim.

Vše slyšitelné bylo dnes vysloveno, jen ty cosi šeptáš
do prázdných předzahrádek.

RUTH

(věnováno R.Hálové – Wintonovu dítěti, rodačce z Č.K.)

Cizí paní mi podala do vagónu dvouleté děcko
s lahví mléka. Rozlilo se hned při rozjezdu vlaku.

Uháníme vstříc dobrodružství, hošík cumlá čtverečky
čokolády, v hlavě hlučící perón s mámou.

Přestupujeme na loď do Birminghamu. Poprvé vidím
moře. Nesu chlapečka, pevně svírám kufříky –
ve vlnách tříštění snů.

VOLIÉRY

Zahrada Domova je plná dravců.
Jestřáb se ozval – kekeke keke…
Kohout bázlivě mlčí.

Les rukou v koutech povstává.
Z kohoutků kape mrtvá voda.

Oči se mrzí – usnout tak ještě na chvíli!
Je příliš, příliš brzy.

Rytíře v brnění brní hlava.
Celou noc ležela opodál.

Rytíř se vsedě moc nevyspal.
Jak spát v drátěné košili?

Šili ji odsouzencům snad?
snaží se koutky pozvedat.

Průvan si zahrál na honěnou
se sny, co zbyly v záclonách…

Pod okny zpívá kohout Budík.
Zvítězil nad sebou – přestal se bát

TÍHA

Čekárna bez oken, v mezerách dusno, pableskující pláště
… další, prosím!

Žena, vodopád tmavých vlasů, tvář jeden hematom, ustavičně
surfuje. Nevnímá. Bezradné gesto strkání za ucho zdržuje,
když hledá a nenachází informaci, jak žít. Hnědooký
mudrlant drží malou sestru na klíně.

Rozvážně a s dokonalou výslovností klade všem řečnickou otázku,
jak to udělat, aby nemusel už nikdy domů?

Nevím, kolik váží, co unese, ale tuším, že tenhle ochránce žen má
jasno. Rozhodně víc než máma, od které již nečeká odpověď.

UHLÍKY

Jeden nábytek na celý život. Knihy ani sochy
nepotřebovala, stačila Panenka Marie na kredenci,
struhadla rukou a deset dětí v nohou.
Oheň udržovala ze zvyku, i když odešly. Pořád ještě
měla psa, zahradu a borůvkový les.

Řežavé uhlíky, propadlé sny.

VĚTROPLACH

Ztřeštěný listů pád přeleštil glazuru
skluzavek do zahrad,
pomeranč v azuru vykoupal ráno,
vítr zabrnkal na piano
a podzim rozestlal.

PLSTĚNÍ

Zmizelá
do mrtě ždímám nahého beránka,
máčím rouno dní, plst probírám prsty
a šupinkatý vlas merino
vyprázdněnými gesty
skládám do kříže.

HRANIČNÍ

Opravuje hraniční zídky
poskládané nasucho.
Prsty ohlazují hrany,
píď po pídi chrání svůj svět.

Byť na kolenou,
byť za hranou,
uhlazená paní nosí nazpátek
půdu vyfoukanou z planin.

RANNÍ GLOSY

Horká slanina se ještě kroutí na vidličce.
když glosuješ, že v Alpách napadl první sníh.

Prsty mám jako rampouchy.
Nauč mě navlékat si rukavice
i na velmi krátké cesty.

Hrdličky se tísní na plotě jako perlový náhrdelník,
kuličky pámelníku těsně před puknutím.

Sbíráme odvahu k zimování.

BANKET

Ulizují hladinku pod Mléčnou dráhou.
Královny noci.

Kocoury nedopočítám – nemají kdy – vrčí,
startují závod v běhu na sto metrů
za tříbarevnou mickou.

Venkovská idyla
drnčí na půdě tabulkami oken.

VŮNĚ HEŘMÁNKU

Usazeninami dní na chebském dvorku zamíchala angína
Marcely Červeňákové, dcerky rodinného klanu,
který zbohatnul na sušení květů heřmánku. Jeho vůně
neodmyslitelně patřila k Marcele stejně jako obepnuté džíny
z tuzexu k jejímu krásnému bratrovi. Vykračoval středem
náměstí krále Jiřího mládím osmnácti jar na čaje o páté,
sledován pohoršenými zraky mužů v tesilkách a romantickými
pohledy žen. Při troše fantazie připomínal herce Gojku Mitiče.

Paní Červeňáková s šátkem na hlavě a suknicí až na zem
odhrnula závěs z korálků. Dvě členky Klubu bílé růže přišly
za nemocnou Marcelou. Dívka měla rozhozené černé vlasy
na nastlaných šarlatových polštářích a perličky zubů v kulaté
tváři svědčily o radosti z návštěvy. Pojídaly
pečenou hrušku a hovořily tajnou klubovou řečí ( loupežničtinou),
aby maminka nerozuměla.

Kuduyu-buuudueušu-zuduruauváu-Muaurucueuluou?

Podloubí kousek pod náměstím bylo té první zářijové soboty
zaplněné brigádníky z léta. Před otevřenými dveřmi výkupny bylin
svíraly děti perně vydělané peníze na vedrem rozpraskaných
záhybech polí. U silnice zastavila dodávka a z ní vystoupila
rodina v čele s matkou Červeňákovou. Mladíci vyndali
několik jutových pytlů s chamomillou. Fronta se uctivě rozestoupila
a vzdala hold bělostným plachtám plným heřmánku.
Čerstvě natrhaný tvořil na dvoře u klepadel koberec, který by možná
bylo vidět i z letadla a pro dosušení voníval z půdy domu.

Teď přišla jeho chvíle. Matka rodu vyšla z výkupny a spokojeně se
Usmívala a za ní Marcela. Když spatřila v podloubí své kamarádky
z Klubu Bílé růže, pravila:

Auhuouju-huoulukuyu.


Prstem jedu po čáře na fasádě oprýskaného domu odbočím za roh jako
před čtyřiceti lety na náš dvůr, odvrácenou stranu náměstí v Chebu.

OHNĚ DOUTNAJÍ…

Ukázka ze sbírky haiku – japonských meditativních básní /obsahuje kat. haiku, senrju-vtipné haiku, haibun-cestovní haiku/


Ohýnek doutná
pod mojí meruňkou –
jarní mrazíky


Dům po sousedech –
kočka sedá na prahu
u prázdné misky


Vrabčáci v louži –
vnučka si natahuje
nové gumáky


Chumelenice –
moucha zase zalézá
pod radiátor


Psi na chodbě
nastoupeni k venčení –
o hodinu dřív


Na klášterní zdi
houpe se klec bez dvířek –
slyším zpěv ptáka


Louka po dešti –
konipas bílý loví
z koňského hřbetu


Japonští kapři
vplouvají na hladinu –
jezírko rudne


V koutě zahrady –
vistárie obrůstá
dětskou houpačku


Stará psí bouda –
den co den tam vybírám
slepičí vejce


Rozverně cákáš
vodu přes děravý plech
drozde v okapu

Lampyris noctiluca
prozářila můj pokoj –
letní podvečer


Ještě svítí tmou
světluška polapená
v pavoučí síti


Za letních nocí
pro jiskry z táboráku
nevidím hvězdy


Větve se vrší
v meandru řeky – hráze
tiší jarní proud


Zorané pole –
traktory bot hledačů
šlapou po brázdách


Dívám se vzhůru
mezi listy jabloně
ranní červánky


Vlající uši –
stín balónu na louce
pes nedohoní


Loňský jalovec
vyhnal větev do výšky –
už nepřeskočím


Knížecí Pláně –
u rozbité cesty samé
plané jabloně


Po krajích schodů
počítám tmavá okna –
vesnice Svéraz


Výlov rybníka -
plotice s cejny mizí
v hrdle volavky


Nedělní ráno –
mezi zvony naslouchám
kukačce z lomu


Kostelík Svéraz –
o zeď opřené máry
zarostly bezem


Mám plnou náruč
jarního povětří –
bez aviváže


POZOR ZLÝ PES –
muž učí štěně štěkat
na kolemjdoucí


Třídicí linka -
bezdomovec odnáší
bednu s koťaty