literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Událostí posledních dvou měsíců bylo pro mne seznámení s potomky Mileny Jesenské. Radoslava Černá, manželka jejího zemřelého vnuka Martina Černého, syna Jany Černé alias Honzy Krejcarové, mě pozvala na rodinnou sešlost na chatě ve Žloukovicích u Berounky. Poznal jsem nejenom pravnuky ale i prapravnuky a prapravnučky Mileny Jesenské. Prapravnučka Natálka mi připadala jako by Mileně z oka vypadla.
Do Prahy přijel poslední žijící syn Jany Černé, německý novinář Jan. Zavedl mě za svým otcem Milošem Černým (86), pro změnu posledním žijícím manželem Jany Černé. Řekl bych, že jsme si rozuměli.

Natálka, prapravnučka Mileny, Milena Jesenská.

Syn Jany Černé a vnuk Mileny Jan Černý.

První manžel a poslední žijící Miloš Černý.

Pokoušel jsem se sejít s jedním z posledních žijících přátel Jany Černé Ivo Vodseďálkem, mj. zakladatelem Klubu balonového létání, jenž poslední léta trávil ve Vysokém nad Jizerou. Odpověděla mi jeho dcera, že tatínek není zcela zdráv, za několik dní mi poslala jeho parte. Zemřel 19. 9., tedy v den, který je pro mne významný vydáním prvního čísla Divokého vína v roce 1964 a narozením mého prvního hříběte v roce 1975.
Přemýšlel jsem, zda ještě žije někdo, kdo znal osobně Milenu Jesenskou. Jan Černý mi napověděl fotografku Stašu Fleischmannovou, jež se narodila v roce 1919 a s Milenou a pak i s její dcerou Janou byly v přátelském vztahu. Staša Fleischmannová se pokusila starat i o Martina a Jana, syny Jany Černé. Když jejich maminka mívala mateřskou absenci a zapomněla je nakrmit, snažila se ji Staša zastoupit. Ke Staše mě dovedl její syn Petr Fleischmann. Poznal jsem starou dámu, jež se na moji návštěvu zcela jistě připravila úpravou šatů i vizáže. Staša spolu se svým dvojčetem Olou v životě poznala, spřátelila se a fotografovala mnohé významné osobnosti – Louise Aragona (poprvé 1937), Elsu Trioletovou, Julia Fučíka, André Bretona, Karla Čapka, Adolfa Hoffmeistera, Josefa Šímu, Vlada Clementise, Pabla Nerudu, je autorkou fotografie Borise Pasternaka, jež obletěla svět poté, co byla spisovateli udělena Nobelova cena.
Staša mi podepsala svoji knihu Vrstvami. Stašin syn Petr Fleischmann mě seznámil ještě s chotí Galinou www.ggalina.cz a její obrazy se staly výtvarným doprovodem tohoto čísla. Michela, druhého syna Staši Fleischmannové a ředitele rádií Frekvence a Evropa, znám již roky. Objevili jsme se spolu jako hrdinové knihy Jana Hůly z roku 1993 – Milionářem v Čechách. Zřejmě oba neprávem. Zdá se, že všechno do všeho zapadá (jak dva díly zipsu, řečeno slovy Bohumila Hrabala).

Staša Fleischmannová se synem Petrem.

Staša, přítelkyně Mileny.

Michel Fleischmann vlevo nahoře, L.H. vlevo dole.

Tvorba Galiny Fleischmannové.

Alice Horáčková připravila k tisku knihu mé dávné kamarádky Marie Benetkové. Vyšla pod názvem Zlatý z nebe v nakladatelství Argo a lze ji objednat na www.kosmas.cz. Alice se s Marií seznámila při psaní knihy o její kamarádce Vladimíře Čerepkové, v níž vystupuji i já. Jediná ze tří kamarádek a nejkrásnější z nich – Helena Wszolková - se knížky nedočká. Leda bych ji napsal já? Tedy aspoň zkratkou - Helenka si vždy přála, abych ji po prsou hladil směrem odspoda nahoru. Prostě nikoli v opačném směru, jak často bývá zvykem mužů, protože by to mohlo způsobit poplatnost jejích krásných ňader graviditě zemské. Ano, Helenka měla Ňadra. Vladimíra Čerepková si přála při milování používat vulgární slova, tedy měla skoro jistě cecky. Marie má krásné a velké kozy a jako poslední ze tří kamarádek je dosud pyšně nosí.
Peckou Divokého vína 92 je článek Milana Nakonečného o historikovi profesoru Janu Vrzalíkovi, z jehož díla zmíním nepublikovanou a velmi kritickou monografii o T. G. Masarykovi, která by se jistě stala velkým překvapením pro současnou společnost glorifikující prvního československého prezidenta. Na článku mám osobní zásluhy. Můj přítel a vysokoškolský profesor psychologie Milan Nakonečný mě požádal, zda bych se mohl pokusit získat archiv Jana Vrzalíka. Měl jsem obrovské štěstí – historikův syn Jan (starší než já) provozuje jízdárnu v nedalekém Xaverově a ochotně mi archiv zapůjčil. Převezl jsem do Milanova domu v Táboře minimálně 200 kg papíru úhledně zabaleného ve starých igelitových taškách. Při rozbalení se z nich uvolnilo několik kilogramů prachu a bakterií plísně, jež zaplavily celou Milanovu táborskou vilku.
Poslední peckou čísla 92 je dopis T. G. Masaryka, jenž „Pan Prezident“ poslal své milence Oldře (Oldřišce) Sedlmayerové (47) v srpnu 1931. Titul s dvěma „P“ jsem použil pro změnu podle jejích dopisů Tomášovi. Oldra žila se svým manželem Janem a synem Oldřichem v Tetčicích na Moravě, v obci kterou velmi dobře znám díky vynikající a mimořádné restauraci U Crlíků. Bydleli ve služebním bytě na nádraží, kde Oldřin manžel pracoval jako výpravčí. Oldra potkala Pana Prezidenta, když projížděl 13. června 1928 nedalekými Rosicemi (v obci mají nyní radar, který mi několikrát naměřil vyšší rychlost, a tak jsem se nechtěně stal rosickým mecenášem). Otevřený automobil zastavil, Oldra podala Masarykovi do vozu kytici bílých květů a pokusila se Tatíčkovi políbit ruku. Ten nahněvaně před devótním gestem ucukl. Oldra napsala na Hrad omluvný dopis, jenž se věřte nevěřte dostal k Masarykovým rukám. Pravděpodobně jej zaujalo, že se Oldra představila jako básnířka, spisovatelka a novinářka. Měl pro takové ženy mimořádnou slabost. Masaryk (78) pozval Oldru (44) do Lán. Přijela už 16. července 1928 o půl páté odpoledne. V zámku došlo na „nešikovném divanu“ a posléze na pohodlné posteli ve vedlejším pokoji k prvnímu milostnému sblížení. Masaryk později v dopisech vzpomíná:
Byli jsme jak mladí zajíci – já jsem se nerozmýšlel – hned! Ale bylo to pěkné, pamatuješ, to poprvé – Tys byla taková rezervovaná – pěkně! Ten divan byl takový nešikovný.
Vždyť to byla hned na začátku ta nebývalá slast, že jsem Tě hned a samozřejmě vzal a Ty mne – pamatuješ na naše první objetí v L.?

Oldra objetí s Tomášem vlila do veršů:

Je jeden den, jenž zváží celé žití.
Anebo jedna rozbouřená noc,
za jaké lípa hořela –
ne lípa! jíva hořela! –
ten klidný, sto let starý strom,
a přec jej spálil blesk
a rozryl hrom. –
S nebe se příval lil
a Bůh zem bleskem oslnil,
aby zabránil shlédnout světu,
že zázrak život proměnil,
že žena jsem
a sladce, horce kvetu.
Bohu, jenž nad vlnami mraků seděl,
potěchou záblesk v oku hrál,
že dobře řídil a věděl,
komu a proč mne daroval.

V Lánech opravdu ten den pršelo a vítr zlámal osiku.
Oldra a Tomáš udržovali milostný vztah až do druhé poloviny roku 1932. Masaryk (82) navázal v září 1932 podobný poměr se sochařkou Helenou Železnou-Scholzovou (50) a s Oldrou se sešel už jen několikrát, naposledy jako obvykle v pražském hotelu Esplanade 19. dubna 1934.
Oldra se prý dostala kvůli Masarykovi do velkých finančních potíží a od Hradu získala bezúročnou půjčku 20.000 splatnou za pět let. Peníze požadovala i po Masarykově nástupci Edvardu Benešovi, kterého dobře znala z doby svých návštěv na Lánech. V říjnu 1936 vyčíslila Benešovi své dluhy a závazky na 896 467 korun. Nový prezident postupně pod tlakem Oldrou naznačených pohrůžek o zveřejnění vztahu s Masarykem stotisícové dluhy zaplatil. Jednáním pověřil advokáta Václava Boučka, jemuž Oldra předložila písemnosti, které by mohla zveřejnit. Benešovi psala o financích ještě po válce v roce 1946…

L. H.