literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Votoček

KŘTINY

Cvakne varná konvice. Václav vstane, zalije čaj a posadí se zpátky ke stolu nad rozložené dokumenty. Finální verzi smlouvy četl snad desetkrát, Němci s ní souhlasí a ani on nemá výhrady. Doktor Káně je protřelý právník a nepochybně vychytal, co bylo třeba vychytat. Otevře mobil, aby mu napsal, že může sjednat schůzku k podpisu, ale než zformuluje větu, telefon se rozezvoní.

„Přijeď, zapijem to,“ poslouchá bratrův hlas. „No tak, nenech se ukecávat,“ žadoní bratr tónem, jaký u něj nepamatuje. Potlačovaná averze, filtrující v posledních letech každé jeho slovo, je najednou ta tam. Narození syna s člověkem zatřese.

Jejich kontakt se dávno smrsknul na pracovní komunikaci, kterou z devadesáti procent obstarávají asistentky. Bratrovo místo ve firmě je jasně dané a na sbližování v osobním životě oba rezignovali. Že Beáta čeká potomka, se Václav doslechl, ale termín neznal a ani se o něj nezajímal. Proto mu po bratrově bujarém oslovení „buď zdráv, strejdo“ chvíli trvalo, než se dostal do obrazu.

„Až si prcka pochováš, budeš naměkko. Ještě mu rád půjdeš za kmotra, uvidíš. V kostele je to domluvený v pondělí na desátou. Ten farář Krastěj – určitě ho znáš z médií, je oblíbenej u různejch celebrit – ti před tím všechno vysvětlí. Nic složitýho, jen utřeš malýmu pocákanou kebuli.“

„Dobře, zruším pondělní jednání.“

„No bezva! Ale u nás tě čekáme už v neděli odpoledne. Barák jsi doteďka neviděl, dva roky po kolaudaci. A večer bude grilovačka.“

„Bude tam i matka?“

„Jako jeho?“

„Ne, jako naše, vole.“

„Jo, teď u nás bydlí, pomáhá Beátě. Ale zpracoval jsem jí, neboj.“

„Aha. No a co Beáta, jak to zvládá?“

„Skvěle, tři dny po porodu bys to na ní nepoznal. Miluju jí, fakt. Měl by ses taky oženit.“

„Jasně. A jaký jste mu vlastně dali jméno?“

„Kristián.“

„Pěkný. No tak teda v neděli, čau.“

„Tak díky, brácha, čau.“

Položí telefon na stůl. Bratr v životě nepřekročil práh kostela a teď nechá křtít dítě farářem celebrit. Akt rodinného usmíření? Nebýt matky, nemuselo to dojít až sem. Ovšem nebýt matky, nebyli bychom tu vůbec, tak jaké výčitky?

Matka. Rudá rtěnka a odbarvené vlasy. Kožené sáčko a nohy na jehlách. Jak dlouho spolu nemluvili? Kdykoli na ni pomyslí, pocítí něco jako stesk. Stesk? Ne, nezapomněl na její panovačnost. Neženskou cílevědomost, tak kontrastující se samičí sebeprezentací. Nezapomněl, jak je, malé kluky, nechala po otcově smrti celé roky bydlet u babičky, aby se jí nemotali pod nohama, paní podnikatelce. Nezapomněl na její výsměch – zprvu blahosklonný, pak už jen sžíravý –, který provázel každý jeho krok, když firmu po škole převzal. Jak si to přál a nechal notářsky a právně neprůstřelně – doktor Káně se vyznamenal – sepsat táta. Musela aspoň dokázat, že to byl omyl, že bez ní to Václav nezvládne. Zvládl. Zvládl – ale nezapomněl.

Přes tohle všechno je stesk pocitem, který každou myšlenku na ni podbarvuje. Jenže to není stesk po skutečné matce, ale po matce, jakou nikdy nebyla. Po důvěrnosti, kterou mu nikdy nedopřála. Jemu, staršímu, nikdy.

Představí si, jak matka pomáhá Beátě přebalovat bratrovo mimino, jak si natahuje latexové rukavice, aby si pěstěné nehty nezasvinila od hoven, a uvědomí si, že žárlí.

Usrkávaje horký čaj vyjde na terasu. Ještě není tma, ale zářivky pouličního osvětlení už svítí a město pod ním vyluzuje zvuky podobné orchestru ladícímu nástroje před páteční premiérou. Své město má naposlouchané, poznal by je i poslepu, uhodl by denní i noční hodinu, den v týdnu, roční období. Praha je taková: Má své cykly a hormony, vůně a nálady, intonaci a barvu řeči, ví jak na něj a on podléhá rád. Nikdy nezalitoval, že si místo sídla na venkově vybudoval byt na střeše rodinného činžáku. Když před časem uvažoval, že to tu zabalí, firmu předá bratrovi a odjede meditovat do Barmy, uvědomil si, co předtím jen cítil: Nepotřebuje se zavírat v budhistických klášterech, on kontempluje tady. Jeho tibetskými zvonky jsou drnčící tramvaje. Jeho meditací je běh před rozedněním. Jeho obzorem jsou špičky svatovítských věží. Někde pod nimi, v útrobách katedrály spočívá lebka jeho jmenovce. Bod, jímž prochází kolmice k nebi. Axis Bohemiae. Střed světa je tady. Střed světa zvaný Praha.

Je chladno, vrátí se dovnitř a vytočí číslo doktora Káně: „Nevolám pozdě? Heleďte, myslím, že to takhle můžeme nechat. Jen to chci ještě probrat s bráchou – jasně že nemusím, ale aby o tom aspoň věděl – a v pondělí se ozvu, abyste to Němcům mohl potvrdit. A domluvit termín. Dobrou.“

Nedělní odpoledne, z Proseka po staré silnici přes Kbely a Vinoř k Labi, přes most a dál silničkou do polí. Zastaví a vystoupí, přeskočí pangejt se spadanými rynglemi, které nikomu nestály za vysbírání. Je modro, slunce vyhřívá strniště. Za pásem křovin, který kdysi býval cestou, je slyšet motor traktoru zaorávajícího slámu.

Vrátí se k autu a pomalu se rozjede, za zatáčkou se vynoří oplocený areál, kovová brána, budka ostrahy. Stáhne okénko, strážný kývne a pustí ho dovnitř, za ním sedí druhý s nohama na stole. Z z těch ruských ksichtů se mu dělá zle; zlodějům nejspíš taky. Na parkovišti bratrův bavorák, Beatin tiguan a matčino volvo. O kus dál mercedes, ten bude Rusů. Bratr se zařídil velkopansky, v matčině stylu; jako by šéfem byl on.

Vystoupí. Nikdo mu nejde neproti, nevadí, má čas se porozhlédnout. Obchází usedlost: hacienda s výhledem na zlátnoucí doubravu, stáje a jízdárna za domem. Tenisový kurt. Bazén.

Konečně se odkudsi vynoří bratr. Obejmou se, z jeho dechu je patrné, že už dost slavil.

„Tak se pojď podívat na malýho,” táhne ho do domu a poplácává po zádech.

Projdou spíše aulou nežli předsíní do obytné haly zaujímající obě podlaží, s prosklenou jižní stěnou a vstupem na zahradu. Na pohovce sedí Beáta a kojí, v křesle naproti matka.

„Ahoj.“

„Venoušku, miláčku,“ žene se k němu matka a líbá ho na obě tváře. Změnila parfém, je ostrý, vyzývavý, určitě novinka sezóny za několik tisíc. Kdyby jí bylo o dvacet let méně, hodil by se k ní, stejně jako upnuté šaty s hlubokým výstřihem. Uměřenost nikdy nebyla její silnou stránkou.

„Mami,“ políbí ji na čelo a otočí se k Beátě.

Beáta se pyšně usmívá, černé vlasy do culíku, namalovaná, bratr nelhal – opravdu nepřipomíná rodičku ztrhanou prvním porodem. Blůzu se stříbrnými šupinkami má vykasanou ke krku, nalitý žilnatý prs přetéká přes hlavu chlapečka v jejím klíně jako obrovitý slimák požírající nezralé rajčátko, tmavohnědý dvorec pulsuje v nepravidelném rytmu. Beáta se vůbec nestydí a jindy žárlivý bratr se tváří, že mu tohle asexuální představení nevadí. Jako by na Beátě mohlo být něco asexuálního! Dítě si zívne, sání přechází v cumlání. Beáta chvilku vyčkává a když si je jista, že usnulo, opatrně vytahuje bradavku. Na bradu kojence vystříkne slabý proud mléka, které Beáta beze spěchu utře do pleny.

„Beáto,“ skloní se k ní a políbí ji. Beátu neviděl od jejich svatby, kdy ho opilý bratr obvinil, že s ní spal. Matka měla tehdy také dost upito a hýkavě se smála: „Vážně? Takže náš Vašík teda neni na hoši?“

„Drahuško, podržíš Kristiánka?“ obrací se Beáta k tchýni. Václav si uvědomí, že mluví česky. Přitom by dal ruku na špalek za to, že se slovenštiny nikdy nevzdá, že ji používá stejně rafinovaně jako krajkové prádlo.

„Můžu já?“ nabídne se Václav a Beáta přikývne.

„Počkej, musíš takhle, jednu ruku pod hlavičku, druhou pod prdelku,“ předběhne ho bratr a předvede svůj čerstvě nabytý otcovský grif. Václav neohrabaně, podle instrukcí přebere synovce. Tiskne zavinuté tělíčko, vdechuje novorozeneckou vůni a vybaví si sebe, předškoláka poprvé chovajícího brášku právě doneseného z porodnice.

„Seš pěknej kluk, Kristiáne,“ pohladí ho po vlasech. Jako byl táta.

„A kdy si konečně vezmeš mustr, Venoušku?“ pošťouchne ho matka.

„Já jsem přece na hoši, mami,“ ušklíbne se a předá jí dítě. Pak rozepne cestovní tašku a vybalí dárky: pro Beátu náušnice s brilianty, pro matku designovou brož, pro kmotřence zlatý řetízek s křížkem. Bratrovi podá láhev whisky v plechové dóze.

„Hm, single malt, osmadvacet let, to ses teda vytáh, brácha,“ neskrývá bratr nadšení zkoumaje etiketu. „Tý se dneska spolu podíváme na dno.“

„Jo a ještě pozdrav od Fidela,“ položí na stolek balení doutníků tlustých jako klobása.

„Tak strejda nadělil a nastal čas přesunout se, ne? Připravil jsem venku malej rautík,“ pokyne bratr a popostrčí Václava k průchodu do zahrady.

Stojí u baru za bazénem, bratr míchá koktejly, matka je milá a vypráví, jak se seznámila s otcem, Kristián spí v kočárku. Beáta po druhém manhattanu přechází do slovenštiny a po třetím chce jít plavat, matka jí musí připomenout, že je na začátku šestinedělí. Václav se ujal grilování a zjistil, že ho to baví. Pak si s bratrem zapalují doutník a popíjejí whisky. Václav vypráví surrealistické zážitky z putování po Kubě. Matka všechny překvapí sdělením, že kdysi, když otec za socialismu pracoval v zahraničním obchodě a ještě neměli děti, spolu strávili na Kubě tři měsíce. Jak málo toho víme o rodičích, pomyslí si Václav.

Před půlnocí se matka i Beáta rozloučí, Kristián se za celou dobu neprobudil. Bratr rozlije zbytek whisky. „Dobrá akce, ne, Vašku?“ Už jako dítě vyžadoval za všechno pochvalu.

„Fakt povedená. Počkej, pro něco si odskočím a hned jsem zpátky,“ zvedne se Václav a vrátí se s deskami v ruce. „Chtěl jsem ti tohle dát přečíst, když teď máme chvíli, abys byl v obraze,“ řekne a vyndá z desek fólii s návrhem smlouvy. Ví, co se od něj po dnešním večeru očekává: že bratra víc zapojí. Peníze mu nestačí, chce mít pocit důležitosti. Chce rozhodovat. Chce podíl na moci.

„Co to je?“

„Chystám se podepsat takovou dohodu o spolupráci s Němcema. Přečti si to, zajímá mě tvůj názor.“

Bratr se zabere do čtení, Václav se svlékne a skočí do bazénu. Voda je mnohem teplejší než vzduch, plave naznak a pozoruje oblohu. Pak se utře plážovou osuškou, vklouzne do připraveného županu a posadí se k bratrovi.

„Tak co?“

„To jako myslíš vážně?“

„Ale no tak… Jasně že to myslím vážně. Bez Němců se dál nehneme. Je to něco za něco, ale je to záruka, že nevypadneme z první ligy. Nepodepíšeme – a garantuju ti, že do pěti let na evropským trhu skončíme.“

„Jsou i jiný trhy.“

„Jistě, vím jaký trhy máš na mysli. Heleď, o tvejch kšeftech s Rusákama si myslim svoje a ty to víš. Ostatně přítomnost těch dvou goril tady dokládá, že jsi úplně ztratil soudnost.“

„Já? Slepej seš ty – vždyť po nás ty tví milovaný skopčáci chtěj normální výpalný!“

„Prosim tě, v jakech kategoriích ty vůbec uvažuješ? Výpalný! Rozumíš psanýmu textu? Káně na tom makal dva měsíce...“

„Káně? A seš si jistej, že dělá pro tebe a ne pro ně? Káně je vychcanej jak díra do sněhu!“

„Káně je nejlepší právník, kterýho znám. Takže polopatě: Prodávaj nám nějakou službu a zaručujou exkluzivitu. Pravda, něco nás to bude stát, ale mnohem víc získáme. A že získaj i oni, to je snad princip každýho obchodu. Tomu se říká win-win strategie, víš? Kdyby ses nevyprd na školu, možná by ti ten pojem něco říkal.“

„A už je to zase tady: náš vzdělanec má patent na rozum. Vykládals, že tě zajímá můj názor, a zatím už je ruka v rukávě. To divadlo sis moh odpustit.“

„No tak promiň, sorry. Tvůj názor mě samozřejmě zajímá, ale zodpovědnost nesu já. Tohle je strategický rozhodnutí a já budoucnost prostě vidím takhle. Radši toho už necháme, ať nepoděláme ten zejtřek. Jdu spát.“

Sebere bratrovi desky, sesbírá své svršky a vykročí k domu. Všimne si, že je z přítmí pozorují obě gorily, které přilákal hluk hádky.

„Hej, molodci, pojďte sem,“ zahaleká bratr, aby to Václav slyšel. „Pan ředitel zeměkoule už má dost a tohle se dneska musí vypít,“ máchne rukou k baru. Nenechají se pobízet dvakrát. Ještě než vklouzne dovnitř, slyší bratrovo „a do dna!“

Nastaví budík na šestou, před snídaní si půjde zaběhat. Převaluje se na lůžku a vyčítá si, že se ukvapil. Je pošetilost řešit s bratrem cokoli, má-li vypito. Musí to ráno urovnat.

Ještě je tma, když schází po schodech. Aby se vyhnul zamčenému hlavnímu vchodu, vyjde na zahradu přes halu. Když míjí bazén, lekne se: v šeru u baru sedí bratr a kouří, vedle na lehátkách chrápou Rusové.

„Jdu běhat, otevře mi někdo bránu?“

„Přelez plot.“

„Neblbni, omluvil jsem se ti.“

Bratr po něm sekne očima. „Přivlastníš si firmu, ošukáš mi ženu a myslíš si, že to vyřeší omluva?“

„Ty vole, s Beátou jsem nikdy nic neměl. Seš na šrot a plácáš kraviny. Běž si lehnout, tvůj syn má dneska křtiny.“

Bratr vstane, uchopí za hrdlo prázdnou láhev. „Kmotříček chce poučovat?“

Rusové se probudili a posadili na lehátkách. Václav se otočí a rozběhne se k osvětlené bráně, bratr za ním.

Václav se vyhoupne se na kovovou konstrukci, ale bratr ho strhne zpátky.

„Vždycky si byl hajzl,“ zařve a rozpřáhne se láhví. Václav ránu vykryje. Sklo se rozlétne po zámkové dlažbě, jen hrdlo láhve s trčícím střepem zůstane vcelku, oba se pro něj natáhnou. Václav je hbitější, zvedne střep a chytne bratra pod krkem.

„Vzpamatuj se, prosim tě,“ zasyčí bratrovi do ucha, „můžeme...“ Nedořekne, bokem mu projede zničující bolest. Rus vytáhne nůž a znovu bodne. Václav pustí bratra a sesune se k zemi.

Bratr klečí nad zkrouceným tělem, pod koleny se mu rozlévá teplá kaluž, nechápe. Pak zahlédne zakrvácenou čepel. „Né,“ zaúpí, „otočte ho...“

Opřou ho o bránu. Bledá tvář, vyděšené oči, mělce dýchá. Třesoucí se dlaně tisknou sáknoucí ránu. Pak ruce ochabují, brada klesá na prsa, hrudník znehybní.

„Kreténe ruská, tohle měla bejt krajní možnost, ty hovado…“

„Moh tě zabít, bránil tě,“ hájí ho druhý.

„To jste posrali.“

„My?“

„Máte patnáct minut, abyste zmizeli. Za dvě hodiny jste za hranicema a do půlnoci v zkurveným Rusku. Tady se už nikdy neukážete, jasný?!“

„A prachy?“

„Prachy si vás najdou, až se to uklidní.“

„Jestli si nás nenajdou, najdem si my tebe, brácho.“

Mercedes vyjede z brány, štěrk odlétá od pneumatik lisujících popadaná pláňata. Pach nafty se mísí s hnilobnou vůní tlení, svítá.

Osaměl. Nadechne se chladného vzduchu a opakuje si, co řekne policajtům. Co řekne matce. Co řekne Beátě. Co jednou řekne synovi.

Je pondělní jitro, časný podzim, Čechy.