literární časopis založený v roce 1964

Dagmar Vlašicová

BLUES PRO ČERNOŠSKOU HOLKU

Seděla za barem, mladá osamělá černošská žena, a popíjela brandy. Seděla v tichosti a působila klidným dojmem. Opatrně si prohlížela nově příchozí, zatímco se bar naplňoval jejími černošskými známými i neznámými z celého kouta jejich maloměsta. Pozorovala, jak se mezi sebou zdraví, poplácávali se po rameni, usmívali se a působili šťastně. Odvrátila se od nich a zahleděla se do sklenice brandy.

„Misty,“ oslovil ji známý hlas, „proč tady sedíš tak sama? Pojď se taky bavit!“

Místy se zahleděla na Mayu. Měla na sobě svoje nejlepší šaty a taky si natupírovala vlasy. Pozorovala Místy se zvědavostí a zároveň působila trochu netrpělivě. Místy do sebe hodila zbytek brandy a sklenici podala barmanovi. Jemným pokynem hlavy si poručila další.

„Místy, ty nemáš nikdy dost,“ řekl barman a uculil se.

„Nikdy jsem neviděla ženskou takhle pít!“ zakňourala pohoršeně Maya.

Místy pokrčila rameny a začala do sebe házet další sklenici, ovšem Maya ji chytila za rameno a zavrtěla hlavou.

„Měla by ses krotit… to je všechno kvůli němu?“ zašeptala jí do ucha.

Místy zase jen pokrčila rameny, nechtělo se jí mluvit, chtělo se jí jenom pít. Mezitím se u vstupních dveří strhl poprask. Všichni známí se nahromadili okolo charismatické dvojice, která právě vešla dovnitř. Hlučně je vítali, pískali, tleskali, objednávali jim panáky, poplácávali je po ramenou a řvali nadšením. Maya sledovala jejich vítání, zatímco Misty dál zírala do poloprázdné sklenice. Dvojice se jen stěží proplétala mezi známými směrem k pódiu, kde se už chystaly hudební nástroje. Mladý muž, zhruba třicetiletý, vedl za ruku svou oslnivou partnerku, ověšenou všemožnými šperky, na které by Misty nebo Maya šetřily roky. Co však bylo oslnivější než šperky a třpytivé šaty, byl její úsměv, který věnovala úplně všem v celém baru. Kdyby jí nebylo padesát, byla by nejdokonalejší ozdobou celé místnosti.

Jmenovala se Ruth a její společník se jmenoval Albert. Odpojil se od Ruth a zamířil směrem na pódium. Maya drcla loktem do Misty a ta na chvíli odvrátila zrak od brandy a podívala se na pódium. Albert svižně vyšel pár schodů, vzal si svoji kytaru, která tam na něj už čekala, a připojil se ke zbytku svých kapelníků, kteří už stáli připraveni se svými nástroji na zahájení koncertu. Celý bar naráz začal tleskat. Na pódium totiž přišel majitel baru, pan Kingston, a zahájil svoji řeč:

„Dámy a pánové, přátelé… Dnes jsme se tu sešli, abychom oslavili zrušení otroctví v posledním americkém státě!“

Sálem se rozezněl nadšený jekot. Pan Kingston chvíli čekal, než se sál uklidnil a poté pokračoval:

„Otroctví zažili prarodiče nás všech. Všichni jsme děti bývalých otroků. Věřte mi, přátelé, že je stále za co bojovat. Ještě stále není nikdo z nás zcela svobodný. Ale dnes si nebudeme bědovat, dnes budeme oslavovat! Hudba má tu moc, že dokáže osvobodit každého z vás. Hudbu nám nikdy zakázat nemůžou, tenhle žár máme v krvi, přátelé. Je to bezpečné místo, kam se můžete uchýlit, když jste smutní, hudba je jako náboženství.“

Následoval aplaus, dokonce se ho zúčastnila i Misty. Maya se dívala na pana Kingstona s nábožnou uctivostí.

„Proto jsem se rozhodl dnešní výdělky věnovat na podporu kampaně pana Luthera Kinga. Dneska nám tady zahraje talentová kapelaThe Blues Brothers, prosím, přivítejte je,“ pokračoval pan Kingston a sálem se opět rozlehl hlučný potlesk. „Přátelé, dobře se bavte.“

Pan Kingston odešel z pódia. Kapela začala hrát blues. Misty se zahleděla na pódium a její oči se krátce setkali s Albertovýma očima. Jenomže Albert se rychle zadíval jinam, takže to vlastně nic neznamenalo.

„Misty,“ oslovila ji Maya znovu, „tak řekneš dneska vůbec něco?“

„Asi půjdu domů,“ odvětila Misty.

„No tak… pojď tančit! Jsem tady s Robem a přivedl s sebou nějakého přítele. Je to hodně mladý kluk, je mu dvacet a má slušnou práci. No tak, Misty! Není to sice muzikant, ale ti jsou stejně prchliví…“

„Děláš mi dohazovačku?“

„On tě nechce, chce Ruth. Už na něj zapomeň!“

Maya ještě chvíli stála u baru s Misty, ale už jí došla trpělivost, když Misty zase jenom tvrdošíjně mlčela. S naštvaným výrazem ve tváři se prudce odvrátila od přítelkyně a zamířila za svým Robem. Misty zase osaměla se svojí skleničkou brandy. Byla ráda, že Maya konečně odešla. Neměla ráda, když ji někdo poučoval, anebo jí říkal, co má dělat.

Držela v ruce svoji skleničku a přelévala zbytky alkoholu z jedné strany na druhou, zatímco úpěnlivě přemýšlela, jestli by nebylo skutečně lepší odejít. Pak sebrala odvahu a zadívala se směrem k pódiu na vášnivě hrající kapelu. Hráli blues se zápalem, jako by se narodili jenom proto, aby tady mohli hrát utlačovaným lidem a vlévat jim trochu života do žil tím, že jim rozproudí krev. Většina lidí se totiž svíjela pod pódiem a bláznivě tančili do rytmu i mimo něj.

Albert vypadal odevzdaně. Hudba ho zcela pohlcovala. Měl zavřené oči a vypadal, že se propadl do jiné dimenze. S lehkostí mu vlastní pomalu ždímal ze sebe to nejlepší. Prsty mu rychle cvrlikaly po strunách a vydávaly ty nejméně otřelé zvuky. Misty se musela odvrátit zpátky ke své skleničce, jinak hrozilo, že se propadne někam, kam se propadnout nechtěla.

Nalila do sebe zbytek utlumující tekutiny a zvedla se k odchodu. Cestou z baru postřehla pronikavý Mayin pohled, vedle ní se Rob smál na celé kolo, zatímco jejich přítel, kterého zřejmě chtěli dohodit Misty, se tvářil trochu smutně. Další návštěvníci koncertu, pokud Místy vůbec zaregistrovali, jí věnovali pouze zpytavé pohledy, nemohli pochopit, proč odchází ze všemi tolik opěvované akce. Nevěnovala jim však příliš pozornosti a sebevědomě vyšla ven.

Zhluboka se nadechla čerstvého svěžího vzduchu. Byla klidná noc a nebe bylo plné hvězd. Zabalila svá holá ramena do šátku a vydala se cestou domů.

***

„Misty?“ uslyšela hluboký mužský hlas odkudsi z dáli. Pomalu otevřela oči a spatřila Alberta, jak se nad ní sklání.

„Tohle je sen?“ zakňourala.

Albert na to neodpověděl. Místo toho jí věnoval starostlivý pohled a přehodil přes ni svůj tmavý kabát.

„Moc jsi toho vypila,“ podotkl, zatímco se Misty rozvalovala ospalá na lavičce. Zamžourala očima a všimla si auta, které stálo před nimi a ve kterém zřejmě seděla Ruth.

Rychle se vzpřímila a okamžitě se probudila. Po alkoholu naráz nebyly ani památky. Podívala se přísně na Alberta a vrátila mu jeho kabát.

„Děkuju, ale už to domů zvládnu sama,“ řekla zbytečně hrdě a vstala. Přitom trochu zavrávorala, ale vydala se kupředu. Albert za ní okamžik stál a hleděl rozpačitě na její záda, pak se ale odhodlal a doběhl ji.

„Misty…“ začal.

„Žádné Misty,“ nenechala ho říct, co měl na srdci. „Tamhle máš Ruth, přesně támhle sedí. Já moc dobře vím, že bez jejích peněz jsi na mizině. Já bych ti nemohla kupovat nejlepší nástroje, ani tě živit, abys mohl dělat to, co tě baví. Tak si běž zpátky k ní, zpátky do svýhopohodlnýho života…“

„Dobře, drž se. Ahoj,“ odpověděl ochromený Albert a vrátil se zpátky do auta. Už Misty nevěnoval ani jeden jediný pohled. Auto nastartovalo a odjelo pryč.

Misty opět osaměla.

U MOŘE

Jeli prudce z kopce po hrbolaté silnici směrem do kotliny. Vítr jí čechral husté blonďaté vlasy. Ležela pohodlně opřena o sedadlo spolujezdce a vsakovala do sebe sluneční paprsky. Její přítel soustředěně řídil Mercedes. Oba měli nasazeny sluneční brýle a vypadali jako hollywoodské hvězdy, protože byli oba jako ze škatulky.

Silnice byla osamělá. Chudá krajina byla vyprahlá a vyschlá od silného slunce. Mercedes míjel jen tu a tam drobný odlehlý kvítek. Skály lemující silnici působily nepřístupně. Jen slunce pražilo a oslňovalo obrovskou vodní plochu, na kterou byl z vrchu skvostný pohled. Paprsky se odrážely od vody a prosvěcovaly jinak zádumčivou krajinu, jako by tohle místo bylo rozděleno na dvě hemisféry.

Annase zavrtala do sedačky a pozorovala vábné moře. Střecha auta byla odkryta, ale to jí nevadilo, neboť vítr byl v parném dnu osvěžující. Napila se vody a odpočívala, zatímco její přítel soustředěně řídil.

"Nádherný výhled," podotkla Anna směrem k Danovi.

Dan jen pokývl hlavou k souhlasu. Anna se napřáhla k přehrávači a vybrala Danovu oblíbenou desku. Chtěla ho rozveselit. Z přehrávače se mezitím začala linout klidná tichá melodie soulové skladby. Jak začal hlas hudebních nástrojů nabírat na intenzitě, počal i na Danově tváři hrát úsměv. A při první sloce se jeho úsměv roztáhl ještě více doširoka.

"Pain in my heart," řekl nahlas jméno své oblíbené písničky.

Anna se stejně jako její přítel také usmívala. Mezitím projeli tunelem a přiblížili se k městečku, ve kterém byli ubytováni. Zatímco hrála skladba, přemítala Anna o tom, jak společně vyrazí k moři a půjdou si zaplavat. Daniel jí namasíruje záda a bude jí lichotit tak, jako to umí jenom on.

"Už se těším k moři," povzdechla si nedočkavě.

"Už tam brzy budeme," řekl Dan.

Konečně dorazili před hotel, ve kterém byli ubytováni. Anna elegantně vyskočila z vozidla. Její pohyby byly ladné a jemné. Vždy byla dokonale upravena. To se mu na ní líbilo nejvíce. Totiž že byla tak ženská.

Zamrkala na něj, rychle obešla Mercedes a vrhla se mu do náruče. Zasypala ho polibky a touhou, kterou v sobě musela držet celou cestu, aby ho nerušila v řízení. Objímala ho velmi pevně a láskyplně. Danielovy stisky však nebyly tak pevné, jeho polibky nebyly tak horké jako ty její. Anna si však ničeho nevšímala. Viděla jenom kouzlo jeho mládí, neodolatelný odvar z elixíru, který jí dávkoval, a ona s chutí donekonečna upíjela.

"Tak už půjdeme?" zeptal se Daniel, zatímco mu dávala další pusu na jeho semknuté rty.

"Ano," přitakala s vlhkostí ve tváři a pověsila se na něj. Dan zamknul auto a vyrazili společně do hotelu.

Když dorazili na pokoj, odešla Anna do koupelny. Dan popošel k terase a zadíval se na širé moře. Bylo blankytně modré a průzračné, čisté a nevinné. To jen lidé v něm, když neuměli plavat, dokázali si způsobit řádnou pohromu.

Konečně se vrátila z pokoje. Ihned ho obepjala kolem pasu a také hleděla na výhled jako z pohádky. Moře stále odráželo sluneční paprsky a prosvěcovalo okolí. Na pláži si lidé užívali a živě švitořili.

Daniel se otočil. Anna tam před ním stála v plavkách a kolem pasu si ovázala průsvitný šátek. Udělala si dva culíčky jako holčička a producírovala se Danielovi ze všech stran.

"Sluší ti to," řekl Dan a prohlížel si ji. Ona mu věnovala jeden ze svých nadšených pohledů a zase ho objala.

"Díky. Půjdeme konečně na pláž?"

Přikývl a odebral se pro věci. Anna na terase osaměla. Nebavilo ji pozorovat moře a okolí, a tak se odebrala na chodbu, kde na stěně viselo dlouhé zrcadlo. Přistoupila k němu a začala se prohlížet. Prohlížela si své ruce. Začaly se na nich objevovat první stařecké skvrny, jak už to tak u padesátiletých žen bývá. Musím víc pít, pomyslela si a namazala si ruce jakýmsi krémem. Mezitím se na chodbě objevil Daniel.

"Co kdybys šla na pláž sama?" otázal se náhle.

Anna byla překvapená. To ji vyvedlo z míry. Nevěděla, co na to říct, a tak místo toho jen stála a přešlapovala na místě, aniž by měla tušení, co ho přivedlo k tak náhlé změně názoru.

"Raději bych se šel projít..," dodal.

"Tak já půjdu s tebou," řekla spěšně a už si chtěla jít obléct šortky a tílko.

Jenomže Dan její horlivost zadržel. Chytil ji za rameno a významně se jí zadíval do očí.

"Chtěl bych jít sám."

"Neměl bys chodit sám. Víš, že na tom nejsi dobře."

"Snad bych si mohl sám rozhodnout, jestli na tom jsem anebo nejsem dobře..."

"Je to nesmysl! Proč bys měl chodit sám, když můžeš jít se mnou?"

"Prostě potřebuju být sám..."

"Ale proč?! Udělala jsem něco špatně?"

Anně vhrkly do očí slzy. Začala se trochu třást. Byla viditelně rozrušena. Dívala se na Dana s výčitkami. Naráz to byl Dan, kdo se cítil být v koncích. Chvíli na sebe jen tak koukali, až Dan konečně prolomil ticho:

"Dobře, jak si přeješ. Půjdu s tebou."

Anna se zase začala usmívat. Stín z její tváře zmizel náhle jako mávnutím kouzelného proutku. Zatetelila se radostí a po slzách už nebyly ani stopy.

Pár si tedy sebral pár nutných věcí – deku, občerstvení, opalovací krém a klíčky od bytu. A s tímto malým nákladem vyšli z hotelového pokoje na pláž.

Ulicím vládl ruch. Bylo teplé a příjemné úterní odpoledne. Všude byla spousta lidí a spousta stánků s lacinými suvenýry a nepříliš zdravým jídlem. Dan si nasadil své oblíbené sluneční brýle, zatímco Anna si jen nasadila klobouk a rozdávala úsměvy neznámým lidem. Přestože už měla dost odžito, stále se po ní otáčeli někteří muži. Kromě stařeckých skvrn měla stále výstavní postavu. Na druhou stranu Daniel se tvářil nepřístupně a unaveně.

Kráčeli volným tempem po place a prohlíželi si výlohy stánků a výhled na moře. Pláže byly přeplněné, a tak museli postupovat delší dobu, než konečně objevili volné místo.

Nakonec našli příjemné místo blízko u vstupu do moře vedle staršího páru a paní s dítětem. Zdálo se, že je nebude rušit parta hlučných mladých lidí anebo mnoho malých uřvaných dětí.

Dan rozprostřel deku a sundal si triko. Vytáhl z tašky opalovací krém a posadil se vedle zasněné Anny. Ta rozkošnicky popíjela víno, které přibalila do tašky spolu se dvěmi sklenicemi. Do druhé sklenice nalila víno také jemu.

Měl pocit, že nemůže odmítnout. Vzal si pohárek vína do ruky a lehce usrkl. Anna si konečně nasadila sluneční brýle.

"Nezapomněl sis dnes vzít prášky?" otázala se zničehonic.

"Ne," odvětil.

A dál hleděla do moře. Přemítala. Čekala na svoji odměnu. Čekala nějakou vděčnost. Opalovací krém postavený ledabyle vedle deky ji pálil snad ještě více nežli slunce. Musela trpělivě snášet jeho nálady, byl nemocný a ona ho zachránila a místo vděku musela tolerovat jeho nevyzpytatelnost.

Demonstrativně vstala z osušky a sdělila mu, že si jde zaplavat. Možná čekala, že se přidá, ale Dan jen ležel jako mrtvola na dece. Zdálo se, že ho nic nezajímá.

Anna se tedy odebrala k vodě. Nechala polospícího Daniela za sebou a vrhla se energicky do moře. Ona plavat uměla dobře.

Zatímco se Anna oddávala vlnám, Dan ležel na dece se zavřenýma očima a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, jak se sem vlastně dostal, přemýšlel nad tím, proč zrovna s Annou a také moc dobře věděl, že mu jeho chování bude později náležitě vyčteno. Jenomže jemu to začínalo být jedno.

Docházely mu síly.

Slunce mocně zářilo a vštěpovalo se mu do kůže. Daniel se protáhl na dece a zavřel oči.

Probudila ho až sprška mořských kapek z Anniných rukou. Plácla sebou do deky. Zadívali se spolu na pomalu zapadající slunce. Moře teď bylo tiché a uklidňovalo mysl. Na chvíli tomu míru oba podlehli. Dan vztáhl ruku a dotkl se letmo té její. Když Anna neuhnula, ruku jí stisknul a ona mu ji po chvíli stiskla na oplátku.

„Půjdeme?“ otázala se Anna po chvíli.

Daniel přikývl. Sbalili si věci a pomalu kráčeli směrem k hotelu.

Ulice nyní byly potemnělé, avšak živé a plné lidí, smíchu a hovornosti. Na každém rohu stál stánek se zmrzlinou anebo s občerstvením, číšnici v restauracích měli co dělat, aby stíhali obsloužit všechny zákazníky. Slunce pomalu zapadalo za obzorem a nechalo městečko zahaleno ve tmavém sametu noci.

Daniel držel Annu za ruku. Měla na sobě lehké bílé šaty, které ladily s jejími dlouhými blond vlasy. Anna se čepýřila, když viděla některé překvapené pohledy lidí, kteří ji viděli s mladším milencem, který by mohl být jejím synem. Připadala si jako pávice hodná obdivu.

Když dorazili zpátky do hotelu, nechali si objednat večeři do pokoje a odebrali se na terasu, ze které byl tak skvostný výhled na moře. Daniel nalil dva pohárky vína a Anna zapálila svíčku a s chutí se napila lahodné tekutiny, která tak výtečně dokáže otupovat mysl.

„Moře je tady nádherné,“ řekl Daniel.

„Skutečně?“ otázala se Anna, která vycítila svoji příležitost. Obrátila do sebe zbytek skleničky a nalila si další pohárek.

„Moře má v sobě jakési mystérium. Ale myslím, že k tomu nedochází, když se v něm člověk topí. A nedochází k tomu ani, když v něm člověk umí bravurně plavat.“

Anna povytáhla obočí a nalila do sebe další víno. Už zase to jeho filozofování, pomyslela si.

„Podle mě člověk to mystérium pozná jedině tak, že se nechá unášet,“ dokončil.

Odfrkla si. Daniel předstíral, že si toho nevšiml a mlčel.

„A co když člověk do toho moře ani nevkročí?“ otázala se jízlivě.

„Pak je odsouzen k záhubě…,“ odpověděl Daniel.

„Chceš mi tím naznačit, že ti se mnou není dobře?“ otázala se Anna útočně.

„Jak jsi na to přišla?“

Anna se zuřivě zvedla ze židle a nalila do sebe druhou skleničku vína. Začala si dolévat další, zatímco Dan pokorně seděl na židli a své sklenice se takřka nedotkl. Anna se chvíli dívala na moře a pak řekla:

„Zaplatila jsem celou dovolenou. Celou jsem ji naplánovala. Strašně jsem se na ni těšila! Pořád tě obskakuju a co mi ty dáváš na oplátku? Nejdeš si se mnou ani zaplavat! A pak tady musím poslouchat nějaké dětinské filozofické žvásty! Místo toho abychom si užívali, tak ty to akorát kazíš!“

Zapálila si cigaretu.

Daniel zaťal ruku v pěst. Cítil, jak mu zuřivost prostupuje celým tělem a horká krev se mu hrne do mozku. Oba však už nastoupili do vlaku, ze kterého se nedalo vyskočit.

„Jsi prostě nemocný. Musím na to pamatovat,“ pokračovala, típla cigaretu a soucitně si klekla k Danielovi. „Musím na tebe brát ohledy.“

A při těchto slovech ho pohladila po vlasech a po tváři.

„Vím, jak moc mě potřebuješ,“ dokončila.

V tu chvíli ji Daniel odstrčil a prudce vstal. Ohromená Anna seděla rozpláclá na podlaze a zírala mu do očí.

„Tak to by stačilo!“ zařval.

„Ty psychopate!! Ty seš tak nevděčnej!! Hajzle jeden!“ řvala na něj, ale Daniel už nevnímal, rychle vyběhl z hotelového pokoje do té tmavě sametem zahalené noci. Daleko. Daleko. Daleko. Co nejdál pryč.

Běžel ulicemi a vrážel do lidí. Narušoval tu dovolenkovou idylu. Narušoval lidská očekávání a předpoklady. Lidé na něj nevraživě zahlíželi, jedna starší paní na něj něco zařvala, když jí nechtěně shodil zmrzlinu, která se jí obtiskla na šatech. Nevěděl, jestli si nezapomněl vzít klíče. Nejspíš si sebou nestihl vzít nic. Vlastně nevěděl vůbec nic. Jediné, po čem toužil, byl klid.

Doběhl k moři a sedl si na písek. Hruď se mu prudce nadzdvihovala. Jeho dech připomínal mořské vlny. Cítil prázdnotu a bezradně zíral před sebe. Ale moře ho trochu uklidňovalo.

Vzpomínal na noc v baru, kde se s Annou seznámili. Byla to charismatická a sebevědomá žena a okatě ho balila. Lichotilo mu, že o něj má zájem taková důstojná paní. Byl krátce po rozchodu a potřeboval se někam ukrýt. Ale zdálo se, že zapomněl, kudy se z toho úkrytu vylézá zase zpátky na světlo.

Zadíval se na moře. Mohl se jít topit, mohl si jít zaplavat, mohl se jít nechat unášet. Vlny byly dnes v noci obzvláště prudké. Sem a tam. Sem a tam. Pořád mi něco uniká, pomyslel si.

Zůstal tam sedět celou noc.