na další stranu
Pavel J. Hejátko
KOMPONOVANÁ BÁSNICKÁ EPOPEJ "V PRACHU DVACETI LET"
Být zde a ještě k tomu
v jednom těle?
Prochcaný názory vychcaných
naruby.
Ve vlasti, jako v cele?
Ostnatý drát - má
znovu tě rád, je tvůj
kamarád - jen již
není omotaný kolem této země...
Je uvnitř nás. V tobě
i ve mně...
Modlíš se zas za
převléklý kabát...
Nejsem správný demokrat,
ještě jsem si nepokrad a
nechci hrabat - jen hrabat...
Jaksi jsem se zapomněl
kdesi před dvaceti lety...
Promiňte, prosím,
na lítost mi nestačí květy...
Chci jen vědět, kde se
stala chyba...
-----------------------------------------------------
Kde začít a kde skončit?
Kdy se narodit, kdy třebas
z okna skočit
a kdy v pravou chvíli
zemřít..?
Čechrat si peří, před
překrásnou ženou,
mít polibek to návdavkem,
jít si za odměnou, mít vlastně
všechno a přesto nic!
Být žebrákem s auťákem
od Audi a fazónu sestřihlou
od holiče za rohem,
kde jsi napůl baronem
a napůl světským.
Být maloměšťákem městským
a opovrhovat vší tou
špínou, která mění se
v jinou, jen co se vykoupeš,
oholíš, učešeš a oblek ti
darují.
Náhle jsi krasavec,
jako ti, kteří kralují
tomuto světu...
-------------------------------------------------------
Jen tak tak, utekl
jsem hrobníkovi z lopaty.
A buchty chlupatý už
jako malý nenáviděl.
Okem však viděl
a uchem slyšel nejen trávu
růst...
Chudáky zažil držet půst
a břichatce - přežírat se
bůčkem a pečenými bažanty!
Zažil jsem jejich lovy,
kdyby mohli - stříleli snad i nás
malé haranty...
A pak po mně najednou chtěli,
abych se vyjádřil...
Uprostřed bordelu,
jako tenkrát jsem znejistěl,
jedno však pojistěl...
Prší a venku se setmělo...!
------------------------------------------------------
Je tomu dvacet let,
kdy jsem vešel do vnitřní
emigrace...
Podával si ruce...
Jedna delegace střídala
druhou,
jedna doba měnila se v
třetí
a prvního člověka střídal
ten čtvrtý...
Prazáklad ulhaných slovíček...
Po dvacet let jiskřička
naděje sfouknuta
z dvaceti svíček
a znovu ze slzavých
víček rozfoukává
slzy dřívější vítr...
-------------------------------------------------------
Z poskoků jsou páni,
z pánů náhle poskoci.
Host vyhazuje číšníka
a nová doba je větší,
než ti, kteří si ji sami
vymysleli...
Byla však chyba, že jaksi
nedomysleli, že lidu
je třeba nejen her a chleba,
ale i pár dodržených slibů...
Možná jen pro malou
skupinku, ale přeci..!
Dvacet let ledového klidu
hledám svůj domov
a vlastně nevím - pořádně
"Kde domov můj"???
Tehdejší kejklíři kejklí si dál
a já? Pomalu abych se bál
číst veřejně své básně..!
Jsem opět sledovaný?
No jasně!
Jen narozdíl od tenkrát,
vlastně neznám svého
nepřítele..!
----------------------------------------------------
Klauni se radují,
že dveře se zavřely
a klíče v zámcích
zůstaly zlomeny...
Na pouti v cukrové
vatě - myslel jsem
s úctou na tě
a cukr polykal,
aniž bych odvykal
starým mravům...
Drahý můj bratříčku,
dívej se do očí
veselým vrahům
a pokyvuj ve větru,
jak zbytky skeletů,
v maskérnách dějin...
-----------------------------------------------
Už dvacet let nesnídám
a nesním...
Opět se bojím, a tak
v koutě se krčím,
že na mne nepřijdou!
Vzpomínám na dobu
na touhu - na jinou,
i na zemi, která na
této planetě dost jistě
není..!
Prosím své okolí
a prosím i sám sebe,
ať tohle snění neskončí
v prachu dalších
dvaceti let...
Asi bych přemýšlel
jak odsud hned,
co nejrychleji zmizet..!
|
