literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Votoček

PRVNÍ SNÍH

Jan stojí před vchodem hospody a váhá, má-li vejít. Je po soumraku, pod zářivkami se snášejí obrovité vločky a pokrývají náves tenkým filmem. Svátost prvního sněhu, říkávala Dana každoročně, když začalo chumelit. A ať byla kdekoli, musela ven. A Jan s ní, protože to cítil stejně. Radovala se jako holčička, házela mu hrsti sněhu za krk, zpívali dvojhlasně koledy, byli šťastní.

Jenže dnes večer je sám a kdy mu bylo naposledy do zpěvu, si nevzpomíná. Ještě může couvnout. Může, ale necouvne. Nadechne se jiskřivého vzduchu, vkročí do sálu a pozdraví, aby to všichni slyšeli. Štamgasti zvednou zlé pohledy frustrovaných lůzrů, jací jsou palivem každé revoluce, a skrze cigaretovou mlhu je upřou na příchozího. Ale žádná revoluce na obzoru není, jen osamělý muž ve dveřích hledající místo.

U stolu pod oknem sedí všichni tři, kvůli kterým tu je; myslivecké kabáty a klobouky na věšáku, poloprázdné půllitry, pár vajglů v popelníku. Čtvrtá židle čeká na něj, lépe by to nikdo nezrežíroval.

„Můžu přisednout?“

To nečekali. Dívají se po sobě, ale odmítnout nedokážou, ačkoli jim musí být jasné, že mají po zábavě. Jsou nesví: Šrotuje jim v hlavách, co to má znamenat, proč zrovna k nim, když je poloprázdno?

Z jejich výrazů, časné hodiny a počtu čárek na lístku Jan hádá, že pijí druhé pivo. Dorazil tedy akorát. Sotva odsune židli, přistane před ním přetékající půllitr. Pingl je nováček, dokonce se usmívá, ještě nestihl nasáknout zdejší letargií.

Bundu se šálou hodí Jan přes opěradlo a podívá se na jednoho po druhém.

„Víte,“ promluví do ticha, které obkroužilo jejich stůl jako bariéra, skrze niž nepronikne vlnobití hlasů ani hluk televize. „Žiju tu skoro dvacet let. Když jsme se přistěhovali, říkal jsem si, že sem zapadneme, že jsme skromní, máme rádi lidi. Že když jsme náplava, ještě neznamená, že nás nepřijmete. Že to bude chtít nějakej čas, ale pak to začne fungovat.“

Koukají na něj dost vyjeveně, v očích otázku, jestli mu z toho neštěstí nešíblo, když se jim tady takhle zpovídá, ale Jan pokračuje: „Dana si iluze nedělala: Po tejdnu řekla, že tady nám vždycky nanejvejš odpověděj na pozdrav. Usmíval jsem se tomu, vztahovačná ženská, někdo se na ni blbě podíval, bába v konzumu jí prodala zelenej salám, nebo bůhvíco, jenže měla pravdu: Nepřijali jste nás. Říkal jsem si: Do prdele proč? Jejich fotrové se sem po válce taky přistěhovali. A pak mi to došlo: To je právě vono! Bojej se, že to tu Havel vrátí Sudeťákům a Pražáci tomu budou tleskat. No a my jsme přece Pražáci, že. Jednou Pražák – furt Pražák, ne? Že vy makáte v lese a v kravíně a my si malujeme hrníčky a talířky. Že vy jste stáli čtyřicet let na stráži míru a socialismu a my se paktovali s chartistama. Dana se s tím nakonec smířila – v létě přicházeli turisti, pořádala keramický dílny pro děti, zvala si kamarádky, na izolaci byla zvyklá z minulý doby, tak co. Ale mně to sralo: Co to kurva je, když přijdu do hospody a všichni zmlknou? Jak asi víte, Dana v létě zemřela při autonehodě. Já tu musím nějak dožít, dcera se vdala do Francie, jiný děti jsme neměli. Tak jsem teď tady a ptám se: Nemůžeme se k sobě už hergot chovat normálně?“

„Víš,“ přeruší trapnou chvíli vousatý snědý Kamarýt – začal Janovi okamžitě tykat –, „přesně na tohle jsme ale těch dvacet let čekali. Že prostě přijdeš a něco takovýho povíš, ne, chlapi?“

„Jasně, přesně tak, no a když to z tebe konečně vypadlo, tak teda do smrti dobrý, co?“ přidává se růžolící pupkatý Hulcr. Za jiných okolností by to Jana rozesmálo.

Nevýrazný hubeňour Lieberzeit jen přikyvuje, ale že ten toho moc nenamluví, ví i cizák Jan.

„Hele, tvý ženy je nám tu všem moc líto,“ navazuje Kamrarýt. „Stará u vás v kšeftu jednou byla a moc se jí tam líbilo, ty dečky a zvonečky a čajíčky a tak. Něco si tam i koupila, ale děcka vod dcery to rozbily. Vono to moc nevydrží, že jo, vono je to spíš jako na ozdobu…“

„Dekorace,“ přikyvuje Hulcr, „taková dekorace.“

„Víš, my tady nejsme uplný primitivové, jak si myslej Pražáci. Ale na takovýhle věci prostě moc nejsme, no, jsme víc praktický, abych tak řek. Ale tu vaši čajovnu, nebo co to je, si snacha chválila. Jo a tu medovinu taky, dala mi líznout, babský pití, ale docela dobrej šláftruňk.“

„Víte co, páni myslivci: Když jsme si po tolika letech potykali, co kdybyste to do sebe kopli a pokračovali jsme u mě? Nemám tam jenom medovinu, vyrábím i jinačí věci,“ navrhne Jan.

Dívají se po sobě rozpačitě, až si Jan pomyslí, že to nemůže vyjít. Tenhle moment je největší slabina jeho plánu. Ale chlapi do sebe obrátí zbytek piva a zapínají zelené kabáty. Hulcr mávne na vrchního, v mžiku je zaplaceno.

Jan je vede přes bílou náves a pak za roh do uličky, kde je předposlední dům jeho. Odemkne a nasměruje je do dílny vlevo od chodby. Chtěl jim říct, aby se nezouvali, ale je to ani nenapadlo.

„Tak tohle je to vaše království,“ praví Kamarýt a pokyvuje hlavou. Střed místnosti s klenutým stropem a cihlovou dlažbou zaujímá rozložitý dubový stůl, na kterém Dana modelovala a malovala, nejspokojenější s rukama od hlíny a košilí od barev. Stůl objevila v jakémsi antiku, se kterými se tehdy roztrhl pytel, byl za babku. Když ho do polorozpadlého baráku nastěhovali, čerství pětačtyřicátníci, divoce se na něm pomilovali, začátek nového života...

Police při stěnách jsou vyskládány hrnky, talíři a mísami, zdobenými Daninými nezaměnitelnými ornamenty. Vlevo ode dveří stojí v rohou hrnčířský kruh a vedle elektrická pec.

Jan přistrčí ke stolu čtyři tonetky a vyzve hosty, aby se posadili, ale nesvlékali, protože v dílně udržuje přes zimu teplotu kolem patnácti stupňů; vytápět tu na víc je zbytečné mrhání.

„Jdu do sklepa, hned jsem zpátky,“ oznámí.

Chlapi si poslušně sednou. Rustikální místnost podobná kapli i s nimi udělá svoje: Mlčí a čekají jako ovečky před bohoslužbou.

Jan se vrátí a na stůl postaví třílitrový demižon: „Pánové, calvados neboli jablečňák, mnou vypálenej, z našeho sadu, čistej jako první sníh, tohle spolu dneska vypijeme na naše přátelství.“

„To je chlap, ten Honzík, to se mi líbí!“ zaraduje se Kamrýt a Hulcr s Liberzeitem přitakávají. Jan sáhne do police za sadu hrníčků se znameními zvěrokruhu, vytáhne čtyři hořčičáky a rozlije průzračnou pálenku.

Zvednou sklenky a přivoní si. „Hm, voní zajímavě,“ hodnotí Hulcr. Jan obrátí do krku, co je nalito, ostatní ho následují.

„Ááá, ta teda je,“ pochvaluje si Kamarýt, „takovej zvláštní šmak, dobrá...“

„Moje speciální receptura, destilování je trochu alchymie. Tak chlapi, až do smrti!“

„Až do smrti!“

„To kdybysme, Honzíku, věděli, že si tu destiluješ, už bysme se kamarádili dávno, co chlapi?“ zahlaholí Hulcr. Spokojeně se tváří i Lieberzeit, mlčky vytahuje cigarety. Jan nic nenamítá, jen otevře okno a přisune mu jako popelník misku s motivem zmije, který Dana obzvláště ráda používala.

I další rundu vypijí na ex, tihle chlapi jsou zvyklí chlastat. Jan už trochu cítí v hlavě, musí zvolnit. Třetí a čtvrtou sklenku pijí jen hosté, aniž by si všimli, že sobě Jan už nedolil. Po páté hlučná veselost ustupuje uvědomělému pití zkušených mužů, při kterém je výřečnost na obtíž. Šestou usrkávají se zarudlými spojivkami, miska před Lieberzeitem je plná vajglů, kouří všichni včetně Jana.

Jan znovu dolije a přeruší ticho: „Chtěl jsem vám říct, jak to vlastně bylo s Danou. Jak umřela.“

„Tak to víme, přece, zabila se v autě,“ namítne Kamarýt.

„Máš pravdu. Vyjela ze zatáčky v lese na Smrčinu a skončila ve stromě. První, co mě napadlo, že se zabila sama. Schválně. Jako že měla třeba rakovinu a neřekla mi to. Nebo deprese, ty mívala. Ale ne, řekli policajti, prej prasklá pneumatika. Rok stará pneumatika, divný. Byla na místě mrtvá. Za dva dny přišli kriminalisti, že guma neprdla jen tak. Někdo si prej dal práci a podélně skoro celou pneumatiku naříznul, takže se v prudký zatáčce střižnou silou roztrhla. Vyslýchali mě jako podezřelýho, chápal jsem to, běžnej postup. Pak se ptali, jestli jsme s někým neměli spory. Řek jsem, že ne. Nic nezjistili a nechali to bejt. Umíte si představit, jak mě užíralo, že mi někdo zabil ženu a je to u ledu? Přestal jsem spát a každou noc přemejšlel, co bych měl udělat. Až minulej měsíc jsem si najednou vzpomněl na něco, co mě mělo napadnout hned… Ukážu vám to, počkejte chvilku...“

Jan vyjde do chodby, slyší jeho kroky na schodech a v patře. Nenacházejí sílu zvednout se a odejít, ačkoli jim zbytek soudnosti napovídá, že by měli. Jen Hulcr se nakonec postaví, zamotá se a jen tak tak se trefí zpátky na židli.

Ale Jan už je zpátky a na stole rozevírá notebook. „Takže kde jsem to přestal? Jo, že jsem na něco přišel: Ten Pražák, co má barák naproti, sem jezdí jenom na víkendy. A stalo se mu už několikrát, že byl v tejdnu vykradenej. My si ničeho nevšimli, policajti – jak jinak – nic nezjistili. Když jsem se ním na tohle téma vloni zjara bavil, povídal, že nechá nainstalovat fotopasti. To jsou takový ty zařízení, co dělaj fotky, když se spustí pohybový čidlo a jsou vybavený i na noční vidění, vysvětlil mi. Prej se to používá v lese na zvířata, ale to byste měli znát spíš vy. Jestli to nakonec namontoval, jsem nevěděl, takže jsem čekal, až přijede, abych se ho zeptal. Jasně, řek, jednu fotopast že nechal dokonce namontovat místo zvonku, takže snímá ulici mezi našima domama. Včetně místa, kde parkujeme. Půjčil mi paměťovou kartu, abych si moh v počítači projít záznamy. Udělal jsem to. A našel poslední fotku svý ženy. A na předchozím snímku vyfocený tři hajzly, jak na gumě našeho auta zkoušej loveckej tesák.“

„To je pěkný, ale na nějaký fotky je už poněkud pozdě, ne?“ zvedne se s námahou Kamarýt.

„Musíme jít,“ potvrdí Hulcr a odraziv se od hrany stolu vrávorá ke dveřím. Lieberzeit je dle svého zvyku jako pejsek následuje.

„Máš pravdu, na fotky je pozdě,“ zaklapne Jan notebook. „Tak šťastnou cestu, kamarádi.“

Zavře za nimi a nalije si plnou sklenici, vypije ji naráz. Mají náskok, ale on je dožene. Znovu si dolije, i tuhle sklenku otočí do krku a nalije další.

Motá se mu hlava, vykloní se z okna do zahrady. Svátost prvního sněhu očistila svět, řekla by Dana.

Přivoní k pálence, pak už jen usrkne. Zvláštní, jak metanol chutná příjemně.<