literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Národní knihovna byla pro mne velkým pojmem od útlého mládí. Navštěvovali jsme Klementinum s Mélou Machálkem jako studenti gymnázia Na Zámečku a sedíce ve studovně, cítili jsme se jako učenci. Goethe, Schiller, Michelangelo... V minulém čísle jsem vzpomínal na pořad Michelangelových veršů, které jsme recitovali 19. září 1964 v našem sklepním Klubu poezie. Spolužáci Jarda a Robert při mém a Mélově procítěném přednesu promítali reprodukce Michelangelových výtvarných děl, které jsme ofotili z knih zapůjčených právě v Národní knihovně. Návštěva Klementina pro nás znamenala něco jako vstup na posvátné území.
V roce 2007 Národní knihovna vydala moji dvoukilovou knihu Antologie Divokého vína a dodnes to považuji za obrovskou čest.
A konečně - letos mě Národní knihovna ČR požádala, zda by mohla archivovat www.divokevino.cz. Napsali mi: "... jako ocenění kvality Vašich stránek..." Podepsali jsme o tom smlouvu a o jejím plnění se můžete přesvědčit sami kliknutím na logo NK v pravém horní rohu titulní stránky časopisu.
Ocenění je pro mne velmi závazné, a tak vás prosím, moji milí, abyste je tak chápali i vy - autoři a čtenáři Divokého vína.
Pochlubím se ještě dalším úspěchem. V Mělníku jsem 3. listopadu otevřel třicátý babybox. Za čtyři roky své existence pomohly babyboxy zachránit 26 dětí. Smutné číslo, viďte? Kdo by mě snad chtěl slyšet povídat o babyboxech, chlubím se každý pátek večer a asi i v sobotu ve vysílání Českého rozhlasu stanice Regina ve svém vlastním pořadu Okénko táty babyboxů.
Do třetice - Nakladatelství Petrklíč chystá k vydání moji třetí letošní knížku - román Čtyřúhelník. To jsem se nějak rozepsal... Ukázku si můžete přečíst o pár řádek níž. Knížka čítá 256 stran formátu B 5 v pevné vazbě s přebalem a ilustroval jsem ji vlastními fotografiemi. Aha! Ptáte se, co nebo koho jsem fotil..? Chlapy jsem nefotil, to si buďte jistí. Grafickou úpravou vynesl Čtyřúhelník na vrchol knižní produkce Šimon Blabla (Studio Degas). V minulém čísle jsem ještě hlásil, že knížka vyjde 4. února 2010. Jestli to dobře dopadne, bude v knihkupectvích už letos do 10. prosince.
Výtvarníkem čísla je Vlastimil Zábranský, jehož 25 obrázků mi s laskavostí sobě vlastní poskytl velkokníže všech výtvarníků Vilém Stránský a jeho internetová prodejní galerie www.artbohemia.cz.

Obrazy Vlastimila Zábranského

L. H.

ČTYŘÚHELNÍK

Ukázka z připravovaného románu

Opět Nina

„Ahoj, chovateli...“ uslyšel Jaroslav smutný hlas Niny poté, co telefon třikrát zazvonil.
„Proč jsi tak smutná, Nino? Že ti volám?“
„Ani nápad, proč bych měla být smutná právě z tebe? Nic špatného jsi mi neudělal. Čím ti mohu být užitečná, Jaroslave?“ odpověděla Nina smutně, ale vstřícně.
„Tak se mi nějak zastesklo...“ zopakoval oblíbenou větu z filmu Kolja. Cellista Louka tak obvykle po telefonu zahajoval svá milostná dobrodružství.
„K tomu jsou přece jiné, když se ti stejská, chovateli. Mohla bych tě rozstejskat ještě víc. Ale něco ti musím povědět. Představ si, že jsem se spřátelila s vdovou po sochaři Slavoji Nejdlovi. Taky jí bylo smutno, možná jako tobě. Všem je nám smutno...“ překvapila i nepřekvapila chovatele. Sám o svém smutku nikdy nemluvil, i když jej často doslova dusil.
„Byla jsem se jednou v létě podívat v lomu, Jarmila se mnou trochu komunikovala a teď k ní jezdím skoro každý víkend. Zvykly jsme si na sebe, i když spolu někdy ani moc nemluvíme. Jenom tak souzníme... Samým smutkem. Nemůže zapomenout na svého muže. Je tam krásně, i když mrzne.“
„A ty? Na koho ty nemůžeš zapomenout, Nino?“
„Přece na tebe, milý příteli, mám tě pořád v hlavě. I do toho lomu jsi mě zavedl poprvé právě ty,“ trochu žertem a trochu vážně odpověděla.
„Snadná pomoc,“ odpověděl slovy ruské pohádky. „Stačí mě předvolat,“ pokračoval svým oblíbeným sloganem. „Vzala bys mě s sebou do lomu?“
„Ráda, ale musím se zeptat Jarmily. Někdy o návštěvách nechce ani slyšet. Chceš o tomhle víkendu? Domluvím se s ní, mohl bys mě vzít autem, mně ho totiž ukradli.“
„To mě mrzí. Rád tě tam odvezu. Ale víkend začíná už zítra...“
„Zavolej mi ráno. A nebuď smutný, jdeš přece od úspěchu k úspěchu,“ snažila se chovateli zalichotit učitelka Nina.

„Máš brusle? Počítám, že jezero v lomu by mohlo být zamrzlé. Samotnou by mě bruslit nebavilo,“ vstřícně oslovila učitelka chovatele, když jí o velké přestávce mezi druhou a třetí hodinou zavolal.
„Pokoušel jsem se vzpomenout, kdy je přestávka. Mezi 9.40 a 10.00? Nebo se pletu? Brusle? Mám, ale zapomněl jsem bruslit.“
„Přestávka je v ústavu stejně, jako když jsi jej navštěvoval ty. A bruslit tě naučím!“ zasmála se konečně Nina, když si představila obrovského silného muže s vousy a pleší na bruslích.
„Jsem rád, že jsem tě rozveselil, miláčku. Do kolika máš školu?“
„Přece jako vždycky, v pátek do 12.30. Jak jsi to mohl tak rychle zapomenout?“
Jaroslav nakoupil nejrůznější dobroty a počítal s tím, že budou pro tři. Nedomluvili si s Ninou celý společný víkend a ani nevěděl, jestli jej vdova Nejdlová pozve, aby v lomu zůstal. Podivoval se sám sobě, jak je možné, že hodnou a milou učitelku Ninu tak dlouho zanedbával. To Kateřina mě zaslepila, nadával si v duchu. A teď je navíc ještě chci seznámit.
V půl jedné seděl v autě před ústavem a se zalíbením a znaleckým okem pozoroval studentky vybíhající z vrat školního dvora. Jako by čekal, že mezi nimi vyběhnou Míla a Jiřina, Maruška a Slávka, Méla a Jarda... A mezi nimi on sám - v pohorkách, štruksových kalhotách a v červené silonové prošívané bundičce. Tašky plné nikoli učebnic, ale rukopisů s básničkami a s čerstvě vytištěným Divokým vínem, které nesli na večerní představení svého Klubu poezie...
Jedna studentka mu padla zvlášť do očí, tmavé dlouhé vlasy a pružný rytmický pohyb vpřed, jako by ani nekráčela, spíš tančila. Odtrhla se od svých dvou obdivovatelů a namířila si to k jeho autu.
„Jaroslave! Těšila jsem se na tebe!“ oslovila jej bez zábran. Byla to učitelka Nina, ještě krásnější, než když se viděli před několika měsíci naposledy. Nasedla si do auta a k všeobecnému podivu studentů jej dost dlouze políbila. Dva studenti se jako na povel uklonili po pás, skupinka holek jim přátelsky a vesele mávala. Jaroslav neodolal, spustil okénko, uklonil se jim taky a zamával.
„Ještěže mám na hlavě čepici, snad v ní vypadám přece jen o něco mladší než s holou hlavou,“ přiznával Nině svůj někdejší komplex, „abych ti neudělal ještě větší ostudu.“ Plešatá hlava jej dnes už tolik neděsila. Stáří víc.
„Vypadáš skvěle v čepici i bez ní!“ lichometila mu Nina.
„Dorogaja Nina, ja uže starikan. Ponimaješ, děvuška?“ vybavila se mu ruština, kterou studoval asi dvanáct let a v té době taky náležitě nesnášel. Dnes s kamarády občas rádi pár ruských slov prohodili. Nina už svým jménem ruštinu vybavovala, natož pak před ústavem, kde Jaroslav z ruštiny před čtyřiceti dvěma roky maturoval.
„Ja učílas pa rusky nemnožko, u nas v škole tolko adin god,“ odpověděla Nina s výrazným ruským přízvukem.
„My buděm kataťsa na kaňkach, Nina?“
„Urá! U těbjá kaňkí?!“ vykřikla Nina nadšeně a zakončila ruskou konverzaci posledními slovy, která znala.

Ludvík Hess