na další stranu
Štěpán Votoček
JIZERSKÁ ELEGIE
I. Sníh
Zimou jsem se probudil
pod Saudkovým plakátem
peřiny čpí myšinou
kamna přes noc vychladla
z chalupy jsem vyrazil
něco po půl deváté
silnice na Polubný
od včerejška zapadla
Z kostela zní varhany
a nedělní zpívání
v povětří je cítit kouř
někdo uhlím roztopil
vítr na mě doráží
jako psa ho odháním
zkouším zapnout vázání
(včera jsem se přiopil)
Na skluznici lepí vosk
jsou to lyže po Němcích
od války se na půdě
nabízely jen kunám
na šálu cos upletla
nalétává ostrý sníh
mnohokrát jsem tudy šel
jen málokdy takhle sám
Vzpomínáš si na ten rok
(ty cos šálu nepletla)
jak jsme přešli do Polska
a navečer zase zpět?
Lehli jsme si do písku
pak se ještě za světla
milovali v Jizeře
bála ses otěhotnět
A na stejné místo jsem
vodil děti v horkých dnech
rašelinou a dřevem
kůže jim pak voněla
věřily že safíry
nacházejí v kořenech
zatímco se na dlani
jim jen sklíčka blyštěla
Vítr světem otáčí
sílu má jak zamlada
údy smrků pod sněhem
opájí se nadějí
že jaro je prokrví
i mě touha ovládá
a stopy těch přede mnou
ztratily se v závějích
II. Děti z Bullerbynu
Anýzem a pelyňkem
louky v létě vábily
a za nimi lesy se
prostíraly na sever
fošny černě natřené
teplem večer sálaly
pryskyřice stékala
a na střechách měkl tér
Máma nás tři vozila
do konzumu na káře
pro chleba a vajíčka
láhev šťávy a moštu
táta v Praze přes léto
posunoval na páře
psali jsme mu dopisy
nosil jsem je na poštu
Utahaní jako psi
celodenním lítáním
myli jsme se u pumpy
pak zalezli nahoru
Děti z Bullerbynu nám
četla mámapřed spaním
zablácené tepláky
přepírala v lavoru
Chodili jsme na skládku
u silnice k Tanvaldu
aušusové korálky
jsme si odtud nosili
závozníci ze sklárny
sypali je na haldu
indiánské čelenky
jsme pak jimi zdobili
Jednou jsem si u lesa
umanul že seberu
lesklé cosi z kamení
chyt jsem zmiji za krkem
a táta se vymrštil
zaťal do ní sekeru
(stahovali jsme dříví)
já pak nad ní stál s brekem
U Nýčových domků jsem
za tmy zahlíd vlčáka
ze zubů mu kapalo
jako by měl vzteklinu
pak jsem slyšel na poště
že loví pro pytláka
co do masny dodává
podpultovou zvěřinu
V třinácti jsem vzduchovkou
v lese ptáka postřelil
měl červenou hlavičku
křídlem bušil do země
přiběhl jsem za tátou
jestli by ho ošetřil
řekl nech to na kočky
a že zklamal se ve mně
III. Stařeny
Postižený Helmutek
poštmistrové Anny syn
odmalička do smrti
sedal s ní u přepážky
potom poštu zavřeli
starej se jí oběsil
usmířená trhala
v září šípky do tašky
Pomatená Preisslerka
sbírávala v úvozu
kameny a klacíky
byla cítit po těstu
slupky jsme jí nosili
aby měla pro kozu
nikdo prý tu před válkou
neznal hezčí nevěstu
Tetě Vandě nosil jsem
čerstvou vodu v kbelíku
pak jsem u ní zůstával
na hodinu němčiny
kafe měla na plotně
cigarety v šuplíku
a za války seděla
z mně neznámé příčiny
Studovala v Dijonu
a prázdniny na Gardě
za studií trávila
vládla pěti jazyky
rád jsem u ní sedával
v zakouřené mansardě
při chrčícím rádiu
přešívala hadříky
Z vězení si odnesla
doživotní návyky
hromadila kompoty
protože se nekazí
dojídala omáčky
s plesnivými knedlíky
a skrývala na půdě
avantgardní obrazy
K staré dámě Marii
muselo se jít s kopce
žila s dvěma manželi
pila jen gin s tonikem
vyprávěla s oblibou
jak v červené pragovce
vozívala po štacích
Wericha a Voskovce
Její otec stavitel
vybudoval půl Hradce
ameriky kouřila
na art deco pohovce
cvičila a každý den
koupala se v potoce
své dva muže pohřbila
a zemřela ve stovce
IV. Ginzel
S Ginzlem jsem se poprvé
setkal když jsem tábořil
tajně v zóně zákazu
u přehrady na Souši
myslel jsem že je fízl
když se z lesa vynořil
ale smál se chlapče jdi
sem nechoděj komouši
Na podzimní Jizerce
tenkrát ještě bez lidí
s jinovatkou na oknech
potom jsem ho potkával
vykládal oTibetu
a jak ho stát jen šidí
s drátem místo opasku
vedle sklárny postával
O svém věku tvrdil že
pamatuje ledovec
a nazýval sám sebe
glaciálním reliktem
podezřelý jakožto
neodsunutý Němec
provokatér úřadů
s proflánutým gesichtem
Opřený o dlouhou hůl
v bundě plné odznaků
sledoval jak ruinuje
kyselý déšť pralesy
starou veteš odevšad
tahal si do baráku
nadával že do smrti
nepřivykne bezlesí
Siřičité mraky se
po úbočích válely
Rudé právo mlčelo
a Ginzel si před nikým
nebral žádné servítky
když si pro něj přijeli
ksichtil se že ten zmar je
sudeťácká Nemesis
Jednou cestou ze Smrku
zastihlo mě setmění
na Pytláckých kamenech
Ginzla se mi zželelo
pod převisem vařil čaj
když to jeho stavení
haraburdím narvané
zimu předtím shořelo
V. Němci
Betonové pevnosti
navlhlou šeď skrývaly
za nálety jeřábů
na vyzáblých návrších
jak pravěké dolmeny
které nelze odvalit
v září osmatřicet
děda sloužil v jedné z nich
Na Němce jsme čekali
v bunkru v lese nad Mýtem
samopaly z hračkářství
namířené k silnici
vyryli jsme do stěny
tentokrát že odmítnem
bez výstřelu nechat jim
opuštěnou hranici
S partou lesních dělníků
v srpnu kolem povodní
pil jsem rum nad Smědavou
pak se k smrti zhádali
zda se mělo bojovat
pot koní čpěl z řemení
jak promoklým kapradím
klády k cestě tahali
V květnu pětačtyřicet
projel domem s rodinou
na Pustinách ruský tank
rozpovídal se lesák
na valníku po práci
s tou německou spodinou
nešlo prý líp naložit
co fotr to esesák
To chlap jemuž patřila
chalupa kam jezdívám
k lepšímu jsem přidal já
strachem z Rusů zešílel
byl to místní nacista
(jeho průkaz pořád mám)
manželku a šest dětí
parabelou postřílel
Jednou jsem se v podkroví
probudil a ve tmě stál
obrys muže ve dveřích
k smrti jsem se vyděsil
v místnosti byl všude dým
hned jsem okna zotvíral
silueta zmizela
málem jsem se udusil
VI. Dveře
Vím o každé samotě
každém křížku v porostu
nikdy jsem se neztratil
na pěšinách od zvěře
teď najednou bez cíle
pomateně bloudím tu
a kde má být jenom pláň
narazil jsem na dveře
Scenérie absurdní
jak z Dalího obrazu
dveře vprostřed ničeho
osaměle stojící
a jak rána sáknoucí
zpod stržených obvazů
slunce rudě prosvítá
matka krví kojící
Sněžení už ustalo
líh se vstřebal z oběhu
přítel který nesplnil
slib rozehnat světabol
řemínky jsem rozepnul
zabod hůlky do sněhu
ten pod bodci zapraskal
jak mačkaný staniol
Klika lesklá námrazou
a rezavé kování
panty nikdo nemazal
jeden stisk a vrznutí
vejdu rámem zárubní
s díky za to pozvání
na konci je stejně vždy
jen výdech a trhnutí
A ten rám mě skenuje
lustruje mi myšlenky
listuje mým archivem
traktátů i blábolů
vytahuje milenky
ale mě to nevadí
že se mohu podělit
je úlevou od bolu
Všichni jimž jsem pomohl
i ti jež jsem nechal být
defilují přede mnou
jak účetní položky
všechny řitní otvory
co mě chtěly pohltit
ale já jim odolal
třpytí se jak výložky
Nevědomí i mysl
zpracovává procesor
operačním systémem
Pánbůh verze dvacet pět
oranžovou spirálou
slunce padá za obzor
zvuk tibetských roliček
nelze v dálce neslyšet
Kolem štíty prvohor
oblévá je oceán
a všechno se přetváří
nikdy není hotovo
dívám se až k počátku
a najednou vidím plán
pak jsem slovo zaslechl
vím co je to za slovo
A v kruhu mí zemřelí
chytají mě za ruce
běh času se zastavil
zůstala jen přítomnost
brouzdáme se mělčinou
ve sluneční zátoce
a kolem se prostírá
nekonečná blaženost
A je noc a zase den
a tak pořád dokola
nikdo už mě nehledá
bůhví co mě zabilo
zní nedělní zpívání
a varhany z kostela
v povětří je cítit kouř
všechno co je už bylo
VII. Jaro
Na severních úbočích
je mráz už jen po ránu
zbytky sněhu pod klečí
ještě pár dní uchrání
na Polubném ze školy
vynášejí Moranu
a Jizera v údolí
duní plná po tání
Stružky tečou po loukách
a na zídkách ještěrky
teplo vábí k páření
ve dnech které pominou
jizevnatá výmoly
silnice od Jizerky
táhne se a ohýbá
skandinávskou krajinou
Na úpatí Bukovce
úpolíny zas kvetou
a jak svíce zádušní
u cest hoří vstavače
přede dveřmi koťata
pod nohama se pletou
a na slunci zedníci
popíjejí lahváče
Když se mlčky objevím
v Pyramidě s lyžemi
a pivo si poručím
jenom Ginzel nezbledne
nevyptává se sám ví
že jsou věci na zemi
a i věci mimo ni
zvesela si přisedne
|
